Marek 10, 35-45:  Přistoupili k němu Jakub a Jan, synové Zebedeovi, a řekli mu: „Mistře, chtěli bychom, abys nám učinil, oč tě požádáme.“ 36Řekl jim: „Co chcete, abych vám učinil?“ 37Odpověděli mu: „Dej nám, abychom měli místo jeden po tvé pravici a druhý po levici v tvé slávě.“ 38Ale Ježíš jim řekl: „Nevíte, oč žádáte. Můžete pít kalich, který já piji, nebo být pokřtěni křtem, kterým já jsem křtěn?“ 39Odpověděli: „Můžeme.“ Ježíš jim řekl: „Kalich, který já piji, budete pít a křtem, kterým já jsem křtěn, budete pokřtěni. 40Ale udělovat místa po mé pravici či levici není má věc; ta místa patří těm, jimž jsou připravena.“ 41Když to uslyšelo ostatních deset, začali se hněvat na Jakuba a Jana. 42Ježíš je zavolal k sobě a řekl jim: „Víte, že ti, kdo platí u národů za první, nad nimi panují, a kdo jsou u nich velcí, utlačují je. 43Ne tak bude mezi vámi; ale kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; 44a kdo chce být mezi vámi první, buď otrokem všech. 45Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.“

 

Milí přátelé,

Můj kmotr, starokatolický kněz mi jednou vykládal, jak si k němu na chodbě univerzity přisedli dva mladí studenti z koreje. Ptali se ho, jestli mu můžou odprezentovat projekt a on souhlasil. Přes zapeklité otázky jako: „Dokážeš si představit, že by na světě žili jenom samí chlapi?“ se dostali až ke kořenu věci, tedy, že studují theologii, jsou členy Moonovy církve a jsou misionáři. Snažili se jej přesvědčit, že o Bohu je nutné mluvit i jako o matce, nejenom jako o otci, jinak totiž nemáme pravé poznání a nemůžeme získat pravý život.

Docela je zarazil svou odpovědí, když odpověděl protiotázkou: „No dobře, ale co když žádný věčný život nechci, co když prosté nechci za svůj život v lásce k bližním a Bohu žádný honorář? Máte mi pak co nabídnout?“ Jak jistě tušíte, rozhovor už dlouho nepokračoval a kmotr se s nimi rozloučil konstatováním, že další setkání by asi nemělo smysl…

Na tuto jeho příhodu jsem si nevzpomněl náhodou, připomenulo mi ji dnešní evangelium. Tedy konkrétně, úvod dnešní statě, ve kterém Jakub a Jan přicházejí k Ježíši se svým požadavkem – aby zasedli jeden po pravici a druhý po levici Ježíše v jeho slávě, tedy, jednou ve věčnosti… Jenomže když se podíváte o pár veršů dopředu, zjistíte, že jenom odpovídají na zaslíbení Ježíše, že jeho učedníky nemine hojná odměna, když se pro něj něčeho vzdají.

Jakubovo a Janovo: „Chtěli bychom, abys nám splnil, oč Tě požádáme“ je tak zcela přirozenou reakcí, i když, hodně ambiciózní.

Jejich naděje a očekávání je ale orientováno k onomu „až jednou“. Ježíš je však zchlazuje: „Udělování míst po mé pravici a levici není má věc“. A tak je v zásadě staví před podobné dilema, před jakou postavil kmotr ty dva mladé moonisty.

Má naše víra význam a dopad na naše životy už v přítomnosti. To je totiž také důležitý, i když někdy také opomíjený rozměr víry. Ta totiž neorientuje náš zrak jenom kdesi k nebesům, do věčnosti, kterou s nadějí očekáváme.

Ježíš připomíná svým učedníkům, a tím i nám, že lásku k Bohu nelze odloučit od lásky k lidem, k bližním. Křesťanství se nesmí stát jenom opiem pro utlačované, týrané, pro zoufalé a ty, co jsou na pokraji sil, nemá sloužit k jejich umlčení tím, že jejich zrak obrátí výš, kdesi k nebi a řekne: „Jednou bude líp, jednou Bůh pošle všechny, co tě utlačovali do pekla, jednou budeš opět zdravý, jednou budeš mít stejná práva v Božím království, jednou Bůh bude nablízku i Tobě“

My křesťané bychom ale měli být angažovaní ve světě, ve kterém žijeme a to nejenom jako ti, kteří upozorňují na jakousi transcendentní naději, ale také jako ti, kteří se ozvou proti nepravosti a beznaději, ti ktým nejsou lhostení slabší a přehlížení, ti kterým nejde o převzetí moci, ale především o život v pokoře před Bohem, i před lidmi. Lidé přeci mnohem líp zakusí Boží lásku, když potkají věřící, kteří se zastávají týraných žen, sirot, vdov, sociálně vyloučených, než když potkají věřící, kteří dovedou plamenně kázat o čestných místech v nebesích, či snad v pekle. Úkolem křesťanů totiž není štvát lidi proti sobě, či strašit je.

A tak to připomíná i Ježíš: „Kdo chce být mezi vámi první, buď otrokem všech“. A je asi na místě připomenout, že Ježíš nepatří k těm, kteří vodu kážou, ale pijí víno. Dal přeci svůj život jako výkupné za mnohé. O něm nám také svědčí prorok v prvním čtení, byli to přeci i naše bolesti a naše nemoci, které na sebe vzal, byl zmučen pro naši nepravost. Pokud my občas s nadějí myslíme jenom na nebe, neůžeme zapomínat, že on z nebe sestoupil a stal se jedním z nás.

Chceme-li ho následovat, nezapomínejme, jak důležitý úkol nám svěřil – nést do světa poselství o radosti pro všechny lidi nejenom teoreticky, ale také prakticky s vyhrnutými rukávy ve světě ve kterém je vždycky dostatek těch, kteří pomoc neodmítnou, ale třeba si o ni nemůžou říct.

Amen

 

Jakub Pavlús, farář sboru