Lukáš 3, 1-6: V patnáctém roce vlády císaře Tiberia, když Pontius Pilát spravoval Judsko a v Galileji vládl Herodes, jeho bratr Filip na území Itureje a Trachonitidy a Lyzanias v Abiléně, 2za nejvyššího kněze Annáše a Kaifáše, stalo se slovo Boží k Janovi, synu Zachariášovu, na poušti. 3I začal procházet celé okolí Jordánu a kázal: „Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpuštění hříchů,“ 4jak je psáno v knize slov proroka Izaiáše: ‚Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky! 5Každá propast bude zasypána, hory i pahorky budou srovnány; co je křivé, bude přímé, hrbolaté cesty budou rovné; 6a každý tvor uzří spasení Boží.‘
Ach ty naše cesty, to je prostě katastrofa. Jeden aby se stále díval kam šlape a kudy jede, je to samá nerovnost, není to tak dávno, co jsem zas nechal skoro polovinu výplaty za opravu přední nápravy… Vždycky když jedu k našim na Slovensko, tak si to, zvlášť když se přibližuje východní hranice republiky připomínám. A asi nebudu sám. Debaty o rozbitých, děravých, a nekvalitních silnicích jsou v zemích české republiky nekonečné. Na Slovensku tomu není jinak. Na toto téma existuje nepřeberné množství vtipů. Říká se třeba, že stav silnic v České republice je na jedničku. Problém údajně nastává, až když zařadíte dvojku, nebo vyšší převodový stupeň.
Při prvním poslechu textu z Lukášova evangelia nám může vyskočit právě taková myšlenka. Aspoň těm z nás, kteří po silnicích čas od času jezdíme. Skoro se až může zdát, že už za Jana Křtitele řešili v Izraeli obdobný problém. To ale není celkem pravda.
V Lukášově evangeliu nejde o žádné dopravní zpravodajství, ani o statistiky stavu silnic v Izraeli. To, co v něm zaslechneme je slovo proroka. Vlastně, je to slovo, které se Janovi stalo. Ten český ekumenický překlad má něco do sebe. V Slovenskom to slovo Ján proste počuje. Ale v tom českém se mu slovo stane Božím.
Citát z Izajáše měl už tou dobou pár set let. Už pár set let lidé v chrámu četli: „Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky!“ A třeba si to také různě vysvětlovali, možná, že mu nemohli přijít na kloub.
Najednou se to slovo stává aktuálním a Božím. Proč? Protože se „na scéně“ světa objevuje Ježíš a spolu s ním Boží království. Pokud jde o Jana Křtitele, pro něj už slova Izajáše nejsou jenom textem. Slovo Boží, jeho úsek se mu stává. Konkrétněji: stává se jeho posláním, pochopil jeho význam a důležitost.
Má to pro něj nedozírné důsledky. Slovo Boží se Janovi stává na poušti. Mimo civilizaci, daleko od ruchu měst, politických soubojů, církevní hierarchie a chrámu. Jan ale musí zažít obrácení, pokání, změnu smýšlení nejdřív sám na sobě.
Ať už se světu v poušti vyhýbal jakkoli dlouho a z jakýchkoliv příčin, teď je čas na změnu. Jan se musí vrátit mezi lidi. Překonat samého sebe a zapomenout na důvody, které ho vedly do pouště. To je důležité. Bůh vždycky povolává k pokání, ke změně nejdřív nás samotné. Každý musí začít sám od sebe, když jde o tyto věci.
Co bys mohl / mohla na svém životě změnit ty? Je něco, co by si vyžadovalo změnu? Není na škodu se občas zastavit a zamyslet se i nad touto otázkou.
Janovo povolání má ale i druhou rovinu. Slovo se mu stává ne proto, aby ho vyvedlo na Duchovní výšiny, ani proto aby dosáhl – díky změně smýšlení – jakousi individuální nirvánu, aby vykoupil sebe sama, aby se stal „čistým“ před Bohem. Jan musí začít od sebe, aby mohl vydávat autentické a uvěřitelné svědectví lidem, ke kterým ho Bůh posílá.
Posílá ho totiž s citlivou zvěstí. Boží království je blíž, než kdy jindy, je potřeba vyhrnout rukávy a dát se do práce. Jeho zvěst, jak jsem už říkal, není žádným dopravním servisem, či statistikou stavu cest v dobovém Izraeli. Nakonec, většina lidí stejně chodila pěšky. Zvěst o nutnosti vyrovnat chodníky a napřímit to, co je křivé musíme chápat jako metaforu.
Jenom se, lidé, podívejte na svět, ve kterém žijete a na své životy. Po jakých cestách kráčíte? A jakými cestami se ubírá společnost? Jsou to cesty přímé, nebo cesty všelijak pokroucené, cesty, na kterých si akorát tak někdo vytkne členek… Když jde o ty reálné fyzické cesty, štve nás každý výmol, ale když jde o cesty života, nejsme až příliš lhostejní?
Špatné cesty a chodníčky ve světě nejsou výzvou ke stěžování si. Vidíš je jako nebezpečné pro sebe a pro své bližní? Tak tedy do práce, není doba k spánku, je čas nabrat sil.
Ale abychom nezůstali jenom u metafor. Co všechno můžou být ty křivé cesty plné výmolů, které se mají napravit? Ve světě jimi můžou být korupce, nepravdivé zprávy, ničení životního prostředí nebo popírání lidských práv. V našich osobních životech všechny tyto věci můžou a nemusí mít přesah. Mohli bychom ale také mluvit o pomluvách, pokrytectví, nelásce, neodpuštění, pýše…
Rozeznáváš něco z toho, nebo i cokoliv jiné špatné ve svém okolí, či ve svém životě? V adventním čase jsme zváni k tomu, abychom zapracovali na nápravě. Proč? Protože se víc, než kdy jindy soustředíme na to, že Ježíš přichází i do našeho světa, i do našich životů. Připravujme mu tedy cestu nejlíp, jak jen nám to síly dovolí. Evangelista nám totiž svědčí i o tom, že Kristus přichází proto, aby každý tvor mohl uzřít záchranu a klade nám za úkol, abychom pro tuto záchranu připravili cestu. Nemůžeme se tedy tvářit, že se nás to nijak netýká.
Jsme zvaní k tomu, abychom sjednali nápravu dvojím způsobem, podobně, jako Jan. Začít musíme sami od sebe, od svých životů, ale nezbytný je i přesah k lidem a světu kolem nás. Lásku k Bohu nelze oddělit od lásky k bližním. Bůh nás nepovolává k individuální extázi, nebo rituální čistotě. Je potřeba vyhrnout rukávy a případné se i „umazat“, protože máme připravit cestu jeho království a vykoupení celého světa. Připravujme tedy cestu páně, každý tvor uzří Boží spasení.
Jakub Pavlús, farář sboru
