v. Lukáš Král

1. čtení: Iz 55:5-6

2. čtení: Mt 15:21-28
21Ježíš odtud odešel až do okolí Týru a Sidónu. 22A hle, jedna kananejská žena z těch končin vyšla a volala: „Smiluj se nade mnou, Synu Davidův! Má dcera je zle posedlá.“ 23Ale on jí neodpověděl ani slovo. Jeho učedníci přistoupili a žádali ho: „Zbav se jí, vždyť za námi křičí!“ 24On odpověděl: „Jsem poslán ke ztraceným ovcím z lidu izraelského.“ 25Ale ona přistoupila, klaněla se mu a řekla: „Pane, pomoz mi!“ 26On jí odpověděl: „Nesluší se vzít chleba dětem a hodit jej psům.“ 27Ona řekla: „Ovšem, Pane, jenže i psi se živí z drobtů, které spadnou ze stolu jejich pánů.“ 28Tu jí Ježíš řekl: „Ženo, tvá víra je veliká; staň se ti tak, jak chceš.“ A od té hodiny byla její dcera zdráva.

 

Milé sestry a milí bratří, pokoj vám.

Divný Ježíš
            Pán Ježíš se chová podivně. S ženou pohankou jako by hrál nějakou podivnou hru. Jedna kananejská žena z těch končin vyšla a volala: „Smiluj se nade mnou, Synu Davidův!“ Co víc by chtěl jako důkaz víry? Žena z pohanských končin Jej oslovuje jako Mesiáše. Ale teď se chová divně:
            Ale on jí neodpověděl ani slovo. Ježíš mlčí. Bůh mlčí. Náš biblický oddíl ke mně také dlouho mlčel. Prostě se přede mnou skvěl ve svém mlčení. I to se nám někdy může stát při četbě Písma, kdy si možná řekneme: „Aha, toto je taky v Bibli?“ Nebo: „Co TOTO vůbec dělá v Bibli?“ Pro naše potřeby jako bychom potřebovali Bibli trochu pročistit. Avšak svědectví víry má mnoho různých podob. Podívám se nyní spolu s vámi, co tento text v Bibli dělá.
Orientace v Písmu i v jednání Božím
            Našemu příběhu předchází Ježíšův výklad o čistém a nečistém, což pro Matoušovy židovské posluchače mělo určitě význam: Pán Ježíš ruší rituální předpisy. A i žena pohanka touží alespoň po drobtech z Božího díla, které je zde představeno jako chléb. Ale i nepatrné drobty chleba jsou přece z chleba. Žena pohanského původu, pro Žida tedy nečistá, je vedena nepochybně vírou, kterou později Pán Ježíš oceňuje. Zatím však ta žena bojuje za uzdravení vlastní dcery, nejedná se jí o vlastní prospěch. Má velkou víru v moc Božího působení i mezi pohany. Inspirující jistě je to, že se nevzdává. A právě v situaci ohrožení života nachází sílu k vyznání: Pána Ježíše vyznává jako Toho, který má moc. Věří v Jeho moc i ve věci uzdravení své dcery. Přichází k Synu Davidovu, její příkladná víra je vírou milujícího rodiče, vírou vylévanou až tryskající v modlitebním zápase. Proto možná oné ženě rozumíme, pro své děti bychom se také nevzdávali. Ani když nám druzí brání, jako i učedníci v našem příběhu.

Různé role v Bibli – naše role
            Učedníci volali za Ježíšem: „Zbav se jí, vždyť za námi křičí!“ Zřejmě jim Ježíšova mise v pohanských končinách nebyla příliš po chuti. Za těmi, kteří jsou odháněni či odstrkováni, jako zde ta žena, si však můžeme představit právě ty znevýhodněné kolem nás. Nebo ty, kteří jsou odstrkováni, třeba pro svůj etnický původ.
Žena také volá k Ježíši. Oslovuje Jej jako Mesiáše. Věří v Jeho božskou moc. Připomeňme si dnešní první čtení, prorok doslova ponouká k modlitbě, k volání: Dotazujte se na Hospodina, dokud je možno Ho nalézt, volejte Ho, dokud je blízko. Pán Bůh je nám blízko. Prorocký hlas zní naléhavě, má nás na něco upozornit: Pán Bůh je nám blízko. Pán Bůh se k nám přiblížil ve Svém Synu, který se stal člověkem. Takto s Ním může mluvit ona kananejská žena. A také my můžeme a máme volat k Hospodinu. Nesetkáváme se sice přímo s Pánem Ježíšem, ale poznáváme příklad nebojácné přímluvy. Příklad statečné ženy. Nestydí se nahlas volat. Nestyďme se k Pánu Bohu volat, to chce dnešní svědectví říci.
Žena prosí o uzdravení pro svou dcerku. Tedy ne pro sebe, ale prosí za někoho blízkého. Za někoho potřebného. Také předkládáme v přímluvách Pánu Bohu své blízké, třeba právě s prosbou o uzdravení. A jak nás často trápí, pokud se nám zdá, že Pán Bůh nás neslyší. Ale modlit se jistě můžeme a máme, dokud je možno Hospodina nalézt, jak říká prorok. Velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého, říká apoštol Jakub ve svém listě. Slyšíme povzbuzení k modlitbě, výzvu ke vzývání.
Pán Ježíš přichází s protiargumentem. Chce si ženu vyzkoušet. Ta napřed volá, volá ve svém zoufalství, volá její bolavé srdce, Ježíš na stížnosti učedníků reaguje slovy, že je poslán pouze ke ztraceným Izraelským. Toto pravděpodobně ona žena neslyší, nejprve Mu vzdává úctu: Přistupuje, klaní se mu a prosí: „Pane, pomoz mi!“ Skoro jako: Pane, smiluj se. Kyrie eleison. Prosí ta žena, prosíme také my. O pomoc, o záchranu, za uzdravení. Jak velká musela být její víra! O to více nás zarazí opět reakce Pána Ježíše:
On jí odpověděl: „Nesluší se vzít chleba dětem a hodit jej psům.“ S tímto výrokem by se snad dalo souhlasit. Jenže zde zní jako porovnání vyvolených a vyloučených. Hrůza. Jen ti jedni jako by měli štěstí, že jsou rodově součástí Božího lidu a ti druzí ne. „Nesluší se vzít chleba dětem a hodit jej psům.“ Potulným zvířatům, v té době psi nebyli rozhodně žádní domácí mazlíčci. V arabských zemích je pes dodnes nadávkou. A toto říká Spasitel, prosím. Skandál. Ale statečná žena se zase nevzdává:
Řešení na obzoru?
            Najednou, jako by se najednou změnila její pozice vůči Ježíšovi, začíná naprosto racionálně argumentovat: Možná zažívá to, co popisují psychologové, že ve chvílích bezprostředního ohrožení je schopen člověk jednat přímě a racionálně:
            Ona řekla: „Ovšem, Pane, jenže i psi se živí z drobtů, které spadnou ze stolu jejich pánů.“ Vynalézavá žena. Starostlivá a milující maminka, která do poslední chvíle bude a chce bojovat za svou holčičku. Vlastně s Pánem Ježíšem souhlasí, co se týče kultického zákona, ale je ochotna překračovat hranice zvyklostí a i hranice náboženských pravidel, protože jde přece o její dítě! Udělá cokoliv, jen aby ji zachránila. A pak – – aniž bychom to čekali – – Pán Ježíš a i náš biblický oddíl končí překvapivým rozuzlením: Tu jí Ježíš řekl: „Ženo, tvá víra je veliká; staň se ti tak, jak chceš.“ A od té hodiny byla její dcera zdráva. Tečka. Modlitební zápas je dlouhý proces, ale uzdravení přichází najednou: „Staň se ti tak, jak chceš.“ Popravdě, Jeho počínání nám vůbec nemusí být srozumitelné. A to, že příběh končí dobře, můžeme sledovat s ulehčením stejně jako asi i ta žena. Dokonce Pán Ježíš ani nekoná viditelný čin, všechno, co koná, koná Svým Slovem. „Staň se ti, jak chceš.“ Boží moc se nemusí projevit viditelnými zásahy, ohněm, kouřem, rukou píšící na zdi, vínem, olejem a podobně. Boží moc se může projevit pouhým Slovem. “Staň se ti, jak chceš.“ A od té chvíle byla její dcera zdráva. Nebo, podle evangelisty Marka, který zachovává zřejmě původnější svědectví, když se vrátila domů, nalezla dítě ležící na lůžku a zlý duch byl pryč. Prostě byl pryč. Někdy když v modlitbě o něco prosíme, neděje se nic viditelného a myslíme si právě, že Pán Bůh na nás zapomněl. A ještě ke všemu neodpovídá nám ani slovem. A situace je hrozná. Hrozivé mlčení. Nebo naopak nevšímavý hluk všude kolem. Synu Davidův, jestli mě slyšíš, smiluj se nade mnou, křičí naše srdce a nikoho nevidí, ni neslyší. Kdepak sláva, kdepak oslava. Boj o život. Žena z našeho příběhu podstupuje určitý proces, vysává se na nelehkou cestu. Uzdravení je proces. A i když ona žena projevuje upřímnou víru, její cesta je pořádně klikatá, jak vyplývá z našeho evangelijního příběhu. Ano, v některých případech jako by nám Pán Bůh říkal: „Staň se ti, jak chceš.“ Ale máme vědět, že vše, co z Božích cest smíme poznat, se s námi a v našich životech děje z pouhé milosti. A zážitkem této milosti a uzdravení v našich životech se probouzí či obnovuje víra, člověk dochází obrácení. O to hodnotnější je pak pro nás příklad oné ženy, jejíž víra vychází z nedostatku. Tato víra je důležitá a asi i o to hodnotnější zvláště dnes, kdy máme více než pestrou nabídku pomoci, svatých slov, osob a míst – a ta přece často tak pěkně vypadají, jsou slyšet, voní, používají barevné obrázky ráje, promlouvají jakoby přímo k nám. Zejména by to bylo lehké tehdy, když nám jakoby nikdo neodpovídá.
Otázka naděje ve víře
            A zejména v oné nabídce tohoto světa se může vkrádat otázka: Kdo se však nad námi nakonec smiluje? Jen Bůh živý, kterého nám dosvědčuje Písmo. Smíme Jej oslovovat jménem. Smíme k Němu volat. A je to Bůh, který nás slyší. Ano, občas má kolem sebe nějaké učedníky, kteří by se volajících rádi zbavili, ale sám Bůh nás slyší. Nebo někdy se můžeme těmi odhánějícími učedníky stávat také my. Ano, občas máme kolem sebe nějaké zdi, syntezátory nebo rušičky, které by nám chtěly snad zamezit, abychom přicházeli k Bohu živému, v Nějž smíme věřit. Jako by chtěly tyto různé vlivy přehlušit onen vztah JÁ-TY. Vztah Hospodina s námi. Ale Bůh nás slyší. Bůh slyší naše modlitby, i když naše cesta za Ním je někdy dlouhý proces. A nakonec smíme slyšet apoštolské svědectví: Držme se neotřesitelné naděje, kterou vyznáváme, protože ten, kdo nám dal zaslíbení, je věrný. Modleme se k Němu:         
            Bože Ježíši Kriste, voláme k Tobě jako hledající, jako ztracení, jako nemocní, jako zranění. Nejsme Tebe hodni, ale přesto prosíme, neboť jen u Tebe najdeme uzdravení našeho těla i duše, našeho srdce i mysli.
            Bože, náš Otče, voláme k Tobě jako Tvé děti. Jako malé ztracené děti, které potřebují Tvoji starost a lásku. Prosíme, buď s námi Svou láskyplnou péčí.
            Bože Duchu Svatý, buď v našich sborech a provázej nás při svědectví Písem i v životě víry. Abychom se neztratili, ale na Tebe spoléhali.         
            Bože náš, k Tobě se utíkáme a na Tebe s důvěrou čekáme. Amen.