Materiál pro Boží království?

Potom řekl Lában Jákobovi: „Což mi budeš sloužit zadarmo jen proto, že jsi můj příbuzný? Pověz mi, jaká má být tvá mzda.“ Lában měl dvě dcery. Starší se jmenovala Lea, mladší Ráchel. Lea měla mírné oči, Ráchel byla krásné postavy, krásného vzezření. Jákob si Ráchel zamiloval; proto řekl: „Budu ti sloužit sedm let za tvou mladší dceru Ráchel.“ Lában souhlasil: „Lépe, když ji dám tobě než někomu jinému; zůstaň u mne.“ Jákob tedy sloužil za Ráchel sedm let; bylo to pro něho jako několik dní, protože ji miloval. Potom řekl Jákob Lábanovi: „Dej mi mou ženu, má lhůta už uplynula. Toužím po ní.“ Lában shromáždil všechny muže toho místa a uspořádal hody. Večer vzal svou dceru Leu a uvedl ji k Jákobovi, a on k ní vešel. Za služebnici své dceři Leji dal Lában otrokyni Zilpu. Ráno Jákob viděl, že to je Lea. Vyčítal Lábanovi: „Cos mi to provedl? Což jsem u tebe nesloužil za Ráchel? Proč jsi mě oklamal?“ Lában odvětil: „U nás není zvykem, aby se mladší vdávala dříve než prvorozená. Zůstaň u ní po celý svatební týden a dáme ti i tu mladší za službu, kterou si u mne odsloužíš v dalších sedmi letech.“ Jákob tak učinil a zůstal u ní po celý týden. Pak mu Lában dal za ženu svou dceru Ráchel.

Občas se mě někdo z mých kamarádů, kteří nechodí do žádného kostela, zeptá, jestli má Bůh smysl pro humor. Tak nevím, co myslíte, má? Já myslím, že určitě. A pokud ne smysl pro humor, tak musí mít určitě alespoň pořádný nadhled.

Příběh Jákoba a celé to jeho životní drama je toho myslím dobrým důkazem. Narodil se jako jedno z dvojčat, jeden ze dvou bratří, ale zrovna měl tu smůlu, že až jako druhý. Prvenství mu ušlo velmi těsně. A jak říkával můj švagr, je lepší dostat ze zkoušky za 3 než 1−, protože u trojky se člověk raduje, že s odřenýma ušima prošel, zatímco u jedničky mínus ho strašně štve, jak těsně mu ušla ta čístá jednička. No a to je ještě nic proti místu prvorozeného syna – se vším tím požehnáním a majetkem, která takový prvorozený synek dostane, na rozdíl od toho, komu to ujde třeba jen o pár minut… A kdo ví, jestli to nakonec ty porodní báby nespletly, pokud tedy vůbec nějaké byly.

A tak si to požehnání Jákob prostě ukradne, když už jeho tatínek stejně vidí špatně. A Bůh se na to dívá s jakýmsi nadhledem. Jákob si to ostatně vyžere – musí z domu odejít a o požehnání se kdesi uprostřed ničeho porvat už ne se svým bratrem, ale s Bohem samotným. A když pak přijde ke svému strýci Lábanovi („Bílému“), bratrovi své matky, domluví se, že bude pracovat sedm let, aby získal Ráchel. Krásnou, milou Ráchel, svou sestřenici. Ráchel měla ještě sestru Leu, ale o té víme, že měla cosi s očima. Překladatelé se neumějí tak úplně shodnout, jestli ty oči měla slabé, nebo naopak jemné – což je celkem rozdíl –, a tak to překládají všelijak, třeba že je měla „mírné“. Ale hlavní věc, jak se ukáže, je to, že Lea je starší.

No prostě, však jsme to všichni slyšeli. Slovo dalo slovo, jenomže když se po svatební noci Jákob probudí, nestačí se divit: nespal s Ráchel, ale s Leou. Nechme stranou, že si v noci ničeho nevšiml, i když trapas je to solidní. Strýček Lában mu na vysvětlenou jenom říká, že u nich se to tak sluší a patří – provdat nejprve tu starší dceru. Jestli si u toho Jákob vzpomněl na to, že on doma moc nerespektoval, co se sluší ve vztahu ke staršímu sourozenci, to nevíme. Ale víme, že Ráchel si po pár dnech mohl vzít také, akorát za ni pak pro strýce Lábana odpracoval dalších sedm let. A tak si Jákob vzal za manželky obě své sestřenice, Ráchel i Leu. A ještě k tomu dostal i služku…

A co my s tím? Jaké z toho plyne pro nás poučení, motivace? Co si z toho vzít? Moc etických vzorů v tom nenajdeme. Nějaký ideální návod na rodinu, manželství či sourozenecké vztahy snad také ne – leda s opravdu Božím nadhledem.

Jákob je typický člověk výkonu. Žije v představě, že když si věci vybojuje, zařídí nebo tvrdě odpracuje – sedm let a pak dalších sedm let –, získá přesně to požehnání a štěstí, které si naplánoval. Jenže příběh ukazuje, že Bůh nefunguje jako automat na odměny za náš pracovní výkon. Boží milost a požehnání přicházejí úplně jinudy a často skrze to, co bychom si my sami nikdy nevybrali.

Ten text totiž dnes nečteme jako jediný. V evangelium jsme slyšeli cosi o Božím království. Že roste mezi námi, jenom to trvá, než vyroste. Že je jako kvas, který nás má prokvasit – a že takového kvasu není moc, ale má velký efekt. Že je jako vzácný poklad skrytý na poli, takový, pro který se vyplatí obrátit život vzhůru nohama, pokud jej tedy náhodou nalezneme. A taky že je jako obří síť, která nabere, co jí přijde do cesty, a třídí se to všechno až pak, jednou…

Jenomže kde je to království zaseto? V jaké mouce vlastně kvasí? Na jakém poli ho hledat a co všechno se to nabere do jeho sítí? Zasel Pán Bůh do ideální půdy? Vybral jen tu nejlepší mouku? Ukryl ho na nejhezčím poli a nabírá do svých sítí v těch nejlepších vodách?

Klasik by dodal: To nemohu říci… A opravdu – když čteme příběhy praotců, králů či proroků, když se dobře podíváme na Ježíšovy učedníky, církevní reformátory a třeba i sami na sebe, nevidíme pouze ideální materiál. Vidíme i nedostatky. Něco na sobě a svých blízkých milujeme, jako Jákob miloval Ráchel. Vidíme v tom opravdový poklad, dobrý materiál na prokvašení, dobrou půdu pro růst. A něco spíš jenom tak nějak strpíme, jako Jákob tak nějak strpěl Leu…

Jenomže víte co? Byla to právě Lea, a ne Ráchel, kdo se stal matkou Léviho, ze kterého vzešel kmen izraelských kněží. A byla to právě Lea, kdo se stal matkou Judy, ze kterého vzešel kmen izraelských králů a nakonec i samotný Mesiáš.

Bůh totiž umí pracovat i s naší nedostatečností a s tím, co si nedokážeme odpracovat ani zasloužit. Umí s tím pracovat mnohem lépe než my sami. Nikdy mě tím nepřestane udivovat. Poznal jsem to tak i ve svém životě – že často právě v situacích, kdy už jsem se na svůj vlastní výkon a síly spolehnout neuměl nebo nemohl, začal pracovat Pán Bůh a měnit věci ve mně i kolem mě.

Boží království roste, kvasí a ukrývá se někde v nás, kolem nás a mezi námi. I když není všechno ideální, i když není všechno, jak má být. Protože Pán Bůh má smysl pro humor a má opravdu Boží nadhled. Máme se tedy přestat snažit o ideál? Kdepak. Snažme se o něj. Ale nemusíme se hroutit, když máme k ideálu daleko. Bůh s tím umí pracovat. Boží království roste a kvasí i tam, kde se třeba nepovedlo připravit mu perfektní podmínky. To je naděje pro naši církev i naše sbory. Každý z nás, i přes naše nedostatky, je dobrým materiálem pro Boží království a s každým z nás Pán Bůh umí pracovat. S tím, co na sobě a svých blízkých milujeme, i s tím, co zas tak moc nemilujeme. Jenom se nechme překvapit.

A Boží království nabírá. Jako obří síť. Není naším úkolem třídit – snad jen se mnohdy nesežrat navzájem. On si to Pán Bůh roztřídí sám. Mnohem lépe, než bychom to dovedli my.

Stalo se kdysi dávno, že Bůh zůstal věrný i Jákobovi, který okradl staršího bratra o požehnání pro prvorozeného a který si vzal za manželky dvě své sestřenice, i když miloval pouze jednu. A příběhů o dalších neideálních, človečinou prosáklých životech bychom našli spoustu v celém Písmu i v lidské historii. Přesto vidíme, že i s nimi a přes ně – i s námi a přes nás – může a chce Bůh pracovat.

Gerd Theissen píše radu pro každého, kdo by hledal dokonalou církev: „A tak ty, kdo hledáš dokonalou církev, pamatuj, že když do ní vstoupíš, přestane být dokonalá.“
Je lepší spoléhat na Boží věrnost než na lidskou dokonalost.