Jan 1, 1-14: Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a život byl světlo lidí. To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila. Od Boha byl poslán člověk, jménem Jan. Ten přišel proto, aby vydal svědectví o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. Jan sám nebyl tím světlem, ale přišel, aby o tom světle vydal svědectví. Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo do světa. Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal. Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž narodili se z Boha. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.

 

Milí přátelé,

evangelista Jan nám narození Ježíše Krista vysvětluje trochu z jiného úhlu pohledu, než Marek, Matouš a Lukáš. Někdo by mohl říct, že to Janovo vysvětlení je snad až moc filosofické. Nakonec, je to snad trochu pravda. Jan nám místo tradičního příběhu putování Josefa a Marie do Betléma nabízí příběh putování slova „Od počátku“ až k narození spasitele.

V Janově verzi nás tak Vánoční příběh nevrací pouze zpět ke králi Davidovi, pro Jana Ježíšův fyzický původ z rodu Davidova nehraje tak velikou roli. Mnohem podstatnější pro něj je samotný fakt, že Kristovo narození nás vrací až k samotným počátkům lidstva. Možná si to ani neuvědomujeme, ale podobný odkaz můžeme najít také v tom, že na štědrý den mají svátek právě Adam a Eva.

Ano, narození spasitele je přinejmenším stejný zázrak, jako stvoření světa. Nebo, ještě jinak řečeno, narození Ježíše, který přináší do života světlo a záchranu je tak významnou událostí, že lze snadno také říct, že bez tohoto narození by lidstvo postrádalo veškerý smysl.

Proč? Protože pokud si otevřeme knihu Genesis, knihu počátků, čteme tam, jak to na začátku první Adam s Evou pokazili a jak v důsledku jejich hříchu, jejich přešlapu, jejich touhy být jako Bůh lidstvo ztratilo nárok na pobyt v ráji. A od té doby čteme kolikrát, a jak různými způsoby Bůh působil v dějinách jednotlivců a národů. Vidíme tam takovou tu starozákonní sinusoidu, kdy jsou na tom lidé tu a tam celkem „dobře“ v následování svého stvořitele a tu a tam je to zas totální přepad, ve kterém jsou zas lidé až po krk zahrabaní v hříchu, ve svých vlastních omylech, či ve své vlastní pýše.

Chápeme-li ale Krista jako návrat k počátku, pak jej chápeme jako cestu zpět do ráje, který nám byl zapovězený, jako cestu zpět do Boží blízkosti. Pokud to tedy první Adam s Evou zkazili, přišel druhý Adam, tedy, Ježíš Kristus, aby smířil lidství s Bohem. „V něm byl život a život byl světlo lidí“.

Jaká je může být naše odpověď na toto dílo Boží záchrany pro nás, pro lidi? Jak se my můžeme k takové záchraně postavit? Snad se shodneme na tom, že každý, kdo je zachraňován by měl, má-li na to sílu se svým zachráncem spolupracovat, nebo mu alespoň důvěřovat, že to s ním myslí dobře. Víme přeci, že když je někdo tonoucí ve vodě a nespolupracuje, nedůvěřuje svému zachránci, může způsobit dost vážné zranění tomu, kdo se jej z vody snaží vytáhnout. K této víře, důvěře zachránci nás vybízí také Jan, když nám připomíná, že: „Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi.“

A co pak má dělat ten, který si uvědomuje svou záchranu skrze toto Boží slovo které se stalo tělem, to světlo které žádná tma nepohltila? V prvním čtení u proroka Izajáše jsme četli: „Jak líbezné je, když po horách jdou nohy toho, jenž poselství nese a ohlašuje pokoj, jenž nese dobré poselství a ohlašuje spásu“. Žádalo by se dodat, že je to líbezné, když se ohlašuje pokoj, když se nese dobré poselství o spáse nejen po horách, ale také po městech a vesnicích. A kdo jiný by měl být hlasatelem této dobré zvěsti a pokoje, než Ti, kteří vědí, kdo je zachránil? Ano, také my máme být hlasateli dobré vánoční zvěsti, že Bůh sám se rozhodl dát naše vztahy, vztah Boha a člověka do pořádku skrze Ježíše Krista. Příběh vánoc je přeci příběhem o Božím vtělení, o tom, že Bůh se stal součástí světa, aby ho vždycky znovu obracel správným směrem, od zla k dobru, od nenávisti k lásce, od beznaděje k naději.

Jakub Pavlús, farář sboru