Lukáš 14, 1 a 7-14 Jednou, když v sobotu přišel jíst do domu jednoho z předních farizeů, pečlivě ho sledovali. (…) Když si všiml, jak si hosté vybírají čestná místa, vyprávěl jim toto podobenství: 8„Když jsi pozván na svatbu, nesedej si na čestné místo, neboť mohl být pozván někdo váženější než ty. 9Tehdy by přišel váš hostitel a řekl ti: ‚Uvolni mu místo.‘ S ostudou by sis pak sedl úplně vzadu. 10Když jsi pozván, raději si jdi sednout někam dozadu. Tvůj hostitel pak může přijít a říci ti: ‚Pojď dopředu, příteli.‘ Tak budeš poctěn před očima všech hostů. 11Každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“
12Potom se obrátil ke svému hostiteli: „Když pořádáš oběd nebo večeři, nezvi své přátele, bratry, příbuzné ani bohaté sousedy. Mohli by totiž na oplátku zase pozvat tebe. 13Když pořádáš hostinu, raději pozvi chudé, chromé, zmrzačené a slepé. 14Blaze tobě, neboť ti nemají čím odplatit, ale bude ti odplaceno při vzkříšení spravedlivých.“

 

Asi všichni znáte tu situaci, když vás někdo pozve někam na hostinu, ať už slaví narozeniny, nebo svatbu. Hosté chodí kolem a hledají si své místo, uvažují, kam je asi tak mohli usadit… Když jsou na stolech jmenovky, je to trochu snazší. Když nejsou, musí si hosté opravdu dobře rozmyslet, kam si sednou a tak mnozí radši vyčkávají, až je někdo usadí, nebo až se usadí ostatní, aby náhodou nemuseli později uvolnit své místo někomu důležitějšímu.

Zkoušeli jste se u toho někdy zastavit a jen tak se dívat na celý ten proces? Na to, jak se lidé potkávají a zdraví, nebo seznamují během toho, jak chodí kolem stolů a židlí? Jestli ne, tak to někdy zkuste, je to celkem zajímavá podívaná.

Vlastně, ona to zajímavá podívaná vždycky byla, i ve starověku, i v dobách, kdy žil Ježíš. Tenkrát se lidé scházeli v domech nejen k oslavám a hostinám, ale i ke společným diskuzím. V čemsi to snad bylo podobné tomu, když si mi ve sboru zorganizujeme besedu s hostem, jenomže, tenkrát se podobné diskuze odehrávali i v domácnostech. O některých z těchto setkání máme písemný záznam. Jeden z takových záznamů jsme vlastně četli.

Ježíše v něm vidíme jako toho, kdo je na hostinu pozván jako četný host, jako toho, z koho farizeové a zákoníci nespouštějí zrak – někteří v dobrém, další asi spíš ve zlém, pozorujíc každý jeho pohyb, pozorně naslouchajíc jeho slovům. Vidíme ho ale také jako toho, kdo touto skutečností není zbytečně stresován. Místo toho, aby se trápil, jak dopadne celá tato diskuze se zákoníky, jenom sedí a sleduje, jak si hosté vybírají svá místa. Zřejmě to nebyli evangelíci, Ježíš totiž vidí, že se snaží obsadit ta místa, která jsou nejvíc vepředu, nejčestnější místa, nejblíž k hostitelovi a hostovi. ¨

Žádné jmenovky nebyli. Hosté museli odhadnout, jak moc si je cení ten, kdo je pozval. Nesnadný úkol, hlavně, když nevíte, kdo všechno ještě přijde. Musíte to zkrátka risknout, zaujmout místo a doufat, že nepřijde nikdo důležitější. Jinak hrozí, že před zraky ostatních hostů budete muset po upozornění změnit svoje místo za některé z těch „horších“.

Ježíš to pozoruje a snad se tím také tak trochu baví. Je to dobrý obraz společnosti, ve které opravdu záleží na společenském postavení. Společnosti, ve které není jedno, kdo si kam sedne. Jak moc jsem vlastně důležitý? A jak důležití jsou ti druzí? Společenská hierarchie zasahuje úplně všude a běda těm, kdo se jí nedrží.

Není to jen historický opis. A není to jen jakási kritika usazování hostů na hostině, nakonec, hostitel vždy měl a vždy bude mít právo rozhodnout kdo, kde sedí, aby se hostina vydařila. V mnohém je to opis dnešní společnosti. Ježíš také nám nabízí podobenství a míří s ním mnohem dál, než jen ke společenské etiketě a jejím úskalím.

Vždyť také dnes můžeme vidět kolem sebe mnoho lidí, kteří se derou dopředu, dělají všechno proto, aby je bylo vidět na čestných místech, s důležitými lidmi a to jak v práci, tak v politice, v životě, nebo také v církvi. Často se nenajde nikdo, kdo by je správně usadil, řekl jim, kde je vlastně jejich místo. Dneska zkrátka taky není na škodu, být dravý, dravější, než ti kolem.

V božím království, které Ježíš přináší, to je ale naopak. Kdo se povyšuje, ten má nejlepší předpoklady k tomu, aby byl ponížen a ten, kdo je ponížený má nejlepší předpoklady, aby byl povýšen. Ne, že by snad bylo něco špatného na tom, když má člověk dobré společenské postavení, vzdělání, nebo majetek. To samo o sobě není problém. Problém, který se Ježíš snaží pojmenovat je sebestřednost a pýcha, která vede člověka k pocitu, že je důležitější, než ostatní. Té můžou dost dobře propadnout stejně chudí, jako bohatí. Vždyť také dobré postavení, majetek, vzdělání – i to může být dobrým Božím darem, když je člověk používá nejen k prospěchu sebe sama, ale také k prospěchu širšího společenství.

To Ježíš připomíná hostiteli, který také jej pozval na hostinu. Říkámu, a už to vlastně není jenom podobenství: Jenom se podívej koho’s to sem pozval. Všechno jsou to lidé z dobré společnosti, lidé, kteří Ti rádi tvé pozvání vrátí a pohostí Tě stejně dobře, ne-li lépe. Je v tom vlastně trochu vypočítavost. Zveš je, abys pak byl pozván, nebo možná také jenom na oplátku. Tak se jenom zvětšuje propast mezi vámi a chudými. Platí to jak o materiálním bohatství, tak také o tom duchovním.

Proč vlastně zveme další lidi mezi nás, do našeho společenství? Kvůli tomu, aby nám byli k prospěchu, aby nám naše pozvání nějak vynahradili? Nebo proto, abychom se s nimi o naše bohatství, alespoň to duchovní nějak podělili, třeba že jsou to duchovně někdy z našeho pohledu bídáci a chudáci?

A nezapomínáme občas i my na lidi, kteří jsou už duchovně vyprahlí, nezapomínáme jezdit do diakonie, nebo někam jinam mezi potřebné? Dělíme se s jinými lidmi o naše duchovní bohatství?

Když se podíváme do evangelií, s kým vším vlastně Ježíš stoloval, komu všemu dovolil přicházet do Jeho blízkosti, vidíme, že to často byla zvláštní společnost a farizeové mu tu a tam vytýkali, že sedí s hříšníky a lidmi pochybné pověsti. A dnes vidíme, že seděl u stolu – a nebránil se tomu, také s lidmi z té horní společenské vrstvy. Ježíš je tu pro všechny, také pro každého jednoho z nás. Učí nás, že jsme nakonec všichni jenom lidé a nemá smysl se nad sebe povyšovat a nejen to, ale také to, že bychom jeden na druhého neměli zapomínat, protože ani Bůh nezapomíná na nás. Je to radost, která má mnohem větší smysl, když se o ni dělíme.

 

Jakub Pavlús, farář sboru