Text kázání: Lukáš 24, 36-48
Když o tom mluvili, stál tu on sám uprostřed nich. 37 Zděsili se a byli plni strachu, poněvadž se domnívali, že vidí ducha. 38 Řekl jim: „Proč jste tak zmateni a proč vám takové věci přicházejí na mysl? 39 Podívejte se na mé ruce a nohy: vždyť jsem to já. Dotkněte se mne a přesvědčte se: duch přece nemá maso a kosti, jako to vidíte na mně.“ 40 To řekl a ukázal jim ruce a nohy. 41 Když tomu pro samou radost nemohli uvěřit a jen se divili, řekl jim: „Máte tu něco k jídlu?“ 42 Podali mu kus pečené ryby. 43 Vzal si a pojedl před nimi. 44 Řekl jim: „To jsem měl na mysli, když jsem byl ještě s vámi a říkal vám, že se musí naplnit všechno, co je o mně psáno v zákoně Mojžíšově, v Prorocích a Žalmech.“ 45 Tehdy jim otevřel mysl, aby rozuměli Písmu. 46 Řekl jim: „Tak je psáno: Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých; 47 v jeho jménu se bude zvěstovat pokání na odpuštění hříchů všem národům, počínajíc Jeruzalémem. 48 Vy jste toho svědky.
Být svědkem, to je úkol který dostávají od Ježíše učedníci po Velikonočních událostech. Ptám se sám sebe, i Vás, jestli a jak moc na tom dnes ještě záleží, být svědkem a co to pro nás dnes znamená? Když tak uvažují nad tím, kde se setkáváme se svědky, napadají mi hlavně svatby, na kterých je tato funkce sice formální, ale stále hodně prestižní, za svědky si obvykle vybíráme ty nejbližší z našeho okolí a svědci, kromě snoubenců patří k tomu nezbytnému minimu, beze svědků nelze uspořádat svatbu. Svědek tam zkrátka musí být, aby dosvědčil, že oddávající snoubence ke sňatku nedonutil, a také proto, aby dosvědčil, že svatba skutečně proběhla.
Napadají mi pak také soudy, na kterých si jednotlivé strany konfliktu mohou předvolávat svědky, kteří svědčí a očekává se od nich, že budou svědčit pravdivě. To ovšem může být v některých případech i nebezpečné.
No a pak snad každému z nás napadají členové náboženské společnosti Svědkové Jehovovi, kteří stojí na ulicích s nabídkou literatury, bez ohledu na počasí, navštěvují domácnosti a svědčí, často až tak intenzivně, že už jim většina lidí ani neotevře dveře.
To, jak se Ježíš chová po svém vzkříšení může být pro někoho trochu podivné. Podivné v tom, že by se nemusel zjevit jenom svým učedníkům a učednicím, ale mohl přece zajít i za Kaifášem, který byl toho roku veleknězem a říct mu: „Vidíš, pletl ses ohledně mě!“. Anebo také za Pilátem a říct mu: „Vidíš, Piláte, nechals mě ukřižovat ale Bůh mě vzkřísil“. Oběma těmto pánům by mohl uložit úkol, aby se stali svědky. Pontský Pilát by klidně mohl svědčit až v Římě u císař pána a Kaifáš ze své pozice celému Izraeli.
A Ježíš místo toho vyhledá své učedníky. Volí těžší, ale mnohem autentičtější cestu. Vlastně, volí pokračování cesty, kterou se svými učedníky už nastoupil. Nikdy přeci nerazil cestu velkého politického vlivu, cestu politické moci a „mocných“ svědků, které všichni musí uposlechnout, jinak s nimi bude zle.
Církev, pro kterou se Ježíš rozhoduje a kterou chce založit má začít jako Boží „startup“ na zelené louce, má se budovat od základu, od toho úhelného kamenu, který stavitelé zavrhli. V takovém startupu má každý svoje místo a každý, kdo je v něm zapojen nese odpovědnost za jeho výsledek. I já a Ty.
Ježíš nás volá, abychom byli svědky, těmi, kdo dosvědčí, že se vzkříšeným Kristem se je možno potkat i dnes, že i dnes má smysl vzkříšeného Krista následovat. Máme být těmi, kdo dosvědčí, že právě skrze něj můžeme najít vnitřní klid, odpuštění a smíření s Bohem i bližními, protože všichni jsme Božími dětmi.
V třetí kapitole první epištoly o tom píše i Jan: „Pohleďte, jakou láskou nás Otec zahrnul: smíme se nazývat Božími dětmi – a také jimi jsme!“. Četli jsme to i z Petrova monologu ve Skutcích „Bůh však tímto způsobem vyplnil, co předem ohlásil ústy všech proroků, že jeho Mesiáš bude trpět. Proto čiňte pokání a obraťte se, aby byly smazány vaše hříchy“ a v evangelijním textu od Lukáše: „Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých; v jeho jménu se bude zvěstovat pokání na odpuštění hříchů všem národům, počínajíc Jeruzalémem“.
Pro svědky platí ještě jedna věc. Málokdy se staneme svědky, ať už na svatbě, nebo třeba u soudu z vlastní vůle. Většinou nás o to někdo požádá, protože buď stojí o to, abychom byli svědky něčeho důležitého, anebo proto, že jsme u něčeho důležitého byli a někdo od nás chce slyšet, jak to tenkrát vlastně bylo. Pro Ježíšovi svědky platí vlastně obojí. Za svědky jsme povolaní, není to naše rozhodnutí. Neseme ovšem velikou odpovědnost za to, abychom svědčili o Bohu pravdivě a autenticky. Abychom se Božími dětmi jenom nenazývali, ale také jimi byli, aby to šlo viděti i na tom, jak žijeme. Kdyby to bylo na nás, tak bychom někdy radši svědky nebyli, protože spousta lidí nechce žádné svědectví ani jen slyšet, ale přesto platí, že jsme za ně povolaní.
Ale stále mezi námi žijí i lidé, kteří svědectví o odpuštění, přijetí a smíření potřebují slyšet. Lidé, kteří se v mnohém podobají ztraceným ovcím, které dobrý pastýř v našem světě hledá. Sami jsme jimi byli. A kvůli nim právě nesmíme mlčet.
Amen.