Host: Ondřej Bláha

Milé sestry, milí bratři,

je to trochu zvláštní, když si někdo pozve na hostinu někoho, koho ani trochu nemá rád. Farizeové v dnešním příběhu právě tohle dělají – po sobotní bohoslužbě v synagoze zvou Pána Ježíše na hostinu. A to i proto, anebo možná právě proto, že v něm cítí svého velkého oponenta. Někoho, kdo s nimi, jak čteme už předtím v evangeliu, polemizuje a určitě i bude polemizovat. Zvou někoho, kdo je podle nich, a to zcela jistě, nebezpečím pro celý dosavadní řád židovského světa. Farizeové nemají Ježíše rádi, stejně jako třeba nějaký zavedený politik a držitel moci nemá rád svého politického oponenta z opozice, někoho nového, zajímavého, neokoukaného, a možná i schopnějšího, než je on sám. „Oni si na něj dávali pozor,“ čteme hned v prvním verši.

A jedna dnešní, trochu drsná lidová moudrost říká, že si má člověk své přátele držet blízko u těla, ale nepřátele ještě blíž. Proto farizeové Ježíše pozvali na hostinu, na to své posezení po bohoslužbách – drželi si Ježíše blízko u těla, aby ho mohli lépe odhadnout a připravit plán, jak s ním naložit.

            Je sobota, čas povinného klidu. I to jídlo, které ten přední farizej dává nosit na stůl svým kolegům a Ježíšovi, bylo připraveno předem, aby se v sobotu nemuselo nic dělat, aby nebyl rušen nařízený klid. A do toho přichází člověk s vodnatelností, řekli bychom dneska „s edémem“, s nějakým otokem, který může narušovat i krevní oběh a který je nejspíš příznakem nějakého závažnějšího onemocnění. Ten člověk, ten chudák přichází jako na zavolanou, jako by si ho sami farizeové zavolali – bude to takový test, jak se Ježíš zachová.

„Je dovoleno v sobotu uzdravovat, nebo ne?“ ptá se Ježíš a farizeové mlčí. Co znamená takové mlčení? Může to být výraz bezradnosti, nebo třeba poťouchlosti: Odpověz si sám, když tak dobře znáš Zákon. Anebo může být mlčení výrazem souhlasu. Žádná odpověď, taky odpověď! A Ježíš jedná, uzdravuje a tím ten test končí. „Takže je to pravda, co se říká a co jsme tušili,“ říkají si možná farizeové – Ježíš porušuje sobotní klid.

            Následuje debata, ona by vlastně byla namístě i tak, protože jsme na hostině blízkovýchodní, středomořské, skoro antické a tam se debatovat má. Je to opravdu vážný argument, který Ježíš do té debaty přináší: „Spadne-li někomu z vás syn nebo vůl do nádrže, nevytáhne ho hned i v den sobotní?“ A mlčení farizeů, držitelů a vykladačů Zákona, pokračuje. A tady bych už si myslel, že je to ten druh mlčení, který vyjadřuje souhlas. Jasně že jo, přece ho nenechám utopit, ať je to dítě nebo domácí zvíře, je moje a já mu pomůžu i v sobotu.

            A i když farizeové mlčí, nejspíš v ten okamžik už sdílejí s Ježíšem tentýž názor: člověk, přesněji řečeno skutek milosrdenství, který prokazujeme, má přednost před jakýmkoli jiným pravidlem, dokonce i před nařízením sobotního klidu.

Ten klid, ať už je sobotní, anebo nedělní, má člověku pomoct, aby se soustředil na Boží slovo, aby se aspoň chvilku snažil nerozptylovat. Jenže právě to Boží slovo, právě ono, nám ukazuje taky do světa, do konkrétní reality našich životů, kde jsou konkrétní náměty, jak a komu podat pomocnou ruku, jak a kde přispět k tomu, aby byl svět o něco lepším místem k životu. Topí se, tone kolem nás leckdo, třeba ne ve studni, ale v černotách své vlastní duše, v pochybování, v životních prohrách, depresích.

A co je ještě důležité – co mají farizeové pod Ježíšovými slovy také objevit, to je poznání, že není důležité, že se ve studni topí moje dítě, něco mého. Milosrdenství, pomáhající dobrota nezná žádné hranice – pomáhejte nejen svým dětem, ale všem dětem. Nejen svým lidem, ale všem lidem, kdo to potřebují. Ve svátek i ve všední den. To je skutečný a hlavní smysl Božího přikázání „Miluj bližního svého jako sám sebe.“

            V tom příběhu o pomáhání v sobotu je na druhém místě i apel na to, abychom šetřili výmluvami, které nám samozřejmě nabízí naše hlava, naše mysl, která si dovede všechno racionálně zdůvodnit, někdy i ve prospěch menšího stresu. Všímám si i sám na sobě, že někdy říkám nemůžu, musím v takových situacích, kdy by bylo pravdivější říct nechci, nechce se mi. Ale v těch opravdu vážných věcech by výmluvy měly jít stranou, protože – řečeno stručně – láska není něco, co je možné odkládat na pozdější dobu.

Ale hostina pokračuje a debata mezi Ježíšem a farizeji také. V sedmém až jedenáctém verši dnešní perikopy čteme něco o zasedacím pořádku, tentokrát na hostině svatební. Ten zasedací pořádek se tehdy a tam daleko řídil tím, v jaké úctě a vážnosti měl pán domu a hostiny své hosty. Byla místa čestná, ta byla někde vpředu, byla místa prostřední a byla místa taková, řekl bych, pro ty ostatní.

„Nesedej si dopředu,“ říká Ježíš. Přeložme si to tak, že kdyby se mezi pozvanými, které všechny určitě neznáš, protože tak to na svatbách chodí, vyskytl někdo váženější než ty, tak by sis musel přesednout. Šel bys s hanbou dozadu. Ta hanba spočívá v tom, že bude vidět, že jsi přecenil, jaká je tvoje role tady na svatbě, a hlavně v životě domácích, v očích pána hostiny. Ne, ty si sedni dozadu a může se stát, že nakonec ten člověk, který „tě pozval, ti řekne: ‚Příteli, pojď dopředu!‘ Pak budeš mít čest přede všemi hosty“, čteme v Písmu.

A tady už je čas, abychom se pokusili propojit ty dva příběhy, které sbírka perikop doporučuje ke čtení pro dnešní neděli. Slyšeli jsme nejdřív minipříběh o tom, že lásku a milosrdenství máme lidem prokazovat na prvním místě a až pak přemýšlet nad těmi dalšími věcmi, které po nás Pán Bůh žádá. A ten druhý minipříběh, o zasedacím pořádku na hostině, se s tím prvním prolíná.

Z obou minipříběhů bychom si měli vzít asi toto: člověk se může soustředit na svoje postavení, na pravidla, která přijal, na svá práva a na své nároky tak silně, že přestane vidět druhého člověka. V prvním příběhu Ježíš ukazuje, co máme dělat pro druhého a jak se nemáme schovávat za pravidla. Ve druhém příběhu ukazuje, že bychom se neměli nad druhého člověka povyšovat. Oba příběhy jsou vlastně o sebestřednosti.

Sebestřednost člověka, která zajisté zase plyne z přírody, je to něco, co je přirozené, ale s čím máme pracovat – tak ta sebestřednost člověku brání, aby byl takový, jako ho chce mít Pán Bůh: nenáročný, pokorný a aby měl úctu k druhým, které často ani dobře nezná. A tady určitě tušíme, kam to všechno směřuje, je tam ta známá klíčová věta: „kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen“. Je tu vyhlídka na konečné setkání se vzkříšeným Pánem: ten, kdo se snaží žít pokorně, kdo se snaží sloužit, ten na té závěrečné hostině na konci dějin množná uslyší ta slova: ‚Příteli, pojď dopředu!‘

Modlitba po kázání

Náš nebeský Otče, prosíme tě o to, abychom dovedli dobře rozlišovat, co v životě nejdůležitější a co je až na druhém, třetím nebo posledním místě. Dej, ať dovedeme milovat své bližní stejně jako milujeme sami sebe. Ať nám žádné překážky, domnělé nebo skutečné, nebrání ve skutcích lásky a milosrdenství. Amen.