Podobenství o ztracené ovci
Milí bratři a sestry, zdravím vás ve jménu Boha Otce, Syna i Ducha svatého a vítám Vás při dnešním shromáždění, při kterém mám kázat na text, který mi uložila synodní rada jako součást zkoušek na ordinovaného výpomocného kazatele. Vítám mezi námi také bratra synodního seniora Daniela Žentého.
Vstupní slovo: V Žalmu 105 (1 – 3) čteme na úvod:
„Chválu vzdejte Hospodinu a vzývejte jeho jméno, uvádějte národům ve známost jeho skutky, zpívejte mu, pějte žalmy, přemýšlejte o všech jeho divech, honoste se jeho svatým jménem, ať se zaraduje srdce těch, kteří hledají Hospodina!“
Úvodní píseň: č. 23 – „Hospodin ráčí sám pastýř můj býti“
„Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu, budu s ním a on se mnou.“
Modlitba: Vzdáváme ti díky, nebeský Otče, že smíme každého dne okoušet tvou lásku, dobrotu, tvé milosrdenství. V této chvíli ti děkujeme za to, že to smíme okoušet v tomto shromáždění tvé církve. Ty jsi stál se svým oslovením na počátku našeho hledání a tak jsme tě mohli poznat a smíme se nazývat křesťany. Můžeme vyznávat tvé jméno spolu s ostatními bratřími a sestrami na světě. Prosíme, dej, ať se tvá moc projevuje i mezi námi, v našem životě osobním i společném. Jsme ti vděčni za tvou lásku, ve které nás doprovázíš naším životem, za napomenutí, když scházíme z cesty, za povzbuzení, když upadáme do beznaděje. Děkujeme za pokoj, který jsme směli a smíme zakoušet, který přichází ve tvém Synu Ježíši Kristu, kterého jsi na tento svět poslal k naší záchraně. Pomoz nám k tomu, abychom jej věrněji následovali. Svým Duchem svatým nás veď k tomu, abychom Tě více poslouchali, ctili a milovali. V této chvíli tě prosíme o tvou přítomnost. Skloň se k nám i ke každému společenství tvého lidu ať se shromažďuje kdekoliv a bohatě žehnej. Dej, ať tu jsme ke tvé cti a chvále.
Amen.
Čtení z Písma: Ezechiel 34, 11 – 16a; 1.list Petrův 2, 22 – 25:
„Toto praví Panovník Hospodin: „Hle, já sám vyhledám své ovce a budu o ně pečovat. Tak jako pastýř pečuje o své stádo, když je uprostřed svěřených ovcí, tak budu pečovat o své ovce a vysvobodím je ze všech míst, kam byly rozptýleny v den oblaku a mrákoty. Vyvedu je z národů, shromáždím je ze zemí a přivedu je do jejich země. Budu je pást na izraelských horách, při potocích a na všech sídlištích v zemi. Budu je pást na dobré pastvě; jejich pastviny budou na výšinách izraelských hor. Budou odpočívat na dobrých pastvinách, budou se pást na tučné pastvě na horách izraelských. Sám budu pást své ovce a dám jim odpočívat, je výrok Panovníka Hospodina. Ztracenou vypátrám, zaběhlou přivedu zpět, polámanou ovážu a nemocnou posílím.“
„On ‚hříchu neučinil a v jeho ústech nebyla nalezena lest‘. Když mu spílali, neodplácel spíláním; když trpěl, nehrozil, ale vkládal vše do rukou toho, jenž soudí spravedlivě. On ‚na svém těle vzal naše hříchy‘ na kříž, abychom zemřeli hříchům a byli živi spravedlnosti. ‚Jeho rány vás uzdravily.‘ Vždyť jste ‚bloudili jako ovce‘, ale nyní jste byli obráceni k pastýři a strážci svých duší.“
„Hospodin má zalíbení v těch, kdo se ho bojí, v těch, kdo čekají na jeho milosrdenství.“
Píseň: č. 639 – „Hned zrána vzdej díky“
„Hospodine, ukaž mi svou cestu, budu žít podle tvé pravdy, soustřeď mou mysl na bázeň tvého jména.“
Text kázání: ev. Lukáše 15, 1 – 7:
„Do jeho blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a zákoníci mezi sebou reptali: „On přijímá hříšníky a jí s nimi!“ Pověděl jim toto podobenství: „Má-li někdo z vás sto ovcí a ztratí jednu z nich, což nenechá těch devadesát devět na pustém místě a nejde za tou, která se ztratila, dokud ji nenalezne? Když ji nalezne, vezme si ji s radostí na ramena, a když přijde domů, svolá své přátele a sousedy a řekne jim: ‚Radujte se se mnou, protože jsem nalezl ovci, která se mi ztratila.‘ Pravím vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují.“
Kázání:
Milí bratři a sestry,
přemýšlejme dnes společně nad tím, jak chce Pán Ježíš, skrze toto známé podobenství, promluvit právě k nám.
Ježíš procházel městy a byl stále obklopen zástupy lidí, kteří hladověli po jeho slovech. To učení bylo tak moudré, mocné, přitažlivé! Lidé byli uzdravováni, zbavováni zlých svázaností, uváděni na správnou cestu, ale také pochopeni, utěšováni, povzbuzováni. Ježíš pro ně měl slovo Života. Navíc mezi lidmi nedělal žádné rozdíly, nikým neopovrhoval, nikoho neodmítal, byl tu prostě pro všechny. Není tedy divu, že lidé, kteří cítili, že v životě nadělali hodně špatného a tížilo je to, se snažili dostat k Ježíši co nejblíže. Toto se ale nelíbilo farizeům a zákoníkům. Ti přicházeli k Ježíši také, ale spíše z jiného důvodu – nechtěli hledat chyby sami u sebe, ve svém životě, ale hledali chyby na Ježíši. Nepřemýšleli nad tím, že se Ježíšovo slovo, dosvědčované jeho mocnými činy, chce dostat také k jejich srdci, ale nad tím, jestli to, co Ježíš říká, přísně odpovídá Zákonu, podle jejich přesvědčení a uznávané tradice.
Nechováme se někdy podobně, bratři a sestry? Nepouštíme se někdy cestou kritiky těch druhých? Nehoní se nám hlavou spíše to, zda slyšené slovo, nebo kázání ve společenství sboru, zapůsobilo na tohoto bratra nebo tamtu sestru vedle, že to bylo slovo přesně do jejich situace, anebo že my bychom to řekli ještě trochu jinak, lépe; místo toho, abychom přemýšleli nad tím, co slovo, které zaznělo, chtělo povědět právě nám a do naší situace? Nemyslíme někdy při rozhovorech jen na to, jak bychom poučili a nasměrovali tohoto nebo tamtoho, místo toho abychom přemýšleli nad tím, že také naše poznání je jen částečné a omezené? Podle učení farizeů a zákoníků nebylo například správné stýkat se s lidmi, kteří zabředli do hříchu a usednout s nimi za stůl bylo něco nemyslitelného. Pán Ježíš na to ale již dříve reagoval slovy: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem volat spravedlivé k pokání, ale hříšníky“. Tentokrát to ale pověděl v podobenství – snad to tito lidé lépe pochopí takto.
Ježíšova podobenství byla výjimečná nejen tím, že přesně vystihovala daný problém či situaci, ale i tím, že promlouvala ke každému z posluchačů individuálně. Každý si z nich mohl odnést to, co potřeboval – jednoho mohlo podobenství povzbudit, druhého pokárat, jednoho vést k vděčnosti, druhého k pokoře. Nejinak tomu je s podobenstvím o ztracené ovci, kde je Bůh v Ježíši Kristu představen, jako Dobrý pastýř, který, když se mu jedna ovce zatoulá, ponechá zbylých devadesát devět na pastvě a vydá se hledat tu ztracenou, dokud ji nenajde. Když ji najde, odnese ji domů na ramenou, svolá své sousedy a raduje se spolu s nimi, že ztracenou ovci nalezl.
Jak mohlo podobenství působit na posluchače? Ježíš mluvil přesně do jejich situace. Mluvil jejich jazykem. Lidé dobře věděli, co povolání pastýře obnášelo, jak takové a podobné situace vypadaly a tento příměr jim byl velmi blízký. Porozuměli, že se jedná o obraz veliké Boží otcovské lásky, která je schopna obětovat se i pro jediného člověka, vynaložit veliké úsilí na to, aby jej našel, nehledět na jeho zbloudilost, neposlušnost, hříšnost, mít pro něj stále otevřenou náruč. Navíc tu je ještě zdůrazněna tak upřímná radost z nalezení ztraceného – žádné výčitky, domluvy, ale jen radost, veliká radost.
Co ale chtěl Ježíš povědět podobenstvím farizeům a zákoníkům? Mám za to, že je chtěl tímto obrazem popíchnout a vyprovokovat k přemýšlení nad jejich postoji. Dělal to velmi moudře a důsledně; uvažme již jen jeho volbu postav, kdy Boha přirovnal k pastýři. Takové povolání tehdy patřilo mezi nejnižší příčky společenského žebříčku, ve vyšších kruzích na ně hleděli s despektem. Potom ale Ježíš řekne, že Bůh se mnohem více raduje z hříšníků a odpadlíků, kteří touží po změně svého života, než z těch, kteří Bohu a jeho Zákonu zasvětili celý svůj život, pečlivě jej dodržují, ale porozumět Boží lásce k lidem kolem, to jim uniká.
Co z toho podobenství slyšíme, bratři a sestry, my? Co k nám z něj mluví a jak na nás působí? Nejspíš je to také různě, podle situace. Někdy se můžeme cítit v roli těch devadesáti devíti poslušných ovcí, jindy v roli té jedné ztracené. Která z těchto skupin je na tom vlastně ale lépe? Je lepší být tou ztracenou a nově nalezenou ovcí, nebo jednou z těch poslušných? Mám za to, že nám Ježíš nechce podobenstvím předložit jednoznačnou odpověď, do které skupiny patříme, nebo snad máme patřit, ale spíše nás vede k přemýšlení, jak se v dané situaci chovat.
Jistě nás chce učit pokoře, to je jasné. Každý z nás procházíme v životě různými obdobími. V čase, kdy jsme od Boha vzdáleni, kdy cítíme, že je v našem životě něco v nepořádku, něco, co nám stojí v cestě v přístupu k Pánu, zde můžeme z dnešního podobenství zaslechnout tu velmi radostnou zprávu: Náš Otec v nebesích nás miluje! A nejen že nás miluje, on nás nenechá napospas našemu bloudění, jeho náruč je pro nás vždy otevřená, touží po tom znovu nás nalézt a přivést zpět k sobě. Nečeká jen pasivně, až k němu přijdeme my, vydává se za námi, aktivně a s velkým nasazením nás hledá. Slyšíme v tom také jasnou paralelu v podobě života Ježíše samotného, který – v touze přivézt nás zpět k našemu Otci – položil za nás svůj život. Z podobenství můžeme také zaslechnout, jak veliká bude radost v nebi, jak se bude radovat sám Bůh, náš nebeský Otec, když se jím necháme nalézt. Jediné, co pro to potřebujeme udělat je: činit pokání, pokořit se, litovat toho, čím jsme zatížili svůj život a co stojí v cestě mezi námi a Bohem, všechno to vyznat a vykročit správným směrem – pokud je na nás – dávat věci do pořádku.
Procházíme-li obdobím, kdy se cítíme Pánu Bohu blízko, pak můžeme z podobenství zase slyšet, jak velikou láskou nás Bůh miluje. On touží po tom shromáždit nás všechny k sobě. V souvislosti s farizeji a zákoníky, k nám může podobenství mluvit ale také tak, že se musíme učit pokoře. Jsme vyzýváni k tomu, abychom zkoumali sami sebe, zkoumali své cesty, jestli jsou i v očích Božích tak přímé a bezúhonné, jako v očích našich. Potřebujeme přemýšlet také nad tím, jestli v oku svých bližních nehledáme „třísku“, zatímco v našem nám zavazí „trám“. A přemýšlejme také nad tím, jestli nejsme v našich sborech, i v těch v okolí (možná se jinak jmenují), příliš kritičtí a odsuzovační vůči svým bratřím, sestrám, bližním, jejichž cesta k Pánu Bohu vede třeba trochu odlišnou cestu – mají jiné důrazy nebo zvyklosti.
Na dnešní Ježíšovo podobenství O ztracené ovci navazují ještě další dvě: O ztracené minci a – patrně vrcholným je to – O marnotratném synu. Všechna tři podobenství spolu velmi úzce souvisí, doplňují se a jejich společným jmenovatelem je: vyjádřit a znázornit vztah, který má náš nebeský Otec k nám, svým dětem. Je to vztah bezpodmínečné lásky, který si nedokážeme představit a svým chápáním se skutečnosti jen nepatrně přibližujeme. Všechna tři podobenství mě ale také vedou k přemýšlení nad onou radostí Boží, i celých „nebes“, z nalezení ztraceného – nad radostí z člověka, který činí pokání a hledá cestu zpět. Ve všech podobenstvích zní veliká radost. Dokážeme se i my takto radovat z těch, kteří našli cestu zpět? Prožíváme takovou radost, když někdo přijme Pána Ježíše do svého srdce – ať už na tom byl jakkoliv – nechá se pokřtít a jde cestou víry? Nebo máme jen dobrý pocit z toho, že se naše řady o jednoho rozšířily? Prožíváme v srdci skutečnou radost z toho, když se mezi nás vrátí bratr nebo sestra, kteří třeba kdysi šlápli vedle, nebo se nad ně cítíme povzneseni a vyjadřujeme nad nimi, i jejich rozhodnutím, své pochyby? Které pocity v nás převládají?
Ať je nám dnešní podobenství inspirací k přemýšlení a pokornému zkoumání vlastních životů. Přemýšlejme tak ale v pevné jistotě, že Boží – do široka otevřená – otcovská náruč je tu právě pro nás. On nám jde v ústrety. Díky jemu za to!
Amen.
Modlitba po kázání:
Pane Ježíši Kriste víme, že také my jsme byli jako ta ztracená ovce. Víme také to, že jsi to byl také ty, který nás vyhledal, vzal do své milující náruče a přivedl zpět do svého ovčince. Děkujeme, že se, z tvé milosti, smíme i my nazývat tvými dětmi. Naše záchrana Tě stála život, který jsi za nás položil. Pomoz nám k tomu, abychom následovali tvého příkladu a ve tvém pověření se stávali lidem kolem nás pomocníky k poznání tebe, který tu je jako Zachránce pro každého.
Amen.
Píseň: č. 420 – „Slunce pravdy, milosti“
Sborová ohlášení
Píseň: č. 417 – „Zachovej nás při svém slovu“
Přímluvná modlitba: Náš nebeský Otče, ty jsi tady ve své lásce pro každého člověka, pro nás i celý svět. Proto tě prosíme zvláště za ty, kdo se ti ztratili: za děti ze zbožných rodin, kteří si hledají svou cestu bez ohledu na tebe, za ty, kteří se víry jednoduše vzdávají, za matrikové členy všech sborů a církví. Prosíme, oslov je nově svým svatým Duchem a převeď ze zahynutí do života. Prosíme Tě za Tvou církev všude ve světě a zvláště v naší zemi: ať ti ráda slouží, ať na Tebe očekává, ať neztrácí naději a odvahu. Dej, aby na ní byla vidět Tvá láska i moc a Tvé jméno aby bylo oslaveno přede všemi. Prosíme tě také za představitele naší země i moudrost pro ně. Prosíme za všechna místa na zemi, kde vládne nenávist, kde se vedou války, kde je hlad a bída, kde žijí lidé bez lásky a ve strachu utíkají ze svých domovů. Dej, aby všichni potřební nacházeli své bližní. Pomoz nám k tomu, abychom se jimi stávali také my. Prosíme, prosviť všechny tyto temnoty svým světlem. Za vše ostatní Tě pak prosíme slovy, která nás naučil Tvůj Syn a náš Pán Ježíš Kristus:
Otče náš, který jsi v nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuvoď nás do pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť tvé je království i moc i sláva na věky.
Amen.
Slovo poslání: Fp. 2, 12-16: „A tak, moji milí, … s bázní a chvěním uvádějte ve skutek své spasení. Neboť je to Bůh, který ve vás působí, že chcete i činíte, co se mu líbí. Všechno dělejte bez reptání a bez pochybování, abyste byli bezúhonní a ryzí, Boží děti bez poskvrny uprostřed pokolení pokřiveného a zvráceného. V něm sviťte jako hvězdy, které osvěcují svět, držte se slova života.“
Požehnání: „Bůh naděje nechť vás naplní veškerou radostí a pokojem ve víře, aby se rozhojnila vaše naděje mocí Ducha svatého. Pán se všemi vámi“
Amen.
Závěrečná píseň: č. 685 – „I když se rozcházíme“
