Jan 12, 1-8: Šest dní před Velikonocemi přišel Ježíš do Betanie, kde bydlel Lazar, kterého Ježíš vzkřísil z mrtvých. 2Tam mu připravili večeři. Marta je obsluhovala a Lazar byl jedním z těch, kdo s ním stolovali. 3Marie tehdy vzala libru velmi drahé masti z pravého nardu, pomazala Ježíšovy nohy a vytřela je svými vlasy. Dům se naplnil vůní té masti. 
4Jeden z jeho učedníků, Jidáš Iškariotský, který ho měl zradit, řekl: 5„Proč se ta mast neprodala za tři sta denárů? Mohlo se to rozdat chudým!“ 6To však neřekl proto, že by měl starost o chudé, ale že byl zloděj. Měl totiž na starosti společnou pokladnu a z toho, co se do ní dávalo, si bral pro sebe. 
7Ježíš odpověděl: „Nech ji, tu mast schovávala pro den mého pohřbu. 8Chudé tu budete mít vždycky, ale mě vždycky mít nebudete.“ 

 

Nevím, jaký máte dojem po přečtení evangelijního oddílu. Já mívám vždycky celkem rozporuplné pocity, když dočtu právě tento oddíl, protože je plný výrazných osobností a výrazných zvratů a Ježíš se v něm chová poněkud… nazvěme to nezvykle.

Ale zůstat jenom u prvního dojmu, u povrchních pocitů není nejlepší, i když je to možná to nejsnazší, co se dá s biblickým textem „udělat“

Ježíš sedí s pro čtenáře už známým Lazarem, kterého vzkřísil z mrtvých, a jeho sestrami – Marii a Martou u stolu. Sedí s nimi také Jeho učedníci. V Janově evangeliu, které je plné symbolů to není jenom tak. To, co Jan opisuje, můžeme nejlíp pochopit jako symbol církve shromážděné kolem jednoho stolu.

Tak, jako v církvi, je i v tomto společenství několik odlišných osobností, které mají rozličná obdarování a rozličné úkoly.

Čteme o učednících, kteří tam sedí jako budoucí vyslanci Ježíše ve světě, jako Ti kdo mají být svědky.

Čteme o Lazarovi, kterého Ježíš vzkřísil z mrtvých. Lazar je člověk, který prožil zázrak, jeden z mála, kteří zažili kontakt s „nadpřirozeným“ a nevysvětlitelným přímo, je ojedinělým důkazem Boží moci, jeho vůle přinášet život a navracet naději. Takových lidí nikdy nebývá moc, není to samozřejmá a nezbytná součást církve.

Je tu také Marta, která obsluhuje, stará se o to, aby každý měl dost na talíři i ve skleničce, aby nikomu nic nechybělo. Marta je služebnicí, ukazuje, že i to je úkol pro ty, kteří následují Ježíše.

A pak, samozřejmě, je tu také Marie. Podle názorů své sestry nikdy nepatřila k těm, kdo by zvláště toužili po praktické a přímé službě bližním. Zato vždy, když byl Ježíš nablízku, seděla u jeho nohou. Najednou ale bere vzácnou mast z dovozu, hodně hodnotnou a drahou a pomazala s ní Ježíšovy nohy.

Způsobuje tím pohoršení. U Jidáše, kterého Jan za to ve svém evangeliu patřičně zhodí. Je snadné se ke kritice připojit – nejenom k té, kterou uvádí Jan vůči Jidášovi, ale také k té Jidášově. Jenom si to představte, že by někdo přišel k nám do sboru, chtěl nám věnovat velký obnos peněz a řekl nám – z toho ale nedáte ani korunu potřebným, pozlatíte za to oblouk apsidy!

Neřekli bychom mu: „Promiňte, ale Ježíš nás učí, že pomoc potřebným je důležitější!“

Ona totiž Marie tu drahou mast namazala Ježíšovi na nohy, co nebylo nezbytné a ani nijak zvláště objektivně přínosné pro společenství.  Ježíš zde ale reaguje atypicky, když Mariin čin schvaluje a připomíná, že chudé vždycky budeme mít mezi sebou.

Jeho slova nás trochu vyvádějí ze zaběhnutých kolejí. Jednak jsou důležitým mementem, připomínají nám, že na zemi nikdy nebude ráj – kapitalistický, socialistický, ani žádný jiný, chudí na zemi zkrátka vždycky budou. Vždycky zde bude někdo, kdo se o sebe sám nepostará, komu budeme muset pomoct, koho budeme tahat z brindy. Ježíš nezpochybňuje pomoc chudým, ke které ostatně zavazuje už zákon: „Potřebný ze země nevymizí. Proto ti přikazuji: Ve své zemi ochotně otvírej ruku svému utištěnému a potřebnému bratru (Dt 11:15).“

Někdy to ale není absolutní prioritou církve. Ježíš má před sebou v Janově evangeliu již ani ne týden do Velikonočích událostí. Mariin úkol je prorocký, pomazává mesiáše veřejně. Je to důležitý symbol. Na první dojem zbytečný, ale čteme, že vůně té masti naplnila celou místnost a všechny přítomné, nikdo se nemohl tvářit, že nic neviděl.

Co je důležité, je také to, že na rozdíl od mnohých povrchných gest a symbolů vyprázdněných dobou, vede Marii k tomuto kroku silné vnitřní pnutí, které možná ani sama nedovede vysvětlit. Pro Marii a z její pohledu, i když my zpětně hodnotíme její čin, jako prorocký je to pravděpodobně čin lásky, radosti nad neopakovatelnou přítomností spasitele.

Můžeme tak říct, že zde proti sobě nestojí filantrop, lidumil Jidáš proti Marii, která se jenom zbytečně předvádí. Mnohem spíš zde stojí Jidáš, který úplně všechno přepočítává na peníze a kalkuluje, jak velká škoda vznikla, proti Marii, která v danou chvíli z lásky na peníze nehledí vůbec. Zde stojí zpolitizovaná morálka, která chce hlavně zaujmout masy chudých sociálními balíčky proti gestu úcty a důvěry, oběti toho nejlepšího, co jedinec může nabídnout.

Tak jako tenkrát u stolu, se i dnes v církvi, i v našem společenství shromažďuje spousta lidí s rozličnými druhy obdarování, s rozličnými postoji a přesvědčeními proto, že nás všechny přitáhl k sobě skrze Ježíše Bůh. Jsme rozliční, povoláni k rozličným službám, obdařeni jinými dary. Také my často stojíme před dilematem, kam dávat své prostředky. Natažená dlaň potřebných a chudých, provoz nemovitostí a jejich údržba, boj za lidská práva a snesitelný život na zemi nejenom pro člověka, misie. Každý z nás klade důraz na něco jiného, možná že je to tak dobře. V tom všem ale nesmíme zapomínat na to, kdo nás do církve povolal, kdo nás povolal, abychom jej následovali.

Ať už klademe důraz na údržbu a chod sboru, na pomoc potřebným, na misii, na boj za lidská práva, či snad na boj o udržitelnost životního prostředí, máme tak činit se zřetelem na Ježiše, jeho učení, jeho slovo, jeho lásku a jeho odvahu. Jakákoli naše aktivita, která nestojí na něm, stojí na písku. Bůh ale tvoří všecko nové.

Amen. 

Jakub Pavlús, farář sboru