Jan 1, 1-14:
Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. 2To bylo na počátku u Boha. 3Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. 4V něm byl život a život byl světlo lidí. 5To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila. 6Od Boha byl poslán člověk, jménem Jan. 7Ten přišel proto, aby vydal svědectví o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. 8Jan sám nebyl tím světlem, ale přišel, aby o tom světle vydal svědectví. 9Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo do světa. 10Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal. 11Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. 12Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. 13Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž narodili se z Boha. 14A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.
O křesťanství občas mluvíme jako o náboženství knihy, nebo o náboženství slova. Snad ale po přečtení evangelijního textu není příliš velikou drzostí říct, že to je docela nepřesná definice. Jako křesťané přeci nenásledujeme knihu, ani žádné knize nesloužíme.
Připomínáme si to přeci každé vánoce, že Bůh nezůstal jenom u slov – pokud jde o vztah s lidstvem a se vším svým stvořením. Jan to v prologu evangelia také připomíná. Boží slovo se totiž stalo. Bůh se rozhodl, že se zjeví skutečně – v Ježíši z Nazareta.
Mnohé dodnes tato myšlenka provokuje, mnozí nesnesou pomyšlení na Boha, který se stane člověkem. Zranitelným, radujícím se, trpícím, blízkým a ne vzdáleným. Snad proto, že slovo lze analyzovat, překroutit, přeslechnout a mít tak pocit, že nad ním máme moc. Ale slovo, které se stan tělem? To už není tak snadné.
O Vánocích si vždy připomínáme, že v Kristu se Bůh zjevil jako ten, který je s námi, a ne proti nám. Proto jsme se také rozhodli následovat jej.
O tom totiž křesťanství doopravdy je. O následování příkladu Ježíše z Nazareta, ne o následování knihy, či snad náboženských lídrů. V průběhu dějin se pro toto následování rozhodovali lidé vždy znovu, poháněni a inspirováni Duchem svatým.
Popravdě – kdybychom se na dějiny podívali pečlivě a na to, jak různým způsobem Krista následovali jednotlivé generace a jak různě o něm uvažovali odlišné teologické tradice, skoro bychom mohli ztratit tu jistotu, že následovali opravdu jednoho a toho samého Krista, jedno a to samé Boží zjevení.
Myslím ale, že se to dá interpretovat i pozitivněji. Kristus je opravdu jeden. Křesťanství ale nemusí být jenom jedno. Nebo ještě jinak, křesťanství nemusí mít jenom jednu podobu. Každá dějinná epocha a každé místo na zemi přeci přináší jiné výzvy, každý jednotlivec si v životě klade odlišné otázky pro které hledá odpovědi a tak lidé celkem přirozeně nacházejí i jiné způsoby, jak vyjádřit svou víru v Boha. Snad je tomu tak také proto, že náš Bůh není jenom objektem historického zkoumání, ale živým a blízkým Bohem, Bohem, který se zjevuje člověku přiměřeně.
V dějinách tak máme obrovské bohatství svědectví o Božím jednání. Ano, zajisté máme také celé kvantum svědectví o lidech, kteří Boží Obraz všelijak překroutili k zlému. Nesmíme si zakrývat oči ani před jednou z těchto věcí.
Věříme – li však v Boha, který je živý a který je námblízký, protože se v Kristu stal člověkem, nechme se inspirovat bohatstvím těch dobrých svědectví. Ale nespokojme se jenom s prožitky jiných, hledejme Boha také ve svém životě, v lidech kolem nás. Bůh nám přeci dal moc stát se Jeho dětmi – a to je vzácná věc.
Jako jeho děti ho můžeme a máme hledat, považovat ho za blízkého Boha, tohom který je tu provždy s námi. Vždyť v Ježíši Bůh podstoupil narození i smrt, radost i hněv, odvahu i strach, přátelství i zradu. Dal nám tak ten nejvzácnejší dar – moc být Jeho dětmi a prožít svůj život s vědomím jeho blízkosti. Můžeme tak, jako Ti, kteří následují Krista měnit i skutečnost kolem nás, která není vždycky lichotivá. I v našem životě se může zjevit Kristus pro mnohé kolem nás, necháme se li vést jeho Duchem.
Příběh vánoc je přeci příběhem o Božím vtělení, o tom, že Bůh se stal součástí světa, aby ho vždycky znovu obracel správným směrem, od zla k dobru, od nenávisti k lásce, od beznaděje k naději.
Vyznejme tedy společně víru slovy apoštolského vyznání
Jakub Pavlús, farář sboru
