První čtení: Amos 7, 7-17
Lukáš 10, 25-37:

„Tu vystoupil jeden zákoník a zkoušel ho: „Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ 26  Ježíš mu odpověděl: „Co je psáno v Zákoně? Jak to tam čteš?“ 27  On mu řekl: „‚Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí‘ a ‚miluj svého bližního jako sám sebe.‘„ 28  Ježíš mu řekl: „Správně jsi odpověděl. To čiň a budeš živ.“ 29  Zákoník se však chtěl ospravedlnit, a proto Ježíšovi řekl: „A kdo je můj bližní?“ 30  Ježíš mu odpověděl: „Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a padl do rukou lupičů; ti jej obrali, zbili a nechali tam ležet polomrtvého. 31  Náhodou šel tou cestou jeden kněz, ale když ho uviděl, vyhnul se mu. 32  A stejně se mu vyhnul i levita, když přišel k tomu místu a uviděl ho. 33  Ale když jeden Samařan na své cestě přišel k tomu místu a uviděl ho, byl pohnut soucitem; 34  přistoupil k němu, ošetřil jeho rány olejem a vínem a obvázal mu je, posadil jej na svého mezka, zavezl do hostince a tam se o něj staral. 35  Druhého dne dal hostinskému dva denáry a řekl: ‚Postarej se o něj, a bude-li tě to stát víc, já ti to zaplatím, až se budu vracet.‘ 36  Kdo z těch tří, myslíš, byl bližním tomu, který upadl mezi lupiče?“ 37  Zákoník odpověděl: „Ten, který mu prokázal milosrdenství.“ Ježíš mu řekl: „Jdi a jednej také tak.“

Dvě čtení, tři příběhy, dva skutečné, jeden smyšlený. K tomu halda postav. Z té haldy bych rád vybral právě dvě, jednu skutečnou, proroka-neproroka Ámose a taky jednu smyšlenou, dobrého samařana, hrdninu Ježíšova podobenství.

Proč právě tyto dvě? Protože se na nich zrcadlí dva z mnoha úkolů církve, dva úkoly pro společenství těch, kdo se nechají vést Božím duchem, dva úkoly, které kráčí ruka v ruce, přesto že jsou jako oheň a voda.

Když mluvím o úkolech, myslím tím tyto: prokazovat milosrdenství jako ten Samaritán a vyhlašovat soud jako Amos. Ani jedno z toho není vždycky snadné, přesto u obou těchto úkolů najdeme v církvi jejich vášnivé protagonisty, kteří se málokdy shodnou.

Ve společnosti pak obě ty skupiny narážejí, ty milosrdné označují za poseroutky, sluníčkáře a kdoví ještě jak, ty druhé, kteří zas přicházejí vyhlašovat Boží hněv a soud zas neváhají počastovat za inkvizitory, zpátečníky a tak podobně. Společnost jedny i druhé obdivuje a nenávidí, protože obírají svět o komfort, jistotu, vyrušují, každý trochu jinak sebestředné a sebejisté jedince. Svého faráře znáte, a tak taky víte, že patřím spíš k těm, kdo propagují ten první úkol, tedy milosrdenství a s tím druhým, soudem, jsem radši opatrný.

Opravdu si myslím, že ty úkoly jsou jako oheň a voda, že sice na první pohled moc nejdou dohromady, ale kdo chce zacházet s jedním, měl by mít po ruce i to druhé. Právě proto jsou nám (nejen) dnes předloženy oba, pro oba najdeme v Bibli příklad.

Navzdory tomu, že písmo často otevíráme proto, abychom našli odpovědi, mají oba ty texty, které jsme slyšeli, v úvodu otázku. První zní: „Ámosi, co vidíš?“ a ta druhá: „Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“. Je to dobře, že tam ty otázky jsou a je dobře, že je jich tam mnohem víc, ptají se lidi, ale často také Bůh.

A ptáme se i my, i my hledáme, i my jsme na cestě, snažíme se porozumět tomu co vidíme, slyšíme, snažíme se přijít na to, jak mít podíl na věčném životě, kdy být milosrdný a kdy se můžeme tak nějak spravedlivě zlobit a přetvářet tu energii hněvu na snahu o nápravu křivd a nespravedlnosti. Nakonec, ale určitě v neposlední řade však jde o to, jak tyto dva úkoly plnit tak, abychom si u toho neprotiřečili, abychom zůstali věrni Bohu, evangeliu, sobě, víře a naději, ke které se hlásíme.

A jde o to stejně v každodenních soukromých životech, ve vztahu k rodině, sousedům, spolupracovníkům, či klientům, když potkáváme lidi všelijak zraněné, nebo jsme dokonce sami svědky nespravedlivého jednání, nebo jeho obětí; jako třeba i v těch krajních situacích, kdy ve světě propukne epidemie, hladomor, či další z bezpočtu ozbrojených konfliktů, kdy jsme svědky korupce na místech nejvyšších a tak podobně. Máme v takových situacích pomáhat obětím, jednat také tak, jako ten milosrdný Samařan, nebo připomínat pachatelům, že také nad nimi visí pomyslná olovnice Boží, která jednou bezpochyby ukáže, jestli jsou, nebo nejsou křiváci?

Často se pak ptáme, jak to vlastně všechno dopadne. Jak to jen může dopadnout pro nás soukromý i veřejný život, když nezastavíme korupci, inflaci, klimatické změny, když se budeme doživotně hádat se sousedem, partnerem, dítětem… Co s tím můžu a mám udělat? Mám s tím něco dělat?

Oba ty dnešní texty se shodnout přinejmenším v tom, že je potřeba to změnit, že rezignace nikdy není řešením. Rezignace nemůže být řešením, protože nás z žádné krize, ani krizové situace nedostane. Samařan vidí zraněného u cesty a na rozdíl od kněze a levity se rozhodne mu pomoct. Ámos je svědkem nespravedlnosti v Božím lidu a rozhodne se nemlčet, zvěstovat Boží slovo i přesto, že se tím dostává do problémů. Oba vědí, že se musí alespoň pokusit to změnit.

Především u toho ale nesmíme zapomínat na několik věcí.

Předně na to, že milosrdenství máme sami aktivně prokazovat, aktivně se jej účastnit, máme sami jednat podobně, jako smyšlený samařan z Ježíšova podobenství, máme se mu podobat v tom, že se neptáme, kdo je náš bližní, ale snažíme se aktivně být bližními mnoha lidem.

S tím soudem je to ale jinak. Na Božím soudě, nestojíme jako soudcové, ani jako prokurátoři. S tím je to tak, že lidem máme připomínat, že nad námi stojí ještě někdo. Že nejen nad námi, ale jak jsme to četli i v Žalmu, i nad všemi, kteří se na zemi považují za „bohy“ stojí Bůh, jako garant spravedlnosti.

S Božím soudem je to tak, že všichni, kdo trpí nepravosti sek němu mohou a mají dovolávat, všichni, kdo na zemi ručí za spravedlnost na něj mají pamatovat. Boží soud je zde nejen proto, aby obětem přinesl milosrdenství, ale i proto, aby pachatelům nepravostí udělil spravedlivý trest.  Ale společně nemáme zapomínat, že soudit na něm nikdo z lidí nebude, že ostatně, jak zpíval Karásek, „my můžem třídit brambory, ale nás si po žních přebere Bůh.“

Když prokazujeme milosrdenství, jsme haní Boží láskou a tím, že i nám samotným je milosrdenství prokázáno. Nebuďme ale alibisti, když přicházíme se zlými zprávami, když poukazujeme na tu pomyslnou Boží olovnici, na jeho soud, nezapomínejme na to, že visí také vedle nás, také v našem středu, že také my se podle ní máme (s)rovnat.

Nezapomínejme ani na to, že cílem soudu, i milosrdenství je v Bibli vlastně to samé: náprava. Náprava našich všelijakých pokroucených hříšných manýrů, ale také náprava vztahu Boha a lidí, náprava, kterou za nás sjednal Ježíš a která nakonec nezná žádné „my“ a „oni“.

Církev má na zemi být hlavně průvodcem, v církvi společně máme ujít kus cesty. Vždy u toho budeme muset balancovat mezi mnoha úkoly, i mezi konáním milosrdenství a velmi konkrétním nastavováním zrcadla společnosti, ohlašováním Božího soudu, jeho olovnice. Někdy se nám to třeba bude dařit líp, jindy hůř.

Bůh nám k tomu nabízí svou blízkost, vedení Svatým Duchem, ale také posílení u svého stolu, u kterého se scházíme bez rozdílu, u kterého se smiřujeme přes naše různé názory, komplikované povahy, složitou historii jako bratři a sestry, jako Ti, kdo kráčí společně k Bohu.

Protože k tomuto stolu budeme přistupovat i dnes, vyznejme svou víru slovy apoštolského vyznání víry: …

Modlitba:

Náš Bože,
tvé Slovo je nám zcela blízko.
Můžeme podle něj žít a držet se tvých přikázání.
Dej, ať milujeme tebe a sebe navzájem,
a to celým srdcem a celou duší,
všemi našimi myšlenkami a silami.
O to prosíme tebe, Otce našeho Pána, Ježíše Krista,
který s tebou a s Duchem svatým
žije a život tvoří navěky.
Amen!