Matouš 3, 1-12: Za těch dnů vystoupil Jan Křtitel a kázal v judské poušti:  „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské.“  To je ten, o němž je řečeno ústy proroka Izaiáše: ‚Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky!‘ Jan měl na sobě šat z velbloudí srsti, kožený pás kolem boků a potravou mu byly kobylky a med divokých včel. Tehdy vycházel k němu celý Jeruzalém i Judsko a celé okolí Jordánu, vyznávali své hříchy a dávali se od něho v řece Jordánu křtít. Ale když spatřil, že mnoho farizeů a saduceů přichází ke křtu, řekl jim: „Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, že můžete utéci před nadcházejícím hněvem? Neste tedy ovoce, které ukazuje, že činíte pokání. Nemyslete si, že můžete říkat: ‚Náš otec je Abraham!‘ Pravím vám, že Bůh může Abrahamovi stvořit děti z tohoto kamení. Sekera už je na kořeni stromů; a každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně. Já vás křtím vodou k pokání; ale ten, který přichází za mnou, je silnější než já – nejsem hoden ani toho, abych mu zouval obuv; on vás bude křtít Duchem svatým a ohněm. Lopata je v jeho ruce; a pročistí svůj mlat, svou pšenici shromáždí do sýpky, ale plevy spálí neuhasitelným ohněm.“

 

Nevím jak vy, ale já jsem vždycky rád, když skončí období, kdy se nejvíc rekonstruují silnice. Nesnáším všechna ta omezení, která se s rekonstrukcí spojují. Navíc, kdyby ty rekonstrukce měli alespoň slušné tempo, ale když člověk vidí 25 kilometrů dlouhý úsek s omezením, na kterém pracují ve všední den tak maximálně dvě partie o pěti dělnících. Kdyby tam alespoň navezli slušné množství techniky, bagrů, buldozerů, fréz a finisherů… Ještě, že je tam vždycky na začátku taková ta cedule: „Musíme to opravit!“

Něco na tom bude, kdyby se ta silnice nechala děravá, stěžoval bych si stejně, ne-li víc.

Možná si říkáte, že hodnocení stavu silnic na kazatelnu moc nepatří, a máte vlastně trochu pravdu. Jenomže je to taková první asociace, která mi přijde na mysl vždy, když čtu, že Jak Křtitel je ten, o kterém už Izajáš prorokoval: „Hlas volajícího na poušti, připravte cestu páně, vyrovnejte mu stezky“.

No jo, když jde o zarovnávání těch naši cest, po kterých jezdíme autem, víme hned jak na to, a snad si také hned v mysli vybavíme několik míst, kde by si silnice opravdu zasloužili „generálku“.

A když jde o zarovnávání cest Páně? O připravování stezky pro Pána? Víme jak na to, nebo kde jsou u nás a v našem okolí ta problematická místa?

Pokuď jde o to „jak na to“ o ono „know how“ tam nám Jan dává celkem jasné instrukce: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské!“. Tedy, snad trochu srozumitelnější by bylo dnes říct: „Zamyslete se nad svým životem, dejte si čas na sebereflexi a nejen to, pokud ve svém životě najdete něco, co je špatné, změňte to!“. Ano, samozřejmě, patří to k těm instrukcím, které je snadno člověku dát, ale už je pak horší je nějak naplnit, realizovat je. Třeba bychom si také mohli pořídit sami pro sebe nějakou oznamovací ceduli, pověsit si na krk takové: „Musíme to opravit“ a opravdu si najít chvilku sami na sebe a pro sebe, abychom pak mohli být v dobrém smyslu slova „funkčnější“, nápomocnější také svému okolí. Mohla by to být jen kratší chvíle každý den, alespoň v adventu, co myslíte?

Nakonec, království Boží se přiblížilo a také my mu máme připravovat stezku a to nijak jinak, než vlastním životem, vlastním pokáním, které nám umožní mimo jiné také žít „narovinu“.

Co je přitom důležité? Pokání nesmí být jen jakési ledabylé zalepování, látání silnice na místech, kde už jsou díry opravdu k nevydržení, nemá to být práce na sobě samém s krátkodobým efektem, jak to občas vidíme na těch našich silnicích, když silničáři čas od času díry pouze zaplácnou a tak se zas poškození nejpozději další zimu vrátí.

Farizeům, kteří také přicházejí, Jan říká: „Neste ovoce, které ukazuje, že činíte pokání.“ Ano, pokání má mít důsledky. Změna smýšlení nesmí být jen pouhou teorií, dobrým know-how. Má se v našich životech také protavit do skutků – nebo, pro evangelíky trochu snesitelněji, důsledkem pokání má být také to, že budeme o Bohu svědčit nejen ve svých slovech, ale také svým životem ve víře. Jedna věc je o božím království mluvit, druhá pak jej svým životem přinášet na zem. Dá se to říct tak, že svým životem můžeme vyrovnávat cesty Páně, dláždit cestu k tomu, aby pro lidi bylo uvěřitelné, že také jim Bůh se svým královstvím a záchranou zůstává nablízku.

Ta řeč k farizeům a saduceům je ale u Jana ostřejší, nevíme vlastně, proč je nazve „plemenem zmijím“. Z Janovy řeči můžeme pochopit, že jejich hlavním problémem je duchovní pýcha a také pokrytectví. Správný původ, příslušnost ke správné tradici, ani účast na tom správném rituálu sama o sobě člověka neposouvá člověka blíž k božímu království, které přichází.

Ten hrozivý obraz, který jsme dnes zaslechli ze čtení hned dva krát, obraz stromu ze kterého už zůstal pařez, ten nepůsobí zrovna nadějně. Pařez už není dobrý k ničemu, leda tak o něj někdo s trochou štěstí zakopne a šeredně se dodře. V tom Izajášově proroctví je to ale přeci jinak: ten pařez má dobré kořeny, díky kterým na něm ještě vyroste dobrá ratolest. Ano, mít dobré kořeny je někdy opravdu důležité, hlavně, když máme začít někdy úplně od znovu.

Ovšem tento obraz hrozivého mesiáše, který přichází se sekyrou v ruce a ta sekyra už je přiložena k samotným kořenům stromu, který nám nabízí Jan, jde snad trochu dál, než to Izajášovo proroctví. Snad je to tím, že je to obraz mesiáše, který Jan nabízí předtím, než se skutečně s Ježíšem setká. V momentě jejich setkání pak už svou řeč mění a říká o mesiášovi: „Ejhle Beránek Boží, který snímá hříchy světa.“ Osobní setkání leckdy mnohé mění. 

V listě Římanům k tomu Pavel píše o svědectví, které se nám dochovalo v písmu: „Všecko, co je tam psáno, bylo napsáno k našemu poučení, abychom z trpělivosti a z povzbuzení, které nám dává Písmo, čerpali naději.“ Jaká je ta naděje?

Je to naděje, že Bůh nám v Kristu vychází vstříc, že Bůh je nám v Kristu nablízku. Ne proto, aby ničil, ale proto, aby obnovil nás, naše životy a naše vztahy mezi sebou, ale také se sebou samým. Izajáš přeci prorokuje: „Bude soudit nuzné spravedlivě, o pokorných v zemi bude rozhodovat podle práva (…) zemi naplní poznání Hospodina, jako vody pokrývají moře“.

Jak tedy trávit svůj čas v adventu? Čiňme pokání, neboť se přiblížilo království nebeské! Ta výzva by sice mohla působit jako buzerace, jako moralizování, ale opak je pravdou. Je to povzbuzení, je to příležitost na obnovu svého života pro každého jednoho člověka.

 

Jakub Pavlús, farář sboru