Lukáš 17, 11-19: Cestou do Jeruzaléma procházel pomezím Samaří a Galileje. 12Když přicházel k jedné vesnici, setkalo se s ním deset malomocných. Zůstali stát opodál 13a hlasitě volali: „Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!“
14Když je uviděl, řekl jim: „Jděte se ukázat kněžím.“ A jak šli, byli očištěni.
15Jakmile jeden z nich uviděl, že je uzdraven, vrátil se a hlasitě chválil Boha. 16Padl na tvář k jeho nohám a děkoval mu. Ten muž byl Samaritán.
17„Copak jich nebylo očištěno deset?“ zeptal se Ježíš. „Kde je těch zbylých devět? 18Nikdo z nich se nevrátil, aby vzdal Bohu slávu, jedině tento cizinec?“ 19Potom mu řekl: „Vstaň a jdi. Tvá víra tě uzdravila.“

 

Milí přátelé,

Evangelium minulou neděli začínalo svoláním učedníků: „Daruj nám víc víry“. Dnes ovšem slyšíme jiné svolání, svolání nemocných a kvůli své nemoci společensky vyloučených a bezmocných, kteří křičí: „Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!“. Ani jedno z těchto svolání nám není tak celkem cizí. Obě svým způsobem patří k našim modlitbám, těm soukromým, ale také těm, které znějí v našem a mnohých jiných společenstvích jako přímluvy.

To, které dnes slyšíme v evangeliu, tedy: „Pane smiluj se!“ je snad mnohem zvláštnější tím, kdo jej provolává a na jakém místě, než svým obsahem. Na Ježíše volají lidé, kteří trpí malomocenstvím. Vlastně nevíme, co to přesně bylo za nemoc, můžeme předpokládat, že snad lepra, na kterou i dnes umírá ve světě mnoho lidí. V Ježíšově době neléčitelná, zato silně nakažlivá nemoc.

Kdo na ni onemocněl, musel opustit svou rodinu, svůj život a stát se součástí komunity malomocných. Všichni zdraví se mu už pak vyhýbali, respektive, nemocný měl povinnost vyhýbat se všem zdravým lidem. I těm, které považoval za své blízké. Tato nemoc tedy přinášela nejen fyzickou bolest, ale také duševní trápení a bolest z trvalého odloučení od rodiny a přátel. Jako když jsme kdysi zavírali všechny tělesně a mentálně postižené do ústavů, aby zůstali skryti před zraky veřejnosti.

Na Ježíše volá ne jeden, ale deset takto nemocných. Oni spolu mohou být, tvoří zvláštní společenství. Spojuje je jejich nemoc, jejich vyloučenost, mají společné trápení a v danou chvíli také společnou naději na záchranu. Jejich sociální postavení, jejich věk a vzdělání, jejich náboženská příslušnost, nic z toho už najednou nehraje žádnou roli. Nevadí proto ani to, že jeden z této skupiny je Samaritán, se kterým by se jinak žádný z pravověrných židů pravděpodobně vůbec nebavil.

Nakonec, že tato nemoc mohla zasáhnout opravdu kohokoli, nám připomíná také první čtení z Druhé Královské, kde přeci stejnou nemocí trpěl také aramejský vojevůdce Náman. Statečný muž, který porazil veliké množství nepřátel, ale vůči malomocenství je zcela bezmocný.

No a není žádným divem, že takto vážně nemocní hledají pomoc, kde to jen jde.  Je-li nutný zázrak, udělají všechno proto, aby se k zázraku dopracovali.

Jenomže zaslouží si Námán záchranu? A zaslouží si ji samaritán, který spolu s dalšími devíti nemocnými volá „Pane smiluj se“? Nejsou přeci součástí vyvoleného lidu Božího. Oba představují lidi „z venku“, nevěřící, nebo jinak věřící. Ano, je to otázka, kterou bychom si mohli klást také my. Zaslouží si Boží záchranu ti, kdo nevěří, nebo věří jinak, než my sami? Pro koho vlastně platí nabídka záchrany a života v plnosti? Neplatí jenom pro ty, kteří patří k Božímu lidu?

Nejen z evangelia, a ze slov prvního čtení, ale také z mnoha jiných textů můžeme říct, že tato nabídka je tu pro každého. I pro ty, co nezapadají do tabulek.

Jenomže ona ta záchrana obvykle vypadá jinak, než bychom my, lidé, očekávali. Námán je naštvaný, když mu Elíša přikazuje omýt se v Jordánu, jakoby se nemohl omýt ve svých oblíbených Damašských řekách Amana a Parpar. A navíc, vždyť ten prorok za ním ani nevyšel, jen poslal vzkaz po svém poslu. A Ježíš také jen zdaleka řekne: Jděte a ukažte se kněžím. No, pane, čekali bychom alespoň nějaké slovo milosti, drobný obřad…

Bůh nám ale nenabízí žádné magické formulace, které bychom mohli opakovat. Snad proto, abychom se, jak jsme to také slyšeli z Pavlova dopisu Timoteovi, nehádali o slova. Někdy bychom si přáli mít je. Mít to know-how na zázraky, snad ani ne tak sami kvůli sobě, jako kvůli svým bližním. Musíme ale umět žít bez nich.

Ježíš stejně zdůrazňuje, že je tu něco důležitějšího, než zázraky samotné, snad proto, že zázrak jenom jednorázová záležitost, zázrak tělesného uzdravení stejně jednou pomine, Námán i oněch deset malomocných stejně jednou narazí na limity svého těla, třeba že jednou prožili zázrak uzdravení.

To, co Ježíš nakonec zdůrazní jako podstatné, čemu věnuje mnohem víc pozornosti, než uzdravení těla je změna postoje k sobě a k Bohu, která nastala u jednoho z uzdravených. Mohl, podobně jako těch devět žít dál, tak jak žil předtím, než onemocněl, plně rehabilitován, fyzicky i společensky. Vlastně by tak splnil, co po něm Ježíš žádal. Ukaž se kněžím, aby ses zas mohl vrátit ke svému životu a ke svým blízkým.

On se ale kromě toho vrací k Ježíšovi, aby oslavoval Boha a děkoval mu.

Když mu pak Ježíš říká „tvá víra tě zachránila“ nechápu to jako nějaké uznání zásluh. Ježíš mu neříká: vidíš, díky své správné víře prožíváš zázraky. Mnohem spíš Ježíš zdůrazňuje, že život ve víře, která mění postoj člověka k životu, ve víře, která nás k vděčnosti a oslavě Boha, který život dává, je pro člověka k tak dramatickou změnou, že to samo může být považováno za zázrak.

Proč? Snad proto, že by Bůh sobecky bažil po obdivu a oslavě? Myslím, že to není ten pravý důvod. Důležitější je, že když svůj život, své zdraví a možnost žít ve společenství těch, které máme rádi, přestaneme považovat za samozřejmost a lidské právo, jsme teprve schopni si nejen uvědomit skutečnou hodnotu těchto Božích darů, ale také pak můžeme žít mnohem svobodněji, radostněji a odpovědněji vůči sobě, svým blízkým a také Bohu. Nebo jinými slovy, nacházíme tak nejen pravou hodnotu života, ale také jeho smysl, nacházíme odvahu žít naplno před Bohem i před lidmi. A to je přeci také možno považovat za zázrak.

Je to dobrá zpráva. Ježíš nabízí život ve víře každému, i těm, kdo z lidského pohledu nezapadají do tabulek. Záchrana, kterou víra přináší všem lidem, není zasloužená, je to milosrdenství a právě proto nás také nemá vést k pýše, ale naopak k vděčnosti a oslavě toho, který do našich životů vstupuje jako zachránce.

Přiznejme si, někdy je to těžké, zachovat vděčnost vůči Bohu, zvláště, když se kolem všechno hroutí a narážíme na limity lidské pomíjivosti a smrtelnosti. V tom prvním čtení, v Pavlově dopisu Timoteovi jsme ale slyšeli také ubezpečení „Jestli jsme nevěrní, on zůstává věrný – nemůže přece popřít sám sebe!“ Život ve víře je kromě jiného také život v naději, že Bůh zůstává nablízku také ve chvílích, kdy jsme slabí, naději že vztah víry je oboustranný.

Tato naděje je také důležitá. Díky ní můžeme žít s vědomím, že Bůh chce být nám – lidem nablízku, že Ježíš přináší záchranu nejen do mezilidských vztahů, ale také do vztahu člověka a Boha, ukazuje, že Bůh je lidem nablízku proto, abychom už na nic nebyli sami, na to dobré, ani na to zlé.  To je jistě důvod k oslavě a vděčnosti.

 

Jakub Pavlús, farář sboru