Jan 3, 1-17: Mezi farizeji byl člověk jménem Nikodém, člen židovské rady. Ten přišel k Ježíšovi v noci a řekl mu: „Mistře, víme, že jsi učitel, který přišel od Boha. Neboť nikdo nemůže činit ta znamení, která činíš ty, není-li Bůh s ním.“ Ježíš mu odpověděl: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží.“ Nikodém mu řekl: „Jak se může člověk narodit, když je už starý? Nemůže přece vstoupit do těla své matky a podruhé se narodit.“ Ježíš odpověděl: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího. Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch. Nediv se, že jsem ti řekl: Musíte se narodit znovu. Vítr vane, kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha.“ Nikodém se ho otázal: „Jak se to může stát?“ Ježíš mu řekl: „Ty jsi učitel Izraele, a tohle nevíš? Amen, amen, pravím tobě, že mluvíme o tom, co známe, a svědčíme o tom, co jsme viděli, ale vy naše svědectví nepřijímáte. Jestliže nevěříte, když jsem k vám mluvil o pozemských věcech, jak uvěříte, budu-li mluvit o nebeských? Nikdo nevstoupil na nebesa, leč ten, který sestoupil z nebes, Syn člověka. Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný. Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen.

 

Přátelé,

dnes začnu kázání záludnou otázkou: „Co jsme sami udělali proto, abychom se narodili?“ Nic moc, viďte. Na světě nejsme vlastní zásluhou, nikdo se nás vlastně ani neptal, jestli máme o svůj život zájem. Nikdo se nás neptal ve které části světa a v jakém čase se chceme narodit. Můžeme se z toho radovat, nebo také nad tím Jobovsky naříkat. Stále pro nás ale platí odpověď moudrého Gandalfa, kouzelníka z Tolkienova Pana prstenů: „Nám nebylo dáno o tom rozhodovat. Rozhodujeme pouze o tom, jak naložíme s časem, který nám byl dán.“

Tedy ano, to, že jsme byli do světa jaksi uvrženi, aniž by se nás někdo na to nějak ptal nás nezbavuje odpovědnosti za to, jak svůj život žijeme. Narozením jsme byli povolaní k životu a byla nám tím také svěřena veliká odpovědnost, její váhu poznáváme každým rokem svého života. Čím jsme starší tím víc si uvědomujeme, že naše rozhodnutí mají nemalý dopad, často i na generace které za námi ještě jenom mají následovat.

Je to těžké břemeno. Kdo ho může unést? Jak se rozhodovat správně v tomto dynamickém, rychle se měnícím světě? Podle čeho se zorientovat?

Fascinuje mě, s jakou samozřejmostí se rozhodují některé postavy Starého a Nového zákona. Třeba takový Abram, o kterém jsme četli v prvním čtení. Bůh jej povolává: „Vyjdi z domu svého otce, ze své země a ze svého rodiště“ a on vstane, a jde, i když je mu pětasedmdesát. Jak se mohl tak rychle rozhodnout? Co je mohlo být klíčem k takovému rozhodnutí?

O pár kapitol později se dočteme, že Abram uvěřil Bohu. A snad je to tím klíčem, snad opravdu člověk vstane a jde, když jej povolává na cestu někdo, komu bezmezně důvěřuje, třeba že cíl této cesty je povolanému neznámý.

Když pak Nikodém přichází k Ježíšovi, je zaskočen Ježíšovým požadavkem na znovuzrození. Musíte se narodit znovu, říká mu Ježíš. A Nikodém neví jak na to, jak se má člověk narodit znovu, když už je starý? Mohli bychom se mu smát, no ale, jak tedy na to? Co člověk může udělat pro své znovuzrození?

Osobně jsem přesvědčen o tom, že vůbec nic, stejné jako jsme nic neudělali pro své narození. To se tak člověku stane, z vůle někoho úplně jiného.

Ovšem když se narodíme zůstáváme v péči svých rodičů a blízkých. I tehdy, když děláme chyby, když jsme protivní, nebo, samozřejmě také zrovna hrozné milí, v dobrém i ve zlém. Stejně tak je to, o tom jsem přesvědčen, i když jsme znovuzrozeni. Bůh nás znovuzrodí, a proto se o nás také stará.

Snad není velikou provokací mluvit o znovuzrození nejenom jako o jednorázové záležitosti, ale jako o procesu, kterým procházíme během svého života opakovaně. Nemyslím tím cyklus reinkarnací o jakém se mluví ve východních filozofiích, ale cyklus duchovního znovuzrození, cyklus nových začátků v našich životech.

Abram sice ve víře přitakal povolání na cestu do země zaslíbené, důvěřoval Božímu zaslíbení, víme ale, že časem jeho víra procházela i zkouškami ve kterých neuspěl, třeba když se rozhodl mít potomka radši se svou služebnou, než se svou manželkou, protože Boží zaslíbení, nebo jeho naplnění na sebe nechávalo dlouho čekat. A Bůh jej přesto vždy znovu povolával na cestu, vždy znovu se Abramova víra a důvěra musela zrodit znovu, často z ničeho.

Myslím, že podobně je to i s námi a s naší důvěrou, musí být během života opětovně znovuzrozena, po pádech vždycky znovu vstávat.

Jak je to možné? Kdo je zdrojem síly k tomu, aby se i naše víra mohla vždycky znovu zrodit? I v situacích kdy to nemá vůbec smysl?

Když Pavel píše o Abrahamovi a jeho víře do Říma, píše kromě jiného: „Je naším otcem před tváří toho, v nějž uvěřil, před Bohem, který dává život mrtvým a povolává v bytí to, co není.“ Tedy ano, je to Bůh, kdo může garantovat něco tam, kde nic není. Je to Bůh kdo může stvořit víru tam, kde jsou jen pochybnosti. Je to Bůh kdo může obnovovat důvěru tam, kde zbyl jenom strach. A je to také Bůh kdo nás, vždy když ve strachu, nebo pochybnostech ustrneme na jednom místě, vždycky znovu povolává k následování. Tak se vždycky rodíme znovu, abychom mohli duchovně znovu ožít, aby ožila naše důvěra.

Postní doba, která před týdnem a půl začala je dobrým obdobím na to, abychom víc uvažovali o tom jak je to s naší důvěrou k Bohu. Obzvláště, když jsme vystavovaní různým zprávám o blížící se humanitární krizi na hranicích Řecka, zprávám o rostoucím počtu lidí nakažených novým virem, o kterém toho zatím moc nevíme. Mnozí se nás snaží zahnat do kouta, protože se jim náramně hodí operovat se strachem, my ale můžeme žít i jinak, můžeme žít ve víře v Boha, který povolává v bytí i to, co není, v Boha, který neposlal svého syna na zem soudit, ale proto, aby svět skrze něj byl zachráněn – spasen.

Tato víra nám umožňuje opouštět svůj dosavadní život, své dosavadní jistoty abychom v ní nalézali stále něco nové.

Jistě si při mnoha věcech i my povzdechneme, že bychom si přáli, aby se neděli zrovna v našich časech, platí ale, že to jediné, o čem rozhodujeme je, jak ty časy do kterých jsme se narodili, nebo také znovu narodili prožijeme. Prožijme je ve víře, v následování toho, který přišel svět zachránit.

Amen

 

Jakub Pavlús, farář sboru