Luk 14, 15-23:

Když to uslyšel jeden z hostí, řekl mu: „Blaze tomu, kdo bude jíst chléb v království Božím.“ 16  Ježíš mu řekl: „Jeden člověk chystal velikou večeři a pozval mnoho lidí. 17  Když měla hostina začít, poslal svého služebníka, aby řekl pozvaným: ‚Pojďte, vše už je připraveno.‘ 18  A začali se jeden jako druhý vymlouvat. První mu řekl: ‚Koupil jsem pole a musím se na ně jít podívat. Prosím tě, přijmi mou omluvu.‘ 19  Druhý řekl: ‚Koupil jsem pět párů volů a jdu je vyzkoušet. Prosím tě, přijmi mou omluvu!‘ 20  Další řekl: ‚Oženil jsem se, a proto nemohu přijít.‘ 21  Služebník se vrátil a oznámil to svému pánu. Tu se pán domu rozhněval a řekl svému služebníku: ‚Vyjdi rychle na náměstí a do ulic města a přiveď sem chudé, zmrzačené, slepé a chromé.‘ 22  A služebník řekl: ‚Pane, stalo se, jak jsi rozkázal, a ještě je místo.‘ 23  Pán řekl služebníku: ‚Vyjdi za lidmi na cesty a k ohradám a přinuť je, ať přijdou, aby se můj dům naplnil.

Milý sbore, milé konfirmandky,

Bible je plná různých příběhů. Příběhů víry, příběhů naděje, ale někdy také příběhů o vyhoření, strachu, lidské nedokonalosti. To vše se v ní dá najít. Ty příběhy, když je čteme, když na ně pamatujeme prorůstají až do naší reality, do našich dnů, do našich životů. Zapouštějí v nás kořeny, stajně jako my zapouštíme kořeny v nich.

Můžeme si z nich vzít poučení, varování, nebo také povzbuzení, inspiraci. Dost záleží na tom, v jaké chvíli ty příběhy čteme, nebo na ně vzpomínáme. Přiznejme si, někdy jim hned napoprvé ani nerozumíme, někdy si nepamatujeme všechny jejich detaily.

A přesto jsou tu také pro nás. I ten dnešní příběh z evangelia, Ježíšovo smyšlené podobenství o hostině na kterou pozvaní nakonec nepřišli, radši hledali jednu výmluvu za druhou. A tak pán domu přikázal přivést z ulic každého, kdo se v tom městě najde, i slepé a chromé.

Zvláštní příběh.

Možná si řeknete, že ten váš je jiný. My tu přece sedíme spolu, v kostele, vy jste přeci nehledali výmluvy ani teď, když jde jen o slabou nahrážku nebeské oslavy.

Vám, tedy, vlastně nám všem jsem chtěl adresovat něco jiného z tohoto příběhu. Onu Ježíšovu výzvu služebníkům, aby vyšli do ulic města a přivedli všechny ,které najdou na hostinu.

Třeba si řeknete, že na to nemáte, že nejste žádní velicí věrozvěstcovi. Ale to nevadí, ani nejmíň, podstatné je vědět, kdo zve. A kam.

Nedávno jsem četl jeden chasidský příběh, který pojednává o podobném tématu:

„Když rabi Izrael Baal šem tov viděl, že se na židovský národ valí nějaké neštěstí, chodil se zpravidla usebrat na jiné místo v lese, tam zapálil oheň, odříkal určitou modlitbu a potom učinil zázrak, jimž neštěstí odvrátil.

Později, když se jeho žák, Magid z Meziřiče, snažil pohnout nebesa ze stejných příčin, odešel na stejné místo do lesa a řekl: Poslyš, Pane světa. Nevím, jak rozdělat oheň, modlitbu však ještě odříkat umím. A stal se zázrak.

Později chodíval do stejného lesa rabi Moše Lejb ze Sasova a prosil za svůj lid těmito slovy: Nevím, jak rozdělat oheň, ale vím, kde je to místo, a to by mělo stačit. Stačilo to, i tentokrát se stal zázrak.

Nakonec přišla řada na Ružinského. S hlavou v dlaních seděl doma v křesle a hovořil k Bohu: Nedokážu rozdělat oheň, neznám tu modlitbu, ani to místo v lese nemohu najít. Vše, čeho jsem schopen, je vyprávět tento příběh. Mělo by to stačit. A stačilo to.“ (Elie Wiesel, Svět chasidů)

Zvát lidi k Bohu je taky snaha o záchranu světa. Není to malý úkol, třeba nedokážeme víc, než vyprávět příběhy víry svých předků, příběhy z víry. Ale, mělo by to stačit. Já věřím, že to stačí. Že je to nakonec Boží věc.

Když se dnes Esťa a Viky přiznají ke své víře a křtu, budeme společně s nimi vyznávat apoštolské vyznání víry. Přemýšlejme o něm také jako o příběhu víry, je v něm vlastně téměř vše s čim sme poslaní do světa, zvát lidi na hostinu.

Nesme všechny ty příběhy víry a nenechávejme si je jenom pro sebe, protože i když je budeme jenom vyprávět, mělo by to stačit. Záchrana světa je Boží věc. Bůh nám k tomu dá sílu, orlí křídla, odvahu a vše, co budeme potřebovat.