Kázání z neděle 23. 1. 2022
První čtení: Neh 8, 1-10
Luk 4, 14-21: Ježíš se vrátil v moci Ducha do Galileje a pověst o něm se rozšířila po celém okolí. 15 Učil v jejich synagógách a všichni ho velmi chválili.16 Přišel do Nazareta, kde vyrostl. Podle svého obyčeje vešel v sobotní den do synagógy a povstal, aby četl z Písma. 17 Podali mu knihu proroka Izaiáše; otevřel ji a nalezl místo, kde je psáno: 18 ‚Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, 19 abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy.‘ 20 Pak zavřel knihu, dal ji sluhovi a posadil se; a oči všech v synagóze byly na něj upřeny. 21 Promluvil k nim: „Dnes se splnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli.“
Nedávno vyšli „na světlo světa“ výsledky sčítání a tak se teď s kolegy bavíme docela dost o tom, jak se ta čísla v oblasti religiozity pohla, o tom, jak se pomalu ale jistě spousta lidí ve sčítání hlásí k tomu, že sice tak nějak věří, ale nehlásí se k žádné z církevních institucí. A tak se celkem přirozeně nejen ta debata sociologů vně církve, ale i ta vnitřní otáčí k tomu, proč tu vlastně církve jsou, jestli to vůbec má pro společnost nějaký hlubší význam, nebo ne.
Odpovědi se různí, vždyť celkem přirozeně na takovou otázku odpoví jinak sociolog, než některý z představitelů církví a co si budeme nalhávat, někdy ani ti představitelé církví neodpovídají stejně.
No, a kdybychom měli odpovědět my? Jak by zněla naše odpověď? Proč je pro vás / podle vás církev důležitá a v čem je pro vás / podle vás nenahraditelná?
Někdo by třeba mohl říct, že církev je na světě zejména pro ten účel, o kterém jsme četli v tom prvním čtení u Nehemiáše. Shromažďuje lidi a, čte a vykládá jim Boží zákon. To přeci děláme každou neděli, i teď, byť třeba u Nehemiáše na konci všichni pláčou a to se tady zas tolik nestává. Ale stejně, i dnes jsme Bohoslužbu začali tím, že jsme otevřeli písmo, četli z něj a vykládáme jej, aktualizujeme poselství, které nese a to tak, aby bylo smysluplně uchopitelné pro každého.
Jistě, je to jeden ze základních bodů života církve a má zcela jistě pro její i náš život veliký význam. Jenomže to s sebou nese také otázku: Je církev jenom jakýmsi seskupením teoretiků Božího zákona?
To by snad opravdu bylo hodně málo, i když, někdy k tomu můžeme mít trochu tendenci, hlavně v těch církvích, kde se slavení večeře Páně přesunulo na úplnou periferii a centrem je v drtivé většině bohoslužeb kázání.
Ne, že by snad bylo něco zlého na tom, když se písmo čte a vykládá – právě naopak, je to jistě velmi užitečné, jenom nemůžeme zapomenout na to Pavlovo varování z druhé epištoly Korintským (3,6), že litera zabíjí, ale Duch oživuje.
Boží slovo nemá ve světě jenom zaznět jako nějaké úderné moralistické heslo, aby pak na konci všichni brečeli. Boží slovo se musí ve světě neustále „stávat“.
Tak to nakonec čteme i v evangeliu. Podobně, jako u Nehemjáše, i zde kdosi bere do rukou svitek, aby z něj četl. Tento krát ne zákon, ale prorocký text. Ježíš jej bere v synagoze a čte:
„Duch Hospodinův jest nade mnou;
proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych
vyhlásil zajatcům propuštění
a slepým navrácení zraku,
abych propustil zdeptané na svobodu,
abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy.“
No, a když se podíváme dál, čteme, že Ježíš nakonec dodal: „Dnes se stalo toto Písmo, které jste právě slyšeli“
Je to přeci Ježíš, ke komu se církev hlásí, koho následuje. Je to Ježíš kdo nás inspiruje k tomu, abychom se společně scházeli a nejenom četli, ale společně s ním i uváděli Boží záměry ve světě do praxe.
Není přece žádnou ostudou říct, že naší hlavní strategií je následování Krista a zvěst evangelia, realizace tohoto jeho programu, ke kterému se v synagoze přihlásil. V tom je přeci církev nenahraditelná, to za církev nikdo neudělá. Takový je hlavní význam a cíl existence církve, která následuje Krista: přinášet radostnou zvěst chudým, pomáhat na svobodu zajatcům, přinavrátit zrak slepým, propustit zdeptané, i ty, které deptá vlastní svědomí, či výčitky okolí, na svobodu.
V době, kdy se jako houby po dešti rozmnožili fake news, kdy si mnozí libují v tom, že chudým přinášejí jenom ty nejblbější zprávy aby se víc báli a spoléhali jenom na jejich ochranu, v době kdy strach a nenávist k odlišnosti často zakrývají náš zrak a kdy jsou mnozí otroky svých svědomí, povázaných závazkem úspěchu, blahobytu a hojnosti je tu církev především proto, aby připomínala, že Bůh je na naší straně, že Bůh je tu pro nás a ne proti nám, kdo nás brání a nepotřebuje být obraňován.
Církev je tu proto, aby ve světě udržovala naději, a to i v lidech, které svět z různých důvodů odepsal jako nepotřebné a nepoužitelné, i těm, kteří upadli v zapomnění.
Toho programu se jistě mohou držet i Ti, kteří se nehlásí k instituci církve, ale pouze k Ježíšovým hodnotám, nebo jak bych to nazval. Mám ale za to, že jim pak něco chybí, něco důležitého – totiž společenství, ve kterém by mohli vždy znovu načerpat. Ani Ježíš nakonec nečte svitek Izajáše doma, ale přichází do synagogy a čte jej společně s dalšími lidmi.
Je to právě společenství, kde se realizuje milosrdenství, propuštění na svobodu, otevírání očí a můžeme to prožít nejen ve vztahu k Bohu, ale také ve vztahu k lidem, mezi sebou navzájem. A to nejlépe nejen ve společných modlitbách, kázání a zpěvu, ale také kolem stolu páně, ke kterému jsme zvaní i dnes abychom se setkali nejen spolu navzájem, ale také s Ježíšem, který láme okovy zajatcům, otevírá oči slepým zdeptané propouští na svobodu a chudým přináší radostnou zvěst.
Než ale začneme s bohoslužbou stolu, zpívejme vyznání své víry v písni 343.
Modlitba: Bože, ty jsi naše síla a radost, ty od nás odnímáš všechno zoufalství a smutek. Dej, abychom naslouchali tvému slovu a pevně se ho drželi na své cestě k naplnění života skrze Ježíše Krista, tvého Syna a našeho bratra, který s tebou a s Duchem svatým žije v našem středu nyní a navěky.
