První čtení: Matouš 3,13-17

Kázání: Izajáš 42,1-4

Křest Davida Stoklasy

Šumperk 12. ledna 2013

„Zde je můj služebník, jehož podepírám, můj vyvolený, v němž jsem našel zalíbení. Vložil jsem na něho svého ducha, aby vyhlásil soud pronárodům. Nekřičí a hlas nepozvedá, nedává se slyšet na ulici. Nalomenou třtinu nedolomí, nezhasí knot doutnající. Soud vyhlásí podle pravdy. Neochabne, nezlomí se, dokud na zemi soud nevykoná. I ostrovy čekají na jeho zákon.“

Milí přátelé v Kristu,

máme tu dva obrazy. Obraz nalomené třtiny a doutnajícího knotu.  Třtina je tráva, roste na vlhkých místech. Nepatří mezi vzácné traviny. Je vysoká, takže když se do ní opře vítr, snadno se ohýbá na všechny strany. Když uschne, je třtina taky křehká, snadno zlomitelná. Knot je část svíce nebo lampy. Jak dlouho bude hořet, závisí na tom, kolik má kolem sebe vosku nebo oleje. Na tom, jak je dlouhý. A také na tom, jestli se zrovna neudělá průvan, který plamen neuhasí.

Třtina i knot zobrazují naše životy. Jsme jako třtina křehcí, zranitelní. Snadno nás může něco nalomit i zlomit. Nejsme odolní vůči nemocem, vůči zlým věcem. Jsme ale taky jako třtina nestálí, nestabilní – ve svých rozhodnutích. Ve vztazích s lidmi. I ve víře.

Podobně jako knot tady na zemi máme nějak vyměřený život. Náš život, plamen, hoří, dokud trvá náš čas na zemi, dokud máme dost zásob zdraví, energie, sil.

Neříkám nic nového. To je realita, se kterou všichni nějak počítáme. Vede nás to k větší pokoře. Ale taky k lepšímu životu, který si s pohledem na svou konečnost začneme třeba víc vychutnávat, plněji prožívat každý den a každou chvíli.

Víra nás učí dívat se na život realisticky. A přece u tohoto pouze realistického pohledu nemusíme zůstat.

Dnes jsme Izajášem pozváni k novému pohledu. Prorok zvěstuje naději pro nalomenou třtinu i pro doutnající, dohořívající knot. Zvěstuje naději pro každého z nás, kdo je právě nějak zlomený nebo jehož život dohořívá. Zvěstuje naději pro každého, kdo si uvědomuje svou křehkost, nestálost a konečnost.

Hospodin posílá do našeho světa, do našich životů svého služebníka. Člověka, který – jak říká Hospodin „je můj“ – patří Bohu, má s Bohem mimořádně blízký vztah. Je Bohem vyvolený. Bůh v něm má zalíbení, má ho rád a podpírá jej. Vybavuje služebníka Božím Duchem, aby jednal v jeho jménu a svým životem a jednáním zpřítomňoval Boží vůli pro nás lidi. Aby nám sloužil. Pomáhal. Zachraňoval.

Nebude sloužit okázale, hlučně, s křikem, nebude se vnucovat. Nekřičí a hlas nepozvedá, nedává se slyšet na ulici. Bude tichý, skromný. A přece se nenechá zlomit a neochabne. Jeho jednání bude mít moc a sílu.

Boží vůlí je nedolomit nalomenou třtinu a neuhasit doutnající knot. Boží vůlí je naopak být ve svém služebníku nablízku křehkému a zlomenému člověku. Člověku nemocnému, umírajícímu. Člověku, kterému se právě vůbec nedaří v životě. Chce být nablízku i člověku nestálému ve víře i v lásce, v hledání životní pravdy.

Izajáš ohlašoval příchod Božího služebníka. Evangelisté, především Matouš, a pak křesťanská tradice vyznává, že tento služebník přišel do světa v Ježíši Kristu. Ježíš je tím služebníkem – tichým, nenápadným a přece silným a mocným.

Ježíš vyhledával lidi všelijak zlomené a slabé. Chodil k tělesně i duševně nemocným, k umírajícím. Dotýkal se jich a uzdravoval jejich nemoci. Vracel je do společenství s lidmi a s Pánem Bohem. Dával nový život. Sloužil těm, kdo to potřebovali. Napřimoval je. Jakoby do jejich života vléval nový olej – posiloval naději a víru.

Sám pak veškerou slabost a zlomenost prožil sám na sobě. Podstoupil smrt. Bůh se však k němu přiznal a vzkřísil jej z mrtvých. Díky Kristovu vzkříšení smíme i my vidět naději pro své zlomenosti i svůj doutnající život. Bůh se k nám v Kristu přiznává a vede věci k dobrému cíli.

Obraz třtiny a knotu v Izajášově proroctví jde ovšem ještě jiným směrem. Izajáš píše: Vložil jsem na něho svého ducha, aby vyhlásil soud pronárodům…Vyhlásí soud podle pravdy …  Neochabne, dokud soud nevykoná. Hlavním posláním služebníka bude vyhlásit Boží soud.

K soudu patří rozsudek, zda je dotyčný vinen nebo nevinen. Zda bude omilostněn nebo naopak potrestán – vězením, povinnými pracemi. A někdy je odsouzen i k smrti.

Ve starověku se při vyhlašování rozsudku o trestu smrti dělalo zvláštní doprovodné gesto. Symbolicky se zlomila právě třtina a zhasla se lampa. Tím bylo všem jasné, že obžalovaný a souzený člověk je odsouzený k smrti.

Boží služebník ale takhle třtinu nikdy nedolomí a doutnající knot nesfoukne. Netrestá obžalovaného. Nedorazí toho, kdo se provinil. Boží vůlí pro obžalovaného je život. Milost, odpuštění.

Vyhlášení Božího soudu je nikoli vyhlášením trestu pro ty, co životně selhali. Vyhlášení Božího soudu je vyhlášení milosti, Božího odpuštění. Spásy. A nejen těm, kdo Boha znají, ale všem pronárodům, jak píše Izajáš, celému světu. Bůh si spásu přeje pro všechny. Pro všechny, kdo ví, že na svůj život nestačí sami, protože je může kdykoli cokoli nalomit. Pro všechny, kdo ví o své nedokonalosti, chybách, hříchu.

Bůh nás ve svém služebníku Ježíši Kristu zve k životu z odpuštění. Všichni toužíme po tom, aby náš život byl dobrý a zdařilý. My sami chceme být dobrými a stále lepšími lidmi. Rádi bychom uměli překonávat své chyby a stíny. Snad i proto dokážeme zpytovat své svědomí, vyznávat viny a prosit o odpuštění. Někdy nás ale vlastní chyby a selhání trápí natolik, že nejsme schopni života. Bůh nám v Kristu odpouští. Smíme jít nově, nezatíženi vinou.

Dnes si připomínáme událost Ježíšova křtu v Jordánu. Ponoření do vody znamenalo pro křtěného smytí hříchů a počátek nové cesty. Ježíš, Boží Syn, vstoupil do Jordánu stejně jako jakýkoli hříšník. On jako jediný nemusel, nepotřeboval to, byl bez hříchu. Přesto to udělal. Ponořil se, namočil se do našich ne-vždy-dokonalých a ne-vždy-perfektních příběhů. Celý svůj život navštěvoval právě hříšníky, přijímal je a zval na novou cestu.

Kristus se do našich příběhů namočil až k smrti. A to proto, aby nás naše hříchy neměli ve své moci. Abychom jim fatálně nepodléhali a nepřisuzovali jim nad sebou moc. Moc nad námi nemá náš hřích, ale Boží odpuštění. Kristus ne namočil do našich příběhů, abychom ve svém hříchu a na něj nebyli sami. Ale abychom žili z Božího odpuštění.

Myslím, že pak se teprve můžeme stávat lepšími. Nikoli: aby nám Bůh odpustil, ale protože nám Bůh odpustil. Boží odpuštění není až na konci našich snah. Nepřichází až jako výsledek zpytování svědomí nebo vyznávání vin. Boží odpuštění stojí na samém začátku našeho života. Jde před námi. Je tady dřív, než my o něj dokážeme prosit.

Hezky nám o tom svědčí i dnešní křest nemluvněte, Davida. Takhle bezpodmínečně jako toto dítě jsme všichni Bohem přijati. Bůh nás přijímá mnohem dřív, než po jeho láskyplném přijetí začneme toužit a prosit. Křest je znamením tohoto bezpodmínečného Božího přijetí.

Kristus se namočil do našeho příběhu. A my, pokřtění, jsme se zase namočili do toho jeho příběhu. Smíme jej každý den poznávat, hledat, následovat. Protože nikde než s ním a v něm svou spásu nenajdeme. Žijme radostně z Božího odpuštění. Amen