Strážci Hospodinovi
Kázání: Izaiáš 62, 6-7. 10-12
Den Reformace Šumperk 3. 11. 2013
Na tvých hradbách, Jeruzaléme, jsem ustanovil strážce; po celý den a po celou noc ať nikdy nejsou zticha. Vy, kteří připomínáte Hospodina, nedopřávejte si klidu! Nedopřávejte mu klidu, dokud nepostaví Jeruzalém, dokud mu nevrátí v zemi chvalozpěv. Projděte, projděte branami! Připravte lidu cestu! Vyrovnejte, vyrovnejte silnici! Odstraňte kamení! Zvedněte korouhev nad národy! Hle, Hospodin dává slyšet až do dálav země výzvu: „Vyřiďte dceři sijónské: Hle, přichází tvá spása!“ Hle, svoji mzdu má s sebou, u sebe svůj výdělek. Nazvou je „Lid svatý“, „Hospodinovi vykoupení“. A tebe nazvou „Vyhledávaná“, „Město neopuštěné“.
Milí přátelé,
Když se řekne „reformace“, asi k tomu většinou přihodíme slovo „církev“ – reformace je hnutí usilující o obnovu církve. Ale ono nešlo v první řadě o církev. V první řadě šlo o obnovu, reformaci víry. V co, v koho věříme? Kde je zdroj spásy – mojí a celého světa? Na tyhle otázky dala Reformace v čele s Martinem Lutherem odpověď: věřit znamená věřit v Boha a spoléhat se v životě a ve smrti pouze na něj. Spasit člověka může jenom Bůh. Spása není z církve, není výsledkem lidských snah, nejde si ji koupit ani zasloužit, nezajistí nám ji nikdo z lidí. Jedině Bůh. Jedině Kristus a jeho milost, kterou smíme přijmout jako dar.
Úplně jednoduše můžeme říct, že Reformace usilovala o to, aby lidi věřili zase v Boha. Aby nevěřili v nic a nikoho jiného. Aby věřili Boha – a to je důležité – jak jej dosvědčuje Bible, evangelium. To znamená v Boha, který se nám dal poznat v Kristu. V Boha milostivého, laskavého, odpouštějícího. Tohoto Boha církev nesmí zastiňovat, stavět se na jeho místo. Úkolem církve je lidi k takovému Bohu zvát, probouzet v lidech touhu po vztahu: já a Bůh, který mě miluje.
Reformaci nemusíme chápat výhradně jako hnutí v 15.-17. století. Už Bible je plná reformačních snah a reformačních promluv. Ano, i bibličtí svědci museli být ve své víře reformováni. A stejně tak máme i my svou víru, svůj vztah s Pánem Bohem, s Kristem, podrobovat reformaci.
Na svátek reformace je předepsán text z knihy proroka Izajáše. Lidi, které chtěl tenkrát Izajáš oslovit, byli v neutěšené situaci. Žili v Babylonské zemi, v exilu, daleko od domova, od Jeruzaléma, od chrámu, kde kdysi slavili bohoslužby, společně vyznávali Boha. Pod sutinami skončil nejen chrám, ale taky jejich jistoty, naděje, asi i víra. Možná ani nedoufali, že se někdy vrátí domů. A možná už ani nedoufali, že s nimi Pán Bůh má nějaké plány. Proč by měl mít? – Jejich situaci bych označila jako: bezprizornost, nezacílenost duchovního života.
Tímto stavem si Boží lid, církev procházeli v dějinách mnohokrát. Někdy tuto bezprizornost vnímám i dnes mezi křesťany. I sama u sebe. Má církev budoucnost? Můžeme si dělat my jako církev, sbor plány? Víme, věříme, že ty plány s námi má Pán Bůh?
Jeruzaléme, na tvých hradbách jsem ustanovil strážce. Povzbuzoval Izajáš bezprizorní nezacílené Izraelce. Jeho slova míří do každé podobné situace. I do té naší.
Jeruzaléme – tím se nemyslí jen město a domy. Pod slovem Jeruzalém si představme všechno, co souvisí s vírou v Boha. Každodenní spoléhání se na Boha. Chození do shromáždění, zpívání při bohoslužbách. „Jeruzaléme, který sice už nestojíš, vyprchal z tebe veškerý duchovní život tak k tobě povolávám své strážce. Já se o tebe pořád starám, i když to tak možná nevypadá.“
Bůh neopouští svůj lid a dílo, které začal. Do krizí a bezprizorností posílá strážce, aby znovu oživil svůj vztah s lidmi. Aby znovu formoval víru každého jednoho člověka a také život společenství.
Kolikrát jsme už slyšeli, že víra je dar. Při Izajášově poselství si uvědomuju, že i péče o víru, její předávání v čase je nám stejně tak Bohem darovaná. My nezvládneme svými silami udržovat víru při životě. Ale Pán Bůh jakoby si každého z nás i naše společenství pořád hlídal, měl nás na paměti – tiše a skrytě. A v pravý okamžik k nám posílá své strážce, kteří nás zase nasměrují na Boha. Strážce může být obyčejný člověk, farář, nefarář. Ale klidně taky nové vnuknutí Ducha svatého, které nám otevře mysl a srdce pro Boha. Stačí třeba jen myšlenka na Boha, touha po Bohu – a už se něco v nás opět formuje, reformuje, oživuje.
Náš osobní i společný život víry závisí na nás. Ale: naši osobní víru i život sboru nebo církve střeží sám Bůh. On s námi má své plány.
Podívejme se na strážce. Co obnáší střežit víru lidí, zvát lidi k životu s Pánem Bohem?
„Po celý den a po celou noc ať nikdy nejsou zticha. Vy, kteří připomínáte Hospodina, nedopřávejte si klidu!“ Být strážcem víry, duchovního života znamená nemít klid. Neustále lidem připomínat Boží věrnost a lásku, Boží vůli a jeho zaslíbení. Tenhle nedostatek klidu nechápu jako nějaký „udýchaný workoholismus“ strážců. Ale spíš jako vytrvalost, houževnatost. Dynamičnost, spolu s citem pro situaci. Strážce musí mít cit pro situaci lidí, do které o Bohu mluví. Musí lidi znát, rozumět jim, pochopit jejich situaci a stav. Musí se do nich umět vcítit. Když to neudělá, tak jeho mluvení o Bohu bude strnulé, patetické, nevěrohodné. Nezapůsobí. Musí vychytat danou situaci člověka a do ní promluvit o Bohu. „Teď“ je třeba připomenout tenhle příběh o Bohu, protože jiný už by tomuhle člověku mohl třeba ublížit. A tak strážce se svou prací nikdy není hotov. Nemá klid. Tak jak je život lidí v pohybu, v neklidu, v živosti, tak se strážce stává celoživotním průvodcem lidských příběhů a životů.
Izajáš strážcům zdůrazňuje, že jejich úkol jde i opačným směrem: Nedopřávejte mu klidu. Mu – myslí se Pánu Bohu. Nedopřávejte Pánu Bohu žádný klid. Mají snad strážci Boha neustále otravovat s lidskými záležitostmi? Ano, mají. Protože můžou. Bůh je a chce být na naší straně, záleží mu na nás. Strážci tady jsou pro lidi. Mají volat k Bohu ve prospěch lidí. Přimlouvat se za utišení bolestí a neštěstí, prosit o moudrost do neřešitelných problémů, ptát se po smyslu života, když jej zrovna někdo nenachází.
Ve volání o pomoc vyřizují Bohu naši touhu po jeho blízkosti. Po lepším životě a světě, po smíření, po dobrých láskyplných vztazích, po štěstí.
Pán Bůh není ještě hotov se svým dílem. Ještě není u cíle. Pořád buduje, staví, tvoří, jedná. A bere naše volání, životní neklid vážně. Sám si nedopřává klidu kvůli nám, protože nás má rád. Chce nám pomáhat, chce proměňovat naše životy. A počítá s námi pro svou věc. Pro svůj cíl – Boží království, pro nový Jeruzalém.
Izajáš vyzývá strážce: připravte lidem cestu! Vyrovnejte silnici, odstraňte kamení. O jaké cestě se mluví? Tenkrát těmto slovům Izraelci mohli rozumět jako přípravě na cestu zpátky do Jeruzaléma. Kam se za čas opravdu dostali. Jak tomu můžeme rozumět my dnes?
My jsme pořád na cestě. Jako jedinci, jako lidstvo i jako církev. Nekočujeme, nestěhujeme se, jsme usazení ve svých domovech, kostelech, ale přesto jsme neustále na cestě a nejsme tady doma. Teprve domů jdeme.
V epištole Židům 13,14 se píše: „Vždyť zde nemáme trvalý domov, nýbrž vyhlížíme město, které přijde.“ Skutečnost, že tu nemáme trvalý domov, nás nemusí děsit. Ale spíš osvobodit od strachu ze života. Nebo od přílišných nároků na sebe i na druhé. Na život, na svět, na církev. Být na cestě, nemít domov, znamená nelpět, být svobodný. Být tvárný pro Pána Boha, umět přijímat změny, které přichází. Nemusíme lpět na tomhle našem domově (světě, církvi, společnosti), protože náš skutečný domov je jinde. My jej smíme vyhlížet, těšit se na něj, toužit po něm. A přece současně smíme a máme tenhle domov tady mít rádi. Smíme v něm plně žít, být šťastní, starat se o tenhle domov, lidi kolem nás a svět, protože za ně neseme zodpovědnost.
Pane, ty střežíš své dílo, které jsi s lidmi začal. Možná jsme to právě my, koho povoláváš jako strážce. Prosíme, dej nám odvahu připravovat lidem cestu – cestu domů. Do nového Jeruzaléma. Do Božího království. Vstříc Tvé budoucnosti. Pomoz nám umět probouzet v lidech naději a touhu po tvé blízkosti. A pomoz nám věřit, že budoucnost, to, co přijde a přichází, bude dobré. Amen
