Duch solidarity

Vyhoření znají snad všichni, kdo nesou břímě péče. Bez rozdílu toho, jestli pečují o své blízké, nebo o klienty v práci. Znal jej už i Mojžíš. Boží odpovědí není útěk, ani rezignace, ale sdílení břemene. Víc si o tom můžete pročíst v kázání ze Svatodušní neděle, kterou jsme slavili společně s Diakonii ČCE Sobotín.

Duch solidarity
Duch solidarity

První čtení: Jan 14, 23-27
Nu
meri 11:10-12,14-17,24-25: Mojžíš slyšel, že lid pláče, každý u vchodu do svého stanu, čeleď vedle čeledi. Hospodin vzplanul velikým hněvem. I Mojžíš na to hleděl s nevolí a vyčítal Hospodinu: „Proč zacházíš se svým služebníkem tak zle? Proč jsem u tebe nenalezl milost, žes na mě vložil všechen tento lid jako břímě? Copak jsem všechen tento lid počal já? Copak jsem ho porodil já, že mi říkáš: Nes jej v náručí, jako chůva nemluvňátko, do země, kterou jsi přisáhl dát jeho otcům? Nemohu sám unést všechen tento lid, je to nad mé síly. Když už se mnou chceš takto jednat, raději mě zabij, jestliže jsem u tebe nalezl milost, abych se nemusel dívat na svoje trápení.“ Hospodin Mojžíšovi odvětil: „Shromažď mi sedmdesát mužů z izraelských starších, o nichž víš, že jsou staršími a správci v lidu. Vezmi je ke stanu setkávání, ať se tam postaví s tebou. Sestoupím a budu tam s tebou mluvit. A odeberu z ducha, který je na tobě, a vložím jej na ně. Ponesou pak břímě lidu s tebou, neponeseš je už sám. Mojžíš tedy vyšel ven a oznámil Hospodinova slova lidu. Shromáždil sedmdesát mužů ze starších lidu a rozestavil je kolem stanu. Hospodin sestoupil v oblaku, promluvil k němu a odebral z ducha, který byl na něm, a dal jej těm sedmdesáti starším. Sotva na nich duch spočinul, prorokovali, ale potom už nikdy.

Ty nejtěžší zápasy často vedeme sami se sebou. Se svou vůlí jít dál, udělat ještě jeden krok, nevzdávat to, vydržet. Známe to ze sportu, kde můžeme prožít radost z překonání vlastních hranic, nebo naopak bolest ze zranění. Známe to i z obyčejného života, když nám prostě na daný den dojdou síly, ale ještě je přece potřeba toho tolik zařídit – zajít na nákup, nachystat věci na zítřek... Jenže den byl tak náročný, že další úkoly jsou jednoduše nad naše síly.

Jenže v životě neneseme jenom svá vlastní břemena, ale často i břemena jiných lidí. Neseme váhu odpovědnosti a péče o druhé. Když se dnes podívám po kostele, vidím, že jsou tu lidé, kteří pečují o své děti, někdo o nemocného partnera či partnerku, manžela či manželku, někdo o své staré rodiče. A jsou tu s námi také zaměstnanci Diakonie, pro které je péče – nebo zabezpečení všeho potřebného pro ni – téměř každodenním chlebem. Je to nesmírně důležitá práce. Ale když se únava sbírá dlouhodobě, když člověk neustále dává ze sebe víc a víc a nemá sílu nebo prostor někde načerpat, často se nevyhne vyhoření.

Dnes slyšíme z knihy Numeri, z velmi starého textu, že únava, bezradnost a dokonce vyhoření se nevyhýbaly ani prorokům, praotcům a velkým vzorům víry, jako byl Mojžíš. Slyšíme o něm, jak stál v poušti, kterou putoval s lidem Božím už druhým rokem. Lidé, které vedl a které dostal od Pána Boha do péče, si nepřestávali stěžovat. Život na poušti byl těžký. I pro Mojžíše. A tak Mojžíš přichází k Pánu Bohu a říká naprosto na rovinu: „Víš co, já už opravdu nemůžu, je to nad mé síly. Jestli to má takhle jít dál, tak mě radši zabij.“ Mojžíšovi už je v tu chvíli vlastně úplně jedno, jak to vyzní nebo co si o něm Pán Bůh pomyslí. Prostě to potřebuje dostat ze sebe ven. A jde nám tím vlastně příkladem – jsou věci, které v sobě nelze dusit. Když je toho na nás moc, můžeme a máme si to přiznat a říct si o pomoc.

Každý, kdo o někoho pečuje nebo v minulosti pečoval, tomu asi rozumí. Starat se o druhého je náročné nejen fyzicky, ale především psychicky. Když dítě už několik hodin pláče a není schopné říct, co mu vlastně je, často pláčou rodiče s ním. Mojžíš sice Pánu Bohu vyčítá, jak těžké je pečovat o lidi, které sám neporodil, ale my dobře víme, že je to často nesmírně náročné i u těch, které jsme porodili nebo se kterými jsme prožili celý život.

Nebo když sledujeme, jak člověku, kterého milujeme – ať už je to životní partner, nebo rodič – dochází nejen fyzická síla, ale pomalu i ta mentální kapacita. Když ztrácí schopnost poznávat své okolí, orientovat se v čase, poznávat své blízké a potřebuje pomoc už i s těmi nejzákladnějšími úkony. To člověka dokáže úplně rozložit. Stejně tak když v Diakonii doprovázíte klienty a léta sledujete, jak se jejich stav postupně horší. Víte, že pro ně neuděláte víc než to, že tam budete s nimi. Že vaším úkolem už není je zachránit nebo jim sehnat kouzelný elixír mládí, ale především chránit jejich důstojnost a co nejdéle podporovat jejich samostatnost. A navíc u toho musíte snášet všechny jejich nálady i úzkosti jejich blízkých. To na člověka umí opravdu těžce dolehnout.

Jaké je tedy Boží řešení pro Mojžíše, který trpí vyhořením? Pán Bůh neudělá kouzelný trik, že by lidé ze dne na den přestali reptat. Ani nevyhoví Mojžíšově touze raději zemřít. Udělá něco zásadně lepšího: rozloží tíhu Mojžíšova břemene, sežene mu pomoc. V biblickém textu jsme četli, že vzal z Ducha, který byl na Mojžíšovi, a rozdělil jej mezi dalších sedmdesát lidí. Tam, kde jeden člověk sám padá vyčerpáním, vzbuzuje Bůh ducha solidarity. Aby Mojžíš nenesel to břemeno sám.

Pro nás, kteří sedíme v kostele pravidelně, je to zpráva o Duchu svatém. Ale je v tom zpráva pro všechny, nejen pro ty, kdo tu mají své stálé místo. Pro nás všechny, věřící i nevěřící, je to svědectví o tom, jak funguje lidská solidarita, jakou sílu má společenství a jak se lépe nese sdílené břemeno.

Když se v Diakonii povede zorganizovat dobrovolnický den, děje se přesně toto rozložení tíhy. Když přijde dobrovolník a vezme klienta či klientku na procházku, čte jim z knihy nebo si s nimi jen tak povídá, tíha zodpovědnosti se na chvíli rozloží. Zaměstnanci pak nejsou na všechno sami. Mohou na chvíli vydechnout, nebo prostě jen své síly pro ten den rozvrhnout trochu jinak. Vždy, když se to povede, stane se vlastně malý svatodušní zázrak. Celkové břemeno péče se sice nezmenší, ale rozloží se na víc ramen.

Duch Boží je duchem solidarity. Učí nás hledat cestu k sobě navzájem, dává nám moudrost říct si o pomoc, když neseme příliš těžký náklad, a někdy nám také přivádí do cesty lidi, kteří nám s ním pomohou. Někdy nám zase dává vnímavost a pozornost vůči břemenům lidí kolem nás a vede nás k tomu, abychom jim je pomohli nést.

V evangeliu jsme četli ještě jednu podstatnou věc: Ježíš mluví o tom, že k člověku přichází pokoj. A že Bůh pošle Přímluvce, Parakléta, který nám připomene všechno podstatné.

Naši klienti v Diakonii často ztrácejí paměť. Nepamatují si už spoustu věcí – jména, tváře, slova. Svět kolem se pro ně stává hodně nesrozumitelným. A evangelium nám připomíná, že v kognitivních schopnostech lidská hodnota a důstojnost nespočívají. I když člověk zapomíná jména svých blízkých, nebo i když je pečující člověk prací o jiné zcela pohlcen a unaven, sešrotován, pořád v hloubce zůstává něco, co je všem společné: touha po pokoji, bezpečí a důstojnosti. Pán Bůh má svůj příbytek v každém člověku. I v tom, kdo si už sám sebe nepamatuje, i v tom, kdo pod tíhou péče o druhé sám sebe a sílu jít dál dočasně ztratil.

Slavíme Svatodušní neděli a je to, jako každý rok, velká příležitost připomenout si, že na tomto světě nejsme sami pro sebe. Je skvělé, že tu můžeme být spolu – lidé „kosteloví“ i „diakoničtí“ – a můžeme si připomenout, že jsme tu i pro sebe navzájem. Že se máme na koho obrátit, když potřebujeme pomoct, poradit, nebo prostě jen vyslechnout.
Kéž nás v tom všem vede Boží Duch. Amen.