Bohoslužby 29. 11. 2020

Žalm 80, 18-19: Neopustíme tě už nikdy více; oživ nás, ať můžeme tvé jméno uctívat! 20 Hospodine Bože zástupů, navrať nás, rozjasni nad námi svoji tvář, buď naše záchrana!

Kolekta:

Kriste Ježíši, na tebe s nadějí čekáme.

Ty přicházíš, abys nás obdaroval svou blízkostí.

Prosíme, dej nám připravit se,

abychom v den tvého adventu ti vyšli vstříc.

Vždyť tys náš ochránce, nyní i navěky.

 

Izajáš 64, 1-9: Jako když oheň zapálí roští a vodu v hrnci uvaří, tak ať tví nepřátelé tvé jméno poznají, ať se před tebou třesou národy! 2 Jako když jsi konal své nečekané divy – sestoupils a před tebou se hory roztřásly! 3 Od věků nikdy nikdo neslyšel, nikdo svým okem neviděl, že by nějaký Bůh kromě tebe tak jednal s těmi, kdo čekají na něj. 4 Zastáváš se těch, kdo rádi žijí správně, kdo na tvých cestách myslí na tebe. Hle, rozlítil ses, že jsme stále hřešili. Můžeme snad být spaseni? 5 Všichni jsme jako někdo nečistý, všechna naše spravedlnost jak hadry té, jež krvácí.[1] Všichni vadneme jako list, jako vichrem unášeni svými vinami. 6 Nikdo tvé jméno nevzývá, nikdo se neprobouzí, po tobě nesahá, když jsi před námi skryl svou tvář a našim vinám nás vydal napospas.[2] 7 Ty jsi však, Hospodine, Otec náš, my hlína jsme a ty Tvůrce náš, tvá ruka nás všechny uhnětla. 8 Nehněvej se, Hospodine, přespříliš, nevzpomínej navěky na náš hřích. Prosíme tě, už na nás pohlédni – my všichni jsme tvůj lid! 9 Tvá svatá města jsou zpustošena, ze Sionu je pustina, Jeruzalém leží v sutinách.

Marek 13, 24-37: Dávejte tedy pozor. Všechno jsem vám řekl předem. 24 „Ve dnech po onom soužení ‚slunce se zatmí a měsíc nevydá světlo, 25 hvězdy budou padat z nebe a nebeské mocnosti se zachvějí.‘[2] 26 Tehdy spatří Syna člověka, jak přichází v oblacích s velikou mocí a slávou.[3] 27 Pošle anděly a shromáždí své vyvolené ze čtyř světových stran, od nejzazšího konce země po nejzazší konec nebe. 28 Poučte se od fíkovníku tímto podobenstvím: Když jeho větve konečně začnou rašit a nasazovat listí, víte, že léto je blízko. 29 Stejně tak, až uvidíte, jak se dějí tyto věci, vězte, že je blízko, že už je ve dveřích! 30 Amen, říkám vám, že toto pokolení nepomine, než se to všechno stane. 31 Nebe a země pominou, ale má slova nikdy nepominou. 32 Ten den a hodinu však nikdo nezná – ani andělé v nebi, ani Syn, jedině Otec. 33 Dávejte pozor, bděte.[4] Nevíte totiž, kdy ten čas přijde. 34 to, jako když člověk odešel na cestu: opustil svůj dům a svěřil správu svým služebníkům. Každému určil jeho práci a vrátnému přikázal, aby bděl. 35 Proto bděte. Nevíte totiž, kdy přijde pán domu Je – zda večer, o půlnoci, za kuropění, nebo za svítání. 36 Aby vás snad, když znenadání přijde, nenalezl spící. 37 Co říkám vám, říkám všem: Bděte.“

 

A to je vše, přátelé!“ známá hláška postavičky Bugs Bunny z dílny společnosti Looney Tunes Cartoon zní na závěr různých animovaných pohádek pro děti. Hned nato se na plátně objeví naštvané prasátko Porky a řekne: „Co, co, co, co, co jé? To mám přece, přece říct já!“

Na tento závěr animovaných pohádek jsme jako malí vždycky čekali. I když pohádka třeba nebyla nějak zábavná, co se občas taky stalo, tak závěrečný spor Bugs Bunny a prasátka Porky o poslední slovo vždycky pobavil. Snad díky tomu v mé generaci tak trochu „zlidověl“.

Ostatně, takové spory o poslední slovo to k lidskému životu tak nějak patří. Jsou mezi námi i takoví, kteří jej potřebují mít za každou cenu. Známe to z domu, z práce a ano, někdy i z církve. A nakonec, co si budeme nalhávat, o tom kdo má poslední slovo je částečně i ten dnešní evangelijní text, kterým začínáme období adventu, období kdy očekáváme nový příchod Ježíše Krista, zachránce, který bude mít poslední slovo. Mít poslední slovo, to není samo o sobě dobré, ani špatné, dost ale záleží, co to je za slovo.

Zajímavé na tomto oddíle je, když Ježíš říká „Amen, říkám vám, že toto pokolení nepomine, než se to všechno stane“. My ale víme, že ono pominulo, a nejen to jedno pokolení, ale spousta, stovky dalších pokolení pominuli a žádné z těch pokolení nezažilo příchod syna člověka s velikou mocí a slávou o kterém zde Ježíš mluví. Jak to? Plete se snad?

A víte co, třeba ano. Třeba se Ježíš v tomto odhadu plete. Vždyť pokud byl úplně člověkem, pokud se opravdu vzdal Boží slávy, aby se stal jedním z nás, lidí, pak přeci nemohl být, na rozdíl od nás stále vševědoucí. To by bylo jen divadlo, jakási Boží groteska vhodná spíš do řecko-římských bájí, kde na sebe Bohové berou lidskou podobu spíš jen z nudy. Ježíš, ten se ale stal člověkem doopravdy, nejen naoko, jak to tvrdili doketisté, z touhou po záchraně ztracených lidí, a nejen z nudy.

Platí v tom případě ty další Ježíšova slova? Věřím, že ano. Věřím, že je to Bůh, kdo má nakonec vždy poslední slovo. A věřím, že to neplatí jen jako nějaký výhled do budoucna, právě naopak! Žádné z pokolení sice nezažilo příchod syna člověka v moci a slávě, ale mnohá pokolení zažili velké dějinné zlomy, konec jedné éry a začátek něčeho nového, dějinné zlomy se zásadními dopady na celá další pokolení. I někteří z vás jste byli svědky takových zlomů, ve kterých, věříme Bůh měl poslední slovo nad některou z historických epoch. Slovo, které přineslo spravedlnost. Slovo, které bylo Boží odpovědí na modlitby v mnohém podobné té, kterou jsme četli u Izajáše: „Nehněvej se, Hospodine, přespříliš, nevzpomínej navěky na náš hřích. Prosíme tě, už na nás pohlédni – my všichni jsme tvůj lid!“

Právě ta dějinná zkušenost, že v našem světě nic netrvá věčně je v časech, jako je tento, v časech plných omezení, nejistot, strachu o sebe a blízké, v časech kdy je těžké vidět světlo na konci tunela především povzbuzením. I to Ježíšovo „Dávejte pozor, bděte“ chápu v tomto smyslu jako povzbuzení. Bděte, nenechejte se zastrašit vyhrůžkami mocných, nenechte se strhnout panikou davu ani bláhovým optimismem těch který přehlíží problémy, protože ať už je doba dobrá, nebo zlá, poslední slovo nad ní bude mít Bůh. Je to dobrá zpráva, i doba pandemie a přísných restrikcí jednou pomine, tak, jako pominuly i mnohé jiné.

My ale mezi tím máme zůstat bdělí, protože v dobrých i zlých časech máme před Bohem, který bude mít poslední slovo ve světě odpovědnost a té nás nezbavuje ani to, když se nám zdá být vzdálený. Odpovědnost za udržování Jeho stvoření, odpovědnost za zvěstování evangelia, odpovědnost za službu bližním, za to, abychom plakali s plačícími a radovali se s těmi, kdo se radují. Je „to, jako když člověk odešel na cestu: opustil svůj dům a svěřil správu svým služebníkům. Každému určil jeho práci a vrátnému přikázal, aby bděl. Proto bděte.“

Amen!

 

Přímluvná modlitba:

K jednotlivým prosbám se můžete připojit svoláním: Slyš nás, Hospodine!

Svatý Bože, Tvůj syn k nám přichází s mocí a slávou. V očekávání jeho příchodu a v upřímné pokoře Tě prosíme:

  • Buď stráží své církve. Posiluj naději, víru a lásku. Pomáhej jejím služebníkům.

Slyš nás, Hospodine

  • Veď ty, kdo stojí v čele států. Zachovej národům mír. Prosazuj spravedlnost.

Slyš nás, Hospodine

  • Uhas nepřátelství. Sklíčené potěšuj. Strádajícím pomoz.

Slyš nás, Hospodine

  • Zastaň se pronásledovaných. Vyhnancům vrať vlast. Zajatce vysvoboď.

Slyš nás, Hospodine

  • Pocestné provázej. Pokoušené posiluj. Nezkušené uč moudrosti.

Slyš nás, Hospodine

  • Ochraňuj slabé. Uzdrav nemocné. Stůj při umírajících.

Slyš nás, Hospodine

  • Chraň nás všeho zlého. Našim přátelům a blízkým žehnej. Všechny nás veď do svého království.

A vyslechni nás i když voláme společně: Otče náš

 

Požehnání:

Sám Bůh pokoje nechť vás cele posvětí

a zachová vašeho ducha, duši i tělo bez úrazu a poskvrny

do příchodu našeho Pána Ježíše Krista.

Věrný je ten, který vás povolal, on to také učiní. Amen.

 

1Kor 1, 4-9: Stále za vás děkuji svému Bohu, totiž za to, jaké Boží milosti se vám dostalo v Kristu Ježíši: 5 byli jste v něm obohaceni v každém ohledu, každým slovem a veškerým poznáním. 6 Kristovo svědectví je mezi vámi tak pevně ustaveno, 7 že nemáte nedostatek v žádném daru, zatímco očekáváte zjevení našeho Pána Ježíše Krista. 8 Ten vás bude posilovat až do konce, aby vám v den našeho Pána Ježíše Krista nebylo co vytknout. 9 Bůh je věrný. On sám vás povolal ke společenství se svým Synem Ježíšem Kristem, naším Pánem!

 

Jakub Pavlús, farář sboru

Bohoslužby 22. 11. 2020

Žalm 95, 3-7: Veliký Bůh je Hospodin přece, veliký Král nad všemi bohy. 4 V jeho rukou jsou základy země, jemu náleží horské vrcholy. 5 Patří mu moře, vždyť učinil je, i souš jeho ruce stvořily! 6 Pojďte a klaňme se, před ním padněme, Hospodin je náš Tvůrce, před ním klekněme! 7 On je náš Bůh, my lid, jejž on pase, ovce, o které on sám pečuje.

Kolekta:

Bože mocný a silný,
tvůj Syn nám ukazuje cestu služby
a v něm dostáváme za dědictví
bohatství tvé milosti.
Dej nám moudrost,
abychom poznali co je správné,
a sílu sloužit světu, který jsi stvořil
skrze Ježíše Krista, našeho Spasitele a Pána,
který žije a vládne s tebou a Duchem svatým
jako jediný Bůh nyní i navěky.

Ezechiel 34, 11-16 a 20-24: Ano, tak praví Panovník Hospodin: Hle – já sám půjdu hledat své ovce a najdu je. 12 Jako pastýř shledává své stádo, když se mu ovce zatoulaly, tak vyhledám své ovce a vysvobodím je ze všech míst, kam byly rozptýleny v onen temný a chmurný den. 13 Vyvedu je z národů, shromáždím je ze zemí a přivedu je zpátky do vlasti. Budu je pást na izraelských horách, při potocích a u všech osad v jejich zemi. 14 Budu je pást na dobrých pastvinách. Na výšinách izraelských hor pro ně bude pastva, tam budou odpočívat na krásných loukách a pást se na vydatných pastvinách v izraelských horách. 15 Své ovce budu pást já sám a nechám je odpočívat, praví Panovník Hospodin. 16 Ztracenou vyhledám, zaběhlou přivedu, zraněnou ovážu, nemocnou posílím, ale tučnou a silnou zahubím. Budu je pást ve spravedlnosti. Nuže, Panovník Hospodin jim praví: Hle – já sám budu soudit mezi vykrmenými a hubenými ovcemi. 21 Protože se tlačíte boky i rameny a svými rohy trkáte všechny nemohoucí, až jste je odehnali pryč, 22 proto své ovce zachráním, aby už nebyly za kořist. Budu soudit mezi jednotlivými ovcemi. 23 Ustanovím nad nimi jednoho pastýře, který je bude pást – svého služebníka Davida. On bude jejich pastýřem a bude se o ně starat. 24 Já Hospodin budu jejich Bohem a můj služebník David bude mezi nimi vůdcem. To říkám já Hospodin.

Matouš 25, 31-46: Až přijde Syn člověka ve své slávě a s ním všichni andělé, posadí se na trůnu své slávy. 32 Všechny národy budou shromážděny před ním a on je oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů. 33 Ovce postaví po své pravici, ale kozly po levici. 34 Král tehdy řekne těm po své pravici: ‚Pojďte, vy požehnaní mého Otce, přijměte za dědictví Království, které je pro vás připraveno od stvoření světa. 35 Neboť jsem hladověl a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň a dali jste mi napít, byl jsem cizincem a přijali jste mě, 36 byl jsem nahý a oblékli jste mě, byl jsem nemocný a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení a přišli jste za mnou.‘ 37 Tehdy mu ti spravedliví odpoví: ‚Pane, kdy jsme tě viděli hladového a dali ti najíst anebo žíznivého a dali ti napít? 38 Kdy jsme tě viděli jako cizince a přijali tě anebo nahého a oblékli tě? 39 Kdy jsme tě viděli nemocného anebo v žaláři a přišli jsme k tobě?‘ 40 Král jim odpoví: ‚Amen, říkám vám, že cokoli jste udělali pro nejmenšího z těchto mých bratrů, to jste udělali pro mě.‘ 41 Těm po své levici tehdy řekne: ‚Jděte ode mě, vy proklatí, do věčného ohně, který je připraven pro ďábla a jeho anděly! 42 Neboť jsem hladověl, a nedali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a nedali jste mi napít. 43 Byl jsem cizincem, a nepřijali jste mě, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě, nemocný a ve vězení, a nenavštívili jste mě.‘ 44 Tehdy mu odpoví: ‚Pane, kdy jsme tě viděli hladového nebo žíznivého nebo jako cizince nebo nahého nebo nemocného nebo ve vězení, a neposloužili ti?‘ 45 Poví jim: ‚Amen, říkám vám, že cokoli jste neudělali pro nejmenšího z nich, to jste neudělali pro mě.‘ 46 Takoví tedy půjdou do věčných muk, ale spravedliví do věčného života.“

 

Přátelé, je poslední neděle v církevním roku a s tou se spojuje tradičně název „Neděle Krista krále všehomíra“. Tradice nás tedy trochu svádí k tomu, abychom uvažovali nad tím, co to znamená, že Kristus je král. No a také k tomu, abychom pouvažovali nad tím, jestli Krista jako krále vnímáme, případně jak jej vůbec vnímáme ve svém životě.

Je to tak i proto, že když v první kapitole Matoušova evangelia oznamuje archanděl narození Ježíše, připomíná Josefovi Izajášovo proroctví: „Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel, což se překládá: Bůh je s námi“. Definuje tím také to, jakým králem je Ježíš. Ježíš je králem, který žije se svým lidem. Ježíš je králem, který je s námi, není proti nám, není nad námi, je s námi, a v něm je s námi Bůh.

Právem můžeme protestovat, že to je ale takové křesťanské klišé a ty se mají vytahovat až během Vánoc, nebo nejlépe vůbec a nám ještě ani nezačal advent. Ano, na první poslech je to klišé, ale myslím, že se v tom dá hledat i mnohem hlubší význam.

Ježíš nejen v dnešním textu, ale celým svým životem zpřesňuje. Uvádí přesnější opis toho, co to znamená, že „Bůh je s námi“. Bůh je s námi, je v blízkosti těch, kteří nejvíc potřebují, aby je někdo podepřel, aby jim někdo byl nablízku a ztotožňuje se s nimi.

Seznam, který tam zazní čtyři krát (takže pokud ho čteme očima, tak už na počtvrté pravděpodobně přeskakujeme jednotlivé skupiny) nemusíme brát jako taxativní seznam který nelze nijak rozšiřovat, slouží nám jako příklad. S kým že se to Ježíš, král všehomíru ztotožňuje? S těmi, kdo trpí hladem či žízní, s cizinci, s těmi, kdo jsou na tom tak bídně, že si ani nemají co dát na sebe, s nemocnými a s vězni. A připojme si k tomu jakoukoli další skupinu lidí, kteří jsou odkázaní na pomoc, kteří strádají a trpí nouzi ať už psychicky, nebo fyzicky. Jakoukoliv menšinu, týrané ženy, lidi, které z domovů vyhnala válka, či přírodní katastrofa… S těmi se Kristus, král ztotožňuje natolik, že cokoliv se jim stane, to si bere osobně.

Ke kompetencím krále ale patří i soud. Když soudí král, který je „s námi“ a není proti svému lidu, je to obvykle proto, aby byla dosažena spravedlnost, ne pro upevnění moci. Proto dnes také slyšíme o Kristu – Králi, který soudí svět.

Obraz soudu je nápadně podobný tomu, který nám představoval Ezechiel v prvním čtení a to nejen v tom, že Ti, kdo jsou souzeni jsou přirovnání k ovcím, které pastýř rozděluje na dvě strany a ony samy ani moc nevědí proč vlastně.

Shoduje se také ve smyslu tohoto soudu. Soud má zachránit ty, kteří v důsledku různých nespravedlností, nebo také sobeckosti jiných svých souputníků trpěli a trpí, jsou trvale znevýhodnění, ztracení nebo přehlížení svým okolím. Právě jim přináší záchranu. „Ztracenou vyhledám, zaběhlou přivedu, zraněnou ovážu, nemocnou posílím, ale tučnou a silnou zahubím. Budu je pást ve spravedlnosti“ čteme u Ezechiela.

Záchrana ale přichází také ke všem těm, kteří si právě takto různě zbídačené bratry a sestry všímali. Kteří jim věnovali pozornost a kteří jim pomohli, když měli možnost pomoct. Vždyť Ježíš říká: „Amen, říkám vám, že cokoli jste udělali pro nejmenšího z těchto mých bratrů, to jste udělali pro mě“.

Právem se samozřejmě můžeme ptát: „Chce snad Kristus zavádět nějakou pozitivní diskriminaci?“ A odpovědí je jednoznačné: „Ne!“ Kristovi vždy šlo o záchranu každého člověka. My všichni jsme nakonec někdy byli znevýhodnění, osaměli, zneužití, všichni jsme si někdy sáhli na dno, selhali jsme na mnoho způsobů.  

Farářka Anna Polcková ze sboru slovenské ECAV ve starém městě v Bratislavě to nedávno moc hezky řekla v jednom ze svých kázání: Svým způsobem se všichni tu a tam podobáme těm hladovějícím, žíznivým, cizincům, nahým, nemocným a vězňům. Všem nám v životě něco důležitého chybí.  Jenomže místo toho, abychom se vzájemně přijímali a hledali co nás spojuje, jedni druhé odmítáme. A děláme to tak všude: v rodinách, na pracovišti, v církvi i společnosti. Místo toho, abychom si svou slabost a zranitelnost připustili stále něco předstíráme, na něco si hrajeme. (…) Bojíme se o sebe, bojíme se jedni druhých.“

Člověku v krizi ubližuje nejen krize samotná, ale i nezájem, ignorance okolí, mlčení většiny, klapky na očích. A Ježíš chce svým obrazem posledního soudu, svým podobenstvím povzbudit všechny ty, kteří se rozhodnou jej následovat k tomu, aby právě tuto ignoranci, toto mlčení většiny prolomili, i kdyby je to samotné mělo ohrozit. Sám se toho držel, sám se setkával s lidmi všelijak na hraně, aby jim dal impuls ke změně, aby jim byl nablízku jako ten, kdo nabízí záchranu. A takovým králem zůstává, mimo jiné i proto, aby nás samotné inspiroval k tomu, abychom ho napodobovali.

Napodobovat ho ale nemáme z vypočítavosti, proto, abychom zachránili sami sebe – vždyť v podobenství o soudu ani ti, kdo jsou zachráněni, ani Ti, kdo jsou odsouzeni nevědí, kdy a jak Ježíšovi pomohli, nebo kdy a jak se mu otočili zády.

Berme si Ježíšovu záchranu, vědomí toho, že král všehomíru je nám nablízku brát k srdci natolik, že se pro nás záchrana bližních, prokazování milosrdenství bližním stanou naprosto běžnou součástí našeho života. A stejně tak i vědomí o tom, že v Ježíši je Bůh nablízku i nám samotným. Pak se nebudeme muset bát o sebe, a nebudeme se muset bát ani nikoho jiného z lidí. A bez strachu ze sebe a s lidí, motivováni Božím milosrdenstvím, Jeho blízkostí a láskou můžeme být důležitým impulsem pro svět. Impulsem pro změnu k lepšímu.

Amen.

Přímluvy:

Prosíme tě, Náš Pane za církev, aby poznávala Tvoji vůli a svým životem ti dělala čest a stále se Ti líbila.

Prosíme také za ty, kteří vedou tuto zemi, aby v ní uplatňovali právo a spravedlnost a aby se tak naše země stávala místem bezpečí a důstojnosti života.

Prosíme za všechny, kdo trpí, za ty kdo prožívají bolest, i za ty kdo mají strach. Prosíme za všechny osamělé, zvláště za ty, kdo jsou sami ve chvíli své smrti. Prosíme za všechny, kdo se ztratili ze společenství tvého lidu a jsou jako ovce bez pastýře.

Prosíme za sebe, abychom uměli následovat Tebe, svého krále, který žil jako služebník, jehož bohatstvím byla víra a láska k lidem a jehož moc byla získána úplným vydáním sebe sama na kříži.

Ježíši, pamatuj na nás až přijdeš do svého království. (O jeho příchod tě společně prosíme slovy, která jsi nás ty sám naučil:

Otče náš, jenž jsi na nebesích,

posvěť se jméno tvé.

Přijď království tvé.

Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi.

Chléb náš vezdejší dej nám dnes.

A odpusť nám naše viny,

jako i my odpouštíme našim viníkům.

A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého.

Neboť tvé jest království i moc i sláva na věky.

 

Efezským 1, 17-23: 17 Kéž vám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, dá ducha moudrosti a zjevení, abyste ho znali. 18 Kéž osvítí váš vnitřní zrak, abyste viděli, k jaké naději vás povolal, jak slavné je bohatství jeho dědictví mezi svatými 19 a jak nepřekonatelně veliká je moc, jejímž mohutným vlivem působí vůči nám věřícím. 20 Tuto moc dokázal na Kristu, když ho vzkřísil z mrtvých a posadil po své pravici v nebesích, 21 vysoko nad každou vládu, mocnost, moc a panství i nad každé jméno, které se vyslovuje, ať už v tomto věku nebo v budoucím. 22 Bůh „poddal všechno pod jeho nohy“[2] a jako hlavu všeho jej dal církvi, 23 která je jeho tělem, totiž plností Toho, který naplňuje všechno ve všech.

Amen.

Požehnání:

Ať vás provází Boží pravda a milosrdenství v dobrém i zlém

a ať vám svítí na cestu, když před vámi bude tma. 

 

Jakub Pavlús, farář sboru

Zvukový záznam: https://soundcloud.com/user-890503246/bohosluzby-22-11-2020-sumperk

Bohoslužby 15. 11. 2020

Vstupní slovo:

To, co s vámi zamýšlím, znám jen já sám,
je výrok Hospodinův,
jsou to myšlenky o pokoji, nikoli o zlu:
chci vám dát naději do budoucnosti.
Budete mě volat a chodit ke mně,
modlit se ke mně a já vás vyslyším,
Dám se vám nalézt, a změním váš úděl.
Ukaž nám, Hospodine, své milosrdenství,
uděl nám svou spásu! (Jer 29:11.12.14 + Ž 85)

Kolekta:

Nevýslovně veliký Bože,
od tebe pocházejí naše talenty,
které často tak úzkostlivě skrýváme.
Dej nám poznání,
že získáváme, když se dokážeme rozdávat.
Prosíme tě o to
skrze našeho Pána Ježíše Krista,
tvého Syna a našeho bratra,
který s tebou a s Duchem svatým
žije a působí na věky věků.

Kazatel 11, 1-6: 1 Posílej svůj chléb po vodě – po čase znovu najdeš jej. 2 Rozděl vše na sedm nebo i osm dílů, vždyť nevíš, co zlého může potkat zem. 3 Když se oblaka naplní vodou, průtrž se na zemi vylije. Když spadne strom, zůstane ležet, ať padl k jihu nebo na sever. 4 Kdo čeká vítr, nikdy nezaseje, kdo hledí na mraky, nikdy nesklidí. 5 Tak jako nerozumíš cestě větru anebo zárodku v lůnu těhotné, stejně tak nerozumíš dílu Boha, jenž působí to vše. 6 Rozsívej zrána svoje zrno ani zvečera své ruce neskládej – vždyť nevíš, zda se zdaří to, či ono, či zda je stejně dobré obojí.

 

Matouš 25, 14-30: „Je to, jako když si člověk při odchodu na cestu svolal své služebníky a svěřil jim svůj majetek. 15 Jednomu dal pět hřiven,[1] dalšímu dvě a dalšímu jednu, každému podle jeho schopností, a odešel na cestu. 16 Ten, který dostal pět hřiven, ihned šel, nechal je vydělávat a získal jiných pět. 17 Podobně ten, který dostal dvě hřivny, získal jiné dvě. 18 Ten, který dostal jednu, ale šel, zakopal ji v zemi, a tak ukryl peníze svého pána. 19 Po dlouhé době se pán těch služebníků vrátil a účtoval s nimi. 20 Když přistoupil ten, který dostal pět hřiven, přinesl dalších pět hřiven a řekl: ‚Pane, dal jsi mi pět hřiven a podívej, získal jsem pět dalších.‘ 21 Jeho pán mu řekl: ‚Výborně, dobrý a věrný služebníku! Byl jsi věrný v mále, svěřím ti mnoho. Sdílej radost svého pána.‘ 22 Potom přistoupil ten, který dostal dvě hřivny, a řekl: ‚Pane, dal jsi mi dvě hřivny a podívej, získal jsem další dvě.‘ 23 Jeho pán mu řekl: ‚Výborně, dobrý a věrný služebníku! Byl jsi věrný v mále, svěřím ti mnoho. Sdílej radost svého pána.‘ 24 Potom přistoupil ten, který dostal jednu hřivnu, a řekl: ‚Pane, věděl jsem, že jsi přísný člověk, že sklízíš, kde jsi nezasel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal. 25 A tak jsem odešel a ukryl tvou hřivnu v zemi, protože jsem se bál. Podívej, zde máš, co ti patří.‘ 26 Jeho pán mu odpověděl: ‚Ty zlý a líný služebníku! Věděl jsi, že sklízím, kde jsem nezasel, a sbírám, kde jsem nerozsypal? 27 Měl jsi tedy dát mé peníze směnárníkům a já bych si po návratu vzal, co mi patří, i s úrokem! 28 Vezměte mu tu hřivnu a dejte ji tomu, kdo jich má deset. 29 Každému, kdo má, totiž bude dáno, a bude mít hojnost, ale tomu, kdo nemá, bude vzato i to, co má. 30 A toho neužitečného služebníka vyhoďte do té venkovní tmy. Tam bude pláč a skřípění zubů.“

 

 

Mám pár kamarádů, kteří úspěšně investovali na burze a vydělali. Někteří na kryptoměnách, jiní na akcích. Nebo to alespoň o sobě tvrdili. Některým z nich to nevěřím, jiným ano. Nakonec, nemožné to není, akorát je to teda celkem velký risk. Přiznám se, že tento risk jsem nikdy nepodstoupil, a asi ani nepodstoupím. Přesto, že se mi povedlo neplánovaně o sobě vytvořit obraz liberála musím říct, že minimálně pokud jde o finance, jsem poměrně konzervativní.

A pak člověk narazí na takové podobenství jako je to, které jsme slyšeli. A je to tam, úplně se vidím. S trochou štěstí bych možná uspěl o něco málo lépe, než ten třetí služebník – tedy, s trochou štěstí bych ty svěřené peníze uložil alespoň na bankovní účet s nějakým malým, směšným úrokem, jaký dnes banky nabízejí. A nepovažoval bych to za ostudu, ale naopak, za odpovědné nakládání s penězi.

Vždyť ti služebníci dostali odpovědnost za poměrně velké sumy peněz. Můžeme si o nich trochu udělat obraz. Docent Mrázek ve svém komentáři k Matoušovu evangeliu upozorňuje, že i ta jedna hřivna, která působí na první poslech relativně směšně představovala sumu, kterou by běžný dělník vydělal za přibližně šestnáct let. Pět hřiven, ta největší suma tedy představuje mzdu dělníka za přibližně 80 let.

Tak tedy, co byste udělali, kdyby vám z ničeho nic někdo svěřil odpovědnost za takový obnos na dobu neurčitou? Protože popravdě, udělat se s tím dá leccos. Člověk to může prohýřit, prožrat, může to, jak nám to nabízí evangelia také zakopat na bezpečném místě, a třeba k tomu vytvořit pirátskou mapu k pokladu. Může to také dát na účet někam, kde to bude generovat alespoň zisk z úroků, a když získá alespoň pět procent, může pak mít hlavu vzhůru. No a taky to může investovat, snažit se znásobit hodnotu těchto peněz, co je ovšem riskantní, protože mu to také nemusí vyjít a může skončit na nule, nebo hůř. A pán, který jim hřivny svěřil se jedno vrátí. Teď ale odchází a nějaký čas bude někde jinde a neví se ani kde, ani jak dlouho tam bude. To není pro podobenství podstatné, stejně tak není podstatné ani to, co jej vede k odchodu, jestli je to byznys, nebo relax. Podstatné je, že zas přijde a pak si ověří, jak služebníci nakládali s tím, co jim bylo svěřeno.

A tedy, když už známe pozadí příběhu a trochu jsme se prohrabali v jeho detailech přichází to podstatnější. Jak se vlastně tento příběh který kdysi dávno vykládal Ježíš svým učedníkům kdesi v Izraeli týká nás, lidí ve 21 staletí někde zhruba uprostřed Evropy? Posílá nám snad takto na dálku Ježíš vzkaz, abychom začali investovat na burze? No nevím, k tomu asi ani není vhodná doba. Ale i kdyby byla, myslím, ba ne, jsem přesvědčen o tom, že ten smysl je o něco hlubší. A vysvětlení je podle mě dvojí.

Tak tedy poprvé. Každý z nás, já i Ty i všichni kteří žijí na zemi, jsme od Boha něco dostali. Svůj život, ale také různé talenty, schopnosti, obdarování, nějaké předpoklady. Stejně jako v podobenství platí, že někdo dostal více a někdo zase míň. To tak zkrátka je a dělat si s tím těžkou hlavu je zbytečné. Někdo je perfekcionista, někdo má dar empatie, někdo to umí s matematikou a tabulkami, někdo zvládá krizové situace, jiný zas má dar vyučovat, někdo zvládá chaos, jiný zas pořádek, někdo umí řídit a někdo jiný zas umí dokonale zapadnout do kolektivu. Dalo by se dlouho pokračovat. Možná že bychom si mohli zadat takový domácí úkol a popřemýšlet o tom jaké jsou naše hřivny, jaké dary, schopnosti talenty máme od Pána Boha a také o tom, jak můžeme tyto dary rozvíjet a také jak můžeme zvyšovat jejich hodnotu, kam a jak je můžeme investovat, kde můžou být užitečné a vzkvétat k prospěchu toho, který nám je svěřil.

Po druhé – i jako církev, i jako sbor jsme něco dostali svěřeno. Říkáme tomu pracovně už dlouho „tradice“. Myslí se tím nejen různé zvyky, projevy zbožnosti, obřady, způsob jakým jsme jako církev zřízeni a jak můžeme a máme participovat na tom, jak to všechno (ne)funguje. Především se tím myslí i učení církve, konkrétně učení o tom, že Kristus umřel a byl vzkříšen v náš prospěch, že skrze Krista se Bůh smířil s celým lidstvem, že v Kristu Bůh nabízí cestu následování, kterou se utváří Boží království už teď mezi námi. Je to takové naše rodinné stříbro, jak to Martin Gombiřík pojmenoval v jednom ze svých kázání. Tady v Šumperku to navíc není jen to „naše stříbro“ ale také „stříbro“ které nám zůstalo svěřeno po německých luteránech a tím nemyslím pouze liturgické nádobí které nepoužíváme. A o to vše máme pečovat, to vše nám bylo svěřeno a naším úkolem rozhodně není pouze to „střežit jako oko v hlavě“, zakopat to vše na bezpečném místě, schovat v kostele či na faře a ochránit to před jakoukoli degradací, újmou, ke které by ta naše tradice mohla přijít ve styku se světem a pak to jednou Pánovi vrátit přesné tak, jak nám to bylo dáno. Je to sice tak nejkonzervativnější a nejbezpečnější možnost ale, podle podobenství je to v zásadě k ničemu. Našim úkolem je to správně investovat, hledat způsoby, jak tohle všechno nechat růst tak, aby se hodnota tohoto našeho „rodinného stříbra“ nejen neztrácela, ale aby rostla – je to ta těžší cesta, je to ta riskantnější cesta, ale jako jediná má smysl. Vrací nás to trochu i k tomu prvnímu, protože chceme li nechat naši tradici a naše učení růst a oslovovat lidi v okolí, musíme to tak udělat my, kterým to bylo svěřeno a to právě za pomoci všech darů, talentů a schopností, které od Boha máme. Musíme se učit o tom mluvit, mluvit o tom co se nám líbí, nelíbí, co bychom chtěli zachovat a co bychom chtěli jinak a učit se také neustále spolu vycházet i když, jak to někdy v rodinách bývá toto všechno vidíme různě.

1 Tesalonickým 5, 1-11:  O časech a dobách vám není potřeba nic psát, bratři. 2 Sami dobře víte, že Pánův den přijde jako zloděj v noci. 3 Až lidé budou říkat: „Mír! Bezpečí!“ náhle je překvapí záhuba, jako když na těhotnou přijdou bolesti, a nebude úniku. 4 Vy, bratři, ale nejste ve tmě, aby vás ten den překvapil jako zloděj. 5 Všichni jste lidé světla, lidé dne. Nepatříme noci ani tmě! 6 Nespěme tedy jako ostatní, ale bděme a buďme střízliví. 7 Spáči spí v noci, v noci se opíjejí opilci. 8 My ale patříme dni! Proto buďme střízliví a oblečme si pancíř víry a lásky a přilbu naděje spasení. 9 Bůh přece pro nás nemá hněv, ale záchranu skrze našeho Pána Ježíše Krista, 10 který za nás zemřel, abychom – ať už bdíme nebo spíme – žili společně s ním. 11 Povzbuzujte se tedy a posilujte se navzájem tak jako dosud.

 

Přímluvy:

Jako děti přicházejí k otci a matce, tak i my přicházíme k tobě, Bože. Přicházíme s naší radostí a vším, co nás trápí, s mnoha možnostmi a přece stále znovu v koncích, se strachem, ale také s nadějí. Přicházíme za tebou s lidmi, jimž jsme zavázáni, prosíme tě o tvou pomoc a voláme: Pane, smiluj se.

Myslíme na ty mnohé z nás, kteří se cítí sami a opuštěni, jimž chybí člověk, který umí vyslechnout, pochopit a poradit. Nedovol, abychom žili vedle sebe a nedbali o sebe. Pomoz nám, abychom k sobě byli pozorní, citliví a trpěliví. Proto voláme: Pane, smiluj se.

Prosíme tě za lidi, kteří nemají čas ani sami na sebe, kteří se ničí úmornou prací, jsou neklidní a uštvaní. Dej jim příležitost k vydechnutí, k tichu a k rozhovoru. Pomoz jim, aby uviděli, jak na tom jsou. Kvůli nim voláme: Pane, smiluj se.

Prosíme tě za lidi, kteří mají strach, strach z lidí, strach sami ze sebe, strach ze života, strach ze smrti, strach z mnoha dalších věcí (…). Dej, aby v tobě našli svůj mír. Pomoz nám přijmout utrpení, které nás čeká. Proto voláme: Pane, smiluj se.

Prosíme tě také za ty, kdo jsou sebevědomí, odvážní a jistí, za ty, kterým se vše daří, kteří bez námahy dosahují uznání a úspěchů. Chraň je lehkomyslnosti a pýchy. Dej jim potřebný cit pro zranitelnost druhých. Kvůli nim voláme: Pane, smiluj se.

Myslíme na všechny, kdo jsou smutní, protože je potkalo zklamání, protože se jim pokazil vztah, protože selhali, protože se jim zdá, že nemohou nic změnit. Dej jim trpělivost a nedopusť, aby ztratili naději. Otevři jejich srdce pro slova, která je potěší a dodají jim odvahy. Kvůli nim voláme: Pane, smiluj se.

 

Jakub Pavlús, farář sboru

 

Zvukový záznam: https://soundcloud.com/user-890503246/bohosluzba-15112020

Bohoslužby 1. 11. 2020

Nebuď takový farizej! Taková klasická křesťanská… no, téměř až nadávka. Viďte. A dnes zrovna o farizejích bude řeč. Teda, hlavně snad o tom, jak se nestát křesťanským farizejem, no, nebo, formulujme to spíš pozitivně, teda, dnes si popovídáme o tom, jak ve víře brát sám sebe s rezervou.

Žalm 70: Za svou hanebnost ať musí couvnout ti, kdo mi říkají: „Dobře ti tak!“
Ať jsou veselí a radují se z tebe všichni, kteří tě hledají;
ať říkají stále: „Bůh je velký“ ti, kdo milují tvou spásu.

Kolekta:
Bože, pastýři svého lidu, je to tvůj dar a tvé dílo, když ti lidé upřímně slouží. Zbav nás všeho, co nám brání odvaze víry se vydávat na cestu vstříc radosti, kterou jsi nám otevřel skrze Ježíše Krista, tvého Syna a našeho bratra, který s tebou a s Duchem svatým žije v našem středu nyní a na věky.

Jozue 24, 1-3; 14-25: Proto tedy ctěte Hospodina a služte mu oddaně a věrně. Odvrhněte bohy, kterým sloužili vaši otcové za řekou Eufrat a v Egyptě, a služte Hospodinu. 15 Pokud se vám ale nelíbí sloužit Hospodinu, vyberte si dnes, komu budete sloužit – ať už bohům, kterým sloužili vaši otcové za řekou, anebo bohům Emorejců, v jejichž zemi bydlíte. Já a můj dům však budeme sloužit Hospodinu.“ 16 Lid mu odpověděl: „Opustit Hospodina a sloužit cizím bohům? Nikdy! 17 Hospodin je náš Bůh! To on nás a naše otce vyvedl z Egypta, z domu otroctví. On před našima očima konal ta veliká znamení a zachovával nás po celou cestu, kterou jsme šli, a mezi všemi národy, mezi nimiž jsme procházeli. 18 Hospodin před námi vyhnal Emorejce a všechny ty národy, které bydlely v zemi. I my tedy budeme sloužit Hospodinu – vždyť on je náš Bůh!“ 19 Ale Jozue lidu řekl: „Nebudete moci sloužit Hospodinu; vždyť je to svatý Bůh. Je to žárlivý Bůh; nesnese vaše provinění a hříchy. 20 Jestliže Hospodina opustíte a budete sloužit cizím bohům, obrátí se a naloží s vámi zle. Skoncuje s vámi tak, jako vám předtím prokazoval dobro.“ 21 „Nikoli. Budeme sloužit Hospodinu!“ odpověděl lid Jozuovi. 22 „Sami před sebou jste svědkové,“ řekl na to Jozue lidu, „že jste si zvolili Hospodina, abyste sloužili jemu.“ „Ano, jsme svědkové,“ odpověděli. 23 „Tak tedy odvrhněte cizí bohy, které máte mezi sebou,“ pokračoval Jozue, „a nakloňte svá srdce k Hospodinu, Bohu Izraele!“ 24 „Budeme sloužit Hospodinu, našemu Bohu, a budeme ho poslouchat,“ odpověděl na to lid Jozuovi. 25 Jozue toho dne v Šechemu uzavřel s lidem smlouvu a vydal jim ustanovení a řády.

Matouš 23, 1-12: Tehdy Ježíš mluvil k zástupům a svým učedníkům: 2 „Na Mojžíšově místě se posadili znalci Písma a farizeové. 3 Proto plňte a zachovávejte všechno, co vám řeknou, ale neřiďte se jejich skutky, protože oni mluví, ale nejednají. 4 Svazují těžká, neúnosná břemena a nakládají je lidem na bedra, ale sami s nimi nechtějí ani pohnout prstem. 5 Všechno dělají, jen aby se ukázali před lidmi. Rozšiřují své modlitební řemínky a prodlužují si třásně na šatech. 6 Milují čestná místa na večeřích, přední sedadla ve shromážděních, 7 zdravení na náměstích, a když je lidé oslovují: ‚Rabbi!‘[1] 8 Vy si ale nenechte říkat ‚rabbi‘, protože máte jediného Učitele, a vy všichni jste bratři. 9 A nikoho si na zemi nenazývejte ‚otcem‘, protože máte jediného Otce, který je v nebi. 10 Také si nenechte říkat ‚vůdcové‘, protože máte jediného Vůdce, Mesiáše. 11 Kdo je z vás největší, ten bude vaším služebníkem. 12 Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se poníží, bude povýšen.“

 

Ale jim Ježíš zas dal, farizeům, viďte! No bodejť, Ti jsou vůbec nejhorší! Ještě štěstí, že my nejsme žádní farizeové, to by nám tak chybělo! My stojíme po Ježíšově boku, my se můžeme dívat, jak jim to jejich pokrytectví dá Ježíš sežrat!

A to jsme slyšeli jenom začátek, kdybychom tam s Matoušem chvíli zůstali, zaslechli bychom ještě, jak jim Ježíš říká: „Pokrytci, obcházíte moře i souš, abyste jednoho člověka obrátili na víru, a když ho získáte, uděláte z něj dvakrát většího zatracence, než jste sami

Ach, díky Bohu, že ta jeho slova se nás nijak netýkají, díky Bohu že nejsme jako ti… no jako Ti druzí… (ehm) … No jo, stavím se, že kdyby to nebyl podcast už bych viděl, jak se na mě škaredě díváte kostelních lavic, co to blábolím… Jakýpak Díky Bohu, že nejsme jako ti druzí, copak si nevzpomínáš na podobenství o tom, jak se modlil farizeus a celník v chrámu… A máte pravdu.

Asi bych vám radši měl říct jak a proč se nás tato Ježíšova slova týkají. Jenomže, ono je to složitější než se tvářit, že nás se to netýká. Ono, ten Ježíšův vztah k farizeům je o něco komplikovanější, není tak černobílý, jak se často prezentuje.

Ježíš je sice v tom dnešním odseku na farizeje tvrdý, ale přesto: Svým způsobem musíme říct, že Ježíš farizeje respektuje, respektuje jejich znalosti zákona, proroků a žalmů. Ježíš nezpochybňuje, ani v náznaku to, že to s hledáním Boží vůle myslí farizeové vážně. To je zřejmě dobré si uvědomit.

Farizeové byly zbožní, snažili se, opravdu ze všech sil naplnit zákon, který Bůh skrze Mojžíše dal lidem. I proto Ježíš může doporučit to, aby se lidé drželi slov, které od farizeů slyší. Ano, od těch fariezeů, kterým Ježíš později řekne, že ze svých následovníků vychovávají akorát tak zatracence dva krát horší, než jsou oni sami.

Teologie, teoretické základy a učení, kterých se drží farizeové totiž nejsou tím problémem, na který naráží jejich vztah s Ježíšem. A stejně slyšíme od Ježíše i toto: „ale neřiďte se jejich skutky, protože oni mluví, ale nejednají“. A teď důležité upozornění: To není tak, že by zde Ježíš vyčítal farizeům, že se sami nedrží svých pravidel, že by druhým přikazovali něco, na co se pak sami leda tak zvysoka… no vždyť víte co.

To není, jako když ministr, který je nepochybně odborníkem ve svém oboru zavře restaurace a pak v noci sám v jedné sedí. Farizeům lze vytýkat leccos, ale určitě ne to, že by se nedrželi předpisů o dodržování zákona, které sami vyhlašují. Problémem je to, co dělají, ne to, co nedělají. To, že i z dobrého učení jsou schopni vyvodit ty nejhorší důsledky.

Tedy, že se jaksi nestrefují do toho, kam zákon, i to jejich učení o zákoně míří. A víte, že netrefit se do Bohem stanoveného cíle, to je jedna z definicí hříchu… Proč se tedy farizeové nestrefují do toho, co si zákon klade za cíl?  Ne snad proto, že by jej neznali, ale proto, že jsou pokrytci, proto, že „Svazují těžká, neúnosná břemena a nakládají je lidem na bedra, ale sami s nimi nechtějí ani pohnout prstem“.

Co jsou to za břemena? Zde přímo to Ježíš nedefinuje, ale když se podíváme dál, dočteme se: „Pokrytci, dáváte desátky z máty, kopru a kmínu, ale vynechali jste to nejdůležitější ze Zákona – spravedlnost, milosrdenství a věrnost“ a také: „komára cedíte, ale velblouda polykáte“. Jaká tedy asi svazují břemena, jaká břemena to nakládají jiným a sami se jich nechtějí ani dotknout? Hřích a nemilosrdný moralismus, který hříšníky odsuzuje, to jsou ta břemena, která zbožní farizeové nakládají druhým lidem.

Jak? Pár příkladů: „Jsi rozvedený? No to je otřesné, nepřijatelné, tam budeš sedět, vzadu, ty ostudo!“ řekl by farizej.  Kouříš a nemůžeš s tím přestat? No tak to máš blbý, to se Pán Bůh bude zlobit, že si takto ničíš svoje tělo. Že se Ti nedaří dodržovat zákon? No, tak to je hold smůla, vrať se až se v tom trochu natrénuješ a budeme se spolu bavit!

Ono totiž odsouzení člověka, který si je vědom svých nedostatků, připomínání Božího zákona s jediným cílem: Odsoudit toho druhého, nebo alespoň jeho jednání, to je opravdu těžké břímě. Nakládat takové břímě na člověka a pak si zbožně mnout ruce, jak jsme mu jen naložili, místo toho abychom to břímě nesli společně s ním, to je hřích.

Takže, kdybychom se vrátili k našemu předchozímu praktickému příkladu a zkusili ho přeformulovat nějak nefarizejsky, mohlo by to znít třeba takto: Ty jsi rozvedený? No, z hlediska božího zákona je to hřích, ale přesto, můžu Ti nějak pomoct se přes to přenést, nějak se s tím vyrovnat? Nedaří se Ti přestat kouřit? No, taky hřích, ale kdo jsi bez hříchu, hoď kamenem jako první, že… Pracuješ ve svátečný den? Nedaří se Ti dodržovat Boží zákon? No tak to jsme dva, pojďme si v tom společně nějak pomáhat.  A třeba vás napadnou mnohem lepší případy, takové, které jsou pro vás víc ze života. Dalo by se zkráceně říct: hlavně kromě té přísnosti a věrnosti zákonu nezapomeň na spravedlnost a milosrdenství.

Zkrátka a dobře, Ježíš chce v první řadě naučit své učedníky a také nás, že nikdo z nás nevěří sám pro sebe, nikdo z nás nevěří ve svůj prospěch, proto, abychom se dostali do nebe. To je už vybavené, Ježíš to za nás vybavil, s tím se nemusíme trápit, jestli se tam dostaneme, nebo ne. A proto také můžeme být o něco víc užiteční i světu kolem nás a především lidem, kteří už na nesení svých břemen sami nestačí. A takových jistě známe dost a pokud ne, stačí se trochu rozhlédnout, zeptat, nebo žít alespoň s tím, že když už někoho takového potkáme, tak mu s tím břemenem, na které sám nestačí pomůžeme. To je totiž také projevem víry, projevem zbožnosti člověka.

A také připomíná, že víra není nástrojem k dosažení nějakého vyššího postavení ve společnosti či v církvi. Nenechte si říkat vůdcové, protože máte jednoho Pána. To prosím není nic proti formální hierarchii, která chrání instituci církve před totálním chaosem. To je jen připomenutí, že jakkoliv vysoko to člověk ve formální hierarchii dotáhne, nebo jakkoliv nízko se v ní propadne, před Bohem to nic neznamená, protože před Bohem jsme si všichni rovni, před Bohem jsme všichni bratři a sestry a na to bychom neměli zapomínat, ať už do sboru chodíme jenom jako posluchači, ať jsme ve staršovstvu, nebo zastupujeme sbor na konventu, či zabezpečujeme aktivity pro děti. „Kdo je z vás největší, ten bude vaším služebníkem. Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se poníží, bude povýšen.“

Ostatně, ani Ježíš v tomto není farizej. Sám bral a bere břímě lidství na sebe, sám se nad nikoho nepovyšoval, byť by jako Boží syn mohl a místo toho se rozhodl, že bude služebníkem lidí.

Jak tedy nebýt křesťanským farizejem? Studujme písmo, berme si písmo k srdci, ovšem ne proto, abychom s ním „naložili“ blízkým nesnesitelně těžké břímě, ale proto, abychom s jeho pomocí přinášeli světu Boží spravedlnost a zvěstovali Boží milosrdenství. Mluvme o své víře, netajme ji, ovšem ne proto, aby nás druzí obdivovali, ale proto, aby mohli být osloveni Boží blízkostí natolik, že ji sami začnou vyhledávat. A straňme se pýchy. Když nás, křesťany budou lidi rozeznávat podle toho, že se na nás dá spolehnout, že nad nikým neohrnujeme nos a že se s námi dá povídat o vážných věcech i těch běžných, bude to jen a jedině ku prospěchu, zvláště v této nelehké době. 

Přímluvné modlitby:

Nebeský Bože, spojeni s celou církví, tě prosíme o milost pro všechny potřebné:

  1. Děkujeme za odvahu a víru všech, kteří pro svoji příslušnost ke Kristu položili život, a prosíme, aby tvá milost zasáhla i srdce násilníků, kteří útočí na křesťany.
  2. Prosíme za moudrost a vytrvalost pro představitele naší země, kteří mohou ovlivnit průběh pandemie a jejích dopadů na ekonomiku.
  3. Prosíme Tě, Bože za obnovení pokoje v celém světě a prosíme za změnu smýšlení lidí, kteří rozdmýchávají nenávist a zlo.
  4. Prosme o zastavení pandemie nemoci Covid-19. Prosíme Tě také a prosíme za těžce nemocné a umírající, za všechny lékaře, sestřičky i pečovatele i pečovatelky, kteří se v této době starají o nemocné a opuštěné lidi, dávej jim dostatek sil a vytrvalosti, chraň je před nemocí i před vyhořením ve službě.

Dobrý Bože, tobě náleží země i to, co je na ní, svět i ti, kdo jej obývají. Smiluj se nad námi a zachraň nás. Skrze Krista, našeho Pána a vyslechni nás, když se společně modlíme:

Otče náš, jenž jsi na nebesích,
posvěť se jméno tvé.
Přijď království tvé.
Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi.
Chléb náš vezdejší dej nám dnes.
A odpusť nám naše viny,
jako i my odpouštíme našim viníkům.
A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého.
Neboť tvé jest království i moc i sláva na věky.
Amen.

Slova poslání

1Tes 2, 13: Neustále děkujeme Bohu také proto, že jste přijali Boží slovo, které jste od nás slyšeli. Přijali jste je ne jako lidské slovo, ale jako to, čím skutečně je, totiž slovo Boží, které koná své dílo ve vás věřících

Požehnání:

Ať vás pozvání Boží milosti provází celým životem,
ať vás zbavuje tíhy vin a kéž vás přivede k ochotě odpustit.
Ať vás láska Boží provází na každém kroku
a kéž vás naplňuje vnitřní radostí a pokojem.
Amen.

 

Jakub Pavlús, farář sboru

Zvukový záznam: https://soundcloud.com/user-890503246/bohosluzby-1-11-2020

Bohoslužby 25. 10. 2020

Žalm 46, 2-4: Bůh je naše útočiště i síla, pomoc v úzkostech stále přítomná. 3 Proto se nebudeme bát, i kdyby se země propadla a hory hroutily se do moře, 4 i kdyby řvaly jeho bouřlivé vlny a hory se bořily pod jeho náporem!

Kolekta:
Bože lásky a míru,
naplň nás svým Duchem
a vepiš svá přikázání do našich srdcí.
Dej nám svobodu,
ať nemyslíme jen na sebe a nepřehlížíme druhé.
Dej nám sílu,
ať všem lidem bez rozdílu
dál předáváme tvé milosrdenství a tvou lásku.
O to prosíme tebe,
Otce našeho Pána Ježíše Krista,
který s tebou a s Duchem svatým
žije a život působí.
Amen

Jeremjáš 31, 31-34: Hle, přicházejí dny, praví Hospodin, kdy s domem Izraele a s domem Judy uzavřu novou smlouvu. Ne ovšem takovou smlouvu, jakou jsem uzavřel s jejich otci v den, kdy jsem je vzal za ruku a vyvedl je z Egypta – tuto mou smlouvu totiž porušili, ačkoli jsem byl jejich manželem, praví Hospodin.

33 Nuže, toto je smlouva, kterou po těch dnech uzavřu s domem Izraele, praví Hospodin: Svůj zákon vložím do jejich nitra a napíšu jim ho na srdce. Budu jejich Bohem a oni budou mým lidem. 34 Už se nebudou navzájem poučovat a jedni druhé nabádat: ‚Poznejte Hospodina!‘ Všichni mě totiž budou znát, od nejmenších až po největší z nich, praví Hospodin. Odpustím jim jejich viny a už nikdy nevzpomenu na jejich hřích.“

Jan 8, 31-36: Židům, kteří mu uvěřili, Ježíš řekl: „Když zůstanete v mém slově, budete opravdu mými učedníky. 32 Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí.“ 33 „Jsme Abrahamovo símě!“ ohradili se. „Nikdy jsme nikomu neotročili. Jak můžeš říkat: ‚Budete svobodní‘?“ 34 Ježíš jim odpověděl: „Amen, amen, říkám vám, že každý, kdo hřeší, je otrokem hříchu. 35 A otrok nezůstává v domě navždy, navždy zůstává syn. 36 Když vás Syn osvobodí, budete opravdu svobodní.

 

Přátelé,

„Svoboda je otroctví“ tak zní jedno ze třech hlavních hesel, kterými se řídí společnost, kterou ve svém románu 1984 vyfabuloval George Orwell. Je to, samozřejmě věta z románu, která má čtenáře vyprovokovat k tomu, aby přemýšleli nad tím, jakou hodnotu má svoboda v jejich vlastním životě, jaké jsou její základy a k čemu vlastně směřuje.

Podobně pravděpodobně vnímali Ježíšovu řeč, kterou jsme zaslechli z Janova evangelia i její doboví posluchači. Nakonec, autor Janova evangelia jasně vymezuje, komu ji Ježíš adresuje, adresuje ji „židům, kteří mu uvěřili“.

Proč je důležité to říct? Snad proto, že židé, pravověrní židé svou svobodu před Bohem odvozovali od svého původu – od toho, že jsou potomci Abrahama, ale také od toho že jim Bůh dal Tóru, zákon a od toho, že právě oni jsou vyvolení dědicové zaslíbené země. Ano, mohli bychom namítat a říct, že historicky přece Izraelité otročili v Egyptě, v Babylonii, otročili Asyřanům a v Ježíšových časech byli zotročeni, okupováni Římskou říší.

Ale Ježíšovi posluchači to zřejmě se svobodou myslí jinak. Ano politicky byli nesvobodni mnoho krát, jejich svobodu před Bohem jim ale nemohl a nemůže nikdo vzít, protože oni přece znají ty směrovky k vnitřní svobodě, které jim Bůh dal v slovech zákona.

Pokud jim tedy Ježíš říká „budete svobodní“ je to záměrná provokace. Co tím myslíš, že „budeme svobodní“, vždyť my jsme potomci Abrahama, nikdy jsme nikomu vnitřně neotročili, tak jakýpak „budete“, my jsme svobodní!

A zde, myslím je i styčný bod pro nás. Jak my vlastně chápeme svou svobodu? Jsme svobodní, nebo nejsme? A co způsobuje naši vnitřní svobodu / nesvobodu? Pokud jde o nesvobodu, tak tu si uznáváme s velkou dávkou nelibosti. Ne nadarmo se říká, že prvním krokem k vyléčení ze závislosti je přiznat si ji.  S trochou reflexe bychom mohli říct, že o svobodu nás mnohdy obírají naše vnitřní touhy, když často toužíme po věcech, které možná jsou i dobré, ale akutně je nepotřebujeme a užíráme se tím, že jsou pro nás nedosažitelné a pro někoho jiného jsou třeba dosažitelné snadno. Anebo nás o svobodu můžou obírat naše (zlo)zvyky. Anebo také snaha o dosažení úspěchu. A ano, v neposlední řadě i závislosti, menší, nebo větší, závislosti na věcech, nebo na lidech. Každý z nás možná souhlasně kývá hlavou u některé jiné z těchto věcí.

Ale může nás o svobodu nějak obrat víra? Víra samotná snad ani ne, ale způsob, jakým se k ní stavíme, ten celkem snadno. Třeba, když se zafixujeme na Boží slovo, na jeho zákon a pořád dokola zkoumáme, jestli jej dodržujeme dostatečně, jestli jsme Boha v něčem opět nezklamali, abychom se v Jeho přítomnosti nemuseli cítit jako lůza. Když ve víře vnímáme Boha jako přísného otrokáře, Pána který zadává úkoly a běda nám, jestliže je do puntíku nesplníme. A takto ho pak také představujeme svým bližním. V tom se možná všichni nenajdeme, ale možná jsme takové období v životě zažili, nebo zažijeme a není tak úplně na škodu si říct, že takovéto otrocké pojetí víry má k tomu, co Ježíš zvěstoval a zvěstuje poměrně daleko. Hlavně proto, že také vede k vnitřní nesvobodě.

Oproti Tomu Ježíš nabízí posluchačům, učedníkům, tedy i nám jinou možnost jak žít svobodně. Říká: „Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí“. Dá se namítat, že poznat pravdu není (dnes) zas tak snadný úkol. Pravda v židovském myšlení ale není nějaký filosofický koncept. V židovském, a i v tom Ježíšově pojímání je pravda dynamická, pravda se musí žít, konat, ne dosahovat. Nejlepším vysvětlením toho, jak to Ježíš s pravdou myslí je, když si připomeneme, že Ježíš sám v tom odseku říká: „Já jsem cesta, pravda i život.“ 

Tedy Ježíš nenabízí nějakou objektivní skutečnost, poznání nějakého jinak mysticky skrytého tajemství, které tě zázračně a jednou provždy osvobodí. Naopak nabízí možnost pravdivého zacílení svého života, pravdu jako životní cestu. Jak poznat která cesta je pravdivá, jaké je pravdivé zacílení lidského života, které přináší skutečnou svobodu?

Když Ježíš říká „JÁ jsem ta cesta, pravda i život“ není za tím namyšlenost. Chápu to především jako nabídku. Máme možnost sledovat Jeho příklad. V Janově evangeliu je to právě Ježíš, kdo zjevuje lidem, jaký je skutečný, pravdivý záměr Boha s člověkem, s jakým záměrem Bůh doopravdy člověka stvořil. Ten příklad vidíme nejen v tom o čem a jak Ježíš mluvil, ale ze svědectví evangelií také v tom, jak žil, reagoval, komu věnoval svůj čas a svou pozornost.

Jestliže nahlédneme na to, jaký byl Ježíšův život, můžeme se vyhnout mnoha slepým uličkám, ať už to jsou slepé uličky nenaplněné lidské touhy, nebo slepé uličky rigidních lidských dogmat a katechismů, které se snaží o naplnění Božího zákona v lidském životě.

Ježíšova životní cesta není cesta otrocké víry, je to cesta Božího syna. A k tomuto vztahu zve také nás, mě a tebe. I my můžeme být Božím synem / boží dcerou, nebo lépe řečeno, i my Máme Boha chápat především jako svého Otce, který to se svými dětmi myslí dobře, nelpí urputně jen na nějakém dodržování pravidel. Jistě jako dobrý Otec dává svým dětem rady, někdy i důrazným způsobem. Ale k dobrému Otci se lze vždy vrátit, i kdybychom se dopustili těch nejhorších chyb, jaké si umíme představit. To je také osvobozující poznání.

Není to ale tak, že by toto osvobození, které Ježíš nabízí bylo jakousi zázračnou neopakovatelnou jednorázovou událostí. Život s pravdivým zacílením, život ve svobodě Božího dítěte se obnovuje mnoho krát, nesmíme zapomínat, že následování Ježíše spočívá i v nesení kříže v občasném bloudění. Toto osvobození nám ale šanci pracovat na sobě s vnitřní svobodou a osobní odpovědností, s možností začít vždy znovu, možnost žít před Bohem, před bližními i sami před sebou pravdivě, autenticky. Proto nám všem přeji, abychom v následování Ježíše našli možnost žít autenticky, odpovědné a svobodně.

 

Přímluvy:

Pane, ty nás zveš k životu v pravdě a ve svobodě. Děkujeme Ti za tuto možnost, děkujeme za to, že k takovému životu můžeme zvát i své bližní. Nemůžeme a ani nechceme zůstat slepí vůči nepravdám a nesvobodě které vidíme ve světě kolem nás a proto Tě společně prosíme:

  • o řešení nebezpečného vývoje pandemie nemoci Covid-19.
  • o zastavení rostoucího napětí v oblasti Náhorního Karabachu či kolem Kypru a Řecka.
  • o objevení účinných forem ochrany informací před zamlčováním a zkreslováním.
  • o nalezení účinné pomoci pro lidi žijící pod hranicí chudoby a chudé děti umírající na běžné nemoci.
  • za všechny nemocné a slabé z našich rodin a blízkých.
  • za všechny bratry a sestry z našeho společenství a z naší farnosti, chraň je a provázej.

A vyslechni nás i když k Tobě společně voláme:

Otče náš, jenž jsi na nebesích,
posvěť se jméno tvé.
Přijď království tvé.
Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi.
Chléb náš vezdejší dej nám dnes.
A odpusť nám naše viny,
jako i my odpouštíme našim viníkům.
A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého.
Neboť tvé jest království i moc i sláva na věky.
Amen.

 

Římanům 3, 19-22: Víme, že cokoli Zákon říká, říká těm, kdo jsou pod Zákonem, aby tak byla zacpána každá ústa a aby byl celý svět vystaven Božímu soudu. Na základě skutků Zákona před ním nebude ospravedlněn nikdo; Zákon totiž přináší jen poznání hříchu.

Nyní je však mimo Zákon zjevena Boží spravedlnost, kterou Zákon i Proroci dosvědčují –Boží spravedlnost, která skrze víru v Ježíše Krista přichází ke všem, kdo věří. Není totiž rozdílu

 

Požehnání:

Ať Hospodin ti žehná a chrání tě,
ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv,
ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem.

 

Jakub Pavlús, farář sboru

 

Zvukový záznam: https://soundcloud.com/user-890503246/bohosluzby-25102020

 

Bohoslužby 18. 10. 2020

Písně: 99, 166, Svítá 228, 379, Svítá 39

Žalm 96, 8-10:

Vzdejte Hospodinu slávu, jež náleží mu, do jeho nádvoří s dary předstupte. Klaňte se Hospodinu v jeho svaté kráse, před ním se rozechvěj, celá zem! Národům řekněte: „Hospodin kraluje!“ Pevně je postaven svět, nic jím neotřese; on bude soudit lidi poctivě!

Kolekta:

Bože, ty sám jsi náš Pán a nikdo jiný. Znáš každého z nás jménem a provázíš nás na všech cestách. Vezmi nás do svých rukou, veď a upevňuj nás ve víře, i v naději, kterou jsi nám daroval skrze tvého Syna a našeho Pána Ježíše Krista, který v jednotě Ducha svatého s tebou žije a působí na věky věků.

První čtení / Exodus 33, 12-23:

Mojžíš Hospodinu namítl: „Pohleď, říkáš mi: ‚Veď tento lid dál,‘ ale neukázal jsi mi, koho se mnou pošleš. Řekl jsi: ‚Znám tě osobně a našel jsem v tobě zalíbení.‘ 13 Máš-li ve mně zalíbení, dej mi prosím poznat své cesty, abych tě znal a nacházel u tebe milost. Pohleď, vždyť tento národ je tvůj lid!“ 14 Ten odpověděl: „Má přítomnost půjde s tebou a dám ti odpočinout.“ 15 Mojžíš mu řekl: „Nemá-li s námi jít tvá přítomnost, nikam nás odsud nevoď! 16 Jak by se jinak poznalo, že máš ve mně a v mém lidu zalíbení, než když půjdeš s námi? Právě to mě i tvůj lid odliší od každého lidu na povrchu země.“ 17 Hospodin Mojžíšovi odpověděl: „Splním i tuto tvou prosbu, neboť jsem v tobě našel zalíbení a znám tě osobně.“ 18 Mojžíš řekl: „Ukaž mi prosím svou slávu!“ 19 Odpověděl: „Nechám před tebou projít všechnu svou dobrotu a vyslovím před tebou jméno Hospodin. Smiluji se, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji.“ 20 Potom dodal: „Nebudeš moci spatřit mou tvář. Žádný člověk mě nemůže spatřit a zůstat naživu.“ 21 Hospodin ještě řekl: „Hle, u mne je místo, kde staneš na skále. 22 Až tudy půjde má sláva, postavím tě do skalní rozsedliny a přikryji tě svou dlaní, dokud nepřejdu. 23 Až potom dlaň odtáhnu, spatříš má záda; mou tvář však nikdo nespatří.“

Druhé čtení / Matouš 22, 15-22:

Tehdy farizeové odešli a radili se, jak by ho chytili za slovo. 16 Pak za ním poslali své učedníky s herodiány. „Mistře,“ řekli, „víme, že jsi pravdomluvný, pravdivě učíš Boží cestě a na nikoho nedbáš, neboť se neohlížíš na to, kdo je kdo. 17 Proto nám řekni, co si myslíš: Je správné dávat císaři daň, nebo ne?“ 18 Ježíš znal jejich podlost, a tak jim řekl: „Proč mě pokoušíte, pokrytci? 19 Ukažte mi peníz daně.“ Přinesli mu tedy denár. 20 „Čí je ten obraz a nápis?“ zeptal se jich. 21 „Císařův,“ odpověděli. „Dejte tedy císaři, co je císařovo, a Bohu, co je Boží,“ řekl jim. 22 V úžasu nad tím, co slyšeli, ho nechali být a odešli.

Milí přátelé,

často mě překvapí, jak se čtení podle lekcionáře hodí i k tomu, co aktuálně prožíváme, byť pořadí těch perikop se už po staletí moc neměnilo. Ani dnes tomu není jinak. Trochu nás totiž pobízí i k tomu, abychom jako křesťané uvažovali nad tím, jak balancovat na té ostré hraně poslušnosti státním autoritám a poslušnosti Bohu. Nakonec to, že toto kázání neposloucháte v kostele, ale přichází k vám do vašich domácností v elektronické, či papírové podobě je především důsledkem toho, že vláda opět po letní přestávce omezila setkávání na veřejnosti na tak malý počet, že se nám prakticky ani nevyplatí sejít ve společenství, v kostele i když bychom mnozí chtěli, navzdory tomu, že to může být riskantní.

Jako křesťané máme dvojí občanství, to jedno v nebesích, a to druhé na zemi. Obojí na nás klade jisté nároky, k obojímu se hlásíme a odkazujeme. A tak uvažujeme o své odpovědnosti zde na zemi. Odpovědnosti vůči Bohu a odpovědnosti vůči voleným zástupcům ve vládě, v senátu, na hradě, v Bruselu. A také o jejich zaslíbeních a odpovědnosti vůči nám. V neposlední řadě i o tom, jestli jsou nějaké mantinely jejich moci nad námi a naší poslušnosti vůči jim. Když o tom tak nahlas uvažuji, uvědomuji si, jak jsou tyto vztahy složité a spletité.

Když se vrátíme k prvnímu čtení, vzpomeneme si, jak jsme v něm opakovaně slyšeli. „Znám Tě osobně a našel jsem v Tobě zaslíbení“ Bůh o tom opakovaně ujišťuje Mojžíše, když jej Mojžíš žádá o to, aby jej a vyvolený lid osobně vedl pouští. Toto zaslíbení na sebe může vztáhnout každý, kdo se rozhodne Boha následovat, i každý z nás. Bůh nás zná osobně a našel v nás zalíbení. Na druhou stranu: Můžeme to my říct o Bohu? Kdo z nás zná Boha osobně?

Pietismus kladl a klade veliký důraz na osobní vztah s Bohem. Ale přesto se můžeme ptát, do jaké míry je možné Boha znát. Tím nechci zpochybnit, přátelé víru nikoho z nás, pouze v pokoře uznat to, co se dočteme i v 55. kapitole proroka Izajáše „Jako je vysoko nebe nad zemí, tak jsou mé cesty nad vašimi cestami, tak je mé smýšlení nad vaším smýšlením.“

Tedy jistě je možné mít s Bohem osobní vztah. Ale zcela jistě není možné říct, že známe jeho myšlenky, víme přesně, jaká je kdy jeho vůle. Víra žije z jistoty, že tento vztah platí v opačné podobě, z jistoty, že Bůh nás zná osobně, že v nás našel zalíbení a že Jeho myšlenky, které převyšují ty naše, vedou k naší záchraně, že jeho záměry s námi jsou dobré.

Naopak můžeme říct, že naše politiky neznáme osobně, ale docela dobře víme, jak vypadají, jak zní jejich hlas, který nás tu a tam zvedne ze židle, že jejich myšlenky v zásadě nijak nepřevyšují ty naše, a když tu a tam ano, obvykle se najde někdo, kdo jim přijde na kloub. Jejich záměry s námi se liší stejně, jako se liší jejich tváře a jejich slova. Ale můžeme říct, že i je Bůh zná osobně, protože On zná každého člověka.

Poslední rovinou je vztah našich politiků k nám. Neznají nás osobně, tedy, většinu z nás ne. Naše tváře se na ně nedívají z billboardů, internetových reklam ani z letáčků. Zalíbení nenašli v nás, ale v našich hlasech, těch, které můžeme odevzdat při volbách. A proto nám také dávají mnohá zaslíbení, z nichž většina se nenaplní.

Farizeové a herodiáni přicházejí k Ježíšovi se slovy: „víme, že jsi pravdomluvný, pravdivě učíš Boží cestě a na nikoho nedbáš, neboť se neohlížíš na to, kdo je kdo“ je to lichotka. Lichotka, které jej má rozptýlit, lichotka, která je také trochu zavazující, vzhledem k otázce, kterou se mu chystají položit. Je také dobré říct, předem, že doslovný překlad jejího závěru by zněl: „Nehledíš na tvář člověka“.

Když se jej pak ptají, jestli je správné platit císařovi daň, nebo ne, je to vlastně podpásovka, která jej má zahnat do kouta. V Ježíšových dobách v Jeruzalémě nebylo snadné na tu otázku odpovědět.  Z náboženského hlediska bylo možné vyžadovat si plnou oddanost jedině vůči Hospodinu, Bohu Izraele. Platit daně Římu bylo sporné, a spousta lidí v Ježíšově době to tak také cítila, vždyť každá zaplacená daň udržovala římské okupanty u moci. Otázka tedy vlastně byla provokací v tom smyslu, že měla Ježíše buď postavit do pozice učitele, který rebeluje proti Římu (kdyby odpověděl, že není správné platit daně Římanům), anebo do pozice kolaboranta (kdyby řekl, že daně je správné platit).

Kdyby se farizeům povedlo postavit Ježíše do pozice rebela, mohli by se jej snadno zbavit, Římané proti rebelům bojovali rázně a tvrdě. Kdyby se jim povedlo udělat z něj kolaboranta, mnozí z pravověrných by mu přestali naslouchat, protože očekávali spasitele, který je osvobodí úplně, tedy i od politického útlaku okupantů.

Farizeové v Jeruzalémě to možná ani nevěděli, ale ono to nebylo poprvé, co se Ježíš a Jeho učedníci museli vypořádat s otázkou daní. Když bychom se podívali do 17. kapitoly Matoušova evangelia, našli bychom tam od 24. verše dialog Ježíše a Petra o daních: „Jakmile přišli do Kafarnaum, přistoupili k Petrovi výběrčí chrámové daně. „Váš učitel neplatí daně?“ ptali se. 25 „Ale ano,“ odpověděl Petr. Když pak přišel domů, Ježíš ho předešel otázkou: „Co myslíš, Šimone, od koho vybírají pozemští králové daně a poplatky? Od vlastních synů, anebo od cizích?“ 26 „Od cizích,“ odpověděl Petr. „Synové jsou tedy svobodní!“ řekl mu Ježíš. 27 „Ale abychom je neurazili, jdi k jezeru a nahoď udici. V ústech první chycené ryby najdeš peníz. Ten vezmi a dej jim ho za mě i za sebe.“

Krom toho, ukáže se, že Farizeové vycházeli ze zlého předpokladu, když tvrdili, že Ježíš „nehledí na tvář člověka“. Pro jeho odpověď je tvář naopak podstatná. Nechá si přinést minci a ptá se: „Čí je ten obraz a nápis?“ Můžeme si ho představit, jak minci obrací v rukách a ptá se koho je ta tvář a co jsou to za divná písmena, která se čtou z leva doprava, ne zprava do leva, jako ty naše, hebrejské? Odpověď je jasná, je to císařova tvář a jsou to, milý pane, římské nápisy.

A tak je snadná i Ježíšova odpověď stručná. Dejte císařovi, co je císařovo a Bohu, co je Boží. Ale přesto, že je to odpověď stručná, není snadná, ani hloupá. My bychom to dnes neměli snadné, kdybychom měli Ježíšovu odpověď brát doslovně. Na mincích tváře nemáme a tváře na bankovkách nepatří živým. Komu bychom platili? T. G. Masarykovi? Emě Destinové? Františku Palackému? Boženě Němcové? Janu Amosi Komenskému? Karlu IV.?

Nesmíme zapomínat na kontext, ve kterém je Ježíš tázán. Ježíšova odpověď je odpovědí na léčku. A je to odpověď snad ještě více záludná než ta otázka. Má-li císař tu minci podepsanou, no tak mu ji vraťte. Kolaborant si řekne dobře tedy, Ježíš nemá nic proti korektním vztahům s Římem, byť si o nich patrně myslí své. Povstalec mezi řádky může zaslechnout: No tak ten denár s císařovým portrétem hoďte císařovi na hlavu.

Znepokojivá je ovšem i ta druhá část odpovědi. Mince patří císaři, protože je na ni císařův portrét. Ale co patří Bohu?

Tam se, myslím, skrývá i to, co si z ní můžeme vzít my pro sebe. Bohu patří člověk. Člověk je stvořen na obraz boží, člověk nese Boží obraz podobně, jako ta mince nese obraz císařův. Člověku Bůh říká: „Znám Tě osobně, našel jsem v tobě zalíbení.“. My všichni, já i Ty patříme Bohu.

A co dál? Ještě něco patří Bohu? Rostliny, zvířata, celý svět patří Bohu, protože ho stvořil! A je to Bůh, kdo to tak zařídil, že jsou na zemi lidé, kteří mají větší moc a také za ni nesou odpovědnost. Ale i oni patří Bohu a budou se mu jednou odpovídat.

Na začátku farizeové tvrdí, že Ježíš na tvář člověka nehledí. Jenže to je omyl. On na ni hledí. A vidí v ní prostě císaře. Nevidí v ní ani Boha, kterého by bylo potřeba bezmezně poslouchat, ani ďábla, proti kterému by bylo potřeba bezmezně rebelovat. Vidí člověka, který nese odpovědnost před lidmi i před Bohem. To patří všem, kteří berou do svých rukou moc nad jinými lidmi, že Bůh hledí na jejich tvář a nezapomíná, že i oni jsou pouze lidmi. A na to bychom neměli zapomínat ani my.

V kontextu dnešní doby bychom mohli říct, že vláda má odpovědnost i za rozhodnutí, které sama nese nelibě, jako je neseme nelibě i my. Daně nás netrápí, nechápeme je jako symbol útlaku. Ten cítíme spíš kvůli omezením v možnostech setkávání se, nejen v kostele. A přesto by bylo celkem laciným a zbytečným rebelantstvím tato nařízení porušovat, hlavně když je i naší odpovědností chránit ty, které Covid ohrožuje nejvíc.

Stejně ale můžeme dost dobře dávat Bohu, co je Boží i když dáme vládě to, co ji patří, tedy, když dodržíme její nařízení. Protože Bohu můžeme dávat sami sebe, své schopnosti, svůj čas k dispozici i když se dočasně zase nemůžeme sejít ke společné bohoslužbě. O Bohu můžeme svědčit svým bližním i když teď musíme víceméně být doma. A to asi nejlépe tím, že jim prokážeme svůj zájem o ně, svou lásku k nim, svůj zájem o to, aby se situace vrátila čím dříve co nejblíže k „normálu“.

Ježíšova odpověď je provokativní a vlastně celkem otevřená. Nemá tazatele uspokojit. Má je znepokojit. A znepokojit se snad dá nechat i v dobrém smyslu slova. I my se máme nechat znepokojit, abychom nepřestali přemýšlet o tom, jak můžeme Bohu dávat to, co je jeho i v této pro nás nelehké a netypické době? Jak můžeme dnes a v této době sloužit Bohu a bližním? Jak můžeme být jeho obrazem ve světě? Odpovědi se nehledají, ani nemají hledat snadno, začít můžeme tak, že budeme společně s Mojžíšem k Bohu volat: „Máš-li ve mně zalíbení, dej mi prosím poznat své cesty, abych tě znal a nacházel u tebe milost.“

Amen!

Přímluvy

Svatý Bože, tys slíbil, že chceš naslouchat modlitbám svého lidu. S důvěrou v tvou věrnost Tě prosíme:

Pamatuj na svůj putující lid, na Izrael jako lid Staré smlouvy, a na církev, jako lid smlouvy nové, aby tvé děti byly tvým věrohodným obrazem mezi národy.

Dej svou moudrost těm, kdo byli zvoleni v uplynulých volbách a veď je k trpělivosti a odvaze rozlišovat mezi dobrem a zlem, mezi svobodou a bezpečím, mezi láskou k sobě a strachem o druhé.

Potěšuj, prosíme zoufalé, utišuj bolest trpících, dávej světlo těm, kdo bloudí ve tmě, nabízej východisko těm, kteří ztratili naději ať už kvůli nemoci, nebo kvůli existenční tísni způsobené ztrátou zaměstnání, či příjmu. Ty sám buď průvodcem každého, kdo touží spatřit tvou tvář a dosáhnout spasení své duše.

Ochraňuj nás a naše blízké v příštích dnech; dej, aby v tebe nepřestávali doufat a na tebe spoléhat i v pokušeních či překážkách.

Tvůj Syn nám otevřel dveře k životu. Skrze něho tě chválíme a děkujeme ti. S ním a s celou tvou církví se modlíme: Otče náš….

Poslání / 1. Tesalonickým 1, 2-5:

Neustále za vás všechny děkujeme Bohu a vždycky vás zmiňujeme ve svých modlitbách. 3 Vzpomínáme před naším Bohem a Otcem na vaše skutky víry, práci lásky a vytrvalost naděje v našem Pánu Ježíši Kristu. 4 Víme, milovaní bratři, že vás Bůh vyvolil, 5 neboť naše evangelium k vám nepřišlo jen ve slově, ale také v moci, v Duchu svatém a v plné jistotě.

Požehnání:

Ať Hospodin ti žehná a chrání tě,
ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv,
ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem.

Jakub Pavlús, farář sboru

Bohoslužby 11. 10. 2020

Matouš 22, 1-14: Ježíš pak pokračoval dalším podobenstvím. Řekl jim: 2 „Nebeské království se podobá králi, který svému synu vystrojil svatbu. 3 Poslal své služebníky, aby svolali pozvané hosty na svatbu, ale oni nechtěli přijít. 4 Poslal tedy ještě jiné služebníky a řekl jim: ‚Povězte pozvaným: Hle, připravil jsem pro vás hostinu. Dal jsem porazit býčky i vykrmená telata, všechno je připraveno; pojďte na svatbu!‘ 5 Ale oni na to nedbali a odešli jeden na svůj statek a jiný za svým obchodem. 6 Ostatní se pak chopili jeho služebníků, ztýrali je a zabili. 7 Král se rozhněval. Poslal svá vojska a ty vrahy zahubil a jejich město spálil. 8 Potom řekl svým služebníkům: ‚Svatba je sice připravena, ale ti, kdo byli pozváni, nebyli hodni. 9 Proto jděte na nároží a zvěte na svatbu, kohokoli najdete.‘ 10 Služebníci tedy vyšli do ulic a shromáždili všechny, které našli – zlé i dobré, a tak se svatební místnost naplnila hosty. 11 Když pak vešel král, aby se podíval na hosty, uviděl tam člověka, který nebyl oblečen do svatebního roucha. 12 Řekl mu: ‚Příteli, jak jsi sem mohl vejít bez svatebního roucha?‘ On ale mlčel. 13 Král pak řekl služebníkům: ‚Svažte mu nohy a ruce a vyhoďte do té venkovní tmy! Tam bude pláč a skřípění zubů.‘ 14 Je totiž mnoho povolaných, ale málo vyvolených.“

Být vyvolený. Snad někde tam bych viděl společné téma prvního a druhého čtení. To téma vyvolenosti se jimi přímo i nepřímo táhne. Izraelský lid je vyvolený k tomu, aby obýval zaslíbenou zemi, nejdřív ale musí projít pouští. Mojžíš je vyvolen k tomu, aby Izraelský národ vyvedl z Egypta. Áron je vyvolený k tomu, aby lidu vládl během doby, kdy je Mojžíš na hoře a dostává od Hospodina desky zákona. Hosté z podobenství jsou vyvolení k tomu, aby se účastnili svatby královského syna, musí ale počkat, až pan král všechno nachystá. A nakonec Ježíš sám konstatuje, že je mnoho povolaných, ale málo vyvolených.

Jak to už bývá, nic není tak jednoduché, jak by se to na první pohled zdálo. V obou těch příbězích se hned v začátku něco zkomplikuje. To něco bychom mohli označit jako lidský faktor.

V poušti dochází u vyvoleného národa ke krizi důvěry. Když má Mojžíš se svým návratem zpoždění, přicházejí lidé za Áronem a říkají mu: „Honem, udělej nám boha, který by nás vedl!“ (…) „Kdo ví, co je s tím Mojžíšem, který nás vyvedl z Egypta.“

Dnes se nám to může zdát směšné. Uplácat si kdesi v poušti boha, jenom proto, že ten, který nás vedl z Egypta, sytil nás manou a provedl rudým mořem se zdá být nějakou dobu zrovna nedostupný. Ale na druhou stranu, když se tak dívám kolem sebe vidím kolem sebe také spoustu lidí, kteří si s blížící se krizí snaží uplácat své Bohy, na které by se mohli spolehnout.

Vždyť jak jinak definovat Boha, než tak, že řekneme, že Bohem člověka jej ten / to, na co se svým srdcem zcela spoléhá. Jak snadno bychom mohli hledat analogie i v politice. Honem, uplácejme si Boha, který by nás provedl touto pouští, protože se zdá, že ten, který sliboval, že bude líp, zjevně lhal a Ti, kteří nás z podobných šlamastik zachránili v minulosti, jsou už dnes mrtví.

V podobenství Ti, kteří dostanou pozvánku na svatbu královského syna nakonec usoudí, že mají na práci důležitější věci. Byli pozvaní, ale „nechtějí přijít“, odcházejí za svým obchodem, na své hospodářství. Promiň, králi, teď není čas na hostiny, musíme myslet na své zabezpečení, jinak bude zle. Najdou se i takoví, kteří královi služebníky ztýrají a zabijí. Nakonec doba je zlá a pokud si to král neuvědomuje, pak nutno dodat, že každá revoluce žádá své oběti.

Mezi biblisty panuje velká polemika o to, zda král z podobenství může představovat Boha. Mnozí říkají, že v žádném případě, už jen pro krutou odpověď na násilí, kterého se někteří dopustili na Jeho služebnících: „Král se rozhněval. Poslal svá vojska a ty vrahy zahubil a jejich město spálil.“ Nutno říct, že v časech anglické kolonizace Indie mnozí teologové omlouvali násilí, kterého se dopouštěli kolonizátoři na Indech i tímto podobenstvím. Když domácí podobenství nemá zájem o pozvání ke křesťanské víře, no tak s ním zkrátka a dobře zatočíme.

Násilí, kterého se křesťané různě dopouštěli v dějinách na nevěřících je samozřejmě špatnost a nelze jej omlouvat biblickými verši vytrženými z kontextu. A to přesto, že Bůh se nejen umí rozhněvat, ale zjevné se tak často i děje.

Nakonec, v obou příbězích dnes je přítomný hněv. Hněv krále a ano, v starozákonném textu také Boží hněv. „Pozoruji tento lid – ó, jak je tvrdošíjný! Nech mě, ať je zachvátí plamen mého hněvu; vyhladím je, ale z tebe učiním veliký národ!“ říká Bůh Mojžíšovi při pohledu na to, jak se Ti, které vyvedl z Egypta nadšeně klanějí zlatému teleti.

V obou příbězích ale nad Božím hněvem nakonec vítězí jeho milosrdenství, ze kterého mají užitek hlavně Ti, kteří se o něj nijak nepřičinili.

Mojžíš by mohl považovat Boží nabídku, že z něj Bůh udělá veliký národ za poměrně lákavou. Pak by se vzpomínalo hlavně na něj a ne na Abraháma, jako na praotce národa. Místo toho se, paradoxně, rozhodne Boha „ukecat“ na to, aby nad Izraelci ještě nelámal hůl.

Jeho postoj je inspirativní i dnes. Myslím, že je to také našim úkolem, úkolem těch, kdo Boha znají a následují, abychom se před Ním přimlouvali za svět, za lidi ve světě, kteří na něj zapomněli. Není to, vůbec jednoduchý úkol. Člověk při tom musí částečně, nebo i úplně zapomenout sám na sebe a na své zájmy. Myslím, že můžeme říct, že Mojžíš měl Izraelce opravdu rád, přes všechny jejich omyly a chyby, jejich nevíru a nedůvěru. A jak je to s námi? Máme rádi lidi ve světě? Jak koho, viďte. Je to někdy těžké, mít rád lidi, kteří třeba nemají zas tolik dobrých vlastností. Někdy je těžké mít rád lidi ve vlastní církvi, vlastním sboru, natož ještě mimo něj. A přesto si myslím, že neseme i toto Mojžíšovské břímě, mít rád lidi a přimlouvat se za ně před Bohem.

Také si myslím, že pokud bychom se měli někde jako věřící hledat v podobenství o hostině, tak snad nejlépe mezi služebníky, kteří se mají rozběhnout po krajině a přivést na hostinu, kterou král chystá všechny – dobré i zlé, aby se svatební místnost naplnila hosty.

Následující neděle, kdy se zřejmě nebudeme moct sejít k bohoslužbě to asi bude o něco náročnější. Dnes ale máme i jiné možnosti než jen osobní pozvání do kostela. Třeba u východu z kostela budou takové malé čtverečky s informacemi o celocírkevní internetové stránce, na které je spousta zamyšlení, audioknih a písní k poslechu, můžeme si třeba dát závazek, že o tom řekneme alespoň jednomu ze svých blízkých.

My totiž nejsme Ti, kdo rozhodují o tom, kdo je vyvolený a kdo ne. Jsme ale Ti, kdo mají úkol povolávat mnohé.

V tom všem nám Bůh zůstává nablízku, jako ten, u kterého nad hněvem vždy vítězí milosrdenství.

Jakub Pavlús, farář sboru

Bohoslužby 4. 10. 2020 – neděle díkčinění

Matouš 20, 1-16: „Nebeské království je podobné hospodáři, který vyšel za svítání, aby najal dělníky na svou vinici. 2Domluvil se s dělníky na denáru za den a poslal je na svou vinici. 3Když vyšel ven okolo deváté hodiny, uviděl jiné, jak postávají na návsi a zahálejí, 4a tak jim řekl: ‚Jděte i vy na mou vinici. Dám vám spravedlivou odměnu.‘ 5A tak šli. V poledne a kolem třetí odpoledne vyšel znovu a udělal totéž. 6Když pak vyšel kolem páté odpoledne, našel jiné, jak tam postávají, a tak jim řekl: ‚Proč tu stojíte a celý den zahálíte?‘ 7‚Nikdo nás nenajal,‘ odpověděli mu. Řekl jim tedy: ‚Jděte i vy na mou vinici.‘
8Večer řekl pán vinice svému správci: ‚Zavolej dělníky a vyplať jim mzdu, počínaje od posledních až po první.‘ 9Přišli tedy ti najatí kolem páté odpoledne a dostali každý po jednom denáru. 10Když přišli na řadu ti první, mysleli si, že dostanou víc, ale i oni dostali každý po jednom denáru. 11A když ho dostali, začali reptat na hospodáře: 12‚Tihle poslední pracovali jednu hodinu a tys je postavil naroveň nám, kteří jsme v tom horku dřeli celý den!‘ 13On však jednomu z nich odpověděl: ‚Příteli, já ti nekřivdím. Nedomluvil ses se mnou na denáru? 14Vezmi si, co ti patří, a běž; já ale chci dát tomuto poslednímu stejně jako tobě. 15Nesmím si snad na svém dělat, co chci? Anebo snad kvůli mé štědrosti trpíš závistí?‘
16Takto budou poslední první a první poslední.“

Přátelé,

čím jsem si to jen zasloužil? Často jsem slyšel, jak se lidi sami sebe, nebo svých blízkých ptali tuto otázku. Někdy v dobrém, tedy, když si zasloužili zrovna něco dobrého a někdy, žel, také v tom horším smyslu slova. Tu a tam ji jako lidé adresujeme také Bohu.

Čím jsme si to jen, pane Bože zasloužili, že se mi tak dobře daří, že mi dáváš tolik požehnání a častěji snad, čím jsme si to Pane Bože zasloužili, že máme tak zkorumpované politiky, že prší tak málo, nebo naopak, tak moc, čím jsme si to jen zasloužili, že nás děti zlobí, čím jsme si jen zasloužili.

Jako by si člověk všechno musel zasloužit, ve vztahu k svým blízkým, či ve vztahu k Bohu.

Dnes slavíme díkčinění, za sebe můžu říct, že byť je z hlediska termínu v běžné době, je to jedno z nejpodivnějších díkčinění co jsem kdy zažil. Vždyť uznejte, děkovat Pánu Bohu za jeho péči o nás na prahu už druhého stavu nouze, způsobného zákeřným virem?

Část lidí z těch, kteří do kostela často nechodí by to snad mohla považovat i za provokaci. A přes to dnes chceme, i já chci, především Pánu Bohu děkovat, protože jsem přesvědčen, že i když všechno není ideální, i když všechno kolem není podle mých představ, tak je za co děkovat.

Je totiž potřeba uznat, že to Pán Bůh se světem a s lidmi, kteří ve světě žijí, tedy, ani s námi nemá vůbec lehké. Kdo z nás by, nakonec, chtěl být světovým hospodářem, mít ve světě všechno pod palcem, udržovat svět v chodu?

Možná na první poslech to zní až tak špatně, ale když pak člověk uváží, jak je to někdy těžké být hospodářem třeba jen doma, a to tedy nejenom po stránce ekonomické, ale především když přijde na komunikaci o věcech, na kterých se třeba všichni neshodneme. Jak je to někdy těžké, dívat se na chyby svých blízkých a třeba mlčet, abychom je úplně neztratili, jak je to někdy těžké balancovat mezi spravedlností a milosrdenstvím.

A vůbec, když už jsme u toho, můžeme si možná udělat takovou malou anketu. Co myslíte, bratři a sestry, přátelé, jaké vlastnosti by měl mít dobrý hospodář, jak si takového dobrého hospodáře představujeme? (Přísný? Zásadový? Diplomat? Umi odpustit? Je fér?)

Z dnešních čtení se něco málo dozvídáme o tom, jaká je ta Boží představa o hospodáři, nebo přinejmenším o hospodaření s lidskými zdroji, tedy, vlastně jsem chtěl říct: s námi, lidmi.

To první, základní, co se dozvídáme z podobenství je, že Hospodář vyhledává lidi. Dá si tu námahu, sám jde na tržnici už včasně ráno a pak se ještě během dne několikrát vrací.

Ovšem ne proto, aby lidi hnal do práce, aby je buzeroval a uháněl, stůj co stůj, jen aby budovali prosperitu a mír v Božím království. Ne a ještě jednou ne!

Hospodář, tak jak jej Ježíš představuje v podobenství o Božím království přichází s nabídkou, o které je ochotný jednat, smlouvat, nebo přinejmenším se alespoň na ní domluvit v tom smyslu, že kdo chce, ten na ni může kývnout a kdo ne, tak ten třeba dostane šanci zas ještě později. Třeba i tehdy, kdy už to nedává smysl, o páté odpoledne, chvíli předtím, než už stejné bude konec běžného pracovního času, těsně předním, než bude padla.

To druhé, co se dozvídáme je, že hospodář, ten, kterého představuje Ježíš, dodrží své slovo, dodrží smlouvu, kterou uzavřel se svými dělníky, i tehdy, když přijde na odměňování – ať už se jim to líbí, nebo nelíbí. A má poslední slovo, i když si umím představit, že dělníci ve svém reptání ještě chvíli pokračovali alespoň ve svém nitru.

S tím ale souvisí i něco jiného, to co je snad patrné jak z prvního čtení o izraelitech na poušti, tak také z podobenství o hospodáři. Hospodář reptání těch, se kterými smluvil odměnu slyší, stejně jako i Hospodin uslyší reptání Izraelské pospolitosti na poušti a stejně tak, jako slyší i to naše obyčejné reptání. A prokazuje jim své milosrdenství, nejen tím, že s nimi o tom všem rozmlouvá, ale také tím, že jim dává dostatek a dostatek dává i nám.

O to vlastně v obou příbězích jde. Ten jeden denár podobenství, to byla běžná denní mzda. Ani málo, ani moc. Stejné tak si mohli nasbírat manu i Izraelité. Dost na to, aby přežili, ale ne víc, ale ani ne míň. Tak akorát. Ne jednou, někdy v budoucnu, ale v ten pravý čas.

Myslím, že to je podstatný, často opomíjený rozměr i v podobenství o Božím království. Že Ježíš chce svým učedníkům, kteří se jej ptají, jestli dostanou extra odměnu za to, že se pro nej všeho vzdali říct, že dostanou, tak jako všichni další tak akorát. A chce to říct i nám. Nemyslím si, že primárně tím podobenstvím cílí k odměně někde ve věčnosti. Nakonec, tou odměnou je jeden denar, zhruba částka, kterou člověk potřebuje na den, žádný nezměrný poklad. Myslím si, že od Božího království ve věčnosti lze očekávat víc. A zdaleka bych to podobenství nechápal jen materiálně.

Ježíš v něm zkrátka a dobře připomíná, že Bohu, dobrému Hospodáři záleží na tom, aby mzda byla spravedlivá a aby z ní mohli vyžít i Ti, s kterými se domluvil až na konci dne. Tu odměnu, tu bych viděl i jako dar víry, který chce Pán Bůh dát všem stejně i těm, kteří se na jeho vinici nadřeli ze všech nejmíň.

Zajímavé je, že hospodář sám určí to zvláštní pořadí odměňování, kdy odměňuje nejdříve ty, kteří pracovali nejmíň. Ti, kteří snášeli tu námahu celého dne, ti, kteří přišli jako první, budou odměněni až jako poslední a naopak.

Dostává se tak paradoxně do situace, kdy své jednání musí obhajovat před těmi, kdo pracovali nejvíc, před svými nejvěrnějšími.

Pointou samozřejmě je, že Bůh chce být milosrdný, pointou také ale je, jak to má Bůh těžké, když chce být milosrdný. I v tom, že když se rozhodne být milosrdný k těm, kdo si to nejmíň zasloužili, musí snášet reptání těch, kdo pracovali nejdéle, byť oni také dostávají svou slíbenou odměnu a nejsou o nic ukráceni, pán Bůh není milosrdný na úkor svých věrných. Vždyť to dobré, co svým spravedlivým a věrným dává, to není zaslíbení, že Ti ostatní dopadnou hůř.

Svým způsobem je tak toto podobenství obranou toho, že Pán Bůh může být milosrdný, že je to především Jeho rozhodnutí.

Pro nás, pro Jeho věrné pak platí to důležité povzbuzení, že kvůli tomu nemáme trpět závistí. Boží milosrdenství by spíš mělo být inspirativní i pro naše jednání s lidmi kolem nás, zvláště v době, kdy se vůbec nežije jednoduše, kdy se svět otřásá v základech, kdy je těžké hledat důvody k vděčnosti.

Jakub Pavlús, farář sboru

Bohoslužby 9. 8. 2020

Mt 14:22-33: Hned nato přiměl Ježíš učedníky, aby vstoupili na loď a jeli před ním na druhý břeh, než propustí zástupy.
Když je propustil, vystoupil na horu, aby se o samotě modlil. Když nastal večer, byl tam sám. Loď byla daleko od země a vlny ji zmáhaly, protože vítr vál proti ní.
K ránu šel k nim, kráčeje po moři.
Když ho učedníci viděli kráčet po moři, vyděsili se, že je to přízrak, a křičeli strachem.
Ježíš na ně hned promluvil a řekl jim: „Vzchopte se, já jsem to, nebojte se!“
Petr mu odpověděl: „Pane, jsi-li to ty, poruč mi, ať přijdu k tobě po vodách!“
A on řekl: „Pojď!“ Petr vystoupil z lodi, vykročil na vodu a šel k Ježíšovi.
Ale když viděl, jaký je vítr, přepadl ho strach, začal tonout a vykřikl: „Pane, zachraň mne!“
Ježíš hned vztáhl ruku, uchopil ho a řekl mu: „Ty malověrný, proč jsi pochyboval?“
Když vstoupil na loď, vítr se utišil.
Ti, kdo byli na lodi, klaněli se mu a říkali: „Jistě jsi Boží Syn.“

Když se zvedá vítr, je to téměř vždycky k vzteku. Pamatuji si, že když jsme loni jeli s novým autem z prodejny, z Olomouce do Šumperka, tak se taky zvedl šílený vítr. Z ničeho nic přišla bouřka s ledovcem, vítr, který lámal staré stromy přímo do cesty. Bál jsem se, ani tak ne o auto, jako o sebe a Aničku, která se mnou v tom autě jela. Bylo to k vzteku. Ale ta radost, když jsme pak byli bezpečně doma.

Ale ono, i když je člověk zrovna doma, a zvedne se vítr, nemusí to být o moc lepší. Vždycky uvažuji, kolik šablon nám zas sfoukne ze střechy, jestli to vydrží ty staré, ne moc zdravé javory, co nám rostou u plotu…

No a to jsem vlastně více méně v bezpečí…

Občas se mi u toho vybaví učedníci na lodi, právě tento příběh, který jsme slyšeli dnes. Ježíš zůstal sám, poslal je na druhý břeh. A v tom se zvedl vítr a ne ledajak, vítr, který vanul proti nim, protivný vítr. Vítr ze kterého jde strach, obzvláště když jste zrovna, tak jako učedníci na lodi, na vodě… A Ježíš ani nespí v podpalubí, je kdoví kde. A je zrovna třetí hodina noční, doba, kdy by učedníci měli spát tím nejhlubším spánkem, užívat si zasloužený odpočinek po nasycení zástupů.

Navíc, my už dnes celkem víme, co se v hlubinách nachází, jak to vypadá v hlubinách velkých jezer a moří. Ale starověký člověk, člověk z dob učedníků, si představoval hluboké vody jako nekonečnou zásobárnu zlých bohů, démonů a různých příšer.

Proč jen je Ježíš v tom nechal, jak je možné, že je vševědoucí syn Boží poslal na vodu, nevěděl snad, že se zvedne takový vítr? Má snad Ježíš už svých učedníků plné zuby?

Není těžké se do této situace učedníků vcítit. Vždyť nakonec, každému se může stát, že necítí Boží blízkost. Je to podivný mix emocí, když si i my sami procházíme různými protivnými situacemi, když se ztrácíme pevnou půdu pod nohama, když ztrácíme své blízké, nebo ztrácíme jistoty, na které jsme spoléhali, když se cítíme, podobně, jako Eliáš vyhořelí v povolání, které jsme od Boha dostali.

A nakonec, celkem jistě můžeme říct, že pokud si starověký člověk představoval hlubiny vod jako místo nebezpečné, plné ledajakých démonů a zlých věcí, my zas často o naší době říkáme, že je poněkud tekutá, že v té dnešní době je všecko jaksi beztvaré, že dnešní doba, doba, kterou žijeme je sama o sobě zásobárnou takovýchto různých démonů a přízraků, které nás děsí, které nám nahánějí strach, protože jsou pro nás neznámé. A leckdy situace ve světě eskaluje rychle, každou chvíli někdy vypukne nový konflikt, každou chvíli je někde nějaký nový útok, každou chvíli se na nás valí vlna strachu a zlých zpráv a my se proti tomu všemu cítíme bezmocní, vydaní napospas. Kde pak v tom všem hledat Boha a Jeho působení?

No, popravdě, z obou čtení slyšíme, že je mnohem blíž než si myslíme. Akorát že se neprojevuje v tom rozbouření samotném, to není Boží hlas, co zvedá velké vlny a láme skály. A přesto, i když nic nehraje v náš prospěch, i když se zdá, že je vše ztraceno, Bůh je nablízku.

Někdy možná, jako učedníci, jsme natolik polekaní, natolik ovládaní strachem, že i Ježíše považujeme za přízrak, i jeho blízkost za nebezpečí. Není se čemu divit, když kráčíme tmou, nepoznáváme své blízké podle siluety, nebo, jen málokdy, většinou až podle hlasu… v krizových situacích je někdy těžké rozeznat blízké od nepřátel.

Stejně, tak je tomu i u Eliáše a učedníků. Až když Bůh promluví, až když Ježíš promluví, tak se začne vracet ztracená důvěra. Ano, i když je někdy těžké rozeznat boží blízkost, Bůh není vzdálený, ani není důvodem toho, že si procházíme různými protivnostmi. Je nám nablízku. Většinou k nám, popravdě, nepřichází tak okázale, jako když kráčí po vlnách k učedníků, často je to ten jemný tichý hlas, jako u Eliáše.

Dost často se podobáme i Petrovi. Leccos z lásky k Pánu Bohu začneme, ale pak se objeví překážky, které jako by byly skutečnější a silnější než naše důvěra v Boha – a začneme v problémech tonout jako Petr a ocitáme se v nebezpečí, že skončíme jako semena z podobenství o rozsévči, která padla do trní. V takových situacích ale mějme jistotu, že i když ztrácíme půdu pod nohama, je tu stále k pomoci natažená ruka, otevřené dveře. Jde jen o to správně tuto pomoc rozeznat, správně identifikovat Boží volání. A k tomu, abychom tento hlas rozeznali, je nejlepší po Ježíšově vzoru s Bohem pravidelně mluvit, najít si čas na rozhovor s ním, i když se vždycky najdou nějaké „důležitější“ záležitosti.

Amen.

Jakub Pavlús, farář sboru