Text kázání: Jan 12, 20-33
Někteří z poutníků, kteří se přišli o svátcích klanět Bohu, byli Řekové. 21 Ti přistoupili k Filipovi, který byl z Betsaidy v Galileji, a prosili ho: „Pane, rádi bychom viděli Ježíše.“ 22 Filip šel a řekl to Ondřejovi, Ondřej a Filip to šli říci Ježíšovi. 23 Ježíš jim odpověděl: „Přišla hodina, aby byl oslaven Syn člověka. 24 Amen, amen, pravím vám, jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek. 25 Kdo miluje svůj život, ztratí jej; kdo nenávidí svůj život v tomto světě, uchrání jej pro život věčný. 26 Kdo mně chce sloužit, ať mě následuje, a kde jsem já, tam bude i můj služebník. Kdo mně slouží, dojde cti od Otce.“ 27 „Nyní je má duše sevřena úzkostí. Mám snad říci: Otče, zachraň mě od této hodiny? Vždyť pro tuto hodinu jsem přišel. 28 Otče, oslav své jméno!“ Z nebe zazněl hlas: „Oslavil jsem a ještě oslavím.“ 29 Zástup, který tam stál a slyšel to, říkal, že zahřmělo. Jiní tvrdili: „Anděl k němu promluvil.“ 30 Ježíš nato řekl: „Tento hlas se neozval kvůli mně, ale kvůli vám. 31 Nyní je soud nad tímto světem, nyní bude vládce tohoto světa vyvržen ven. 32 A já, až budu vyvýšen ze země, přitáhnu všecky k sobě.“ 33 To řekl, aby naznačil, jakou smrtí má zemřít.
Milí přátelé, období plné různých změn mohou být leckdy děsivé. Jistoty v nich přestávají platit, plány lidí, ať už jednotlivců, nebo společenství často vezmou za své, naučené vzorce chování nepomáhají… V takových obdobích se snažíme nanovo najít stabilitu, nanovo se zorientovat ve světě a ve svých životech.
Co je k tomu potřebné? Obvykle říkáme, že pomůže, když víme, jaké jsou naše priority. Ano, může pomoct, když víme, jaké jsou naše priority, na čem doopravdy záleží, ale také nemusí. Když se vše kolem mění, je mnohdy nutné přehodnotit i své priority, protože se může stát, že ztratí na hodnotě.
Změny jsou náročné, to jistě, ale chtěli bychom žít ve světě, který se nemění? Možná kdyby byl dokonalý, tak ano. Měnit dokonalé by preci nemělo smysl. Ale co když právě změny představují cestu, kterou se k dokonalosti přibližujeme? Anebo snad lépe, co když právě otevřenost změnám, otevřenost novým možnostem, ochota vzdát se starých zvyků, ochota přehodnocovat své priority, námaha promýšlet všechno znovu jsou cestou, jak se přiblížit dokonalosti?
V dnešních čteních jsme slyšeli, že Bůh se změn nebojí, že Bůh se nebojí přehodnocovat priority, způsoby komunikace a jednání s člověkem, vytvářet prostor pro něco nového.
Lidem vracejícím se z Babylonského zajetí navrhuje novou smlouvu. Smlouvu, která se jim zapíše hluboko do srdce, která změní jejich přístup k životu natolik, že bude mluvit sama za sebe, že nebude potřeba o ní znovu vyučovat. Na to, aby mohla vstopit v platnost ji ale musí být otevřeni i oni sami. Mohli by říct. „Bože, víš, ale my už s Tebou tak nějak smlouvu máme, pamatuješ? Uzavřel jsi ji kdysi s našimi předky v poušti!“ Změny, hlavně ty, které se týkají vztahů, i vztahu Boha s člověkem si vyžadují oboustrannou otevřenost.
V Jeruzalémě se setkáváme, společně s jakýmisi Řeky, buď proselyty, nebo řecky mluvícími židy z diaspory s Ježíšem. A ten nás svým podobenstvím o zrnu, které musí umřít, aby přineslo mnohý užitek může zaskočit. Na smrt se obvykle díváme jako na absolutní zmar. Co umřelo, umřelo. Konečná. Věříme, že má Sváťa karásek pravdu když zpívá „Svý smrti jen přejdeš most, Bůh zavolá: Další host“. Ale z pohledu tady a teď, na zemi, je to zkrátka konečná, co tělesně umřelo, to umřelo. Tak to mnohdy vidíme.
Ježíš ale říká: Podívejte se jak to funguje v přírodě. Podívejte se na Boží principy. Ve světě rostlin ani smrt není zbytečná. Ze zrnka, které „pohřbíte“ do země může vzejít nová rostlina, která přinese mnohý užitek.
Ježíš tím, samozřejmé V Janově podání míří především ke smyslu Velikonoc a smrti, která čekala v Jeruzalémě na něj – Božího syna. Říká svým učedníkům a lidem, kteří vyhledávají Jeho blízkost: to co uvidíte v Jeruzalémě se může jevit jako totální zmar, ale opak je pravdou. Nepřestávejte doufat, neztrácejte naději.
My už z pohledu učedníků o dvě tisíciletí později vidíme a víme, že Ježíšova smrt a Jeho vzkříšení přinesli a přinášejí lidem mnohý užitek, můžeme svobodně přistupovat k Bohu jako ke svému Otci, můžeme přistupovat k sobě navzájem jako bratři a sestry, v Boží rodině mezi námi není žádný rozdíl, protože všichni jsme zachráněni Boží milostí. Novou smlouvu s Bohem nosíme ve svých srdcích a můžeme se tak soustředit na to, jak ji žít autenticky a radostně. Víme, že Bůh se, jak to u Jana čteme v Ježíšovi oslavil a nenechal nic z Jeho života, Jeho smrti a Jeho vzkříšení podlehnout zmaru.
V těchto dnech, kdy můžeme jenom stěží opustit své domovy, své okresy, kdy obětujeme mnohé ze svých svobod, kdy musíme nanovo přehodnocovat své priority, své naděje své stereotypy zejména pod tíhou ještě stále probíhající světové pandemie, která milionům lidí vzala leta v blízkosti svých milovaných můžeme znovu promyslet toto Ježíšovo podobenství.
Mnoho z toho, na čem jsme si zakládali, každý z nás jednotlivě, ale třeba i jako rodiny, jako společenství církve jsme museli „pohřbít“ dát k ledu. Ale neztrácejme víru, neztrácejme naději. S Boží pomocí všechno, co jsme „pohřbili“ může přinést mnohý užitek. I kdyby ten užitek měl spočívat především v tom, že si uvědomíme, co v našich životech je důležité a co naopak není.
Zachovejme si i když čelíme temným dnům otevřenost změnám, otevřenost Božímu jednání v našich životech, nechejme Boha, aby se oslavil i v našich životech!