První čtení: Jeremiáš 31,31-34

 

Kázání: Jan 14,15-19

Šumperk 12. května 2013

Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání; a já požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi na věky  – Ducha pravdy, kterého svět nemůže přijmout, poněvadž ho nevidí ani nezná. Vy jej znáte, neboť s vámi zůstává a ve vás bude. Nezanechám vás osiřelé, přijdu k vám. Ještě malou chvíli a svět mě už neuzří, vy však mě uzříte, poněvadž já jsem živ a také vy budete živi.

Milí přátelé v Kristu,

Ve čtvrtek byl svátek nanebevstoupení Páně. Slaví se 40 dní po velikonoční neděli. Církevní svátky kopírují biblický příběh: Ježíš byl po svém vzkříšení 40 dní s učedníky a po těch 40-ti dnech vystoupil do nebe. Deset dnů po nanebevstoupení seslal na učedníky Ducha svatého. To budeme slavit v církvi za týden.

Dnešní neděli mezi nanebevstoupením a sesláním Ducha svatého se říká Exaudi – „Vyslyš mě, Hospodine“. Tato neděle je považována za svatodušní advent. Tak, jako se v Adventu připravujeme na Kristův příchod na svět. Tak se v tuto neděli máme připravit na příchod Ducha svatého.

Teď se tedy ocitáme uprostřed mezi dvěma svátky. Také učedníci museli prožít určitý čas mezi dvěma událostmi – nanebevstoupením a sesláním Ducha. Museli si počkat, než Duch svatý přijde.

Doba čekání na něco nebo na někoho je vždycky náročná. Průvodním jevem jsou často otázky, nejistota, pochybnosti. Stane se to, co očekávám; naplní se to, v co doufám; přijde k nám Pán Ježíš, jak slíbil? Spoléhám na to opravdu; co když je všechno jinak…. Já jsem tady, on odešel do nebe…

1 Vždycky mě trochu štvalo, Proč Ježíš musel odejít do nebe. Proč nezůstal ve světě jako Vzkříšený i nadále? Nejen 40 dní, ale rok, tisíc let, dva tisíce let. Dodnes by jako Vzkříšený byl živým svědectvím o Boží moci, učil by, dělal zázraky, zvěstoval Boží království, uzdravoval, povolával k životu ztroskotané existence…

A i tak by nebylo vyhráno. Setkání učedníků se Vzkříšeným během těch 40 dní bylo rozporuplné. Někteří pochybovali, že vstal z mrtvých, někteří neuvěřili vůbec. I čas po Velikonocích byl v ustavičném napětí mezi vírou, pochybnostmi, nevírou.

Pro ty, co věřili, muselo těch 40 dní být obrovskou radostí a štěstím. Ježíš vstal z mrtvých, žije, je s námi. Jenže on z pozemského prostoru odchází. Do nebe, k Bohu Otci. To je sice krásné, ale co učedníci? Ti tu zůstávají. Ježíš nejprve zemřel – pak se vrátil – ale jen na čas – a zase odchází. Pro učedníky byla událost nanebevstoupení prostě ztrátou. Jak to teď zvládnou bez Ježíše?

Asi všichni známe smutek, když někoho milovaného ztratíme, když se nám někdo vzdálí, odejde od nás. A možná známe i pocit, že se nám ztratil, vzdálil sám Bůh, Pán Ježíš. Já jsem tady na zemi, v tomhle divokém světě. V tomhle životě plném nejistoty z budoucnosti a vlastních kotrmelců. Jsem tady ve svém těle, nemocném, stárnoucím, zmítaném divnými emocemi a myšlenkami. A Pán Ježíš – ten je v nebi: daleko, vysoko. V Boží sféře. Naprosto nedostupný. Shora se dívá na náš život. Dívá se vůbec? Říkal, že bude s námi, ale já to nějak necítím. – Víte, co mám na mysli: takové to prázdno.

 

Ježíš dobře znal lidi. Lidskou mysl i duši, různá životní rozpoložení. Za svého pozemského života učedníky připravoval na svůj odchod k Otci. Jeho řeč k učedníkům na rozloučenou zaznamenal nejrozsáhleji evangelista Jan. My se z té řeči dnes zaměříme jen na kousek. Právě tato slova mají zaznít dnes uprostřed dvou svátků. Právě na tahle slova se učedníci mohli rozpomenout v čase mezi nanebevstoupením a příchodem Ducha. Tahle slova ale taky mohou zaznít ve chvílích našeho života, kdy si připadáme, že se nám Pán Ježíš vzdálil.

2 Ježíš ujišťuje učedníky: „Nenechám vás osiřelé, přijdu k vám“. Ježíš připouští, že jeho odchod bude pro učedníky těžký. Asi si budete připadat jako sirotci: opuštění, osamělí, bez lásky, bez životní orientace. Ale buďte si jisti, že já vás v tom nenechám.

My si někdy v životě musíme projít tímhle „stavem sirotka“. Ale v celém našem příběhu víry je to jen určitá fáze. Má omezené trvání, není věčná. Učedníci taky museli čekat, než ježíš sešle Ducha. Ale čekali vymezenou dobu: 10 dní. Fáze čekání na Krista a pocit opuštěnosti bývají nesnesitelné. Přesto se v takových chvílích smíme nechat nést Ježíšovým zaslíbením: nenechám vás osiřelé, přijdu k vám. Jak Pán Ježíš přijde?

3 „Požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi na věky  –  Ducha pravdy.“ Ježíš odejde, ale místo něj od Pána Boha přijde Duch pravdy. Duch, to je síla, energie. Přichází odjinud – není z nás, není produktem naší mysli, ani našeho srdce. Přichází od Boha. Ale přichází k nám. My jej můžeme poznávat a zakoušet, nechat se jí proměňovat, dávat do pohybu nebo se jím naopak nechat zklidnit a v pohybu ustat.

Pán Ježíš Ducha označuje slovem Paraklétos. Necháme to schválně v řečtině, protože to slovo se těžko překládá a jeho překlady jsou velice různé. – Utěšitel, Zastánce, Obhájce, Pomocník, Přímluvce. Tím vším je Duch svatý.

Řecké kletos je od slova „zavolat“ a para znamená „k tomu“. Paraklétos je tedy někdo, „kdo je k něčemu zavolán“. K čemu? K našemu zármutku, aby nás utěšil. K našemu pocitu méněcennosti a poníženosti, aby nám dodal odvahu. K naší osamělosti, aby nám byl přítelem. K naší bezradnosti a zmatenosti, aby nás nasměroval k správnému kroku nebo slovu. K naší bezmoci, aby nám byl pomocí. To je Paraklétos, Duch svatý. Duch Pravdy.

Slovo Pravda bychom v souvislosti s Duchem neměli přehlédnout. Pravda je v biblickém pojetí to, co platí, to co je platné, věrné, věrohodné. Paraklétos nám dává poznat, že celý Kristův příběh je platný. Tedy: že Kristovo učení, výzva k radosti i k pokání, odpuštění vin, jeho smrt, vzkříšení, dar Ducha svatého – tohle všechno je platné. Nejen tenkrát. Ale i dnes. Pro mě, pro vás. Kristovo dílo je stále živé a aktuální. Kristus má co do činění s mým i vaším životem. To, že tomu věříme, že v Krista doufáme nebo po něm toužíme, ostatně i to, že jsme tady na bohoslužbách – to je práce Ducha Pravdy.

3 Ovšem to není všechno. Paraklétos nás také motivuje k práci. Ježíš říká učedníkům: „Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání.“ Slovo přikázání z Ježíšových úst neznamená příkazy, předpisy, zákon. Ježíš nebyl otrokem zákonů a přikázání. Naopak, dosvědčoval, že život je víc než dodržování zákonů. Když Ježíš říká „přikázání“, myslí tím lásku. K Pánu Bohu, k sobě sama a ke druhým lidem. – Až tady nebudu, žijte v lásce. Tak, jak jsem vás to učil, jak jste to se mnou zažívali. Držte se toho, co ke mně patří, a předávejte to dál. Žijte evangelium a tím šiřte evangelium. Radostnou zprávu. Aby tenhle svět byl radostnější. Duch Pravdy, Paraklétos, vám ukáže jak na to. On sám vám bude Inspirací. Zvěstujte Krista slovem i svým životem, aby to nebylo zkostnatělé, patetické, přeslazené, vytržené od normálního života. Zvěstujte tak, ať vám ostatní rozumí, ať jste věrohodní, ať skrze vás druzí poznají, že i pro ně platí Kristův příběh. Že i pro ně je Pravdou.

4 Na začátku jsme si říkali, že si někdy v životě připadáme jako by byl Pán Ježíš kdesi daleko od nás. V Duchu svatém můžeme zažít, že je tomu naopak. My sice nejsme a nebudeme ušetřeni bolestivých a těžkých událostí. Ale nejsme na ně sami. Kristus je skrze Ducha s námi ve všem, co prožíváme.

Náš život tak získává úplně jinou kvalitu. My můžeme žít bez Krista, spousta lidí tak žije. Ježíš s tím počítá. Volba je na nás. Ale těm, kteří budou žít s Kristem, skrze Ducha Pravdy, v lásce, Ježíš slibuje, že získají život. „Ještě malou chvíli a svět mě už neuzří, vy však mě uzříte, poněvadž já jsem živ a také vy budete živi.“

„Já jsem živ a také vybudete živi“ – V Kristu a s Kristem jde prostě o život. Kdybych někdy měla jedním slovem vyjádřit, co byl Ježíšův hlavní odkaz, řekla bych: Život. Umění žít. S energií, nábojem a vynalézavostí každému z nás vlastní. Umět žít ovšem taky znamená umět umírat. Přijímat svou pomíjitelnost. Ovšem i s vědomím pomíjitelnosti nemusíme život přežívat. My smíme život žít. Se všemi jeho barvami a chutěmi. Ale především s vědomím, že Kristus je ve všem a vždycky s námi.

PJK, díky za tvou blízkost, která dělá náš život plným a smysluplným. Díky, že ti stojíme za to, abys byl s námi. Díky, že nám důvěřuješ a svěřuješ své přikázání. Díky, že nás povoláváš ke svému dílu lásky. Tobě buď sláva na věky věků. Amen