Bohoslužby 1. 1. 2020

Lukáš 2, 15-21: Jakmile andělé od nich odešli do nebe, řekli si pastýři: „Pojďme až do Betléma a podívejme se na to, co se tam stalo, jak nám Pán oznámil.“ Spěchali tam a nalezli Marii a Josefa i to děťátko položené do jeslí. Když je spatřili, pověděli, co jim bylo řečeno o tom dítěti. Všichni, kdo to uslyšeli, užasli nad tím, co jim pastýři vyprávěli. Ale Maria to všechno v mysli zachovávala a rozvažovala o tom. Pastýři se pak navrátili, oslavujíce a chválíce Boha za všechno, co slyšeli a viděli, jak jim to bylo řečeno. Když uplynulo osm dní a nastal čas k jeho obřízce, dali mu jméno Ježíš, které dostal od anděla dříve, než jej matka počala.

Milí přátelé, sám si často kladu otázku: „Proč se vlastně scházíme k bohoslužbě na nový rok?“. Jednak nás tu nebývá nijak zvlášť moc, protože spousta z nás je někde na výletě, jednak se také trochu sám sebe ptám, jestli by nás tu třeba odpoledne nebylo víc… No a tedy hlavně, co je to vůbec za svátek, vždyť církevní rok začal první nedělí v adventu a dnes nám začíná “pouze“ ten občanský.
Klíčem k rozlousknutí tohoto tajemství ale může být poslední verš z dnešního evangeliového čtení. Máme 8. den od slunovratu, tedy, pardon, od termínu, který jsme si určili jako datum Ježíšova narození. A v evangeliu jsme četli že „Když uplynulo osm dní a nastal čas k jeho obřízce, dali mu jméno Ježíš“  Tedy, je svátek Ježíšovy obřízky, nebo, podle liturgického kalendáře svátek jména Ježíš.

Jaký má pro nás, křesťany, lid nového zákona, nebo v tomto případě snad radši nového testamentu, nové smlouvy význam to, že Ježíš podstoupil i obřízku? Co to vlastně pro nás znamená?

Mohlo by se zdát, že vlastně nic. Obřízka je pro nás mrtvou tradicí, a pokud ji už tedy někdo u nás podstupuje, tak většinou chirurgicky a v naprosté většině případů ze zcela jiných důvodů, než že by nějak toužil po tom, stát se součástí staré smlouvy, vztáhnout na sebe všechny příkazy a zákazy Tóry. Takový totiž byl její nejpůvodnější význam – byla znamením staré smlouvy. 

Ježíše se nikdo na nic neptá, jeho rodiče nečekají, až vyroste, aby jim řekl, zda má o takovou víru zájem, jestli chce být součástí této Boží smlouvy s lidstvím, jak to dnes často vidíme v církvi. Nakonec, v jeho době by to bylo úplně nesmyslnou provokací. Ale v tom ten význam pro nás také není.

Co je pro nás důležité, je spíše to, že Ježíš byl „narozen pod zákonem“, jak to píše Pavel v listu Galatským. Zákon pro Ježíše platil, všechny jeho ustanovení, protože obřízkou se stal součástí staré smlouvy, smlouvy, kterou Hospodin uzavřel s vyvoleným národem. Nesl břímě zákona společně s lidmi, které přišel vykoupit a nesl jej také pro nás, aby pak mohl později zkonstatovat: „Nepřišel jsem zákon zrušit, ale naplnit“. Ježíš je naplněním smlouvy, kterou Hospodin uzavřel s Izraelem.

No a jak se to tedy týká nás, obyvatel střední Evropy zhruba o 2020 let později?

Předně tak, že na to, aby mohla přijít v platnost nějaká nová smlouva, někdo musel naplnit tu starou. Z lidské strany se to ukázalo jako nemožné, proto Bůh poslal zachránce, Ježíše. Božího syna, který se narodil jako člověk, by mohl zákon naplnit pro jednou a za všechny.

No a nová smlouva, to je smlouva s celým lidstvem. Tedy také s námi. Jenom díky tomu, že Ježíš naplnil starou smlouvu, mohl přinést tuto novou smlouvu o Boží milosti pro lidstvo. Díky tomu můžeme žít ve svobodě a odpovědnosti Božích dětí, ať už o tom zatím jenom uchováváme v srdci a rozvažujeme o tom, jako Marie, nebo se společně s pastýři a nebeskými zástupy radujeme a chválíme Boha za všechno, co vidíme a slyšíme.

Jméno, které Josef s Marií dávají svému synu je také podstatné. My dnes dětem dáváme jména spíše podle toho, jak nám znějí v uších, podle toho která jména se nám líbí, nebo na která máme nějakou dobrou asociaci. V Bibli je ale jméno víc, než jen nějaká nálepka. Jména v bibli mají svůj význam, který nějak vystihuje podstatu člověka, jeho program, nebo důvod, proč se narodil. Vidíme to u mnoha proroků, kteří dávají svým dětem jména, která jsou sama o sobě proroctvím pro lid. Dáš mu jméno Ježíš, neboť on vysvobodí lid od jeho hříchů – tak to slyšíme v Matoušově vánočním evangeliu.

Tedy Ježíš, Jehošuah, Bůh zachraňuje – to je Ježíšův program, proto se Ježíš narodil. V něm nám Bůh, jak jsme to četli v Numeri, žehná a chrání nás, v něm nad námi rozjasňuje svou tvář a je nám milostivý, skrze něj k nám obrací svou tvář a obdařuje nás pokojem.

Jakub Pavlús, farář sboru

Bohoslužby 25. 12. 2019

Jan 1, 1-14: Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a život byl světlo lidí. To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila. Od Boha byl poslán člověk, jménem Jan. Ten přišel proto, aby vydal svědectví o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. Jan sám nebyl tím světlem, ale přišel, aby o tom světle vydal svědectví. Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo do světa. Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal. Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž narodili se z Boha. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.

 

Milí přátelé,

evangelista Jan nám narození Ježíše Krista vysvětluje trochu z jiného úhlu pohledu, než Marek, Matouš a Lukáš. Někdo by mohl říct, že to Janovo vysvětlení je snad až moc filosofické. Nakonec, je to snad trochu pravda. Jan nám místo tradičního příběhu putování Josefa a Marie do Betléma nabízí příběh putování slova „Od počátku“ až k narození spasitele.

V Janově verzi nás tak Vánoční příběh nevrací pouze zpět ke králi Davidovi, pro Jana Ježíšův fyzický původ z rodu Davidova nehraje tak velikou roli. Mnohem podstatnější pro něj je samotný fakt, že Kristovo narození nás vrací až k samotným počátkům lidstva. Možná si to ani neuvědomujeme, ale podobný odkaz můžeme najít také v tom, že na štědrý den mají svátek právě Adam a Eva.

Ano, narození spasitele je přinejmenším stejný zázrak, jako stvoření světa. Nebo, ještě jinak řečeno, narození Ježíše, který přináší do života světlo a záchranu je tak významnou událostí, že lze snadno také říct, že bez tohoto narození by lidstvo postrádalo veškerý smysl.

Proč? Protože pokud si otevřeme knihu Genesis, knihu počátků, čteme tam, jak to na začátku první Adam s Evou pokazili a jak v důsledku jejich hříchu, jejich přešlapu, jejich touhy být jako Bůh lidstvo ztratilo nárok na pobyt v ráji. A od té doby čteme kolikrát, a jak různými způsoby Bůh působil v dějinách jednotlivců a národů. Vidíme tam takovou tu starozákonní sinusoidu, kdy jsou na tom lidé tu a tam celkem „dobře“ v následování svého stvořitele a tu a tam je to zas totální přepad, ve kterém jsou zas lidé až po krk zahrabaní v hříchu, ve svých vlastních omylech, či ve své vlastní pýše.

Chápeme-li ale Krista jako návrat k počátku, pak jej chápeme jako cestu zpět do ráje, který nám byl zapovězený, jako cestu zpět do Boží blízkosti. Pokud to tedy první Adam s Evou zkazili, přišel druhý Adam, tedy, Ježíš Kristus, aby smířil lidství s Bohem. „V něm byl život a život byl světlo lidí“.

Jaká je může být naše odpověď na toto dílo Boží záchrany pro nás, pro lidi? Jak se my můžeme k takové záchraně postavit? Snad se shodneme na tom, že každý, kdo je zachraňován by měl, má-li na to sílu se svým zachráncem spolupracovat, nebo mu alespoň důvěřovat, že to s ním myslí dobře. Víme přeci, že když je někdo tonoucí ve vodě a nespolupracuje, nedůvěřuje svému zachránci, může způsobit dost vážné zranění tomu, kdo se jej z vody snaží vytáhnout. K této víře, důvěře zachránci nás vybízí také Jan, když nám připomíná, že: „Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi.“

A co pak má dělat ten, který si uvědomuje svou záchranu skrze toto Boží slovo které se stalo tělem, to světlo které žádná tma nepohltila? V prvním čtení u proroka Izajáše jsme četli: „Jak líbezné je, když po horách jdou nohy toho, jenž poselství nese a ohlašuje pokoj, jenž nese dobré poselství a ohlašuje spásu“. Žádalo by se dodat, že je to líbezné, když se ohlašuje pokoj, když se nese dobré poselství o spáse nejen po horách, ale také po městech a vesnicích. A kdo jiný by měl být hlasatelem této dobré zvěsti a pokoje, než Ti, kteří vědí, kdo je zachránil? Ano, také my máme být hlasateli dobré vánoční zvěsti, že Bůh sám se rozhodl dát naše vztahy, vztah Boha a člověka do pořádku skrze Ježíše Krista. Příběh vánoc je přeci příběhem o Božím vtělení, o tom, že Bůh se stal součástí světa, aby ho vždycky znovu obracel správným směrem, od zla k dobru, od nenávisti k lásce, od beznaděje k naději.

Jakub Pavlús, farář sboru

Bohoslužby 15. 12. 2019 – 3. adventní neděle

Matouš 11, 2-11:  Jan uslyšel ve vězení o činech Kristových; poslal k němu vzkaz po svých učednících: „Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?“ Ježíš jim odpověděl: „Jděte, zvěstujte Janovi, co slyšíte a vidíte: Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium. A blaze tomu, kdo se nade mnou neuráží.“ Když Janovi učedníci odcházeli, začal Ježíš mluvit k zástupům o Janovi: „Na co jste se vyšli na poušť podívat? Na rákos, kterým kývá vítr? Nebo co jste vyšli zhlédnout? Člověka oblečeného do drahých šatů? Ti, kdo nosí drahé šaty, jsou v domech královských. Nebo proč jste vyšli? Vidět proroka? Ano, pravím vám, a víc než proroka. To je ten, o němž je psáno: ‚Hle, já posílám posla před tvou tváří, aby ti připravil cestu.‘ Amen, pravím vám, mezi těmi, kdo se narodili z ženy, nevystoupil nikdo větší než Jan Křtitel; avšak i ten nejmenší v království nebeském je větší nežli on.

 

Milí přátelé,
Jan Křtitel je nepřehlédnutelnou postavou evangelií, nepřehlédnutelným prorokem adventu, Božího příchodu k nám, lidem. Minulý týden jsme četli o tom, jak v podivném oděvu z velbloudí srsti zval na poušti lidi k jakési generálce jejich životů, k radikální změně k lepšímu, nebo, jak to my křesťané umíme krásně pojmenovat, k pokání, protože Boží království už je na dosah.

Dnes zas, pro změnu slyšíme, že Jan je ve vězení. Dost dobře ví, že v Herodově vězení ho nic dobrého nečeká. Bodejť, se svou zvěstí o tom, že se blíží převrat a to ne ledajaký, ale Boží převrat, mu musel být trnem v patě a toho je, nakonec, jak víme, nejlepší se rychle zbavit.

Jenomže, jak k tomu Jan přišel? Vždyť hlásal příchod Božího království, Boží vlády, mesiáše, který už přikládá sekyru ke kořenům těch starých proschlých stromů, těch budižkničemů od kterých nelze nic dobrého očekávat a teď, když uběhla nějaká doba od Ježíšova křtu, tak místo toho, aby seděl někde v Božím paláci a slavil, sedí v Herodově paláci a čeká na smrt. To je prosím pěkně, špatná zpráva.

Zřejmě proto také Jan posílá své učedníky za Ježíšem s dotazem: „Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?“ Snažit se nějak psychologizovat Janovy pohnutky a odhadnout, jestli se ptá ze zklamání, smutku či hněvu by zřejmě bylo zbytečné.

Berme to prostě tak, že se ptá a berme si z toho také poučení pro sebe. Když si člověk není jistý, má se zeptat, protože, jak jste mě už naučili: „Líná pusa, to je čiré neštěstí.“. A že ptát se není žádná ostuda, nám dokazuje také Jan: jindy extravagantní prorok, který hlásal příchod Božího království zástupům, se v dané chvíli, když se ocitá ve vězení, nestydí zeptat, jak to tedy vlastně je s tím přicházejícím královstvím, s přicházející záchranou. „Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?“.

Je to dobré, připomínat si, že dotazování je důležitou součástí prorocké služby. Nakonec, když si čteme starý zákon, nebo i ten nový, vidíme, že si proroci leccos museli s Bohem vyjasnit. Protože ono jim Boží slovo třebas zaznělo, no ale slovo, které zazní, je ještě třeba správně uchopit a aplikovat.

Nevím sice, jestli se třeba tak, jako Jan někdy dostaneme do reálného vězení a bez mučení přiznám, že tak trochu doufám, že mi nic podobného nehrozí, ale myslím, že se nám může stát, že se dostaneme do situací, které nás můžou sužovat podobně, ne-li hůř, než vězení. Že se snadno můžeme dostat do takového svého duševního vězení, odkud to s tím Božím královstvím a jeho blízkostí, jeho působením ve světě a v našich životech může celé vypadat úplně jinak, než jsme si do té chvíle mysleli.

Co by mohlo být takovým vězením? To je dost individuální. Pro někoho to může být ztráta blízkého člověka, pro někoho odcizení se od člověka, kterého miluje, pro jiného zas spravedlivé rozhořčení nad tím, kolik je ve světě zla, nenávisti a utrpení, pohled na to, jak zlo kvete a spravedlnost spíš skomírá někde v pozadí.

A Ježíš to ví, ví, že naše lidské myšlení, naše lidská naděje a ano, také naše lidská víra má limity. Jeho odpovědí pro Jana nejsou výčitky. Jeho učedníky posílá zpět s dobrou zprávou. Boží království už působí, dá se ve světě najít. Kde konkrétně?: „Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium.“. Boží království je již zde, a zároveň zde ještě není.

Já vím, zní to zvláštně. Jaké pak už ano a ještě ne zároveň? Existuje pro to ale dobrý příklad. Nevím, jestli jste někdy sledovali východ, případně západ slunce. Já jsem jeden východ slunka viděl nedávno na ztracených kamenech. Nejvíc jsem si užíval právě tu chvíli, kdy už bylo celkem dost světla, přesně jsem viděl, kde slunce vyjde, ale ještě zároveň nebylo nad horizontem. Ten moment už ano – ještě ne trvá jenom krátkou chvilinku, ale je skvělý, ať už slunce vychází, nebo zrovna zapadá.

Tak tedy, odpovídá i Ježíš Janovi. Boží království je zde, kdo je pozorný, může vidět, jak působí, není to ale ještě takový převrat, jak bys, Jane, čekal a jakýs nakonec sám hlásal.

Jenomže otázkou je, coby Ježíš řekl nám? Osobně neznám nikoho, kdo by byl nevidomý a začal vidět, nikoho kdo by byl hluchý a začal slyšet, nikoho kdo byl chromý a vstal zas zpět na nohy. Tu a tam se k nám donesou zprávy o podobných zázracích, ale osobně jsem k nim spíše skeptický.

Znamená to snad, že Boží království už nepůsobí? Naopak. I když neznám nikoho, koho by víra fyzicky postavila z kolečkového křesla na nohy, musím říct, že znám spousty lidí, které zvedla víra zpět na nohy po psychické stránce, kterým právě a jedině víra v to, že Bůh je na jejich straně, že jim je nablízku umožnila nespočetně krát znovu vstát a nevzdat to. Historie i současnost zná spoustu příběhů lidí, kteří sice fyzicky viděli, ale vnitřně byli slepí a bloudili svým životem a až víra jim otevřela oči, dala jejich životu cíl a umožnila jim vidět nejen sebe sama, ale také své bližní.

Ano, je to Bůh kdo i nám skrze Ježíše dnes dává tuto dobrou nabídku, tuto dobrou zprávu, že také náš život, byť je v porovnání s věkem světa krátký má smysl, že je možné prožít svůj život smysluplně, že ať bychom se už natloukli jakkoli šeredně, fyzicky, či psychicky, je vždy nablízku, aby nám pomohl znovu vstát.

V tom spočívá takové to boží „už ano“ a zároveň „ještě ne“. Přáli bychom si radši žít v dokonalém Božím království, kde bychom vlastně nic z toho nemuseli řešit. Místo toho žijeme v porušeném světě. Evangelium, dobrá zpráva je nabídkou, dává nám možnost žít v tomto světě ve víře, že nás, ani nikoho jiného Bůh nezavrhl, že nám a všem lidem dobré vůle Bůh zůstává nablízku.

Blahoslavený každý, kdo, jak říká Ježíš, se nad tím nepohorší, pro koho, jak se to v evangeliu krásně řecky řekne, takové působení Božího království ve světě není skandalózní.

 

Jakub Pavlús, faráš sboru

Bohoslužby 8. 12. 2019 – 2. adventní neděle

Matouš 3, 1-12: Za těch dnů vystoupil Jan Křtitel a kázal v judské poušti:  „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské.“  To je ten, o němž je řečeno ústy proroka Izaiáše: ‚Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky!‘ Jan měl na sobě šat z velbloudí srsti, kožený pás kolem boků a potravou mu byly kobylky a med divokých včel. Tehdy vycházel k němu celý Jeruzalém i Judsko a celé okolí Jordánu, vyznávali své hříchy a dávali se od něho v řece Jordánu křtít. Ale když spatřil, že mnoho farizeů a saduceů přichází ke křtu, řekl jim: „Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, že můžete utéci před nadcházejícím hněvem? Neste tedy ovoce, které ukazuje, že činíte pokání. Nemyslete si, že můžete říkat: ‚Náš otec je Abraham!‘ Pravím vám, že Bůh může Abrahamovi stvořit děti z tohoto kamení. Sekera už je na kořeni stromů; a každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně. Já vás křtím vodou k pokání; ale ten, který přichází za mnou, je silnější než já – nejsem hoden ani toho, abych mu zouval obuv; on vás bude křtít Duchem svatým a ohněm. Lopata je v jeho ruce; a pročistí svůj mlat, svou pšenici shromáždí do sýpky, ale plevy spálí neuhasitelným ohněm.“

 

Nevím jak vy, ale já jsem vždycky rád, když skončí období, kdy se nejvíc rekonstruují silnice. Nesnáším všechna ta omezení, která se s rekonstrukcí spojují. Navíc, kdyby ty rekonstrukce měli alespoň slušné tempo, ale když člověk vidí 25 kilometrů dlouhý úsek s omezením, na kterém pracují ve všední den tak maximálně dvě partie o pěti dělnících. Kdyby tam alespoň navezli slušné množství techniky, bagrů, buldozerů, fréz a finisherů… Ještě, že je tam vždycky na začátku taková ta cedule: „Musíme to opravit!“

Něco na tom bude, kdyby se ta silnice nechala děravá, stěžoval bych si stejně, ne-li víc.

Možná si říkáte, že hodnocení stavu silnic na kazatelnu moc nepatří, a máte vlastně trochu pravdu. Jenomže je to taková první asociace, která mi přijde na mysl vždy, když čtu, že Jak Křtitel je ten, o kterém už Izajáš prorokoval: „Hlas volajícího na poušti, připravte cestu páně, vyrovnejte mu stezky“.

No jo, když jde o zarovnávání těch naši cest, po kterých jezdíme autem, víme hned jak na to, a snad si také hned v mysli vybavíme několik míst, kde by si silnice opravdu zasloužili „generálku“.

A když jde o zarovnávání cest Páně? O připravování stezky pro Pána? Víme jak na to, nebo kde jsou u nás a v našem okolí ta problematická místa?

Pokuď jde o to „jak na to“ o ono „know how“ tam nám Jan dává celkem jasné instrukce: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské!“. Tedy, snad trochu srozumitelnější by bylo dnes říct: „Zamyslete se nad svým životem, dejte si čas na sebereflexi a nejen to, pokud ve svém životě najdete něco, co je špatné, změňte to!“. Ano, samozřejmě, patří to k těm instrukcím, které je snadno člověku dát, ale už je pak horší je nějak naplnit, realizovat je. Třeba bychom si také mohli pořídit sami pro sebe nějakou oznamovací ceduli, pověsit si na krk takové: „Musíme to opravit“ a opravdu si najít chvilku sami na sebe a pro sebe, abychom pak mohli být v dobrém smyslu slova „funkčnější“, nápomocnější také svému okolí. Mohla by to být jen kratší chvíle každý den, alespoň v adventu, co myslíte?

Nakonec, království Boží se přiblížilo a také my mu máme připravovat stezku a to nijak jinak, než vlastním životem, vlastním pokáním, které nám umožní mimo jiné také žít „narovinu“.

Co je přitom důležité? Pokání nesmí být jen jakési ledabylé zalepování, látání silnice na místech, kde už jsou díry opravdu k nevydržení, nemá to být práce na sobě samém s krátkodobým efektem, jak to občas vidíme na těch našich silnicích, když silničáři čas od času díry pouze zaplácnou a tak se zas poškození nejpozději další zimu vrátí.

Farizeům, kteří také přicházejí, Jan říká: „Neste ovoce, které ukazuje, že činíte pokání.“ Ano, pokání má mít důsledky. Změna smýšlení nesmí být jen pouhou teorií, dobrým know-how. Má se v našich životech také protavit do skutků – nebo, pro evangelíky trochu snesitelněji, důsledkem pokání má být také to, že budeme o Bohu svědčit nejen ve svých slovech, ale také svým životem ve víře. Jedna věc je o božím království mluvit, druhá pak jej svým životem přinášet na zem. Dá se to říct tak, že svým životem můžeme vyrovnávat cesty Páně, dláždit cestu k tomu, aby pro lidi bylo uvěřitelné, že také jim Bůh se svým královstvím a záchranou zůstává nablízku.

Ta řeč k farizeům a saduceům je ale u Jana ostřejší, nevíme vlastně, proč je nazve „plemenem zmijím“. Z Janovy řeči můžeme pochopit, že jejich hlavním problémem je duchovní pýcha a také pokrytectví. Správný původ, příslušnost ke správné tradici, ani účast na tom správném rituálu sama o sobě člověka neposouvá člověka blíž k božímu království, které přichází.

Ten hrozivý obraz, který jsme dnes zaslechli ze čtení hned dva krát, obraz stromu ze kterého už zůstal pařez, ten nepůsobí zrovna nadějně. Pařez už není dobrý k ničemu, leda tak o něj někdo s trochou štěstí zakopne a šeredně se dodře. V tom Izajášově proroctví je to ale přeci jinak: ten pařez má dobré kořeny, díky kterým na něm ještě vyroste dobrá ratolest. Ano, mít dobré kořeny je někdy opravdu důležité, hlavně, když máme začít někdy úplně od znovu.

Ovšem tento obraz hrozivého mesiáše, který přichází se sekyrou v ruce a ta sekyra už je přiložena k samotným kořenům stromu, který nám nabízí Jan, jde snad trochu dál, než to Izajášovo proroctví. Snad je to tím, že je to obraz mesiáše, který Jan nabízí předtím, než se skutečně s Ježíšem setká. V momentě jejich setkání pak už svou řeč mění a říká o mesiášovi: „Ejhle Beránek Boží, který snímá hříchy světa.“ Osobní setkání leckdy mnohé mění. 

V listě Římanům k tomu Pavel píše o svědectví, které se nám dochovalo v písmu: „Všecko, co je tam psáno, bylo napsáno k našemu poučení, abychom z trpělivosti a z povzbuzení, které nám dává Písmo, čerpali naději.“ Jaká je ta naděje?

Je to naděje, že Bůh nám v Kristu vychází vstříc, že Bůh je nám v Kristu nablízku. Ne proto, aby ničil, ale proto, aby obnovil nás, naše životy a naše vztahy mezi sebou, ale také se sebou samým. Izajáš přeci prorokuje: „Bude soudit nuzné spravedlivě, o pokorných v zemi bude rozhodovat podle práva (…) zemi naplní poznání Hospodina, jako vody pokrývají moře“.

Jak tedy trávit svůj čas v adventu? Čiňme pokání, neboť se přiblížilo království nebeské! Ta výzva by sice mohla působit jako buzerace, jako moralizování, ale opak je pravdou. Je to povzbuzení, je to příležitost na obnovu svého života pro každého jednoho člověka.

 

Jakub Pavlús, farář sboru

Bohoslužby 1. 12. 2019 – 1. adventní neděle

Mt 24, 36-44: Ten den a hodinu však nikdo nezná – ani nebeští andělé, ani Syn – jedině sám můj Otec. 37Jak ale bylo za dnů Noemových, tak bude i při příchodu Syna člověka. 38Stejně jako ve dnech před potopou jedli a pili, ženili se a vdávaly se až do dne, kdy Noe vešel do archy, 39a ničeho si nevšimli až do chvíle, kdy přišla potopa a všechny smetla, tak to bude i při příchodu Syna člověka.
40Tehdy budou dva na poli; jeden bude vzat a druhý zanechán. 41Dvě budou mlít mlýnským kamenem; jedna bude vzata a druhá zanechána. 42Proto bděte, neboť nevíte, ve které chvíli přijde váš Pán. 43Uvažte – kdyby hospodář věděl, ve kterou noční dobu přijde zloděj, bděl by a nenechal by ho vloupat se do jeho domu. 44Proto i vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v nečekanou chvíli.

 

„Kdy se vrátíš?“ Není to snad jedna ze základních otázek, kterou pokládáme těm, s kterými se loučíme? Je to celkem přirozené. Dokonce, jsou-li od nás vzdáleni delší dobu, neváháme ani ptát se na čas jejich návratu znovu. Většinou je to, samozřejmě v dobrém. Je přirozené, že toužíme po tom, vědět, kdy se znovu shledáme.

Čas příchodu ale nelze vždy určit přesně, a tak se často stává, že místo konkrétního času odpovídáme jenom: „Nevím, záleží, jak to vyjde.“. Ovšem, kdybychom svou odpověď někdy chtěli zdramatizovat, pak nám Ježíš dává dnes v evangeliu celkem dobrý typ jak na to. „Vrátím se nečekaně, jako zloděj v noci“. Taková odpověď by naše blízké zajisté potěšila, viďte.

Nebo také možná ne. Ale to nevadí. Ježíš to také neříká, aby své učedníky uklidnil. Právě naopak. Cílem je motivovat nás, abychom zůstali ve střehu, bdělí. Buďte připravení, říká, neboť syn člověka přijde v nečekanou chvíli, vkrade se vám do života a nic už nebude tak, jako předtím.

Je to poměrně náročný úkol pro každého, kdo se vydá na cestu následování Ježíše, zůstat připraven na jeho nečekaný příchod. Čím delší je čekání, tím snáz se ztrácí pozornost. A jako křesťané už na druhý Kristův příchod čekáme dvě tisíciletí.

Není divu, nový příchod Ježíše se nám spojuje s nastolením Boží vlády v našem světě. Ne hloupé a zaslepené theokracie, jakou jsme již tolikrát v historii viděli, ale opravdu Boží vlády. Je proto zvláštní, že Ježíš pro svůj návrat používá spíše obrazy, které jsou na první dojem negativní – obraz náhlé potopy za dnů Noeho a obraz zloděje, kterého příchod nelze odhadnout.

Opis proroka Izajáše jako by byl s nimi v rozporu. U Izajáše celé zástupy proudí k Bohu, aby se od něj dali poučit, aby je napravil, aby překuli své meče na radlice a víc už proti sobě nebojovali. Kdybych si měl vybrat, které proroctví se mi líbí víc, vybral bych si Izajáše.

Jenomže on v tom zas tak velký rozpor být nemusí. Když Ježíš říká, že jeho nový příchod bude nečekaný jako příchod potopy za Noeho dnů, zdůrazňuje hlavně nečekanost této skutečnosti, ne její katastrofické důsledky (pro většinu lidství). To, co pak plyne z Ježíšovy řeči pro nás, všechny je hlavně: „Buďte připraveni!“. Přesný datum potopy totiž neznal ani Noe a jeho rodina. Nebyli to jenom lidé v jeho okolí, kdo se ženil, vdával, jedl a pil. To samé přeci dělali i Noeho blízcí. A nakonec snad můžeme říct, že potopou, nebo jejím datumem snad zůstal stejně překvapen i Noe se svou rodinou.

To, co je odlišovalo od zbytku světa, byla jen skutečnost, že byli připraveni, stačilo „jen“ naskočit do Archy.

Tedy, nemusíme hned vidět rozpor v apokalyptické vizi, kterou líčí Ježíš a v té, kterou nabízí Izajáš. Spíš bych řekl, že v obou můžeme povzbuzení a inspiraci.

Kdo je připraven, ten si může chodit do Boží blízkosti pro poučení už teď a nemusí čekat, až svět, nebo Jeho život skončí. Můžeme chodit do Boží blízkosti pro poučení, pro nápravu, pro záchranu a dokonce to máme dělat. Zůstaňte připraveni, říká Ježíš. Je to výzva k aktivitě. Stejně tak nás k aktivitě vyzývá i Izajáš, který nakonec dodá: „Nuže, choďme ve světle Hospodinově!“.

Jak ale zůstat připraven a chodit ve světle Hospodinově? V prvním listu Tesalonickým v páté kapitole dává apoštol Pavel dobrý typ jak na to, když říká, „buďme střízliví a oblečme si pancíř víry a lásky a přilbu naděje spasení.“

Zůstat připraven tedy kromě jiného znamená také odolávat strachu, beznaději a rezignaci na svět. Zůstat připraven neznamená utéct ze světa, znamená to chodit světem jako ten, kterému nikdo nemůže vzít jeho naději, víru a lásku, ať se děje co se děje.

Posilu k tomu nám Bůh dává nejen ve svém slově, ale také v darech Večeře páně. Nechejme se tedy posílit vším dobrým, co nám Bůh nabízí, abychom mohli chodit v Jeho světle.

 

Jakub Pavlús, farář sboru

Bohoslužby 3. 11. 2019

Lukáš 6, 20-31:

20 Ježíš se rozhlédl po svých učednících a řekl:
„Blaze vám chudým, neboť vám patří Boží království.
21Blaze vám, kteří teď hladovíte, neboť budete nasyceni.
Blaze vám, kteří teď pláčete, neboť se budete smát.
22Blaze vám, když vás budou lidé nenávidět a když vás vyobcují a potupí a vaše jméno zavrhnou jako zlé kvůli Synu člověka. 23V ten den se radujte a jásejte, neboť hle, vaše odplata v nebi je veliká! Stejně se totiž chovali jejich otcové k prorokům.
24Ale běda vám bohatým, neboť už máte své potěšení.
25Běda vám, kteří jste nasyceni, neboť budete hladovět.
Běda vám, kteří se teď smějete, neboť budete truchlit a naříkat.
26Běda vám, když o vás budou všichni lidé mluvit dobře. Stejně se totiž chovali jejich otcové k falešným prorokům.“

 Vám, kteří slyšíte, však říkám: Milujte své nepřátele! Buďte dobří k těm, kdo vás nenávidí, 28žehnejte těm, kdo vás proklínají, a modlete se za ty, kdo vás pomlouvají. 29Tomu, kdo tě bije do tváře, nastav také druhou a tomu, kdo ti bere plášť, nebraň vzít ani košili. 30Každému, kdo tě prosí, dej a od toho, kdo si bere tvé věci, je nežádej zpět. 31Chovejte se k lidem tak, jak chcete, aby se oni chovali k vám.

Vždycky je tu šance, že se tvá situace změní. I tak by se dala shrnout jinak dramatické výroky, se kterými se Ježíš obrací v evangeliu na učedníky a shromážděný zástup. Nic není tak jisté, jak by se mohlo zdát. Dokonce ani chudoba, nebo bohatství, hlad či nasycení nejsou jistotou. Může to být všechno jinak.

Je to dobře, nebo špatně? Myslím, ten fakt, že všechno může být jinak, než jak to je teď, v tuto chvíli. Doufáme spíš, že se naše životy změní, nebo doufáme, že všechno zůstane tak, jak to je? Myslím, že značná část z nás by přikývla na obojí. To, co považujeme za dobré, co nám dělá radost, to bychom rádi nechali tak, jak to je a to, co není ideální, nebo je to dokonce úplně špatné, to bychom rádi změnili.  Tak to chodí.

Jenomže jak to skloubit s tím bipolárním viděním lidstva, které na první pohled nebo na první čtení Ježíš nabízí v tom dnešním čtení od evangelisty Lukáše? Platí pro nás ono „běda“, anebo je nám blaze?  A vůbec, jak to jako Ježíš myslí? Nedovedu si dost dobře představit Ježíše, jak by dnes chodil mezi chudé, hladovějící, vyobcované lidi a říkal jim: Vy si teda žijete! Máte důvod k radosti! Neumím si totiž představit ani to, že bych sám přišel, já nevím, do diakonie, nebo kdybych to přehnal, tak do Přístavu (což je zařízení pro sociálně vyloučené lidi, kteří už se o sebe nedokáží postarat) na Lužích a říkal klientům: No vy se máte, že nic a nikoho nemáte! Blaze vám, přátelé! 

To jako opravdu musíme hladovět, být chudí, plakat, být nenáviděni a ideálně i vyobcovaní, abychom z Božího pohledu měli důvod k radosti? To je ta Boží láska, kterou máme šířit světu? Mám jakou takovou zkušenost s pláčem, vím, jaké je to být vyloučen, vyobcován i z církve a snad uznávám, že člověk to pro své vlastní svědomí snese a časem v tom také najde klid a mír, ale že bych si v tom chtěl dlouhodobě libovat, a stůj co stůj se snažil hladovět, plakat a být vyloučen, to bych teda netvrdil.

Jsem si ale jist, že Ježíš nevelebí chudobu, pláč, hlad, či vyloučení jako jediný správný a křesťansky možný způsob života. Nechce dávat nám, kteří ho následujeme, důvody k sebemrskačství. Nevelebí ani chudobu, hlad, pláč či vyloučení jako takové. Velebí hladové, ne pro jejich hlad, ale proto, že budou nasyceni. Velebí plačící ne pro jejich pláč, ale proto, že se budou smát. Jinými slovy, tito lidé mají v jistém smyslu slova navrch, protože se mají na co těšit, proto, že změna, která je čeká, je změna k lepšímu.

Tu změna, která je před nimi, tu Ježíš pojmenuje jako Boží království. Líbí se mi, jak to vysvětluje profesor Pokorný, když řekne: „Království Boží je ta situace, ve které se budete mít jinak, než se máte teď“.

Je to povzbuzení i varování zároveň. Zní v tom ono Ježíšovo „běda“ i to „blaze vám“. Běda vám, když už se nemáte na co těšit, běda, když na vás každá změna působí jako noční můra, běda, běda, běda. Protože Boží království, to je změna. Jeho působení ve světě toho hodně mění a ten, kdo chce žít v Božím království a šířit jej kolem sebe tu na zemi, musí být připraven na to, že se také v jeho životě může toho hodně změnit. Něco ztratit, ale třeba také něco získat. Proto také „blaze vám“. Blaze vám, když se umíte těšit ze změn, když jste ještě nezapomněli vyhlížet do budoucna. Ať už se teď smějete, nebo pláčete, blaze vám, když vás budoucnost neděsí.

V těchto mnohdy citovaných slovech Ježíše vidím víc než co jiného především povzbuzení pro život v naději. Ano, je dobré dívat se na svět a svůj život a pak také i na svou smrt nadějně, třebaže jsem až po krk zahrabaný ve stoce, z lidského pohledu v bezvýchodné situaci. A to nepopírám, že je to opravdu těžké, neztratit naději, nepřestat žít v naději. Jenomže když už člověk nic nevyhlíží, když už se na nic netěší, když už nečeká ani náznak dobrého, jde to s ním rychle z kopce. A naopak, když nepřestáváme vyhlížet a toužit, když nepřestáváme žít v naději, zůstáváme aktivní. Pavel dokonce píše do Efezu: „My, kdo jsme složili naději v Kristu, se tedy stáváme jeho chválou a slávou.“ Tedy, život v naději je snad tím nejlepším svědectvím víry pro svět kolem nás.

Kde vzít tuto naději? Bůh je jejím dárcem a jejím garantem. Není celkem v lidských silách držet se naděje, když ztrácíme pevnou půdu pod nohama. Někdy se zkrátka jen společné s Pavlem můžeme modlit, abychom viděli „jak nepřekonatelně veliká je moc, jejímž mohutným vlivem působí vůči nám věřícím.“

Tato naděje, tento, slovy Ježíše, blažený stav, toto přesvědčení, že se máme na koho ve svém životě spolehnout a obrátit, že všechno může být jinak, nám umožňuje také milovat své nepřátele, modlit se za ty, kdo nás pomlouvají, být dobrý k těm, kdo nás nenávidí a chovat se k lidem tak, jak bychom chtěli, aby se oni chovali k nám.

Je to důležitý impuls. Jak pro nás jako pro jednotlivce, tak také pro náš sbor. Jednak v tom, že přeci jako společenství si můžeme navzájem trochu „krýt záda“, být jeden pro druhého také zdrojem naděje a radosti, sdílet spolu dobré i špatné věci, kterými si ve víře procházíme. Jednak ale také v tom, že ani jako sbor nemusíme vidět budoucnost černě. Že tato naděje, toto povolání k radostnému vyhlížení do budoucnosti tu platí nejen pro nás jednotlivě, ale také pro nás jako pro sbor. Ano, čekají nás změny. Ale nakonec, tak to má být. Změny patří k životu, i k životu sboru. Máme-li jako sbor být „chloubou Kristovou“ máme-li přinášet svědectví o Boží blízkosti, nesmíme se dívat do budoucnosti se strachem a nedůvěrou. No a v neposlední řadě s tím také souvisí to, že můžeme a máme, každý z nás, ale i všichni společně být v tomto světě zdrojem naděje na změnu, protože jsme součástí Božího království, které změny přináší. O tom jsme společně uvažovali i v pátek s dětmi, když jsme v parku u pekárny chodili s ve tmě s lampionky a zkoušeli, jak je i malinké světýlko ve tmě na daleko vidět. Někteří budou třeba bědovat, že o světlo a změny nestojí. Nezapomínejme ale, že jsou tu ještě stále ti druzí, kterým Ježíš blahopřeje. Ti, kteří po změně touží, jenomže nevědí, kam se obrátit. Ti, kteří pro svou touhu po změně jsou připraveni pro Boží království, jenom potřebují vidět to naše světýlko někde ve tmě, ten náš život v naději, ke které nás Bůh v Kristu povolal.

Jakub Pavlús, farář sboru

Bohoslužby 13. 10. 2019

Lukáš 17, 11-19: Cestou do Jeruzaléma procházel pomezím Samaří a Galileje. 12Když přicházel k jedné vesnici, setkalo se s ním deset malomocných. Zůstali stát opodál 13a hlasitě volali: „Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!“
14Když je uviděl, řekl jim: „Jděte se ukázat kněžím.“ A jak šli, byli očištěni.
15Jakmile jeden z nich uviděl, že je uzdraven, vrátil se a hlasitě chválil Boha. 16Padl na tvář k jeho nohám a děkoval mu. Ten muž byl Samaritán.
17„Copak jich nebylo očištěno deset?“ zeptal se Ježíš. „Kde je těch zbylých devět? 18Nikdo z nich se nevrátil, aby vzdal Bohu slávu, jedině tento cizinec?“ 19Potom mu řekl: „Vstaň a jdi. Tvá víra tě uzdravila.“

 

Milí přátelé,

Evangelium minulou neděli začínalo svoláním učedníků: „Daruj nám víc víry“. Dnes ovšem slyšíme jiné svolání, svolání nemocných a kvůli své nemoci společensky vyloučených a bezmocných, kteří křičí: „Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!“. Ani jedno z těchto svolání nám není tak celkem cizí. Obě svým způsobem patří k našim modlitbám, těm soukromým, ale také těm, které znějí v našem a mnohých jiných společenstvích jako přímluvy.

To, které dnes slyšíme v evangeliu, tedy: „Pane smiluj se!“ je snad mnohem zvláštnější tím, kdo jej provolává a na jakém místě, než svým obsahem. Na Ježíše volají lidé, kteří trpí malomocenstvím. Vlastně nevíme, co to přesně bylo za nemoc, můžeme předpokládat, že snad lepra, na kterou i dnes umírá ve světě mnoho lidí. V Ježíšově době neléčitelná, zato silně nakažlivá nemoc.

Kdo na ni onemocněl, musel opustit svou rodinu, svůj život a stát se součástí komunity malomocných. Všichni zdraví se mu už pak vyhýbali, respektive, nemocný měl povinnost vyhýbat se všem zdravým lidem. I těm, které považoval za své blízké. Tato nemoc tedy přinášela nejen fyzickou bolest, ale také duševní trápení a bolest z trvalého odloučení od rodiny a přátel. Jako když jsme kdysi zavírali všechny tělesně a mentálně postižené do ústavů, aby zůstali skryti před zraky veřejnosti.

Na Ježíše volá ne jeden, ale deset takto nemocných. Oni spolu mohou být, tvoří zvláštní společenství. Spojuje je jejich nemoc, jejich vyloučenost, mají společné trápení a v danou chvíli také společnou naději na záchranu. Jejich sociální postavení, jejich věk a vzdělání, jejich náboženská příslušnost, nic z toho už najednou nehraje žádnou roli. Nevadí proto ani to, že jeden z této skupiny je Samaritán, se kterým by se jinak žádný z pravověrných židů pravděpodobně vůbec nebavil.

Nakonec, že tato nemoc mohla zasáhnout opravdu kohokoli, nám připomíná také první čtení z Druhé Královské, kde přeci stejnou nemocí trpěl také aramejský vojevůdce Náman. Statečný muž, který porazil veliké množství nepřátel, ale vůči malomocenství je zcela bezmocný.

No a není žádným divem, že takto vážně nemocní hledají pomoc, kde to jen jde.  Je-li nutný zázrak, udělají všechno proto, aby se k zázraku dopracovali.

Jenomže zaslouží si Námán záchranu? A zaslouží si ji samaritán, který spolu s dalšími devíti nemocnými volá „Pane smiluj se“? Nejsou přeci součástí vyvoleného lidu Božího. Oba představují lidi „z venku“, nevěřící, nebo jinak věřící. Ano, je to otázka, kterou bychom si mohli klást také my. Zaslouží si Boží záchranu ti, kdo nevěří, nebo věří jinak, než my sami? Pro koho vlastně platí nabídka záchrany a života v plnosti? Neplatí jenom pro ty, kteří patří k Božímu lidu?

Nejen z evangelia, a ze slov prvního čtení, ale také z mnoha jiných textů můžeme říct, že tato nabídka je tu pro každého. I pro ty, co nezapadají do tabulek.

Jenomže ona ta záchrana obvykle vypadá jinak, než bychom my, lidé, očekávali. Námán je naštvaný, když mu Elíša přikazuje omýt se v Jordánu, jakoby se nemohl omýt ve svých oblíbených Damašských řekách Amana a Parpar. A navíc, vždyť ten prorok za ním ani nevyšel, jen poslal vzkaz po svém poslu. A Ježíš také jen zdaleka řekne: Jděte a ukažte se kněžím. No, pane, čekali bychom alespoň nějaké slovo milosti, drobný obřad…

Bůh nám ale nenabízí žádné magické formulace, které bychom mohli opakovat. Snad proto, abychom se, jak jsme to také slyšeli z Pavlova dopisu Timoteovi, nehádali o slova. Někdy bychom si přáli mít je. Mít to know-how na zázraky, snad ani ne tak sami kvůli sobě, jako kvůli svým bližním. Musíme ale umět žít bez nich.

Ježíš stejně zdůrazňuje, že je tu něco důležitějšího, než zázraky samotné, snad proto, že zázrak jenom jednorázová záležitost, zázrak tělesného uzdravení stejně jednou pomine, Námán i oněch deset malomocných stejně jednou narazí na limity svého těla, třeba že jednou prožili zázrak uzdravení.

To, co Ježíš nakonec zdůrazní jako podstatné, čemu věnuje mnohem víc pozornosti, než uzdravení těla je změna postoje k sobě a k Bohu, která nastala u jednoho z uzdravených. Mohl, podobně jako těch devět žít dál, tak jak žil předtím, než onemocněl, plně rehabilitován, fyzicky i společensky. Vlastně by tak splnil, co po něm Ježíš žádal. Ukaž se kněžím, aby ses zas mohl vrátit ke svému životu a ke svým blízkým.

On se ale kromě toho vrací k Ježíšovi, aby oslavoval Boha a děkoval mu.

Když mu pak Ježíš říká „tvá víra tě zachránila“ nechápu to jako nějaké uznání zásluh. Ježíš mu neříká: vidíš, díky své správné víře prožíváš zázraky. Mnohem spíš Ježíš zdůrazňuje, že život ve víře, která mění postoj člověka k životu, ve víře, která nás k vděčnosti a oslavě Boha, který život dává, je pro člověka k tak dramatickou změnou, že to samo může být považováno za zázrak.

Proč? Snad proto, že by Bůh sobecky bažil po obdivu a oslavě? Myslím, že to není ten pravý důvod. Důležitější je, že když svůj život, své zdraví a možnost žít ve společenství těch, které máme rádi, přestaneme považovat za samozřejmost a lidské právo, jsme teprve schopni si nejen uvědomit skutečnou hodnotu těchto Božích darů, ale také pak můžeme žít mnohem svobodněji, radostněji a odpovědněji vůči sobě, svým blízkým a také Bohu. Nebo jinými slovy, nacházíme tak nejen pravou hodnotu života, ale také jeho smysl, nacházíme odvahu žít naplno před Bohem i před lidmi. A to je přeci také možno považovat za zázrak.

Je to dobrá zpráva. Ježíš nabízí život ve víře každému, i těm, kdo z lidského pohledu nezapadají do tabulek. Záchrana, kterou víra přináší všem lidem, není zasloužená, je to milosrdenství a právě proto nás také nemá vést k pýše, ale naopak k vděčnosti a oslavě toho, který do našich životů vstupuje jako zachránce.

Přiznejme si, někdy je to těžké, zachovat vděčnost vůči Bohu, zvláště, když se kolem všechno hroutí a narážíme na limity lidské pomíjivosti a smrtelnosti. V tom prvním čtení, v Pavlově dopisu Timoteovi jsme ale slyšeli také ubezpečení „Jestli jsme nevěrní, on zůstává věrný – nemůže přece popřít sám sebe!“ Život ve víře je kromě jiného také život v naději, že Bůh zůstává nablízku také ve chvílích, kdy jsme slabí, naději že vztah víry je oboustranný.

Tato naděje je také důležitá. Díky ní můžeme žít s vědomím, že Bůh chce být nám – lidem nablízku, že Ježíš přináší záchranu nejen do mezilidských vztahů, ale také do vztahu člověka a Boha, ukazuje, že Bůh je lidem nablízku proto, abychom už na nic nebyli sami, na to dobré, ani na to zlé.  To je jistě důvod k oslavě a vděčnosti.

 

Jakub Pavlús, farář sboru

 

Bohoslužby 5. 10. 2019 – Díkčinění

Lukáš 17, 5-10: Apoštolové Pánu řekli: „Dej nám víc víry.“
6„Kdybyste měli víru jako hořčičné zrnko,“ odpověděl Pán, „řekli byste této moruši: ‚Vykořeň se a přesaď se do moře!‘ a poslechla by vás.
7Kdo z vás by svému služebníkovi hned po jeho návratu z orby nebo pastvy řekl: ‚Pojď ke stolu‘? 8Neřekne mu spíše: ‚Připrav mi večeři, vezmi si zástěru a obsluhuj mě; až se najím a napiji, můžeš jíst a pít i ty‘? 9Děkuje snad tomu služebníku, že udělal, co mu bylo nařízeno? 10Tak i vy, když uděláte všechno, co je vám nařízeno, říkejte: ‚Nezasloužíme chválu. Jen jsme jako služebníci splnili svou povinnost.‘“

 

Kdybych měl říct, o čem k nám předně svědčí texty čtení, řekl bych asi, že jsou to tři témata. Povolání, vděčnost a víra, nebo možná spíš věrnost. Všechny tři celkem přirozeně patří k nejen k neděli díkčinění, ale také k životu ve víře. Můžeme říct, že Bůh nás povolává jako své učedníky, dává nám víru, zachovává k nám věrnost i přes naši nevěru a my proto mnohdy prožíváme opravdovou vděčnost.

A to přesto, že žijeme ve světě, který i po pár tisíciletích stále odpovídá opisu z knihy proroka Abakuka

„Zákon se zdá být bezmocný
a právo nelze prosadit.
Spravedlivý obklíčen je ničemy,
a tak se právo převrací.“

A skutečně, když člověk vidí všude kolem sebe korupci, když vidíme, jak bohatí neustále bohatnou a chudí se stávají chudšími, když vidíme jak rychle se mění klima, nebo jak snadno se člověk může dostat, často ani ne vlastní vinou do exekuce, když vidíme, kde všude na světě zuří války a hlad, je to spíš důvod k zaplakání, než k vděčnosti.

Nejradši bychom podobně jako apoštolové žádali: „Dej nám víc víry“.

Nakonec, učedníci o to Ježíše nežádali náhodou. Měli k tomu taky dobrý důvod.  Jen krátce předtím se jej ptali, kolikrát mají odpustit bližnímu a Ježíš jim de facto odpověděl, že odpustit je potřeba pokaždé. Je to součástí povolání, které jako křesťané ve světě máme. Nejen zvěstovat Boží odpuštění, ale také jej zprostředkovávat, kromě jiného také tím, že sami budeme odpouštět. Nejenom sobě navzájem, ale všem.

Nakonec, ano, chce to opravdu víru, věrnost Božímu povolání, máme-li ve světě být jako společenství, ale také jako jednotlivci jiskérkou Boží pozitivní deviace. Těmi, kdo jsou až naivně dobří a milosrdní, i když se to zrovna třeba nenosí. Ovšem ne bezúčelně, ale proto, abychom tak svědčili o Boží Otcovské dobrotě a milosrdenství.

Popravdě, někdy bych si skoro přál, aby Ježíš na tuto prosbu učedníků zareagoval nějak jinak, než že jim řekne: „Kdybyste měli víru jako hořčičné zrnko,“ odpověděl Pán, „řekli byste této moruši: ‚Vykořeň se a přesaď se do moře!‘ a poslechla by vás.“

Zní to trochu moc mysticky. To už snad zrovna mohl říct učedníkům: „hele, kdyby jste měli víru jako hořčičné zrno, řekli byste této moruši: „ať je z tebe zajíc“ a opravdu by se proměnila.“

Ježíš jde také zde záměrně na hranu, jak je mu to vlastní. Jenomže nám křesťanům se často stává, že jeho slova bereme až moc doslovně a ne jako metaforu.

Snadno pak nalezneme společenství, nebo kazatele, kteří kážou bludy jako: „Víš ty co, kdybys měl dost pevnou víru, neměl bys nemocné dítě, nemocného partnera, nebyl bys sám nemocný. Nebo, kdybys měl pevnou víru také Tvoje děti by uvěřili.

Jako kdyby víra byla magickým zmocněním k proměně světa, štítem před neštěstím. Kdybyste jen, křesťané věřili, svět by byl rajskou zahradou bez válek, diskriminace, korupce, klimatických změn a nemocí.

Tak ale přeci tato Ježíšova slova nemůžeme brát. Mojžíš, Abraham, proroci a mnozí jiní věřili a věřili pevně a stejně jenom částečně prožili naplnění Božích zaslíbení, jejich životy měli daleko od procházky rajskou zahradou. Ježíš to moc dobře ví.

Záměrem této řeči není zdeptat své učedníky, zdeptat nás a říct nám: hele, vy jenom blbě věříte, kdybyste věřili dobře, nemuseli byste ani věřit moc a to byste viděli…

To, co Ježíš chce říct učedníkům a nám metaforou o hořčičném zrnku, které je malé (nemá víc než 1-3mm), ale vyroste z něj nakonec veliká rostlina je, že víra skutečně má velký potenciál k proměně a růstu. Jenomže je problém posuzovat její velikost, nebo její množství. Třeba, že je teď malinká jako to hořčičné zrnko, jednou z ní třeba vyroste veliká rostlina, jenomže to taky chvíli trvá.

Kdy tedy má člověk dostatek víry? Z Božího pohledu má veliký potenciál i víra, kterou my lidé často považujeme za zanedbatelnou. Trápit se tím, jestli mám dostatek víry nemá smysl. Snad má větší smysl o tu špetku víry, pokud ji mám pečovat a důvěřovat tomu, že i to, co se mě zdá nedostatečné Bůh může použít. I se špetkou víry jako hořčičné zrno, říká Ježíš, můžete s Boží pomocí odpouštět pořád dokola – a že to není snadný úkol.

Samozřejmě, že se můžeme právem ptát také po motivaci. Proč vůbec pečovat o víru? Jako evangelíci přeci věříme, že jsme spaseni Boží milostí. Slyšeli jsme to nakonec také ze čtení z epištoly Timoteovi „Vždyť on nás spasil a povolal svatým povoláním; ne díky našim skutkům, ale díky jeho vlastnímu záměru a milosti“. Ano víra není našim skutkem. Mnohem spíše je cenným darem, který od Boha dostáváme jako jeden z darů ducha. Snad proto také Ježíš používá v rozhovoru s učedníky také tu druhou, poměrně bolestivou metaforu se sluhou, který pouze vykonává, co Pán poručí a nemá očekávat vděčnost.

Dnešní personalisté a psychologové zabývající se vztahy na pracovišti by jen stěží souhlasili s takovým výrokem. Vděčnost patří k těm nejpodstatnějším motivátorům v zaměstnání. Běda managerům, kteří by pohovoru přiznali, že své zaměstnance nehodlají motivovat pozitivní zpětní vazbou.

Vděčnost nakonec očekáváme nejenom na pracovišti, ale také ve sboru a v rodině. Když chybí, je to znát na vzájemných vztazích. Umíme být vděčni?

Jenomže, jak je to s vděčností ve vztahu k Bohu? Lze očekávat oboustrannou vděčnost? Věřím, že ano. Musíme ale uznat, že Ježíš připouští, že vděčnost nelze očekávat vždy. Ani tehdy, když se nám třeba něco opravdu povede, když máme pocit, že jsme něco opravdu udělali v souladu s Božím povoláním pro křesťany ve světě.

Respektive, jsem přesvědčen, že Ježíš chce změnit celý náš postoj k této problematice. Nesnaží se Boha představit jako nevděčného, mnohem spíš nás upozorňuje na to, že snažit se žít ve víře proto, aby se nám pak jednou Bůh odvděčil, to je špatná motivace.

Proto se také pletou všichni, kdo tvrdí, že lidem se stávají zlé věci, protože nevěří, nebo věří blbě.

Právě proto, že víra je darem od Boha a i když se někdy zdá zanedbatelná, má v sobě veliký potenciál, bychom k ní měli tak také přistupovat. O dobré dary se pečuje, aby mohli dlouho přinášet užitek. Pečujeme o ně z vlastní vděčnosti, protože si uvědomujeme jejich skutečnou hodnotu.

Pavel to tak psal také Timoteovi: „To, co jsi ode mě slyšel, měj za příklad zdravého učení. Zůstávej ve víře a lásce, která je v Kristu Ježíši. Skrze Ducha svatého, jenž v nás přebývá, opatruj ten vzácný poklad, který ti byl svěřen.“

Víra má v sobě velký potenciál měnit náš postoj k světu a všem, kteří jej s námi sdílejí. Je jedno, jak moc se nám zdá být svět kolem zvrácený. Jako křesťané máme ve víře vzácný poklad. Bůh nás povolává k tomu, abychom o něj pečovali. Je to věcí naší vděčnosti za tento dar, který jsme si ničím nezasloužili. Právě tato vděčnost může proměnit nejen nás samotné.

Vždyť je to otázka naší vděčnosti, jak pečujeme i o ty ostatní dary, které nám Bůh dává. Před stolem Páně jsou také dobré boží dary. Svět jsme si také ničím nezasloužili, ani život. Dostáváme je jako dobré Boží dary. Je neděle díkčninění můžeme tedy společně vzdávat Bohu díky za všechno, co nám dává.
Amen

 

Jakub Pavlús, farář sboru

Bohoslužby 1. 9. 2019

 Lukáš 14, 1 a 7-14 Jednou, když v sobotu přišel jíst do domu jednoho z předních farizeů, pečlivě ho sledovali. (…) Když si všiml, jak si hosté vybírají čestná místa, vyprávěl jim toto podobenství: 8„Když jsi pozván na svatbu, nesedej si na čestné místo, neboť mohl být pozván někdo váženější než ty. 9Tehdy by přišel váš hostitel a řekl ti: ‚Uvolni mu místo.‘ S ostudou by sis pak sedl úplně vzadu. 10Když jsi pozván, raději si jdi sednout někam dozadu. Tvůj hostitel pak může přijít a říci ti: ‚Pojď dopředu, příteli.‘ Tak budeš poctěn před očima všech hostů. 11Každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“
12Potom se obrátil ke svému hostiteli: „Když pořádáš oběd nebo večeři, nezvi své přátele, bratry, příbuzné ani bohaté sousedy. Mohli by totiž na oplátku zase pozvat tebe. 13Když pořádáš hostinu, raději pozvi chudé, chromé, zmrzačené a slepé. 14Blaze tobě, neboť ti nemají čím odplatit, ale bude ti odplaceno při vzkříšení spravedlivých.“

 

Asi všichni znáte tu situaci, když vás někdo pozve někam na hostinu, ať už slaví narozeniny, nebo svatbu. Hosté chodí kolem a hledají si své místo, uvažují, kam je asi tak mohli usadit… Když jsou na stolech jmenovky, je to trochu snazší. Když nejsou, musí si hosté opravdu dobře rozmyslet, kam si sednou a tak mnozí radši vyčkávají, až je někdo usadí, nebo až se usadí ostatní, aby náhodou nemuseli později uvolnit své místo někomu důležitějšímu.

Zkoušeli jste se u toho někdy zastavit a jen tak se dívat na celý ten proces? Na to, jak se lidé potkávají a zdraví, nebo seznamují během toho, jak chodí kolem stolů a židlí? Jestli ne, tak to někdy zkuste, je to celkem zajímavá podívaná.

Vlastně, ona to zajímavá podívaná vždycky byla, i ve starověku, i v dobách, kdy žil Ježíš. Tenkrát se lidé scházeli v domech nejen k oslavám a hostinám, ale i ke společným diskuzím. V čemsi to snad bylo podobné tomu, když si mi ve sboru zorganizujeme besedu s hostem, jenomže, tenkrát se podobné diskuze odehrávali i v domácnostech. O některých z těchto setkání máme písemný záznam. Jeden z takových záznamů jsme vlastně četli.

Ježíše v něm vidíme jako toho, kdo je na hostinu pozván jako četný host, jako toho, z koho farizeové a zákoníci nespouštějí zrak – někteří v dobrém, další asi spíš ve zlém, pozorujíc každý jeho pohyb, pozorně naslouchajíc jeho slovům. Vidíme ho ale také jako toho, kdo touto skutečností není zbytečně stresován. Místo toho, aby se trápil, jak dopadne celá tato diskuze se zákoníky, jenom sedí a sleduje, jak si hosté vybírají svá místa. Zřejmě to nebyli evangelíci, Ježíš totiž vidí, že se snaží obsadit ta místa, která jsou nejvíc vepředu, nejčestnější místa, nejblíž k hostitelovi a hostovi. ¨

Žádné jmenovky nebyli. Hosté museli odhadnout, jak moc si je cení ten, kdo je pozval. Nesnadný úkol, hlavně, když nevíte, kdo všechno ještě přijde. Musíte to zkrátka risknout, zaujmout místo a doufat, že nepřijde nikdo důležitější. Jinak hrozí, že před zraky ostatních hostů budete muset po upozornění změnit svoje místo za některé z těch „horších“.

Ježíš to pozoruje a snad se tím také tak trochu baví. Je to dobrý obraz společnosti, ve které opravdu záleží na společenském postavení. Společnosti, ve které není jedno, kdo si kam sedne. Jak moc jsem vlastně důležitý? A jak důležití jsou ti druzí? Společenská hierarchie zasahuje úplně všude a běda těm, kdo se jí nedrží.

Není to jen historický opis. A není to jen jakási kritika usazování hostů na hostině, nakonec, hostitel vždy měl a vždy bude mít právo rozhodnout kdo, kde sedí, aby se hostina vydařila. V mnohém je to opis dnešní společnosti. Ježíš také nám nabízí podobenství a míří s ním mnohem dál, než jen ke společenské etiketě a jejím úskalím.

Vždyť také dnes můžeme vidět kolem sebe mnoho lidí, kteří se derou dopředu, dělají všechno proto, aby je bylo vidět na čestných místech, s důležitými lidmi a to jak v práci, tak v politice, v životě, nebo také v církvi. Často se nenajde nikdo, kdo by je správně usadil, řekl jim, kde je vlastně jejich místo. Dneska zkrátka taky není na škodu, být dravý, dravější, než ti kolem.

V božím království, které Ježíš přináší, to je ale naopak. Kdo se povyšuje, ten má nejlepší předpoklady k tomu, aby byl ponížen a ten, kdo je ponížený má nejlepší předpoklady, aby byl povýšen. Ne, že by snad bylo něco špatného na tom, když má člověk dobré společenské postavení, vzdělání, nebo majetek. To samo o sobě není problém. Problém, který se Ježíš snaží pojmenovat je sebestřednost a pýcha, která vede člověka k pocitu, že je důležitější, než ostatní. Té můžou dost dobře propadnout stejně chudí, jako bohatí. Vždyť také dobré postavení, majetek, vzdělání – i to může být dobrým Božím darem, když je člověk používá nejen k prospěchu sebe sama, ale také k prospěchu širšího společenství.

To Ježíš připomíná hostiteli, který také jej pozval na hostinu. Říkámu, a už to vlastně není jenom podobenství: Jenom se podívej koho’s to sem pozval. Všechno jsou to lidé z dobré společnosti, lidé, kteří Ti rádi tvé pozvání vrátí a pohostí Tě stejně dobře, ne-li lépe. Je v tom vlastně trochu vypočítavost. Zveš je, abys pak byl pozván, nebo možná také jenom na oplátku. Tak se jenom zvětšuje propast mezi vámi a chudými. Platí to jak o materiálním bohatství, tak také o tom duchovním.

Proč vlastně zveme další lidi mezi nás, do našeho společenství? Kvůli tomu, aby nám byli k prospěchu, aby nám naše pozvání nějak vynahradili? Nebo proto, abychom se s nimi o naše bohatství, alespoň to duchovní nějak podělili, třeba že jsou to duchovně někdy z našeho pohledu bídáci a chudáci?

A nezapomínáme občas i my na lidi, kteří jsou už duchovně vyprahlí, nezapomínáme jezdit do diakonie, nebo někam jinam mezi potřebné? Dělíme se s jinými lidmi o naše duchovní bohatství?

Když se podíváme do evangelií, s kým vším vlastně Ježíš stoloval, komu všemu dovolil přicházet do Jeho blízkosti, vidíme, že to často byla zvláštní společnost a farizeové mu tu a tam vytýkali, že sedí s hříšníky a lidmi pochybné pověsti. A dnes vidíme, že seděl u stolu – a nebránil se tomu, také s lidmi z té horní společenské vrstvy. Ježíš je tu pro všechny, také pro každého jednoho z nás. Učí nás, že jsme nakonec všichni jenom lidé a nemá smysl se nad sebe povyšovat a nejen to, ale také to, že bychom jeden na druhého neměli zapomínat, protože ani Bůh nezapomíná na nás. Je to radost, která má mnohem větší smysl, když se o ni dělíme.

 

Jakub Pavlús, farář sboru

Bohoslužby 18. 8. 2019

Lukáš 12, 49-56: Přišel jsem na zem založit oheň a jak toužím, aby už hořel! 50Mám ale podstoupit křest a jak je mi úzko, dokud se nevykoná! 51Myslíte si, že jsem přišel, abych na zem přinesl pokoj? Říkám vám, ne pokoj, ale rozdělení! 52Od nynějška jich bude pět rozděleno v jednom domě: tři proti dvěma a dva proti třem. 53Otec bude proti synu a syn proti otci, matka proti dceři a dcera proti matce, tchyně proti snaše a snacha proti tchyni.“

54Potom se obrátil k zástupům: „Když vidíte od západu přicházet oblak, hned říkáte: ‚Blíží se liják,‘ a je to tak. 55Když fouká jižní vítr, říkáte: ‚Bude horko,‘ a bývá. 56Pokrytci! Umíte rozeznat úkazy na zemi i na nebi; jak to, že nerozeznáte, jaký je teď čas?

 

Tak co, jak to venku vypadá? Neblíží se něco od západu, nebo od jihu? Nečeká nás liják, nebo tropy? Nemáte někdo v mobilu appku, která ukazuje aktuální situaci na meteorologických radarech? Já mám, ale na kazatelně se to snad nehodí…

Takové diskuze o počasí bývají celkem běžné. Obvykle je vedeme, když už nevíme jak jinak začít rozhovor, nebo v něm pokračovat. Tyto témata považujeme za dostatečně bezkonfliktní a navíc, týkají se nás všech, takže se o nich dá mluvit s kýmkoliv.

Někdy je dobré držet se takových neutrálních témat, viďte. I když, ono klima a počasí, to už pomalu ale jistě přestává být bezkonflitkním tématem.

Nakonec, rozdělování a nepokoj – to nám, lidem celkem jde. Vlastně nevím, jestli lidstvu šlo někdy něco líp, než rozdělování se. Pro příklady nemusíme chodit daleko. Vždycky, když se zapomenu a otevřu si na internetu nějakou diskuzi, což obvykle (pro své vlastní dobro) radši nedělám, nestačím se divit, kvůli čemu všemu jsme schopni se rozdělit a stejně tak ani tomu, na jak absurdní skupiny se někdy dělíme.

Kdysi jsem měl nutkání tak nějak po křesťansky všechny usmiřovat, hasit každý konflikt, každé rozdělení. Jsem někde hluboko v sobě naladěn na rovnostářství a konflikty ve své podstatě nemám rád.

Jenomže, a to nakonec, myslím, znáte i ze své zkušenosti, člověk nikdy nemůže vyhovět všem. Někdy se člověk, když nechce ztratit vlastní tvář, když se řídí vlastním svědomím a přesvědčením, zkrátka a dobře do konfliktu dostane, aniž by to bylo jeho cílem.

Možná si řeknete, že hlas svědomí je taková docela relativní věc, že se na něj nelze vždycky spoléhat a považovat jej za hlas Boží. Jistě, je to pravda. Z mého pohledu to ale krásně vystihl autor Poeticko-kritického katechismu, když napsal, že hlas svědomí je hlasem Božím vždy, když se zastává ponižovaných a slabých.

Všem konfliktům se předejít nedá a prožít si nepokoj, projít si rozdělením může být někdy, alespoň pro jednu ze zúčastněných stran vlastně uzdravující a dobré. Třeba když je někdo v manželství fyzicky, či psychicky týrán, je lepší, když z takového vztahu odejde. Když je moc dusno, zkrátka a dobře musí přijít bouřka, aby se vzduch pročistil…

Možná proto dnes od Ježíše slyšíme o ohni, který přišel uvrhnout na zemi. To zní na první poslech děsivě. Ve starém zákoně je ale oheň někdy také symbolem Boží přítomnosti (Mojžíšovi se Bůh zjevil v hořícím keři, Izraelský lid vedl pouští a v noci šel před nimi jako ohňový sloup. Oheň nemusí vždycky jenom ničit, někdy může také pročišťovat, spalovat staré, aby se uvolnilo místo pro nový život, může být nositelem důležitých změn.

Ví to také Ježíš. Snad proto dnes z evangelia slyšíme od něj řeč, která nám zní tak tvrdě: „Myslíte si, že jsem přišel, abych na zem přinesl pokoj? Říkám vám, ne pokoj, ale rozdělení“.  Jeho slova nechápu jako výzvu k boji, výzvu k tomu, aby se jeho následovníci snažili o nepokoj a rozdělení. Chápu je mnohem spíš jako slova proroka, Božího syna, který zkrátka a dobře ví, že jeho poslání na zemi se nebude všem líbit. Že poslání těch, kteří se jej rozhodnou následovat se nebude všem líbit.

Nedělá si totiž nijaké iluze o světě, který má zachránit. Ví, že zde zvláště platí to, co jsme četli už v prvním čtení u Izajáše. Očekával právo, a hle – bezpráví, spravedlnost, a hle – úpění!“ Že ve světě je spousta toho starého, špatného a zkaženého, co brání změně k lepšímu.

Ví také, že mluvit o naději světu, který je ovládán hlavně strachem, to je jedna z nejpřímějších cest k nepokoji. A nejen, když o naději mluvíme světu, vždyť kolikrát i my v církvi se hádáme jenom proto, že se neumíme shodnout na tom, kdo všechno by se měl bát Boha a jak moc.

Snad proto Ježíš mluví tak otevřeně. Ví, že není možné chodit po světě, mluvit o spravedlnosti, o tom, že před Bohem jsou si všichni lidé rovni, snažit se toto učení také aplikovat, zastávat se slabých a ponižovaných a nevyvolat tím konflikt. Že není možné připomínat těm, kdo mají moc, že ji nemají proto, aby prosazovali své zájmy, připomínat jak velká odpovědnost za svěřené se spojuje s mocí a nedostat se přitom s nikým do konfliktu. Stejně tak Ježíš ví, že není možné připomínat těm, kdo staví na své vlastní zbožnosti, že víra není důvodem k povyšování se nad zbytek světa a nedostat se s nikým do konfliktu. Zároveň ale ví, že jako spasitel, jako ten, kdo má zachránit svět a přinášet do světa Boží království nemůže mluvit a dělat nic jiného.

Důležité při tom všem je nezapomínat, že nepokoj, rozdělení, konflikt – nic z toho není pro Ježíše cílem. Není to ideál, ke kterému směřuje, nebo ke kterému bychom měli směřovat my sami. Pouze připravuje své učedníky, tedy také nás na to, že se s nepokojem a rozdělením také budeme setkávat, protože zpráva, se kterou nás posílá do světa, je sice pro mnohé dobrá, ale pro mnohé stejně nepřijatelná, protože ohrožuje jejich zájmy, nebo uráží jejich pýchu.

Ovšem můžeme se právem ptát: Je to opravdu potřebné? Nešlo by se tomu nějak vyhnout? Nenašla by se přeci jenom forma křesťanství, nějaká ta radostná zvěst, která by nikoho nerozzlobila, která by s sebou nenesla riziko nepřijetí a konfliktu?

Odpověď je v zásadě snadná. Abychom ji našli, musíme se podívat ven, za zdi našeho kostela. Jaký je teď čas. Co vidíte, když se podíváte ven, na svět, do kterého nás Bůh posílá s evangeliem?

Netrpí tam někdo pronásledování, diskriminaci, hlad, chudobu, nespravedlivé exekuce? Zmizeli už všechny předsudky? Nenašli bychom týrané ženy, muže, děti? Není nikdo, kdo by potřeboval vysvobodit ze závislosti? Nikdo pyšný, kdo by potřeboval připomenout, že je také jenom člověkem, jako všichni ostatní? Nebo, chcete-li to víc po křesťansky – zmizel už snad všechen hřích? 

A jak je to v naší církvi, nebo v našem sboru? Nenašlo by se také u nás něco, co by potřebovalo změnu, nad čím bychom se, když si vezmeme evangelium k srdci, mohli také zamyslet a změnit to? A v našich rodinách?

Tak tedy, jaký je teď čas? Je čas na zvěst, která by nenesla riziko nepřijetí a konfliktu? Nebo je čas na změnu? Ježíš dnes v evangeliu říká, že je čas na změnu. Pro člověka vždycky byl a vždycky bude. Není těžké to vidět, jenom musíme mít otevřené oči a vnímat své okolí. Podobně jako když sledujeme změny počasí a klimatu.

Věřím ale, že Bůh nám skrze Ježíše může a chce dát nejen schopnost vidět, že spousta věcí není v pořádku, ale také odvahu a moudrost k tomu, abychom je pod Jeho vedením měnili. Abychom pod Jeho vedením také my přinášeli Boží Království do světa už teď. Není to snadné. Ale věřím, že nás v tom nenechává samotné, že nám je nablízku a bude nám nablízku, když potřebnými změnami budeme procházet, ať už to budou změny v rodinách, v sborech, církvi, nebo společnosti.

 

Jakub Pavlús, farář sboru