Lukáš 15,11-32- Šumperk 1. 9. 2013
Řekl také: „Jeden člověk měl dva syny. Ten mladší řekl otci: ‚Otče, dej mi díl majetku, který na mne připadá.‘ On jim rozdělil své jmění. Po nemnoha dnech mladší syn všechno zpeněžil, odešel do daleké země a tam rozmařilým životem svůj majetek rozházel. A když už všechno utratil, nastal v té zemi veliký hlad a on začal mít nouzi. Šel a uchytil se u jednoho občana té země; ten ho poslal na pole pást vepře. A byl by si chtěl naplnit žaludek slupkami, které žrali vepři, ale ani ty nedostával. Tu šel do sebe a řekl: ‚Jak mnoho nádeníků u mého otce má chleba nazbyt, a já tu hynu hladem! Vstanu, půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem; přijmi mne jako jednoho ze svých nádeníků.‘
I vstal a šel k svému otci. Když ještě byl daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil. Syn mu řekl: ‚Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem. ‘ Ale otec rozkázal svým služebníkům: ‚Přineste ihned nejlepší oděv a oblečte ho; dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy. Přiveďte vykrmené tele, zabijte je, hodujme a buďme veselí, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.‘ A začali se veselit.
Starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec. Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to má znamenat. On mu odpověděl: ‚Vrátil se tvůj bratr, a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že ho zase má doma živého a zdravého.‘ I rozhněval se a nechtěl jít dovnitř. Otec vyšel a domlouval mu. Ale on mu odpověděl: ‚Tolik let už ti sloužím a nikdy jsem neporušil žádný tvůj příkaz; a mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. Ale když přišel tenhle tvůj syn, který s děvkami prohýřil tvé jmění, dal jsi pro něho zabít vykrmené tele.‘ On mu řekl: ‚Synu, ty jsi stále se mnou a všecko, co mám, je tvé. Ale máme proč se veselit a radovat, poněvadž tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.‘“
Milí přátelé v Kristu,
Kdo je Bůh? Jaký je Bůh? – Ptají se nás někdy lidi. Ptáme se my sami. Ježíš na tuhle otázku odpovídal podobenstvím. Příběhem. Příběhy nám mnohdy řeknou víc než poučky nebo teologické definice. Vždyť i my sami teprve na svém vlastním životním příběhu, až máme něco odžito, poznáváme, jaký je Bůh. Jací jsme my. Jak se to má mezi námi a Bohem.
Mladší syn si sbalí věci a díl peněz, který mu patří a odejde z domu. To není to zlé, čeho se dopustil. Odchod z domu ještě není začátek jeho životní havárie. Však i otec ho z domu pouští. Syn potřebuje poznat život, najít sám sebe. Někde se usadit, založit rodinu, vlastní existenci. Na jeho odchodu není nic špatného. Správný rodič pouští své děti z domu. Dává jim svobodu, nepoutá si je k sobě. A taky jim důvěřuje.
Problém mladšího syna začíná tehdy, kdy vede rozmařilý způsob života a utratí všechen majetek. Rozmařilost je, když člověk dělá pouze to, na co má chuť, co jemu dělá dobře. Nebere na nikoho a na nic ohled. Necítí vůči nikomu a ničemu zodpovědnost. Nemyslí na budoucnost, nemá žádný cíl. Nežije s druhými a pro druhé. Všechno svou energii soustřeďuje jen na svůj prožitek a požitek. – Tohle mladšího syna uvrhlo do naprosté nouze a samoty. Nakonec musel pást vepře u nějakého pohana a navíc jíst s vepři z jednoho koryta. To byla pro žida obrovská potupa.
Mladší syn životně ztroskotal. Svým rozmařilým způsobem se dostal úplně na dno…
Ale! Sám se z toho dna dokázal odrazit!
Tu šel do sebe a řekl si…. Šel sám do sebe, mluvil sám k sobě. Se svou duší, se svým nitrem. Zamyslel se nad sebou. – V tomhle začíná obrat k lepšímu. Došlo mu, že zklamal otcovu důvěru. Promarnil kus svého života. Chce se vrátit ke svému otci, poprosit jej o odpuštění. Dál se ale netroufá nazývat jeho synem.
Každá životní změna (obrat) k lepšímu je vnitřní proces. Všechno podstatné v našem životě začíná uvnitř v duši. Odtud se pak dají další věci do pohybu.
Člověka na dně nemůže z toho dna vytáhnout nikdo jiný. Musí sám. Někdy se díváme na druhé, jak nám před očima troskotají, upadají. Zpustnou, ztratí veškerou důstojnost. My jim chceme za každou cenu nějak pomoci, protože je máme rádi. Chceme je vytáhnout, myslíme si, že na to máme sílu, moudrost, odbornost. Ale pak zjišťujeme, že naše záchranné pokusy bývají marné. Krátkodobé, neúčinné. Prosíme Boha, aby ho vytáhl – jakoby šly naše modlitby naprázdno. Pokud nechce sám, nic nezmůžeme. Často nezbývá než druhého nechat a doufat, že on sám půjde do sebe. Že zjistí, že tahle se nedá žít a že je třeba vrátit se ke zdroji, k prameni. Začít znovu. Jinak. Odraz ze dna může (musí) udělat každý sám za sebe.
Jako lidé máme vlastně velikou sílu: jít sami do sebe. Mluvit se svým nitrem, bilancovat, měnit se, směrovat se k novému cíli, k životu. Naše duše je nesmírně silná. Věřím, že tuhle sílu (schopnost) do nás vložil Pán Bůh. A sice, když vdechl člověku svého Ducha. Aby oživil prach ze země. Aby oživil to, co bylo neživé, mrtvé.
Člověku tak má pořád možnost a šanci oživovat to, co v životě nějak potlačil, opustil, „pohřbil“, „zabil“, „umrtvil“. Dokud jsme tady, dokud žijeme, dokud je náš čas na zemi, můžeme žít plným a důstojným životem. Nikdy není pozdě na to jít sám do sebe.
Když se syn vrací, otec ho už zdálky vidí. Pohnut lítostí mu běží naproti. Obejme ho a políbí. Žádné výčitky, žádný dotčený uražený pohled, žádné: „no tys dopad“ Otec dá synovi nové šaty, prsten na ruku. Uspořádá hostinu a raduje se: Tento můj syn byl mrtev a zase žije. Otec svým gestem synovi říká: ty jsi pořád můj syn a zůstaneš jím. Tvoje selhání nemá na mou lásku k tobě vliv. Mám tě rád, i když jsi „šlápl úplně vedle“.
Na tomhle místě se možná zarazíme. Asi bychom jednali jinak. Nebo si přáli, aby otec jednal jinak: nedělal to synovi tak jednoduché; mohl být přísnější; měl na to plné právo; měl ho nechat pár týdnů nádeničit, aby syn prokázal, zda svou lítost myslí vážně.
Takhle podobně uvažoval i starší syn. Bratr. Zlobí se, že se otec raduje z návratu mladšího syna. Nechce jít ani dovnitř na hostinu. Vyčítá otci, že zatímco on celý čas u otce poctivě pracuje a nikdy se ani nemohl poveselit s přáteli, jeho bratr s děvkami prohýřil celý majetek. Přijde mu nespravedlivé a nepochopitelné, že se pro marnotratníka vystrojila hostina a pro něj se nevystrojilo nikdy nic, i když dělá první poslední. Jakoby otec odměňoval marnotratnost a nikoli píli a poslušnost. Taky by mě to rozčílilo a zmátlo. Rozumím staršímu bratrovi, že se zlobí…
Otec však jde i jemu vstříc. Domlouvá mu, aby se zúčastnil hostiny a veselil se. Je k němu docela přísný. Proč? Snad proto, že starší syn bral v domě otce všechno za samozřejmé, automatické. Byl ve všem poslušný. Ale na druhou stranu možná už neviděl otcovu dobrotu, lásku a milosrdenství. Spíš si myslím, že chápal vztah s otcem, lásku, tak trochu obchodnicky: „když budu spořádaný a pilný, budu odměněn. Zasloužím si lásku, jen když budu takový a takový. A když jsem takový, jsem lepší než můj marnotratný bratr.“ – A to je ten problém.
Otec mu teď ukazuje, že láska nefunguje na pravidlech obchodu. Zásluh, dobrých výsledků. Tohle se starší syn ale musí teprve naučit. Proto ta otcova přísnost. Právě ona hostina, která je svědectvím otcovy lásky a odpuštění, může staršímu synovi pro lásku otevřít oči.
Jaký je Bůh, kdo je Bůh? – Je jako otec v podobenství – říká Ježíš. Otec má rád oba syny. Toho poslušného a věrného. I toho, který se na čas životně ztratil. Bůh má rád poslušné, kteří jsou stále s ním, i neposlušné, kteří se k němu vrací.
Nizozemský malíř Rembradt namaloval k tomuto příběhu krásný obraz. Otec na něm objímá navráceného syna. Malíř zajímavě zobrazil otcovy ruce – levá ruka je typicky mužská, velká, žilnatá. Zatímco pravá ruka vypadá velice žensky, je útlá, jemná, něžná. Takový je Bůh. Muž i žena. Otec i Matka. Je přísný, vychovávající, kritický a zároveň něžný a laskavý, plný soucitu.
Pán Bůh je milosrdný k těm, kdo ztroskotají, kdo se mu vzdálí, kdo minou cíl života a touží se pak vrátit. Ať už v životě jakkoli selžeme, ztroskotáme, vždy se máme kam vrátit. Věřím, že nám Bůh nezabouchne dveře před nosem, ale otevře svou náruč. Bude se radovat, že jsme zase u něj. Pozve nás na hostinu.
Bůh je ale taky přísný. K těm, kteří mu jsou sice věrní, poslušní, ale tak trochu z toho zpychli. Je přísný k těm, kteří se domnívají se, že s Bohem to je „něco za něco“. K těm, kteří přestali žasnout nad velikostí Boží lásky. Nebo si dokonce myslí, že Boží lásku nepotřebují, protože si vystačí sami se svou mravní, náboženskou dokonalostí.
Bůh ale je od sebe nevyhání. Mluví s nimi, domlouvá jim – byť přísně a kriticky. Zve je k hostině, aby naplno prožili jeho lásku. Aby pocítili Boží blízkost a taky radost ze společenství s druhými lidmi. A trochu se tou Boží láskou nechali proměnit k větší lásce, soucitu, přijetí k druhým lidem.
I my jsme dnes pozváni k hostině. Nezdráhejme se pozvání přijmout. A radujme se, že jsme do Boží lásky zahrnuti my i druzí lidé. A že můžeme stolovat společně. Amen
