Kázání: Jan 8, 1-11

11. srpna 2013

Ježíš a cizoložniceJežíš však odešel na Olivovou horu. Na úsvitě přišel opět do chrámu a všechen lid se k němu shromažďoval. On se posadil a učil je. Tu k němu zákoníci a farizeové přivedou ženu,  přistiženou při cizoložství, postaví ji doprostřed a řeknou mu: „Mistře, tato žena byla přistižena při činu jako cizoložnice. V zákoně nám Mojžíš přikázal takové kamenovat. Co říkáš ty?“ Tou otázkou ho zkoušeli, aby ho mohli obžalovat. Ježíš se sklonil a psal prstem po zemi. Když však na něj nepřestávali naléhat, zvedl se a řekl: „Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem!“ A opět se sklonil a psal po zemi. Když to uslyšeli, vytráceli se jeden po druhém, starší nejprve, až zůstal sám s tou ženou, která stála před ním. Ježíš se zvedl a řekl jí: „Ženo, kde jsou ti, kdo na tebe žalovali? Nikdo tě neodsoudil?“

Ona řekla: „Nikdo, Pane.“ Ježíš řekl: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!“  

Milí přátelé v Kristu,

snažím se představit si, jak to tenkrát v Jeruzalémě probíhalo. Zákoníci a farizeové vlečou ženu přistiženou při cizoložství. Táhnou ji městem, slovně ji odsuzují, haní, nic jiného si taková ženská stejně nezaslouží. Žena za svůj přestupek proti Zákonu musí zaplatit životem. Ukamenujeme ji! Představuju si obličeje zákoníků a farizeů: přísné a tvrdé jako ten kámen. Fanaticky dychtící po odplatě. I když žádají smrt mladé ženy, mají čisté svědomí – vykonávají dobro, hájí morálku ve společnosti.

Nechtěla bych se zákoníkům a farizeům dostat do rukou. A vlastně bych ani nikdy nechtěla být přítomna veřejnému kamenování, lynčování, popravě. Snad, ani kdyby šlo o masového vraha.

Jenomže! Jim tady jde o pořádek. Ti muži jsou znalci Zákona. Sami jej dodržují a vyžadují to od ostatních. Je to jejich práce a poslání. Vlastně farizeům a zákoníkům rozumím. Jak jinak než dodržováním Zákona a pořádkem je možné udržet společnost aspoň v nějaké morální rovnováze. Kde není řád, tam je chaos, tam si každý dělá, co chce.

Tam pak taky jde o naše bezpečí. O náš spokojený život. Jsme rádi, že jsou tady zákony, řády, pravidla, které dávají jasné hranice. Potřebuje je každá země, společnost, komunita, naše církev. Asi i v našich rodinách platí – byť nepsaný řád. Zákony a pravidla chrání lidské soužití před chaosem, rozkladem. Kdykoli není nějaký řád nebo zákon dodržen nebo je přestoupen, jsme z toho při nejmenším rozčílení. Pak se začínáme možná bát těch, kteří zákony porušují. Co si ještě dovolí? Nebo jsme zneklidněni, když strážci zákona se o zákony nestarají, vykládají je, jak se komu zrovna hodí. Když někdo poruší řád, je to špatné. Ale když ho pak porušují i ti, co mají na starosti jeho dodržování, je to mnohem horší.

Řád má zajistit po-řádek. Kde je pořádek, tam je všechno přehlednější, jasnější. Každý ví, na co se spolehnout, co očekávat. Řády a pořádky dávají pocit jistoty a bezpečí. – Proto dobře rozumím zákoníkům a farizeům, že jsou tak důslední a přísní.

Když muži předstoupí s ženou před Ježíše a zeptají se ho, co si podle něj žena zaslouží. Mojžíšův zákon jasně říká, že cizoložnice musí být ukamenována. Ježíš mlčí, píše si něco do písku. Muži stále naléhají a tak se Ježíš zvedne a řekne: Kdo z vás je bez hříchu, hoď na ni první kamenem.

Ježíš touhle větou farizeje a zákoníky neodsuzuje. Neříká, že jejich vyžadování pořádku je špatně. Jeho slova vedou k přemýšlení o tom, jestli je přísné dodržování Zákona a pořádek tím nejdůležitějším v životě.

Totiž: daří se přísností pořádek ve společnosti nebo v rodinném soužití opravdu zajistit? Už se to někdy někomu povedlo? A pokud ano – dalo se v tom pořádku žít? Svobodně dýchat, nechat v sobě růst svá obdarování, přání, možnosti. Být autentický, zažívat radost ze života? Jsou řády a pořádky vždycky dobrou ochranou života – anebo jsou i někdy na úkor radostného života? Jaké s tím máte zkušenosti?

Znám spoustu lidí, kteří byli vychováváni v rodině, kde se kladl mimořádný důraz na pořádek. Nejen na pořádek doma, ale celkově na jakousi životní spořádanost. Vyrůstali ve velmi disciplinovaných rodinách. Musíš, nesmíš! V době dosívání měli problémy: s chováním, hodně lhali, měli problémy se sebeúctou. Dělali věci vyloženě na truc. Později jich litovali. Ale prostě se potřebovali z toho výchovného drilu nějak vymanit a utéct z něj. Dělat věci s lehkostí. A to je vlastně ještě ten lepší případ, když se z toho člověk vymaní. Smutnější je, když člověk ještě v dospělosti nedokáže volně žít a pořád mu v hlavě straší vzorce: musíš, nesmíš!

Pořádek v domě, ve vztazích, ve společnosti je dobrý a žádoucí. Ale neměli bychom jeho roli přeceňovat, protože v přílišném pořádku může ztuhnout život. Zkamenět.

Lidi, kteří přísně pořádek střeží a vyžadují to od ostatních, jakoby v sobě něco skrývali. Jakoby se báli něčeho uvnitř, něčeho nepořádného, pudového. Bojí se toho tak, že než aby s tím nějak pracovali, tak to raději potlačí, ukamenují. Až jim zkamení srdce.

Vždycky když jsem příběh o cizoložné ženě četla, napadlo mě: jestli náhodou některý z těch zbožných jeruzalémských mužů by s tou ženou taky rád nespal. Pokud byla krásná a přitažlivá, veselá – koho by to nenapadlo, kdo by nezatoužil? Jenže připustit takovou touhu nebo vášeň, to je pro typy farizeů a zákoníků (pro přísné, pořádkumilovné) nemyslitelné. Je mnohem jednodušší tuhle ženu potrestat, než být se svou touhou konfrontován.  Neříkám, že se s ní měli vyspat. Neříkám, že nás naše touhy a pudy mají dohnat k činu. Ale nechat je žít a šetrně se učit s nimi zacházet je pro život mnohem užitečnější, než za ně trestat sebe nebo druhé. Myslím, že i tady platí, že na druhých nás nejvíc rozčiluje to, co se skrývá v nás samých.

Kdo z vás je bez hříchu, hoď na ni první kamenem. Ježíš zve, aby se každý podíval sám na sebe. Aby si každý přiznal svůj vnitřní zápas. Své slabosti a chyby. Kdo toho je schopen, ten přestává soudit, odsuzovat a trestat.

Kdo jsem já, abych soudil druhé? Co vůbec vím o jejich životě? Proč se ta žena dopustila cizoložství? Jaký je její příběh, co se stalo před tím, než zklamala? Měl ji někdy někdo opravdu rád? Důvěřoval jí někdy někdo? Nebo jen slýchala odmala věty typu: jsi k ničemu, jsi bezcenná?

Teď se tahle žena se setkává s někým, kdo ji má rád takovou, jaká je. Já tě neodsuzuji – řekI jí Ježíš. Ježíš ji má rád i s jejím příběhem, s jejím selháním. Její život mu je milejší než celý Zákon a pořádek.

K tomuto příběhu namaloval obraz Paul Rubens. Zachytil na něm setkání Ježíše, farizeů, zákoníků a ženy. Taky tam vidíme pár přihlížejících zvědavců. Žena má rudé tváře od studu. Zákoník a farizej probodávají Ježíše svým pohledem. Za ženou je někdo, kdo se jí snad chce zastat.

Zajímavé na obraze jsou ruce jednotlivých postav. Farizej má výhružně vztyčený prst směrem k ženě a druhý směrem k Ježíšovi. Zákoník má ruce zaťaté na holi v pěst. Stařec objímá rameno ženy. Ježíš má ruce rozevřené doširoka. Jakoby chtěl podat ruku ženě a současně těm dvěma mužům.  Jeho ruce nesoudí, ale otevírají se, přijímají. Jednu i druhou stranu.

Ježíš svýma otevřenýma rukama říká: Ani já tě neodsuzuji. Ježíš tohle řekl ženě. Ale on neodsuzuje ani zákoníky a farizeje. Jeho otevřená ruka patří i jim. A možná, kdyby tak rychle nezmizeli, tak by i jim Ježíš řekl: Neodsuzuji vás. Vás mám taky rád. Jen chci, abyste pochopili, že život je důležitější než Zákon.

Ježíšův dotyk přijetí a milosti potřebujeme všichni. Potřebujeme přijetí bez předsudků, bez odsouzení. Potřebujeme zájem a lásku. Nemusíme být dobří, abychom od Ježíše byli přijati. Bůh neodměňuje, ale obdarovává. Možná teprve když člověk opravdu ztroskotá, objeví naplno Boží milost.

Ježíš ženě nakonec řekne: Jdi a nehřeš více. To není jenom: „teď se polepši a už to víckrát nedělej“? – V jeho slovech je ještě něco víc. „Ty jsi teď prožila Milost. Jdi v síle milosti a žij s ní. Tys prožila, že tě mám rád. Nech mou lásku v sobě žít. Měj ráda sama sebe. Važ si sama sebe. Měj pořád na mysli, že jsi Bohem milovaná. Nenech si to nikým vzít. A pak už nebudeš muset dávat své tělo každému.“ – Ježíš ženě nabízí nový začátek.

Podívejme se ještě jednou na obraz. Za Ježíšem stojí mladý muž. Snad učedník. Učedníci byli celé akci přítomni, sledovali, co se děje. Učedník stojí za Ježíšem. – Stát za Ježíšem znamená stát za tím, co Ježíš dělá, a snažit se jednat jako on.

Zkusme stát za Ježíšem. Přijímejme druhé ne se vztyčeným hrozícím prstem, ale s otevřenou náručí, bez předsudků a bez odsouzení. Dopřávejme jim nacházet nový začátek a novou životní cestu. Amen