24. srpna 2013

 

Milí přátelé,

Když jsem byla oslovena, abych zde řekla něco o smíření, napadla mě věta apoštola Pavla z Efezkým 2,14: „V něm (Ježíši Kristu) je náš mír, on dvojí spojil v jedno, když zbořil zeď, která rozděluje a působí svár.“

 

Slyšíme tu o zdi, která působí svár. Zeď je obrazem nepřátelství, nedorozumění, konfliktu, války, nenávisti mezi dvěma stranami. Někdy nejde jen o obraz nebo příměr. Stavěly se a staví dokonce zdi hmatatelné a viditelné. V Jimramově kdysi stála zeď mezi evangelickým a katolickým kostelem jako výraz nesmiřitelnosti mezi dvěma církvemi. Berlínská zeď zase vyjadřovala rozdělenou Evropu. Obě tyto zdi byly reálně zbořeny. Zboření znamenalo konec sváru, války. Začátek smíření, nového života.

Zeď tady stála i kdysi tady – ne viditelná –  mezi Čechy a Němci. Byla válka. Pak odsun Němců… Dnes už tady ta zeď nestojí. Došlo ke smíření. I když možná ještě ne úplně bez bolesti a vzpomínek.

Jak se děje smíření? Nejprve musí obě strany chtít podat si ruku. A pak uznat chybu a umět se omluvit. A tohle musí udělat vždy obě znepřátelené strany. Němci za obsazení Česka a válku. A Češi za krvavý a násilný odsun Němců, kteří zde dlouhá léta měli domov. Asi to po válce jinak nešlo. Ale bylo dobře, že i Češi oficiálně uznali, že odsun byl zlý. Obě strany napáchaly hodně zlého, co už nepůjde nikdy vrátit zpátky.

Bez uznání viny obou stran by ke smíření nikdy nedošlo.

Dneska smíme děkovat Bohu a radovat se, že mezi Čechy a Němci už nestojí zeď. Místo zdí se staví mosty – spolupracujeme, spolu tvoříme.

 

Byla bych rády, kdyby dnešní koncert nebyl jen vzpomínkou na minulost. Ani jenom vděčností za smíření mezi Čechy a Němci. Ale kdyby nás toto setkání inspirovalo pro současnost. Pro naše aktuální války, konflikty, nesmiřitelnost. Ať už jde o nesmiřitelnost mezi národy, skupinami ve společnosti, generacemi nebo o naše soukromé nesmiřitelnosti.

Pořád tu stojí nějaké zdi sváru. A staví se nové, pevné, rádoby nezničitelné. V současné době se staví nebezpečné zdi individualismu. Přestáváme se sdílet. Přestáváme se vnímat, přestáváme žít s druhými v lásce. A především v úctě.

Myslím, že nemusíme všechny lidi milovat, přátelit se. Ale jakmile ze vztahů zmizí úcta, je to to nejhorší, co se může stát. Možná právě to je náš úkol: bořit zdi individualismu a neúcty. A snažit se stavět mosty na základech úcty. Úcta k člověku začíná tam, kde vím, že ten druhý je stejně jako já Bohem stvořený, zkoušený, milovaný. Stejně jako já je dobrý i zlý.

 

Pavel nám připomíná, že v Kristu je možné žít beze zdí. V Kristu totiž byla zeď sváru zbořena. „V Ježíši Kristu je náš mír, on dvojí spojil v jedno, když zbořil zeď, která rozděluje a působí svár.“

Kristus svou smrtí a vzkříšením říká jasné NE válkám, nenávisti, nepřátelství. Zdem mezi lidmi. Jeho kříž znamená konec nesnášenlivého smýšlení bez úcty. Jeho kříž znamená začátek myšlení nového, jiného – myšlení, které má druhého v úctě a lásce. Díky Kristu a s Kristem můžeme žít beze zdí.

Předám slovo hudbě. Hudba není jen záležitostí zábavy nebo estetiky. Hudba má své terapeutické účinky. Dokáže léčit. Dokáže člověka oslovit, naladit, protože oslovuje naši duši, ducha.

Všem nám přeju, aby nás dnes hudba naladila na „notu smíření“. Abychom měli vůli bořit zdi a stavět mosty.