Bohoslužby 21. 2. 2021

Žalm 25, 4-5: Dej mi poznat svoje cesty, Hospodine, uč mě chodit po svých stezkách. Veď mě cestou své pravdy a vyučuj mě, vždyť jsi Bůh, má spása, každodenně skládám svou naději v tebe.

 

KYRIE
Pane Ježíši, náš Spasiteli, náš Zachránce, přišel jsi vysvobodit tento náš hříšný svět; Pane, smiluj se!
Pane, smiluj se!

Ty sám jsi bez hříchu a přesto na sebe bereš naše viny; ty sám jsi Boží Syn a přesto stojíš na naší straně. Kriste, smiluj se.
Kriste, smiluj se!

Tys plný slitování a lásky, zdroj naší naděje a neustálé pomoci. Pane, smiluj se.
Pane, smiluj se!

Před tebou vyznáváme své hříchy, neboť tobě nezůstává nic skryto. Před tebou vyznáváme své viny, neboť v tvé odpuštění doufáme. Před tebou vyznáváme své nevěrnosti, neboť ty uzdravuješ tělo i duši.

Všemohoucí Bože, smiluj se nad námi, odpusť nám naše hříchy a doveď nás do života věčného. Amen.


KOLEKTA
Pane, Ježíši Kriste, modlil ses a postil čtyřicet dní na poušti a odolával pokušení. Prosíme tě: buď s námi, když jsme slabí. A sešli nám svého Ducha, abychom poznali a překonali, co nás od tebe odděluje. Vždyť ty zůstáváš s námi, s Otcem a ve společenství Ducha svatého, po všechny dny a navěky.

 

Genesis 9, 8-17:

Bůh řekl Noemu a jeho synům: 9  „Hle, já ustavuji svou smlouvu s vámi a s vaším potomstvem 10  i s každým živým tvorem, který je s vámi, s ptactvem, s dobytkem i s veškerou zemskou zvěří, která je s vámi, se všemi, kdo vyšli z archy, včetně zemské zvěře. 11  Ustavuji s vámi svou smlouvu. Už nebude vyhlazeno všechno tvorstvo vodami potopy a nedojde již k potopě, která by zahladila zemi.“ 12  Dále Bůh řekl: „Toto je znamení smlouvy, jež kladu mezi sebe a vás i každého živého tvora, který je s vámi, pro pokolení všech věků:  13  Položil jsem na oblak svou duhu, aby byla znamením smlouvy mezi mnou a zemí.  14  Kdykoli zahalím zemi oblakem a na oblaku se ukáže duha,  15  rozpomenu se na svou smlouvu mezi mnou a vámi i veškerým živým tvorstvem, a vody již nikdy nezpůsobí potopu ke zkáze všeho tvorstva.  16  Ukáže-li se na oblaku duha, pohlédnu na ni a rozpomenu se na věčnou smlouvu mezi Bohem a veškerým živým tvorstvem, které je na zemi.“  17  Řekl pak Bůh Noemu: „Toto je znamení smlouvy, kterou jsem ustavil mezi sebou a veškerým tvorstvem, které je na zemi.“

 

1Petrův 3, 18-22:

Vždyť i Kristus dal svůj život jednou provždy za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás přivedl k Bohu. Byl usmrcen v těle, ale obživen Duchem. 19  Tehdy také přišel vyhlásit zvěst duchům ve vězení, 20  kteří neuposlechli kdysi ve dnech Noemových. Tenkrát Boží shovívavost vyčkávala s trestem, pokud se stavěl koráb, v němž bylo z vody zachráněno jenom osm lidí. 21  To je předobraz křtu, který nyní zachraňuje vás. Nejde v něm zajisté o odstranění tělesné špíny, nýbrž o dobré svědomí, k němuž se před Bohem zavazujeme – na základě vzkříšení Ježíše Krista, 22  jenž jest na pravici Boží, když vstoupil do nebe a podřídil si anděly a vlády a mocnosti.

 

Potopa je, bratři a sestry, dost zvláštní obraz křtu. Kdo zažil, co voda dovede, tomu při něm asi zatrne. To jistě potvrdí i ti z vás, kdo pamatují potopu v 97 zde kolem Šumperka. I ti, kdo například se štěstím záplavy přežili, si je s těží budou připomínat jako zdroj nebo symbol naděje.
Podobně asi v mnohých z nás, přestože tušíme a slyšíme, že v tom biblickém vyprávění jde především o záchranu, zůstává divný pocit z té všeobecné záhuby. Z božího rozhodnutí smést z povrchu země vše, co stvořil. Přejít jakoby mimochodem tu totální zkázu a těšit se jenom z toho, že se z ní člověku ? na rozdíl od ostatních ? podařilo vyváznout, to je spíš projev patologie než naděje. Není divu, že pokud takhle nedomyšleně, my křesťané, svojí naději někdy představujeme, přemýšlivé lidi, jimž není osud druhých lhostejný, to spíš odpuzuje.
Ale nejde jenom o ten dojem navenek, ono to není ani Písmu přiměřené. Jeho poselství tu ohromnou tragédii nelíčí prostě jen jako kulisy pro záchranu, ani ji nepřejde bez zachvění jako běžné řešení. Naopak svědčí o tom, jak celá ta situace Boha zasáhla trápil se ve svém srdci. Jeho rozhodnutí není řešením technokrata, který je úspěchu svého projektu ochoten obětovat cokoli a kohokoli. Jedná zasažen, jedná s bolestí.
Jsou ale asi situace, kdy se účast a pomoc tvrdým a bolestným rozhodnutím vyhnout nemůže. Na začátku příběhu o potopě čteme, že se na zemi rozmnožila zlovůle člověka a každý výtvor jeho mysli i srdce byl v každé chvíli jen zlý. Alternativou potopy v bibli není, že by život prostě nějak pokračoval dál, jenom by to zkrátka nebylo podle božího přání. Alternativou je totální zlo, zvůle, která nutně ústí do sebezničení. Má-li mít život vůbec nějakou naději, je třeba radikální řez, je třeba začít znovu.

Když se kazatelé v kázáních na tenhle příběh snaží přiblížit, že skutečná láska a záchrana mohou mít i takhle tvrdou podobu, používají často příklad chirurga, který se rozhodl pro amputaci končetiny zasažené snětí. Amputace je vždycky tragedie. Ale pokud představuje jedinou možnost života, stává se nadějí, záchranou.

Možná že to ale není úplně dobrý příklad. I tohle by se mohlo zvrhnout v chladný kalkul a příliš rychlou ochotu zdůvodnit si svojí tvrdost. Chybí tu účast. Doktor – a nic proti doktorům nemusí být nutně osudem pacienta zasažen.

Možná by byl lepším příkladem autor, který zničí svoje celoživotní dílo vše co sám vytvořil a do čeho sám sebe vložil, když vidí, že jeho dílo kvůli lidské zvůli slouží jen naprostému zlu. I tenhle příměr jistě kulhá. Ale snad je aspoň zřejmé, že ten, kdo se tu rozhoduje a jedná, nezůstává mimo, neobětuje jednoduše druhé nějaké vlastní ideji dobra nebo poznané nutnosti – zasahuje sám sebe, a to ne proto, aby jedny potrestal a druhé zachránil, ale aby vůbec bylo možné žít.

Tak rozumím biblickému vyprávění o potopě. A jen tak je asi mohu chápat jako obraz křtu – jako potvrzení naděje založené na oběti a proto stěží sobecké, ale naopak nabízené každému. Tak je také, myslím, vykládá a dotahuje apoštol ve svém listě. Dělá to trochu zvláštně. Píše o tom, že Ježíš přišel vyhlásit zvěst duchům ve vězení, právě těm, kteří neuposlechli za dnů Noemových.

Nemá asi smysl spekulovat o tom, kde to vězení bylo, zda se jedná o podsvětí nebo o peklo a jak to tedy vlastně je nebo bude po smrti a zda křesťanství věří na duchy. Autor listu si totiž tuhle scénu vypůjčil z dobové apokalyptické literatury, konkrétně z Apokalypsy Henochovy. Henoch sice je biblická postava, ale kniha, která se jeho jména dovolává, s biblí moc společného nemá. Podle ní byl právě on poslán k padlým andělům do podzemního žaláře, aby jim vyřídil, že jejich odsouzení je konečné.

Scénář je tedy obdobný, ale hned je také jasné, čím se apoštolovo poselství liší, co je pro ně vlastní a podstatné. Ježíš nepřichází provinilým potvrdit osudový ortel, přichází vyhlásit zvěst. A kdo by váhal jakou, ten může číst o pár řádků níž, že i mrtvým bylo zvěstováno evangelium  tedy dobrá zpráva, radostná zvěst, vyhlášení svobody, propuštění, naděje. Skutečně se nabízí všem, i těm, kdo jsou podle lidové zbožnosti na odpis, i těm, co neposlechli, i provinilým.

Právě tuhle nabídku křest každému potvrzuje. Apoštol píše, že v ní jde o dobré svědomí, ke kterému se před Bohem zavazujeme.

To se zdá být jasné, ale pozor na to, abychom tomu opravdu dobře rozuměli. Jak je snadné to poplést ukazuje třeba Ježíšovo podobenství o hřivnách. Služebník, který se v něm při spravování svěřené hřivny zaměřil na to, aby mu Pán nemohl nic vyčíst, tedy aby před ním měl čisté svědomí, totálně pohořel. A podobně u Ježíše dopadl i mladík, který stále jen usiloval o to, aby byl dobrý.

Ono nás totiž od Boha nevzdaluje jenom špatné svědomí, ale možná ještě víc touha dopracovat se k tomu dobrému. V ní je totiž cílem všeho, co děláme, právě jen naše dobré svědomí, naše dobrota, my sami. Láska, vztah k druhým i k Bohu, se pak vytratí. I v dobrých skutcích nakonec půjde o nás.

Neohraničenou výzvu Miluj omezíme jen na jasně splnitelné skutky, abychom mohli mít jistotu, že jsme obstáli. Touha udržet si čisté svědomí nám nedovolí věrně provázet druhé, protože to někdy znamená spolunést i jejich vinu, riskovat, že nám bude přičtena. Křivé obvinění nás pak dožene k nepříčetnosti, ve které se necháme snadno strhnout k zlému. A nakonec, abychom si uchovali alespoň zdání dobrého svědomí si, jak bible říká, zamilujeme více tmu než světlo. Upřímnost a otevřenost, která umí přiznat chybu, nám bude cizí.

Pochopit ten závazek k dobrému svědomí jako úkol, abychom si ho sami udrželi, to je osudový omyl, kterému asi všichni někdy podléháme. Vypadá totiž ušlechtile, a tak nám ani nedojde, jak má blízko k našeptávání pokušitele, že bychom přece mohli být jako Bůh, že bychom se vlastně mohli udělat sami. Právě u toho však začíná ta tragická stránka potopy.

Slova apoštola je třeba číst pozorně. On totiž dodává, že se k dobrému svědomí před Bohem nezavazujeme na základě svých mravních sil, pevné vůle a odhodlání, ale na základě vzkříšení Ježíše Krista. Dobré svědomí je založeno na tom, co dělá Bůh. To je právě ten dar, který nám Bůh nabízí, a my ho máme přijmout. Zavazujeme se právě jen k tomu, že ho v důvěře necháme na něm, že budeme důvěřovat, že to, co pro ně on udělal, stačí.

Někomu to může připadat málo. Někdo v tom může vidět jen prostor pro libovůli a uvolnění morálky. Nebyl by první. Farizeje to rozčilovalo už za Ježíšova života. Ale opak je pravdou. Teprve v téhle důvěře se otvírá prostor pro lásku, pro věrnost a pro radost. Kdo ve svém jednání nemusí sledovat jen svoje ospravedlnění, ten může opravdu vidět potřeby druhých a věnovat se jim. Může být k sobě upřímný a v lásce riskovat i to, že na něj padne stín viny. A může raději snést i křivé obvinění, než aby se sám proti lásce provinil. To je ten nový začátek, ve kterém je naše záchrana a ke kterému říkáme ve křtu své ano. Amen

 

Přímluvy:

Hospodin vyslyší ty, kteří k němu volají. Vzývejme ho, aby zachránil a uzdravil nás i svět, ve kterém žijeme.

 

  1. Prosme za všechny, kteří se připravují na křest.
  2. Prosme za vládu, poslance a hejtmany, aby svým jednáním naši zemi chránili před ekonomickým i společenským kolapsem.
  3. Prosme o Boží pomoc pro nemocnice přeplněné pacienty s nemocí covid.
  4. Prosme o nalezení cesty k zastavení pandemie koronaviru a prosme za chudé státy, které mají obtížný přístup k očkování.
  5. Prosme za Rusko a za Čínu, aby nalezly cestu ke svobodě svých občanů a k odpovědnosti vůči nim
  6. Prosme za všechny, kdo zažili jakoukoli formu zneužívání a prosme za jejich rodiny a blízké.
  7. Prosme o dar naděje plynoucí z víry pro celé naše společenství.

 

Bože, jsi dobrý a dokonalý, proto ukazuješ hříšníkům cestu. Vyslyš naše prosby a veď nás ve své pravdě. Skrze Krista, našeho Pána. Amen

 

Poslání / Marek 1, 9-15:

V těch dnech přišel Ježíš z Nazareta v Galileji a byl v Jordánu od Jana pokřtěn. Vtom, jak vystupoval z vody, uviděl nebesa rozevřená a Ducha, který jako holubice sestupuje na něj. A z nebe se ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil.“ 12  A hned ho Duch vyvedl na poušť. 13  Byl na poušti čtyřicet dní a satan ho pokoušel; byl mezi dravou zvěří a andělé ho obsluhovali. 14  Když byl Jan uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a kázal Boží evangelium: 15  „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu.“

 

Jakub Pavlús, farář sboru

Bohoslužby 14. 2. 2021

Žalm 30, 3-6: Hospodine, Bože můj, k tobě jsem volal o pomoc a uzdravils mě.  4  Vyvedl jsi mě z podsvětí, Hospodine, zachovals mě při životě, abych nesestoupil v jámu.  5  Pějte žalmy Hospodinu, jeho věrní, vzdejte chválu tomu, co připomíná jeho svatost,  6  neboť jeho hněv je na okamžik, jeho přízeň však na celý život. Večer se uhostí pláč, a ráno všechno plesá

Kolekta:

Otče veškeré útěchy,
Tvůj Syn uzdravoval nemocné a dával jejich životu nový smysl.
Ve svém slitování pohleď na všechny trpící na tomto světě,
vysvoboď je ze samoty a trpkosti a daruj jim spásu a život.
Prosíme Tě o to skrze Ježíše Krista,
Tvého Syna a našeho bratra,
který s Tebou a s Duchem svatým
žije v našem středu nyní a navěky.

2 Královská 5, 1-14: Naamán, velitel vojska aramejského krále, byl u svého pána ve veliké vážnosti a oblibě, protože skrze něho dal Hospodin Aramejcům vítězství. Tento muž, udatný bohatýr, byl postižen malomocenstvím. 2  Jednou vyrazily z Aramu hordy a zajaly v izraelské zemi malé děvčátko. To sloužilo Naamánově ženě. 3  Řeklo své paní: „Kdyby se můj pán dostal k proroku, který je v Samaří, ten by ho jistě malomocenství zbavil.“ 4  Naamán to šel oznámit svému pánu: „Tak a tak mluvilo to děvče z izraelské země.“ 5  Aramejský král řekl: „Vyprav se tam a já pošlu izraelskému králi dopis.“ I šel. Vzal s sebou deset talentů stříbra a šest tisíc šekelů zlata a desatery sváteční šaty. 6  Izraelskému králi přinesl dopis: „Jakmile ti dojde tento dopis, s nímž jsem ti poslal svého služebníka Naamána, zbav ho malomocenství.“ 7  Když izraelský král dopis přečetl, roztrhl své roucho a řekl: „Jsem snad Bůh, abych rozdával smrt nebo život, že ke mně posílá někoho, abych ho zbavil malomocenství? Jen uvažte a pohleďte, že hledá proti mně záminku!“  8  Když Elíša, muž Boží, uslyšel, že izraelský král roztrhl své roucho, vzkázal králi: „Proč jsi roztrhl své roucho? Jen ať přijde ke mně. Pozná, že je v Izraeli prorok.“ 9  Naamán tedy přijel se svými koni a s vozem a zastavil u vchodu do Elíšova domu. 10  Elíša mu po poslovi vzkázal: „Jdi, omyj se sedmkrát v Jordánu a tvé tělo bude opět zdravé. Budeš čist.“ 11  Ale Naamán se rozlítil a odešel. Řekl: „Hle, říkal jsem si: ‚Zajisté ke mně vyjde, postaví se a bude vzývat jméno Hospodina, svého Boha, bude mávat rukou směrem k posvátnému místu, a tak mě zbaví malomocenství.‘ 12  Cožpak nejsou damašské řeky Abána a Parpar lepší než všechny vody izraelské? Cožpak jsem se nemohl omýt v nich, abych byl čist?“ Obrátil se a rozhořčeně odcházel. 13  Ale jeho služebníci přistoupili a domlouvali mu: „Otče, ten prorok ti řekl důležitou věc. Proč bys to neudělal? Přece ti řekl: ‚Omyj se, a budeš čist.‘“ 14  On tedy sestoupil a ponořil se sedmkrát do Jordánu podle slova muže Božího. A jeho tělo bylo opět jako tělo malého chlapce. Byl čist. 

Marek 1, 40-45: Přijde k němu malomocný a na kolenou ho prosí: „Chceš-li, můžeš mě očistit.“ 41  Ježíš se slitoval, vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl: „Chci, buď čist.“ 42  A hned se jeho malomocenství ztratilo a byl očištěn. 43  Ježíš mu pohrozil, poslal jej ihned pryč 44  a nařídil mu: „Ne abys někomu něco říkal! Ale jdi, ukaž se knězi a obětuj za své očištění, co Mojžíš přikázal – jim na svědectví.“ 45  On však odešel a mnoho o tom vyprávěl a rozhlašoval, takže Ježíš už nemohl veřejně vejít do města, ale zůstával venku na opuštěných místech. A chodili k němu odevšad.

 

Trh s reklamou je dneska obrovský. A není divu. Pokud je alespoň jedna věc, po které každý, kdo nabízí poctivý tovar, nebo dobré služby touží je to zřejmě toto: aby se to rozkřiklo mezi lidi. Vždyť nakonec, co je lepší reklama, než spokojení zákazníci? Snad i proto nás dnes každý prodejce, každý kdo nabízí služby žádá o to, abychom později napsali někde na internet „recenzi“. A musím říct, že i já jako spotřebitel to považuji za skvělou věc. Když uvažuji o tom, že si koupím produkt, který tak úplně neznám tak první, co vyhledávám jsou recenze – nejen ty odborné, ale i ty uživatelské.

Celkem upřímně si myslím, že až na absenci masových sdělovacích prostředků to za časů Ježíše nebylo zas tak výrazně jiné. Lidé si už tenkrát mezi sebou rádi řekli, kde se co dá dobře sehnat, nakoupit, kde se dá najít dobrý učitel a případně i to, kde najít dobrého léčitele. A tak se stejně rychle roznesli zprávy o těch dobrých i o těch zlých z každého „oboru“.

I dnešní text to dokládá. Je v mnoha ohledech zajímavý. Třeba i v tom, že u Marka se jedním z prvních „misionářů“ víry v Ježíše Krista stane člověk, kterému to Ježíš sám vysloveně zakázal, a to dost jasně, když mu podle Marka dokonce pohrozil a řekl: „A ne abys někomu něco říkal“. Navíc to slůvko, které překlady většinou smířlivě překládají tak, že Ježíš někomu pohrozí, má v řečtině mnohem tvrdší význam. Mohli bychom jej spíš překládat tak, že Ježíš se na něj osopí, oboří, nebo, jak stejné sloveso překládá „21“ – že mu Ježíš vyhubuje a pošle jej pryč.

Těch důvodů proč se Ježíš brání tomu, aby o něm uzdravený muž mluvil může být spousta. Než spekulovat, řekněme si rovnou, že Marek se tím hlavním vůbec netají. Poté, co Ježíšovo vyhubování uzdravenému nepadne na úrodnou půdu přichází to, čemu se Ježíš vlastně chtěl vyhnout – ve městě se už nemůže ani ukázat a i do pustiny k němu chodí lidi odevšad – ale ne proto, aby poslouchali jeho zvěst – proto, aby je uzdravoval, aby činil zázraky. Zkrátka, lidé chtějí od Ježíše to, čím se proslavil. Stejně jako lidé dnes od slavných zpěváků očekávají, že jim zazpívají i na ulici, od lidí z IT to, že jim kdykoliv doma opraví počítač a tak dále.

Není divu, uzdravení z malomocenství, to je veliká věc, jak už nám ostatně ozřejmuje i první čtení. Když si Aramejský král žádá od Izraelského krále proroka, který by jeho Naámána uzdravil z malomocenství, považuje to Izraelský král za provokaci, ze které nemůže být nic, než válka – protože uzdravit z malomocenství nelze. Ale v prvním i druhém čtení to jednou Eliša a pak zas Ježíš zvládnou.

A taky se té reakci lidí v okolí Ježíše nelze divit. I my dnes toužíme po zázraku, chtěli bychom, aby nemoci zmizeli, anebo, alespoň, aby netrápili naše blízké. Taky si často říkáme: „Pane, kdybys chtěl, mohl bys nás uzdravit“ a taky: „Pane, kdybys chtěl, mohl by CoViD zmizet a s ním i všechny jiné nemoci které nás obírají o blízké“. Častěji ale zažíváme Boží mlčení vůči těmto našim žádostem, zdaleka kolem sebe nevidíme tolik uzdravování, kolik nám jej naservírují evangelisté. Je to snad naše chyba? Věříme snad nějak zle, nebo míň?

Jako lidé jsme tak často vystaveni Boží nepochopitelnosti. Nerozumíme a asi ani nemůžeme porozumět všem svým nedokonalostem a tomu, proč nás takto nedokonalé Bůh nechává. Ale můžeme a jsem přesvědčen že se i máme dostávat do dialogu s Bohem, doptávat se, nechat si třeba i vyhubovat, navázat s Bohem vztah, ve kterém má své místo i přiznaná rozdílnost a nepochopení.

Vyžaduje si to ovšem mnoho trpělivosti a touhy nejen mluvit, ale i naslouchat. A nejen to, vyžaduje si to také důvěru, odvahu vstoupit do neznámých vod, kterou musel nabrat i Naámán, který se divil, že se musí ponořit zrovna do Jordánu, jakokdyby řeky v jeho krajině nebyly dost dobré. Nic z toho není snadná věc. Tak to ale bývá, že o zkušenosti, které „stojí za to“ se člověk musí často snažit, že nepřicházejí samy sebou.  

Když čtu příběh Námána a příběh onoho bezejmenného malomocného z Markova evangelia, říkám si, že to je to, co bych pro mnohé ve svém okolí chtěl. Nejen to fyzické zdraví. Protože uzdravení z malomocenství vám dá mnohem víc, než fyzické zdraví. Vrátí vás do společnosti, ukončí karanténu, ve které byste museli jinak žít do konce svých dnů na zemi.

Ježíš onomu malomocnému, kterého jméno se nedozvíme říká: jdi ukaž se knězi a obětuj za své očištění JIM na svědectví. Koho myslí, když říká jim? Knežím? To spíš ne, ti uvidí svědectví už když se ukáže, že muž je očištěn. Tak tedy komu? No „jim“ – tedy, těm všem kdo tu nejsou, všem těm, kdo kterým jsi se musel vyhýbat, všem těm, kteří se tě stranili, všem jim na svědectví obětuj, aby věděli, že se ti už nemusí vyhýbat.

V tom, co Ježíš říká onomu malomocnému, tedy, už uzdravenému člověku je ještě jeden zajímavý rozpor: nemůže mluvit o tom, kdo ani jak jej uzdravil, ale uzdravení na něm má být vidět, nemá jej skrývat.

A co tedy my? Jak z toho my vlastně vyjdeme? Pro nás už rozhodně neplatí, že bychom o Ježíšovi neměli podávat dobré recenze, dělat Ježíšovi a Bohu ve světě dobrou reklamu – právě naopak. Jak teda dnes udělat Ježíšovi dobrou reklamu? Navrhoval bych – neslibujme zázraky, protože o ty Ježíšovi nešlo ani před dvěmi tisíciletími. Ale vytvářejme prostor přijetí, prostor do kterého můžou přijít i lidé všelijak zranění a jiní. Vzpomeňme na to, jak víra v Ježíše a následování Jeho učení změnilo náš život, náš postoj k sobě, k Bohu a ke světu a mluvme o tom před lidmi.

Amen

Přímluvy:

Ježíš se dotkl nemocného a uzdravil ho. S důvěrou položme před našeho Pána své prosby, aby se „dotkl“ nemocí našeho světa a uzdravil je:

  1. Prosme za nemocné, slabé a umírající a také za ty, kdo je ošetřují.
  2. Prosme o Boží pomoc s omezením vlivu nové mutace coronaviru.
  3. Prosme za obyvatele Myanmaru a tamní odpovědné představitele, aby společně usilovali o službu společnému dobru a národnímu smíření.
  4. Prosme za země, které omezují svobodu slova a lidská práva.
  5. Prosme za ty, kteří žijí stigmatizováni a vyčleněni ze společnosti.
  6. Prosme za mladé lidi, aby nalezli odvahu uzavřít plnohodnotné manželství.
  7. Prosme za nemocné členy našeho společenství a zvláště za ty, kteří nemohou přicházet mezi nás.

Dobrý Otče, ty nás očišťuješ a uzdravuješ. Pomoz nám, ať všechno, co žijeme a děláme, konáme ke tvé oslavě. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.

Slovo poslání:

1 Kor 9, 19-23: Jsem svoboden ode všech, ale učinil jsem se otrokem všech, abych mnohé získal. 20  Židům jsem byl židem, abych získal židy. Těm, kteří jsou pod zákonem, byl jsem pod zákonem, abych získal ty, kteří jsou pod zákonem – i když sám pod zákonem nejsem. 21  Těm, kteří jsou bez zákona, byl jsem bez zákona, abych získal ty, kteří jsou bez zákona – i když před Bohem nejsem bez zákona, neboť mým zákonem je Kristus. 22  Těm, kdo jsou slabí, stal jsem se slabým, abych získal slabé. Všem jsem se stal vším, abych získal aspoň některé. 23  Všecko to dělám pro evangelium, abych na něm měl podíl.

 

Jakub Pavlús, farář sboru

Bohoslužby 31. 1. 2021

Žalm 111, 1-3: Chválu vzdávám Hospodinu celým srdcem, v kruhu přímých, v shromáždění. 2  Činy Hospodinovy jsou velké, vyhledávané všemi, kdo zálibu v nich našli. 3  Velebné a důstojné je jeho dílo, jeho spravedlnost trvá navždy.

 

Kolekta:

Bože, v blízkosti tvého Syna ztrácí zlo svou sílu – nemocní jsou uzdravováni a mnohým se zvěstuje evangelium. Dej, abychom dokázali tvé slovo uchovávat a šířit s důvěrou, že ono samotné je tím nejlepším lékem uzdravujícím k životu věčnému. O to tě prosíme skrze Krista, našeho Pána, který s tebou v jednotě Ducha sv. žije a kraluje na věky věků.

 

Deuteronomium 18, 15-20: Hospodin, tvůj Bůh, ti povolá z tvého středu, z tvých bratří, proroka, jako jsem já. Jeho budete poslouchat 16  zcela podle toho, co jsi žádal od Hospodina, svého Boha, na Chorébu v den shromáždění: „Kéž neslyším už hlas Hospodina, svého Boha, a nevidím už ten veliký oheň, abych nezemřel.“ 17  Hospodin mi řekl: „Dobře to pověděli. 18  Povolám jim proroka z jejich bratří, jako jsi ty. Do jeho úst vložím svá slova a on jim bude mluvit vše, co mu přikáži. 19  Kdo by má slova, která on bude mluvit mým jménem, neposlouchal, toho já sám budu volat k odpovědnosti. 20  Avšak prorok, který by opovážlivě mluvil mým jménem něco, co jsem mu mluvit nepřikázal, nebo který by mluvil jménem jiných bohů, takový prorok zemře.“

 

Marek 1, 21-28: Když přišli do Kafarnaum, hned v sobotu šel do synagógy a učil. 22  I žasli nad jeho učením, neboť je učil jako ten, kdo má moc, a ne jako zákoníci. 23  V jejich synagóze byl právě člověk, posedlý nečistým duchem. Ten vykřikl: 24  „Co je ti do nás, Ježíši Nazaretský? Přišel jsi nás zahubit? Vím, kdo jsi. Jsi Svatý Boží.“ 25  Ale Ježíš mu pohrozil: „Umlkni a vyjdi z něho!“ 26  Nečistý duch jím zalomcoval a s velikým křikem z něho vyšel. 27  Všichni užasli a jeden druhého se ptali: „Co to je? Nové učení plné moci – i nečistým duchům přikáže, a poslechnou ho.“ 28  A pověst o něm se rychle roznesla všude po celé galilejské krajině.

 

Pokračujeme vlastně přesně tam, kde jsme minulý týden skončili. Ježíš povolal své první učedníky se kterými se vydal na cestu Galilejí, podél Galilejského jezera – to je to, které si místní pletli s mořem. Nově se ale dozvídáme i to, kam že se to vlastně vydali. Jdou do Kafarnaum.

Pokud jsme si minule řekli, že se o Galileji obecně dá říct, že to byl vlastně dost slušný zapadákov, musíme při Kafarnaum konstatovat, že toto město je výjimkou. Je to sice malé město, ale leží na důležité obchodní stezce Via Maris. A navíc leží i na hranicích území Heroda Antipase a Heroda Filipa. Tito dva pánové se neměli moc rádi a tedy, můžeme říct že pro Ježíše, který převzal zvěst Jana Křtitele, provokativní zvěst za kterou byl Jan uvězněn, je to skvělé strategické místo už jen proto, že vždycky mohl utéct „za hranice“ kdyby jednoho z Herodů naštval.

Musím ale říct, že si nemyslím, že to byl záměr sám o sobě. Ježíš se nakonec nechtěl skrývat. Právě naopak. Jeho záměr byl zcela jiný. Nevím, jestli chtěl být viděn, ale jsem si celkem jist, že chtěl být slyšen, že měl co říct.

Evangelista nám Ježíšovy priority celkem jasně ukazuje, když řekne že po příchodu do Kafarnaum, hned v první možnou sobotu Ježíš zamířil do synagogy aby tam UČIL. To je důležité. Ježíš se nevyčleňuje z komunity, ani z té náboženské komunity a hned jak je to možné, vyučuje v Synagoze. Ježíšovým záměrem je, aby tam vyučoval. Vím, že se opakuji, ale je to dnes opravdu důležité.

Ježíš tedy učí, coby hostující rabín. Učí tak, že lidé žasnou. To slovo žasnout (exeplésonto), může nést pozitivní i negativní náboj. Lidé kteří byli v synagoze žasli, tedy, tak néjak je to zvedalo ze židle, některé radostí a některé možná i rozhořčením, nespokojeností. Víme ale díky tomu, že Ježíš svým učením zaujal, vzbudil pozornost. Proč? Protože učil jako ten, kdo má autoritu. A patrně to jeho učení nebylo bezkonfliktní. Nevíme, co konkrétně učil tu sobotu v synagoze. A jak rádi bychom věděli, viďte? Můžeme ale jen typovat.

Třeba jen rozvinul to, o čem mluvil předtím když chodil kolem jezera. Čiňte pokání a věřte evangeliu. Tedy, změňte svůj postoj k životu a věřte tomu, že Bůh to s vámi myslí dobře. Ono nakonec, už jen to může být pro někoho dobrá zpráva a pro někoho provokace. Jak jako změnte svůj postoj k životu? Jakože chce Ježíš snad říct, že něco dělám(e) špatně? Trochu drzej, nebo ne?

Nicméně, ať už Ježíš učil co učil na scéně se ukáže člověk posedlý nečistým duchem. Slovní spojení „nečistý duch“ které používá Marek, najdete v evangeliích ještě ve variaci, kdy se mluví o „démonu“. Křesťané dnes obvykle říkají, že to, co v evangelijích označujeme buďto jako nečistého ducha, nebo jako démona, bychom dnes asi označili za duševní nemoc. To ovšem tak úplně nevystihuje Markovo chápání. Více by snad odpovídalo, kdybychom mluvili o nějaké posedlosti. Proč?

Vždyť uvažte sami. Čím může být člověk posedlý? Strachem, žárlivostí, antisemitismem, nenávistí, konspiracemi, vlastním úspěchem, mocí… Dalo by se pokračovat. Ale když o někom řekneme, že je něčím posedlý, vyjadřujeme tím, že ta věc, kterou je posedlý jako by napůl jednala za něj. Jakoby mu to přerostlo přes hlavu. Takové to: „Je to fajn člověk, hlavně se s ním ale nepouštěj do debaty čipování“. Celou tu škálu od fanatismu, přes nepřiměřené nadšení až po skutečné duševní poruchy Marek zahrnuje pod ty „nečisté duchy“.

Zkrátka a dobře, Ježíš v té synagoze narazí na člověka, který je něčím posedlý, kterému něco nedobrého přerostlo přes hlavu. Ale, už jen styl jakým Ježíš s nečistým duchem komunikuje naznačuje, že exorcismy nejsou to, proč přišel do synagogy. To krátké: „Zmlkni a vyjdi z něho“ dostatečně naznačuje, že Ježíš přišel především vyučovat a ne se hádat s „nečistými duchy“ kteří mají tendenci strhávat na sebe pozornost svého okolí. Ale ano, u Marka ještě mnohokrát poté čteme, jak ježíš vyhání zlé duchy. Takže ano, také jednoznačný boj s fanatismem, s tím co lidem přerůstá přes hlavu, s tím pod čím jsou lidé sami chudáci, to k Ježíšovu působení patří a patří to také k působení církve ve světě.

Otázkou je jak to Ježíš dělá. Klasický exorcismus byl už za jeho dob docela zpochybňován ve vzdělanějších kruzích. A Ježíš opravdu tuto aktivitu nijak nevyhledával, protože pŕišel vyučovat.

Jenomže Ježíšovo učení bylo a je natolik osvobozující, natolik inspirující že provokovalo a provokuje všechny ty, kdo chtěli lidi držet v šachu. Dostojevskij to krásné vystihl slovy Velkého inkvizitora, který ve vězení Ježíšovi říká: „Člověk není schopný žít ve svobodě, kterou ty nabízíš.“

 

1 Kor 8,2-3: Jestliže si někdo myslí, že něco už plně poznal, ten ještě nepoznal tak, jak je třeba. 3  Kdo však miluje Boha, je od něho poznán.

 

Jakub Pavlús, farář sboru

Bohoslužby 24. 1. 2021

Ž 62, 10-13: Jen pouhé nic jsou přece smrtelníci, lidští tvorové jsou jako přeludy: Budou-li spolu na váhu položeni, lehčí se ukážou než pouhé nic!

Nespoléhejte na bezpráví, nedoufejte marně v krádeže, a kdyby vzrůstalo vaše jmění, v srdci mu místo nedejte! Jednou

Bůh mluvil, dvakrát jsem to slyšel, že Bohu síla náleží. Tobě náleží také láska, Pane, ty přece každému jeho skutky odplatíš!

Kolekta:

Pane Ježíši, tys své učedníky hledal mezi prostými rybáři. Dej, abychom se také my po jejich příkladu uměli vzdávat pozemského bohatství ve prospěch nebeského. Vždyť ty, v jednotě s Otcem a Duchem svatým žiješ a kraluješ na věky věků.

Jonáš 3, 1-5, 10:

A Jonáš podruhé dostal slovo od Hospodina: „Vstaň a jdi do Ninive, toho velikého města, a kaž mu, co ti sám řeknu.“ Jonáš tedy vstal a šel do Ninive, jak mu Hospodin řekl. Ninive bylo nesmírně veliké město; projít jej trvalo tři dny. Jonáš vešel do města a už prvního dne, kdy jím začal procházet a volat: „Ninive bude za čtyřicet dnů zničeno,“ obyvatelé Ninive uvěřili Bohu. Vyhlásili půst a všichni od nejmenších až po největší oblékli pytlovinu. A když Bůh uviděl, jak se zachovali a jak se odvrátili od svých zlých cest, slitoval se a přestože řekl, že s nimi naloží zle, upustil od toho a neprovedl to.

Marek 1, 14-20:

Když byl Jan uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a kázal Boží evangelium: „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu.“   Když šel podél Galilejského moře, uviděl Šimona a jeho bratra Ondřeje, jak vrhají síť do moře; byli totiž rybáři.  Ježíš jim řekl: „Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí.“  Ihned opustili sítě a šli za ním.  O něco dále uviděl Jakuba Zebedeova a jeho bratra Jana; ti byli na lodi a spravovali sítě. Hned je povolal. A zanechali na lodi svého otce Zebedea s pomocníky a šli za ním.

 

Během toho loňského roku mi v relativně krátkém období umřely tři zuby. Já vím, není se čím chválit. Mnozí z vás sami dobře víte, kolik je s tím „radosti“ když se něco takového stane. Když už to bylo potřetí, co jsem takto přišel ke své skvělé paní zubařce, přísně se na mě podívala a kladla mi na srdce péči o chrup. Přikyvoval jsem. A pak mi s úsměvem pod respirátorem řekla: „No ale nebojte, dám vám anestezi a hned se vám uleví.“. Odpověděl jsem ji tehdy celkem profesionálně, citací z toho dnešního evangelia: „Já vím, paní doktorko: „Čiňte pokání a věřte evangeliu““.

Tehdy na dlouhé vysvětlování, co je pokání a co je evangelium nebyl čas. Dneska je. Ale nejsem si vlastně jist, jak moc to je nevyhnutné vysvětlovat zde, v kostele. Ale říká se, že opakování je matka moudrosti, takže snad alespoň ve zkratce, protože je to hodně křesťanský slovník. Když Ježíš volá k pokání, nevolá k neproduktivní (sebe)lítosti, ale ke změně myšlení, ke změně svého postoje. A když říká: „věřte evangeliu“ nemyslí tím, že máme věřit v doslovnou inspiraci těch napsaných, ale spíš, že máme věřit v boží dobrou zprávu, v to, že Bůh je s námi, ne proti nám.

Když tyto dvě věci Ježíš hlásá poblíž Galilejského moře (jak místní nadneseně pojmenovali sladkovodní jezero asi tři krát větší než vodní nádrž Lipno), říká, že se už „naplnil čas“ a že se „přiblížilo Boží království“. Cosi jako to pamětníkům známé „už je to tady“ z náměstí. Tedy, v dobrém smyslu slova, Ježíš upozorňuje, že se přiblížil dějinný zlom.

A jak to vlastně vypadá, v reálu? Kde se ten dějinný zlom začíná? Ježíš chodí po Galileji, což je vlastně ve své době celkem zapadákov, kolem jezera, které místní lidé označují mořem, tu a tam se s místními dá do řeči a říká: Už je to tady. Čas nazrál. Doba je těhotná očekáváním.

V prvním čtení takto chodil Jonáš po Ninive a hlásal, že toto město bude zničeno za pouhých čtyřicet dnů.

No a aby to nebylo jen tak, Ježíš zakládá nové hnutí. Nejen, že s lidmi mluví, některé z nich povolává k tomu, aby se k němu připojili. Zde čteme o čtyřech. Docent Mrázek z ETFky k tomu trefně říká, že to je skoro jako když don Quijote vezme na své výjezdy Sancho Panzu.

Abychom si rozuměli, nechci tento děj nijak zlehčovat, jenom je dobré porozumět tomu kontextu, ve kterém se to všechno odehrává. Je dobré pochopit, že to Ježíš neměl zas tak snadné, dokonce ani na začátku.

Evangelista Marek to vlastně říká hned. On už vlastně v Judsku někdo takový byl, kdo to říkal, že věci se dávají do pohybu. On ten někdo, tedy, Jan Křtitel, za kterým chodili zástupy, ale někam zmizel, téměř jako v románu ´1984 od Orwella, anebo, pokud by vám to bylo bližší, tak jako v díle od Kafky. Prostě zmizel, Marek nám neřekne, kdo jej uvěznil, prostě se to stalo, Jan byl uvězněn. A těsné poté Ježíš zakládá sv nové hnutí se stejnou myšlenkou, kterou posouvá dál.

Tu myšlenku bychom mohli přetlumočit takto: „Změňte svůj postoj k životu, je na to nejvyšší čas, nic už nebude jako předtím, protože Bůh bere všechno do svých rukou, ale věřte tomu, že je to dobrá zpráva!“  

Oproti tomu Jonášovu: „Ještě čtyřicet dní a Ninive bude vyvráceno“ přichází Ježíš s vlastně skvělou zprávou. A přesto zde nevidíme nadšenou reakci celého okolí. Snad je to tím, že Jonášův příběh je spíš teoretické prozaické dílo a Markovo evangelium je zpráva o tom, jak to bylo s Ježíšem z Nazareta, jeho učením a jeho učedníky. V tom případě je fér přiznat, že na začátku se Ježíš nedočkal nadšeného přijetí své zvěsti, Marek opravdu nemůže napsat, že muži galilejští uvěřili Bohu,tak jak se to píše v Jonášovi o mužích z Ninive.

A jak je to s námi? Věříme na možnost změny? Nebo spíš doufáme, že věci zůstanou věčně „po starém“. Ve čtvrtek jsem se třeba na angličtině bavil se svou lektorkou Jeniffer o tom, jestli ještě věříme na to, že po covidu se svět zas vrátí „do normálu“. A upřímně, asi tomu věřím čím dál míň. Stejně jako čím dál míň věřím na nějakou dobu „po“ covidu.

V co ale věřím je to, že je dobré být otevřený změnám svého postoje, nezapomínat v dobrých, ani v těch zlých časech na to, že žádná doba netrvá věčně a že Bůh je s námi, ne proti nám, že Bůh nás může provést i touto dobou a přivést nás k dobrým změnám. Věřím, že ta Ježíšova výzva, která zněla kdysi Galilejským zapadákovem zní i pro nás, že i my jsme zváni ke změně k lepšímu a že s Boží pomocí tuto změnu můžeme dosáhnout.

A říkám si, když vidím ten „skromný“ Ježíšův začátek, že to zřejmě nebude náhoda. Kdyby Ježíš chtěl, mohl by mít davy následovníků. Jenomže, zřejmě nechtěl. Od rozvášněných davů Ježíš utíkal, evangelisté to píšou opakovaně. A není divu. Rozvášněný dav často vezme revoluci po svém, a jméno Boží k tomu pouze zneužije. Viděli jsme to ostatně i nedávno v Capitol Hill, když se revolucionář s přezdívkou „Šaman“ oděný v kožešině s Vikingskými rohy postavil k řečnickému pultu a modlil se ve jménu Ježíše. Mám za to, že o takovou změnu, o takovou pseudorevoluci Ježíš nestojí, nebo k ní přinejmenším nepovolává.

Povolává k mnohem náročnější revoluci, k vnitřní revoluci, ke změně sebe sama, změně, ve které mě nepodpoří davová psychóza, změně, která je trvalým a dlouhodobým procesem, na začátku kterého se navíc, často jako Šimon, Ondřej, Filip a Jan musíme vzdát svých jistot a vykročit do neznáma.

Na této cestě ale nejsme sami, je na ní s námi Bůh, který je milostivý a plný slitování, jak o něm svědčí Jonáš naštvaný na kopci nad Ninive. Bůh, kterému náleží síla, jak jsme to slyšeli i ze žalmu.
Amen.

 

Přímluvy:

Modleme se k Bohu, který pečuje o všechno, a v upřímné pokoře říkejme: Slyš nás, Hospodine.

Buď stráží své církve. Pomáhej jejím služebníkům.
    Slyš nás, Hospodine
Veď ty, kdo stojí v čele států. Zachovej národům mír. Prosazuj spravedlnost.
    Slyš nás, Hospodine
Uhas nepřátelství. Sklíčené potěšuj. Strádajícím pomoz.
    Slyš nás, Hospodine
Zastaň se pronásledovaných. Vyhnancům vrať vlast. Zajatce vysvoboď.
    Slyš nás, Hospodine
Pocestné provázej. Pokoušené posiluj. Ochraňuj slabé.
    Slyš nás, Hospodine
Uzdrav nemocné. Stůj při umírajících. Chraň nás před nenadálou smrtí.
    Slyš nás, Hospodine
Našim přátelům a blízkým žehnej. Zemřelým dej život věčný.
    Slyš nás, Hospodine

1 Kor 7, 29-31: Říkám vám, bratři, už nezbývá moc času. Ať tedy i ženatí jsou jako neženatí, ti, kdo oplakávají, jako by neoplakávali, ti, kdo oslavují, jako by neoslavovali, ti, kdo kupují, jako by nevlastnili a ti, kdo se zabývají věcmi tohoto světa, ať to nepřehánějí. Svět, jak ho známe, totiž končí.

 

Jakub Pavlús, farář sboru

Bohoslužby 17. 1. 2020

Žalm 139 1-3 a 16-18:

Hospodine, zkoumáš mě a znáš mě.  2  Víš o mně, ať sedím nebo vstanu, zdálky je ti jasné, co chci dělat.  3  Sleduješ mou stezku i místo, kde ležím, všechny moje cesty jsou ti známy.  4  Ještě nemám slovo na jazyku, a ty, Hospodine, víš už všechno. Tvé oči mě viděly v zárodku, všechno bylo zapsáno v tvé knize: dny tak, jak se vytvářely, dřív než jediný z nich nastal.  17  Jak si vážím divů, které konáš, Bože! Nesmírný je jejich počet,  18  sčetl bych je, ale je jich víc než písku. Sotva procitnu, jsem s tebou.

Kolekta:

Bože, příteli života a radosti,
Ty jsi nám ve svém Synu Ježíšovi zjevil svou krásu a velikost.
Dej, ať ho máme stále před očima,
nasloucháme jeho slovu a věrně ho následujeme.
Prosíme Tě o to skrze něho,
Ježíše Krista, našeho Pána a bratra,
který s Tebou v jednotě Ducha svatého
žije a působí navěky.

1 Samuelova 3, 1-10: Mládenec Samuel vykonával službu Hospodinovu pod dohledem Élího. V těch dnech bylo Hospodinovo slovo vzácné, prorocké vidění nebylo časté.  2  Jednoho dne ležel Élí na svém místě. Oči mu začaly pohasínat, takže neviděl. 3  Boží kahan ještě nezhasl a Samuel ležel v Hospodinově chrámě, kde byla Boží schrána. 4  Hospodin zavolal na Samuela. On odpověděl: „Tu jsem.“ 5  Běžel k Élímu a řekl: „Tu jsem, volal jsi mě.“ On však řekl: „Nevolal jsem, lehni si zase.“ Šel si tedy lehnout. 6  Ale Hospodin zavolal Samuela znovu. Samuel vstal, šel k Élímu a řekl: „Tu jsem, volal jsi mě.“ On však řekl: „Nevolal jsem, můj synu, lehni si zase.“ 7  Samuel ještě Hospodina neznal a Hospodinovo slovo mu ještě nebylo zjeveno. 8  A znovu, potřetí, zavolal Hospodin Samuela. On vstal, šel k Élímu a řekl: „Tu jsem, volal jsi mě.“ Tu Élí pochopil, že mládence volá Hospodin. 9  I řekl Élí Samuelovi: „Jdi si lehnout; jestliže tě zavolá, řekneš: Mluv, Hospodine, tvůj služebník slyší.“ Samuel si tedy šel lehnout na své místo.  10  A Hospodin přišel, stanul a zavolal jako předtím: „Samueli, Samueli!“ Samuel odpověděl: „Mluv, tvůj služebník slyší.“

Jan 1, 43-51: Dalšího dne se Ježíš chtěl vydat do Galileje. Našel Filipa a řekl mu: „Pojď za mnou.“ 44 (Filip byl z Betsaidy, města Ondřejova a Petrova.) 45 Filip našel Natanaela a řekl mu: „Našli jsme toho, o kterém psal Mojžíš v Zákoně a proroci – Ježíše, syna Josefova z Nazaretu!“ 46 „Co dobrého může být z Nazaretu?“ opáčil Natanael. „Pojď se podívat,“ řekl mu Filip. 47 Když Ježíš uviděl Natanaela, jak jde k němu, řekl o něm: „Hle, opravdový Izraelita, v němž není žádná lest!“ 48 „Odkud mě znáš?“ zeptal se Natanael. „Viděl jsem tě pod fíkovníkem,“ řekl mu Ježíš, „ještě než tě Filip zavolal.“ 49 „Rabbi!“ zvolal Natanael, „Ty jsi Boží Syn, ty jsi král Izraele!“ 50 Ježíš mu odpověděl: „Věříš proto, že jsem ti řekl: Viděl jsem tě pod fíkovníkem? Uvidíš ještě větší věci.“ 51 A dodal: „Amen, amen, říkám vám: Uvidíte otevřené nebe a Boží anděly, jak vystupují a sestupují na Syna člověka.“[10]

 

Nám, kazatelům docela kladou na srdce, aby byl úvod kázání poutavý, protože jinak je údajně ztracený i celý ten zbytek. Vůbec se, kupříkladu, nedoporučuje začínat takto nudně. No jo, co naděláte.

Dá se to ale pochopit. Nakonec i v běžném životě nás hodně zaujímá to, jak nás druhý člověk osloví: Pozdravil? A jakým tónem hlasu? Umí vykat? Co je to za divný přízvuk? To všechno obvykle stihneme v hlavě analyzovat dřív, než se ten druhý, ta druhá alespoň dostane k tomu, co vlastně ve skutečnosti chce. A že z toho kolikrát vzniknou zbytečná nedorozumění? No to se ví. A dokonce nejen tehdy, když spolu komunikují dva lidé.

Vždyť v těch našich čteních je těch nedorozumění taky několik a to i tehdy, když oslovuje Bůh člověka. Třeba takový Samuel opakovaně nechápe, že ten, kdo na něj volá v chrámu není Éli, ale Bůh. Mohli bychom se nad tím pousmát, ale upřímně, řekněme si na rovinu, že by se nám to asi mohlo stát taky…

A takový Natanael zas dost podezíravě hledí nejdřív na Filipa, když mu říká, že spasitel přichází z Nazaretu, protože… jako fakt? Co by asi tak z Nazaretu mohlo být dobrého? To už zrovna mohl přijít odněkud třeba ze Slovenska, nebo tak. No a pak zas podezíravě hledí na Ježíše, když Ježíš konstatuje, že Natanel je „Pravý Izraelita v němž není žádná lest“. To jako doopravdy? Trochu troufalé prohlášení na to, že se vlastně ani neznáme.

Víte ale, co se mi na tom zdá hrozné cenné? Že i když Pán Bůh ví, jak je to vlastně složité, oslovit člověka, přesto to nevzdává, protože platí i to, co jsme četli v Žalmu, že Bůh nás zkoumá a zná. A chce, abychom o tom věděli.

A tak k nám přichází a oslovuje nás, ať už zrovna spíme, jako Samuel, nebo zkrátka žijeme svůj život jako Filip, Ondřej, Natanael či jiní z učedníků. A jeho nabídka je jednoduchá: „Pojď za mnou!“

A Filip jde, ale zvláštním způsobem. Jde za Ježíšem? Ano a taky ne. Běží totiž hned na Natanaelem, aby mu řekl, že našel toho „o kterém psal Mojžíš v Zákoně a proroci“ spasitele na kterého všichni čekají.

Cítíte se v tom ztraceni? No jasně. Bodejť by ne. Kdo tu koho vlastně má hledat, kdo je ztracený? Kdo je ta jehla v kupě sena, ta ztracená ovce? Kdo jde komu vlastně naproti? Kdo byl hospodyně a kdo ztracená mince? Našel Filip Ježíše, nebo, naopak, našel Ježíš Filipa? A našel Natanaela Filip, nebo Bůh? Může se Filip klepat po rameně, jak je skvělý, že Pána Boha nalezl? Nebo se může poklepat po rameně, že je tak důležitý, že jej ještě hledal i Pán Bůh?

Možná, že to s pravdou v tomto případě nebude tak snadné. Možná je v tomto případě pravdivá odpověď trochu mozaikovitá. Ale to nevadí. Vždyť i když to vztáhneme na sebe. Hledal Pán Bůh nás, nebo jsme my hledali Boha, jeho blízkost? Co když všechny naše pochybnosti, všechen náš obdiv k přírodě, naše láska k lidem, naše touha být milován a nalezen jsou ve skutečnosti projevem naší touhy najít Boha. A co když všichni ti inspirativní lidé, „šťastné náhody“, ten hlas svědomí a kdoví co ještě, byli a jsou Božím pokusem o to, aby nás oslovil, dal nám vědět, že jemu jsme se nikdy neztratili, že, jak svědčí žalmista, všecky naše cesty jsou mu známy. Jeho způsob, jak přijít a říct: „Pojď za mnou.“

No jo, to se ale snadno řekne. A jak na to, jak jít za někým, koho běže fyzicky nevidíme, neslyšíme? Za někým, o kom spousta lidí pochybuje stejně, jako pochyboval Natanael, Tomáš a jiní učedníci?

Není to jen tak, i ti učedníci v evangeliu to prožívají jinak. Filipovi stačí jen říct Pojď! A on jde, dokonce je to pro něj tak skvělá zpráva, že se musí podělit i s kamarády, známými, musí běžet za Natanaelem a přivést jej k Ježíšovi. Ale Natanael? Pochybuje, staví se k Ježíšovi napřed skepticky, potřebuje jasné slyšet Ježíšovo. Je dobře, že tě Filip přivedl. A taky to podivné ujištění: Viděl jsem tě tenkrát pod fíkovníkem. Mimochodem, zajímalo by Vás co se dělo pod fíkovníkem? To je to krásné, my nevíme, ale Natanael věděl, Bůh má zkrátka s některými lidmi svá tajemství. A nikomu je „nevykecá“. Natanael zkrátka musel být přesvědčen, musel si projít svými pochybnostmi, musel překonat své předsudky vůči tomu kdo přišel z Nazaretu…

Ať už se víc podobáme Filipovi, nebo Natanaelovi, ať se cítíme že jsme nalezeni, nebo že jsme sami našli, nebo že třeba hledáme, či čekáme až budeme nalezeni, platí pro nás stejně, že jsme Bohem osloveni, přijati, důležití. A nakonec ani samotné nalezení Bohem, ani samotné nalezení Boha není konec cesty, ale mnohem spíše začátek. Kdo nezažil pochybnosti na začátku, možná je zažije později, kdo byl sám nalezen bude možná ještě časem sám i hledat. Ježíšovo „Pojď za mnou“ je totiž mnohem spíše pozváním na dobrodružnou cestu víry, ta třeba má i mnoho pokojných úseků, ale člověk úplně nikdy neví, co jej na ní potká. Ti, co jsou na cestě dlouhá leta by jistě mohli sami říct.

Ale to pozvání platí pro každého, není nijak limitované. Věkem, pohlavím ani vědomostmi. Nechme se pozvat.

 

Přímluvy:

Nezůstal jsi, Bože, na výsostech, ale vstoupil jsi do našeho času, abys ukázal svou lásku lidem. Co ti můžeme nabídnout, než nuznost našeho života. Ale ty neváháš nabídnout nám své přátelství. Obdarováváš nás sebevydáním svého Syna. Vděčně k tobě voláme:

Kyrie eleison

Dej své církvi sílu, aby byla svědkyní tvé bezpodmínečné lásky a nástrojem tvého pokoje: ukazovala dobrotu, kde vládne nenávist; vnášela odpuštění, kde se lidé urážejí; smiřovala, kde vládnou hádky; probouzela naději, kde panuje zoufalství; zapalovala světlo, kde se šíří temnota; přinášela radost, kde přebývá zármutek. Proto voláme:

Kyrie eleison

Prosíme za všechny odpovědné ve státě a ve společnosti, v ekonomice, vzdělávání i kultuře: o odvahu a otevřenost stát na straně života a uskutečňovat spravedlnost nyní i v budoucnosti. Ve všech sporech nám dávej vědomí moci své lásky. Voláme:

Kyrie eleison

Prosíme zvláště za všechny, kdo touží po lásce: kteří to mají těžké se sebou i s druhými, kteří zůstávají sami ve své osamělosti a uzavřenosti, za odstrčené, ponížené, unavené a přetížené. Dej jim oporu a klid ze zkušenosti tvé lásky. Pošli lidi, kteří se v důvěře v tebe odváží vykročit k potřebným. K tobě voláme:

Kyrie eleison

+ Otčenáš

Poslání / 1Kor 6, 12: ‚Všechno je mi dovoleno‘ – ano, ale ne všechno prospívá. ‚Všechno je mi dovoleno‘ – ano, ale ničím se nedám zotročit.

 

Jakub Pavlús, farář sboru

Bohoslužby 25. 12. 2020

Otče plný slitování,

tvé Slovo se stalo tělem a přineslo nám tvé světlo.

Pomoz nám, abychom toto světlo,

které září v našich srdcích, předávali dál.

O to prosíme tebe,

Otce našeho Pána Ježíše Krista,

který s tebou a s Duchem svatým

žije a život tvoří navěky.

 

Izajáš 9, 2-6: Rozmnožil jsi národ, rozhojnil jsi jeho radost; budou se před tebou radovat, jako se radují ve žních, tak jako jásají ti, kdo se dělí o kořist.  Neboť jho jeho břemene a hůl na jeho záda i prut jeho poháněče zlomíš jako v den Midjánu.  Pak každá bota obouvaná do válečné vřavy a každý plášť vyválený v prolité krvi budou k spálení, budou potravou ohně.  Neboť se nám narodí dítě, bude nám dán syn, na jehož rameni spočine vláda a bude mu dáno jméno: „Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje.“  Jeho vladařství se rozšíří a pokoj bez konce spočine na trůně Davidově a na jeho království. Upevní a podepře je právem a spravedlností od toho času až navěky. Horlivost Hospodina zástupů to učiní.

Luk 2, 1-14: Stalo se v oněch dnech, že vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby byl po celém světě proveden soupis lidu. 2  Tento první majetkový soupis se konal, když Sýrii spravoval Quirinius. 3  Všichni se šli dát zapsat, každý do svého města. 4  Také Josef se vydal z Galileje, z města Nazareta, do Judska, do města Davidova, které se nazývá Betlém, poněvadž byl z domu a rodu Davidova, 5  aby se dal zapsat s Marií, která mu byla zasnoubena a čekala dítě. 6  Když tam byli, naplnily se dny a přišla její hodina. 7  I porodila svého prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou. 8  A v té krajině byli pastýři pod širým nebem a v noci se střídali v hlídkách u svého stáda. 9  Náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. Zmocnila se jich veliká bázeň. 10  Anděl jim řekl: „Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. 11  Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. 12  Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí.“ 13  A hned tu bylo s andělem množství nebeských zástupů a takto chválili Boha: 14  “Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení.“

 

Přátelé,

v tom dnešním evangeliu se hodně cestuje. Ovšem, nejde o žádné cesty na Vánoční dovolené. Josef s Marií jsou na cestě do judského Betlému, protože císař chce vědět, kolika lidem že to v impériu vládne. Pastýři drží noční hlídky u svého stáda a v tom se před nimi zjeví anděl, který tam přicestoval kdoví odkud, aby jim zvěstoval, že se narodil spasitel. A pak je tam ještě jedna cesta, je tam jen tak mezi řádky, při povrchním čtení bychom si ji snad ani nevšimli. Totiž cesta Ježíše, spasitele na ten náš svět, mezi nás, lidi. Lukáš ji do svého příběhu schovává.

Všechno kolem ní uchvacuje naši pozornost. Zjevení anděla Marii, Alžbětin a Zachariášův chvalozpěv, Mariin chvalozpěv a ano i ta dlouhá cesta do Betléma, zjevení anděla pastýřům a zpěvy nebeských chórů, tři mágové kteří přijdou kdesi z východu…

A někde mezi tím Ježíš, jeho narození je mezi všemi těmi mystickými zážitky až nudně samozřejmé. „Když tam byli, naplnily se dny a přišla její hodina. I porodila svého prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou.“

Jistě, u Lukáše ještě Ježíš dostane dostatek prostoru pro to, aby sám nejen mluvil ale i prokázal, že to jeho narození je pro svět důležitý „game changer“, zlomovým bodem v historii.

Ale kde se tu vzal a proč? To se v prvních dvou kapitolách ztrácí.

Když v neděli umřel Sváťa Karásek, byl to pro mě impulz k tomu, abych si znovu projížděl jeho písničky. Jedna, kterou mám moc rád se jmenuje Havaj. A na youtube je i se Sváťovým vysvětlujícím komentářem. Totiž, že ji složil proto, aby kamarádům popsal, jak to bude v Božím království, že to Boží království, to je vlastně takový Boží Havaj. Protože Boží království už dnes nikoho moc neláká, ale zato Havaj, to je jiná…

Proč to říkám? Uvažuji, kam chodí lidé z Havaje na dovolenou (když už tak velká část světa chce na Havaj). A představuji si, co by takového člověka z Havaje přimělo k tomu, aby se dobrovolně vybral třeba do Karviné. Zvědavost? Možná. Omyl? Taky dost možné. Záchrana baníků uvízlých v dole? Taky možné.

Ono totiž, když se narodí Ježíš, je v té krátké větě zamlčena ta dlouhá cesta. Cesta z Božího království, cesta z Havaje do… Judského Betléma a pak také do Nazareta, odkud podle názoru obyvatelů okolních měst nepochází vlastně nic dobrého. Cesta z Havaje do Karviné nebo do Bruntálu. Divná cesta z ráje, kde Ježíšovi nic nechybí mezi lidi, kde se furt musí s někým hádat, někoho zachraňovat, vysvětlovat své motivy trpět hladem a nepohodlím a nepochopením.

A my se právem můžeme každým rokem o Vánocích prát: Proč? Proč Boží syn podnikl tuto podivnou cestu? Pro odpověď musíme číst v evangeliích dál. Anebo se také naopak můžeme podívat zpět na prorocké texty. Jedno z těch proroctví jse slyšeli z prvního čtení u Izajáše: „Neboť se nám narodí dítě, bude nám dán syn, na jehož rameni spočine vláda a bude mu dáno jméno: „Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje.“ 

Anebo snad výstižněji, můžeme se podívat k Izajášovi do sedmé kapitoly, kde čteme: „I řekl Izajáš: ´Slyšte, dome Davidův! Což je vám málo zkoušet trpělivost lidí, že chcete zkoušet i trpělivost mého Boha? Proto vám dá znamení sám panovník: Hle, dívka počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel (to je S námi je Bůh).“

Na jeden z motivů toho, proč by mohl někdo z Havaje cestovat do Karviné, či Bruntálu jsme totiž zapoměli: Může tam mít třeba rodinu, či blízkého přítele, může tam cestovat proto, že ho tam přivádí láska, touha být někomu nablízku.

A v tom já vidím to Boží „proto“ Boží odpověď na naše dotazy proč se Boží syn stal člověkem. „Hle, dívka počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel (to je S námi je Bůh)“. To není to známé děsivé „Gott mit uns“ či ve slovenské variaci „Za Boha a za národ“. To je vyjádření víry v to, že ve všech radostech i ve všech strastech, ve všem dobrém i ve všech hrůzách nám Bůh chce být nablízku. Víry a naděje v to, že když se Boží syn stal člověkem a přicestoval z toho Božího Havaje do našeho světa, pak spolu s ním můžeme i my tady prožívat alespoň něco z havajské atmosféry, atmosféry Božího království. A taky víry a naděje, že tato cesta je možná obou směrně, že jednou i my pocestujeme za ním na ten Boží Havaj, do Božího království, že horlivost Hospodina zástupů to učiní.

 

Titovi 2, 1-14: Ukázala se Boží milost, která přináší spásu všem lidem 12  a vychovává nás k tomu, abychom se zřekli bezbožnosti a světských vášní, žili rozumně, spravedlivě a zbožně v tomto věku 13  a očekávali blažené splnění naděje a příchod slávy velikého Boha a našeho Spasitele Ježíše Krista. 14  On se za nás obětoval, aby nás vykoupil ze všeho hříchu a posvětil za svůj vlastní lid, horlivý v dobrých skutcích.

 

Jakub Pavlús, farář sboru

Bohoslužby 24. 12. 2020

Žalm 96, 10: Národům řekněte: „Hospodin kraluje!“ Pevně je postaven svět, nic jím neotřese; on bude soudit lidi poctivě!

Kolekta:

Nebeský Otče, díky tobě smíme každý rok

s novou radostí očekávat

slavnost narození tvého Syna

a vítat ho jako svého Vykupitele.

Dej, ať na něj smíme pohlédnout bez obav,

až jednou přijde ve své slávě

– Ježíš Kristus, náš Pán a bratr,

který s tebou a Duchem svatým

žije a život tvoří na věky věků.

Kaz 3, 1-8:

Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas:  Je čas rození i čas umírání, čas sázet i čas trhat;  je čas zabíjet i čas léčit, čas bořit i čas budovat;  je čas plakat i čas smát se, čas truchlit i čas poskakovat;  je čas kameny rozhazovati čas kameny sbírat, čas objímat i čas objímání zanechat;  je čas hledat i čas ztrácet, čas opatrovat i čas odhazovat;  je čas roztrhávat i čas sešívat, čas mlčet i čas mluvit;  je čas milovat i čas nenávidět, čas boje i čas pokoje.

 

Matouš 2, 17-21: Když odešli, hle, anděl Hospodinův se ukázal Josefovi ve snu a řekl: „Vstaň, vezmi dítě i jeho matku, uprchni do Egypta a buď tam, dokud ti neřeknu; neboť Herodes bude hledat dítě, aby je zahubil.“ 14  On tedy vstal, vzal v noci dítě i jeho matku, odešel do Egypta 15  a byl tam až do smrti Herodovy. Tak se splnilo, co řekl Pán ústy proroka: ‚Z Egypta jsem povolal svého syna.‘  16  Když Herodes poznal, že ho mudrci oklamali, rozlítil se a dal povraždit všecky chlapce v Betlémě a v celém okolí ve stáří do dvou let, podle času, který vyzvěděl od mudrců. 17  Tehdy se splnilo, co je řečeno ústy proroka Jeremiáše:  18  ‚Hlas v Ráma je slyšet, pláč a veliký nářek; Ráchel oplakává své děti a nedá se utěšit, protože jich není.‘  19  Ale když Herodes umřel, hle, anděl Hospodinův se ukázal ve snu Josefovi v Egyptě 20  a řekl: „Vstaň, vezmi dítě i jeho matku a jdi do země izraelské; neboť již zemřeli ti, kteří ukládali dítěti o život.“

 

Tyto Vánoce prožijeme v zajetí viru. Obírá nás o možnost pořádat oslavy, večeře se širší rodinou, s přáteli. Ze strachu a také pro odpovědnost za zdraví a život našich bližní před námi virus zavírá mnoho dveří. To, co jindy cítíme jako výsadu Vánočních svátků, tedy, možnost být doma, nemuset chodit nikam jinak, se najednou mění na nesnesitelné břímě, kterou ze sebe mnozí setřást za každou cenu.

Svoboda je jedno z témat Vánočního příběhu. Většinou zaniká v poselství, které zdůrazňuje poslušnost Josefa a Marie, když se vyberou do Nazareta a Betlehema, když neodporovali tomu, co pochopili ze svých snů a vizí.

A přesto je podle mne rozhodujícím poselstvím vánočního příběhu právě odkaz na svobodu. Josef a Marie utečou s narozeným Ježíšem do Egypta. Ne proto, že by tam v tom čase byla nejlepší politika v přijímání migrantů. Nebylo to ani nejbližší bezpečné místo.

Je to odkaz na cestu, kterou se kdysi rozhodl jít Izraelský národ a na konci které byla svoboda.

Josef a Marie vedou svoje dítě – Ježíše po cestě svobody.

Vánoční příběh nás vede ke svobodě.

Je to cesta na začátku které nevyhnutně musí stát uvědomění si zajetí. Z něj se rodí touha po svobodě. Touha, která z nás dělá lidi. Touha, která nás naplňuje silou zápasit a obětovat se za svobodu.  Touha, bez které ztrácíme lidskost a stáváme se jen stíny těch, kterými můžeme být ve svobodě.

Od kazatele jsme v prvním čtení slyšeli, že na zemi má vše svůj čas. Dokonce i přísná opatření, i nesvoboda a omezení mají svůj čas. Ale stejně tak má svůj čas i svoboda a osvobození. Je čas být opatrný a je čas žít beze starostí. Kéž nám tyto podivné Vánoce připomenou, že svoboda, možnost být s blízkými nejsou samozřejmostí. Kéž nás přivedou blíž k Ježíši Kristu, který se své svobody a všech výsad Božího syna vzdal v náš prospěch.

 

Přímluvy:

Betlémské dítě, tví rodiče nenašli místo pod střechou. K tobě voláme za všechny, kdo jsou bez domova.

Pane, smiluj se.

Ježíši, narozený ve stáji. K tobě voláme za všechny ztracené a osamělé.

Pane, smiluj se.

Ježíši, tys byl pronásledován i Herodem. K tobě voláme za všechny, kdo žijí v nebezpečí a jsou ohroženi.

Pane, smiluj se.

Náš pane, tys musel uprchnout do Egypta. K tobě voláme za všechny, kdo museli opustit svůj domov.

Pane, smiluj se.

Ježíši Kriste, v Tobě se Bohu zalíbilo být mezi námi. Prosíme tě, pomoz nám odkrývat v každém člověku Boží obraz a tak vzdávat čest Bohu skrze tebe, našeho bratra a Pána Ježíše Krista.

Zachránci světa, tys mnohé zbavoval jejich nemocí a bolestí, prosíme Tě abys i v těchto dnes byl se všemi těmi, kdo trpí nemocí, prosíme o lékaře, sestry, pečovatele a pečovatelky, kteří o Vánocích slouží nemocným a slabým, buď jim všem na blízku a dej jim pocítit Vánoční radost.

A vyslechni nás i když voláme společně: Otče náš…

 

Jk 1, 17-18: Všechno dobré a dokonalé je dar shůry od Otce světel, u něhož není žádná změna, žádný proměnlivý stín.  Ze své vůle nás zplodil slovem pravdy, abychom byli prvotinou jeho stvoření.

Požehnání:

Milost vám a pokoj od toho, který jest a který byl a který přichází.

Jemu sláva i moc navěky.

 

Jakub Pavlús, farář sboru

Bohoslužby 6. 12. 2020

Žalm 24, 259, 267 (1—3), 272 (1-5), 261 (1-4 a 10)

 Žalm 80, 8: Bože zástupů, navrať nás, rozjasni nad námi svoji tvář, buď naše záchrana!

Izajáš 40, 1-11: Potěšujte, potěšujte lid můj, praví váš Bůh. 2 Mluvte láskyplně k Jeruzalému a ohlašujte mu, že už skončila jeho poroba, že jeho vina je splacena, že ho svou rukou ztrestal Hospodin dvojnásob za všechen jeho hřích. 3 Hlas volajícího: „Připravte na poušti cestu Hospodinovu, vyrovnejte v pustině stezku Bohu našemu! 4 Každé údolí ať je vyvýšeno, každá hora a výšina ať poklesnou; co je hrbolaté, ať je vyrovnáno, pahorkatina ať je planinou. 5 Neboť se zjeví sláva Hospodinova a všichni lidé naráz uvidí, že ústa Hospodinova mluvila.“ 6 Hlas říká: „Volej!“ A já se ptám: „Co volat mám?“ Každý člověk je jako tráva, všechen jeho půvab jako polní květ. 7 Usychá tráva, kvítí uvadá, jak na něj zavane Hospodinův dech. Lidé jsou zajisté ta tráva. 8 Usychá tráva, kvítí uvadá, slovo našeho Boha však věky přetrvá. 9 Na vysokou horu vystup si, kdo neseš dobré zprávy Sionu; hlasitě volej ze všech sil, kdo neseš dobré zprávy Jeruzalému! Hlasitě volej, nic se nestrachuj, řekni judským městům: „Hle, váš Bůh!“ 10 Hle, Panovník Hospodin v moci přichází a jeho paže bude vládnout s ním. Hle, jeho odplata jde s ním, jeho odměna ho předchází. 11 Jako pastýř bude své stádo pást, shromáždí do náručí beránky, bude je nosit na rukách, zvolna povede březí ovečky.

Vyznání vin:

F: Kristův křest Duchem a ohněm zastínil křest Janův, ale Janova výzva k obrácení zůstává provždy platná. Jako ti, kdo stále znovu selhávají, prosme o Boží odpuštění.

S: Pane, jsme tak netrpěliví lidé! Všechno chceme hned, rádi bychom přeskočili advent, protože dobře nerozumíme síle a důležitosti čekání na tvůj velký dar. Jsme příliš dychtiví po svátečních oslavách, a tak snadno přehlédneme úkoly, ke kterým nás voláš – starost o potřebné, naslouchání ztrápeným, laskavost a soucit se zraněnými. Odpusť nám náš zaslepený spěch v adventní době. Zklidni nás a dej nám porozumění pro skutečný advent svého Syna. V jeho jménu se k tobě modlíme:

Milující Bože, děkujeme ti, že nám dáváš v Kristu svůj mír.
Pomoz nám připravit naše srdce, abychom jej přijali.
Požehnej naší bohoslužbě a veď nás ve všem, co říkáme a konáme.
Prosíme o to ve jménu Krista, který se narodil v Betlémě.
Amen

Slovo milosti:

Všemohoucí Bůh, který odpouští všem kajícím hříšníkům, vás obdaruj svou milostí, odpusť vám všechny vaše hříchy a zbav je moci nad vámi. Upevni, utvrď a posilni vás ve všem dobrém a zachovej vás k věčnému životu. Amen.

Kolekta:

Rozněť naše srdce, Pane Bože,
abys připravil cestu svému jedinému Synovi.
Jeho příchodem nás posilni,
abychom ti sloužili čistým životem,
skrze něho, našeho Spasitele a Pána,
kterého s tebou a Duchem svatým uctíváme a chválíme
jako jediného Boha nyní i navěky.

 

Marek 1, 1-8: Počátek evangelia o Ježíši Kristu,[1] Božím Synu.[2] 2 Jak je psáno u proroka Izaiáše: „Hle, posílám před tebou svého posla, aby připravil tvou cestu.“[3] 3 „Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu pro Pána! Vyrovnejte jeho stezky!“[4] 4 Tak přišel Jan, křtil na poušti a kázal křest pokání na odpuštění hříchů. 5 Vycházela k němu celá judská země i všichni Jeruzalémští, vyznávali své hříchy a on je křtil v řece Jordán. 6 Jan byl oblečen velbloudí srstí a koženým pásem kolem boků, jedl kobylky a lesní med. 7 Kázal: „Po mně přichází někdo silnější než já! Nejsem hoden ani sehnout se a rozvázat mu řemínek sandálu. 8 Já jsem vás křtil vodou, ale on vás bude křtít Duchem svatým.“

 

Slyšeli jste někdy o muži jménem Jozef Menčík, který až do roku 1945 žil v tvrzi Dobrš? Tuto tvrz sám zrekonstruoval a udržoval. Miloval středověk a podle toho se oblékal i žil. Odmítal elektickou energii a všechny (v jeho době) moderní věci. Po vsi se nejradši procházel v rytířském brnění, které si nechal načerno přivézt z Francie.

Na svou dobu byl exotem, který přirozeně přitahoval pozornost. Živý don Quijote. Na Jeho tvrz vodili děti na školní výlety, návštěvníkům nadšeně představoval nejlepší kousky historických artefaktů, učil je rytířským cnostem. Ke svému okolí se choval mile a velkoryse i se vstřícnou pohostinností, nikdy neodmítl návštěvníka ve svém panství. Vždy prohlašoval, že skutečný rytíř musí být hlavně statečný, čestný a s velkým duchem.

V roce 1938 německá armáda obsadila Sudety a rytíř Menčík nemohl zradit svou vlast. Nasoukal se do brnění, do ruky vzal halapartnu, nasedl na koně a zaútočil na německá obrněná vozidla. Němci jej ale ušetřili, možná pro jeho odvahu, a možná proto, že jej měli za blázna.

Proč vám říkám tento příběh? Protože je snad tou nejlepší ilustrací toho, jak ve své době mohla působit jedna z důležitých postav dnešního textu. Jan křtitel, který se někdy kolem roku 30 našeho letopočtu zdržoval v poušti, oblékal si velbloudí srst a kožený pás kolem boků, pojídal kobylky a lesní med byl neméně podivným zjevem ve své době.

Podobně, jako pan Menčík ale ani Jan křtitel netrpěl psychickou poruchou. A podobně jako on, i Jan křtitel budil velký zájem svého okolí. A to nejen pro svůj zjev ale také proto, jak se k lidem choval a jaké hodnoty vyznával, k čemu se vlastně hlásil.

Ovšem Jan Křtitel totiž nejen vypadal jako podivín, on měl od Boha i podivný úkol – být hlasem volajícím na poušti. Být naplněním Izajášova proroctví, které jsme slyšeli v prvním čtení. Má být tím, kdo připraví cestu pro příchod Mesijáše, zachránce světa – Ježíše Krista.

Vyprávěním o tomto podivuhodném chlápkovi, který kdesi v poušti naplňuje Izajášovo proroctví začíná Markovo evangelium jiný důležitý příběh. Příběh o tom, jak Bůh poslal na svět zachránce – Ježíše Krista. U Marka to nezačíná v jeslích v Betlémě, nedozvídáme se nic o mladičké Marii, kterou navštíví anděl. Začínáme kdesi na pokraji civilizace, na místech, která nejsou vůbec k žití, v pustatině, kterou proniká Boží hlas ústy podivného Jana křtitele, který jako by přišel ze starověku.

Ježíš se objeví na scéně nečekaně, jako dospělý muž, jako jeden z mnoha, spoustu let nepovšimnut. Ani Jan Křtitel jej nepoznává hned. Autor evangelia zkrátka ví, jak udržet napětí u čitatele. A také ví, že nestačí jenom napsat: Hele, jednou žil Ježíš, Boží syn, my jsme jej ukřižovali ale Bůh jej vzkřísil a přiznal se tak k Jeho životu na zemi.

Je potřeba říct jaký že to byl život, jaký je ten Ježíšův příběh, k čemu že se to Bůh vlastně přiznává.

Mám za to, že je to dobrá inspirace, dobrá připomínka i pro nás, křesťany dnes. Často mluvíme o Ježíšově smrti a Jeho vzkříšení, o Vánocích také často o jeho narození. Dejme si za cíl, že svým blízkým, lidem v našem okolí představíme Ježíšův příběh trochu víc, trochu detailněji, trochu víc lidsky a překvapivě, nebo, snad je lepší říct – trochu víc komplexně.

Nakonec, každý z nás má zřejmě jinou oblíbenou část z Jeho příběhu, něco, co nás inspiruje a posouvá dál. A snad máme i vlastní zážitky s Ním, vlastní příběhy o tom, jak kráčel po našem Boku a my jsme jej nepoznali, jak utišil bouře v našich životech, jak nás podržel nad vodou, když jsme přecenili své schopnosti, jak nám klade na srdce potřebné, jak nás učí dívat se na sebe i svět z jiného úhlu pohledu. Naučme se mluvit i o těchto příbězích, které k Ježíšovi patří stejně dobře, jako jeho narození, smrt a vzkříšení. Buďme i my hlasem volajícím v poušti.

Předtím, než začneme vyprávět tento příběh, nebo tyto příběhy našim blízkým, jsme ale Bohem zváni ústy podivného Jana Křtitele k tomu, abychom se ponořili do vod pokání, tedy abychom hluboce a opravdově zvážili své dobré i zlé stránky, to, co se nám v životě daří i to, co se nedaří, v čem selháváme. A také k tomu, abychom se ze všech sil snažili obrátit k dobrému, protože to k pokání také patří. Jsme ovšem zváni i k tomu, abychom v tomto pokání hledali sílu ke změně pramenící z Božího odpuštění a Jeho milosrdenství, v Jeho slovu, ale také u Jeho stolu jako společenství těch, kteří se s ním vydali na cestu následování.

 

Vyznejme společně víru:

Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země,

i v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho, jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny, trpěl pod Pontským Pilátem, byl ukřižován, umřel a byl pohřben, sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa, sedí na pravici Boha Otce všemohoucího, odkud přijde soudit živé i mrtvé.

Věřím v Ducha svatého, svatou církev obecnou, svatých obcování, hříchů odpuštění, těla z mrtvých vzkříšení a život věčný. Amen.

Liturgie k VP:

Pozvedněme svá srdce k Pánu a vzdejme mu společně chválu:

Vpravdě je důstojné a spravedlivé,
dobré a spasitelné,
vždycky a všude vzdávat ti díky,
Pane, svatý Otče, všemohoucí věčný Bože,
skrze našeho Pána Ježíše Krista.
Neboť on přišel a stal se jedním z nás,
splnil sliby dané praotcům
a otevřel nám cestu k věčné spáse.
A my v modlitbách a bdění čekáme,
že také na nás splní své sliby,
až přijde, aby zjevil svou slávu.

On usedl po tvé pravici a všechno je mu podrobeno.
A večer před svým utrpením vzal chléb,
vzdal ti díky, lámal jej,
dával svým učedníkům a řekl:
vezměte a jezte z toho všichni:
toto je moje tělo, které se za vás vydává.
stejně tak vzal po jídle kalich,
znovu ti vzdal díky,
podal jej svým učedníkům a řekl:
vezměte a pijte z něho všichni.
toto je kalich mé krve,
která se prolévá za vás a za všechny
na odpuštění hříchů.
toto je smlouva nová a věčná.
to konejte na mou památku.
tak slavíme památku tvého syna:
zvěstujeme jeho smrt a vzkříšení,
jeho vyvýšení k tvé pravici
a vyhlížíme den, kdy znovu přijde a všechno obnoví.

Přijmi dary, které jsme připravili pro tuto hostinu. A vyslechni nás, když společně k Tobě voláme:

Otče Náš…

Otče, přinášíme ti chléb a víno
jako znamení oběti tvého syna a prosíme tě:

posvěť tyto dary svým Duchem, který dává život.
Dej, ať jsme sjednoceni s tvým synem
a mezi sebou navzájem,
když jíme tento chléb a pijeme z tohoto kalicha,
a tak zvěstujeme jeho smrt, dokud nepřijde.

Přimluvná modlitba:

Pán připravuje cestu pro jeho radostnou zvěst. Přispějme k tomu svou modlitbou a s důvěrou se k němu obraťme:

Prosíme Tě Pane, abys vstoupil jako skutečný zachránce do naší země, do naší církve a do našich životů.

Prosíme o nalezení správných cest k zamezení dopadů pandemie coronaviru.

Prosíme za všechny, kteří usilují o zachování bezpečnosti naší země, abys jim dával moudrost a prosíme také za ty, kdo ji naopak ohrožují, abys změnil jejich smýšlení.

Prosíme o lepší inkluzi lidí se zdravotním postižením a prosme o odvahu zapojit tyto lidi do našich společenství.

Modlíme se za nemocné a osamělé, aby mohli prožívat Tvou blízkost.

Dobrý Otče, děkujeme ti, že nám nabízíš cestu spásy, na kterou poukázal Jan Křtitel. Doveď nás až do jejího cíle. A vyslechni nás když k Tobě společně voláme

 

2 Petrův 3, 8-15: Jednu věc si uvědomte, milovaní: u Pána je jeden den jako tisíc let a tisíc let jako jeden den.[1] 9 Pán neotálí splnit svůj slib, jak si někteří myslí, ale prokazuje vám svou trpělivost. Nechce totiž, aby někdo zahynul, ale aby všichni došli k pokání. 10 Pánův den ovšem přijde jako zloděj.[2] Toho dne se nebesa s rachotem zřítí, živly se rozpustí žárem a země se všemi svými skutky bude odhalena.[3] 11 Má-li být všechno takto zničeno, jak svatě a zbožně tedy musíte žít vy, 12 kteří dychtivě vyhlížíte příchod Božího dne! Nebesa se tehdy rozplynou ohněm a živly se roztaví žárem, 13 my ale vyhlížíme nové nebe a novou zemi – domov spravedlnosti. 14 Nuže, milovaní, vyhlížejte to všechno a snažte se, aby vás Pán zastihl v pokoji, neposkvrněné a bezúhonné. 15 Trpělivost našeho Pána chápejte jako příležitost ke spáse. (Tak vám to také s moudrostí, kterou dostal, píše náš milovaný bratr Pavel)

 

 

Jakub Pavlús, farář sboru

Pozvánka na Bohoslužby

Vyhlášení čtvrtého stupně protiepidemického systému pro nás znamená, že kapacita našeho kostela může být využita na 20%. Zveme Vás proto na nedělní bohoslužby. Zimy se nebojte, v lavicích zapneme topení :)
Prosíme Vás o dodržování hygienických opatření během bohoslužeb.

Sborový dopis k Vánočním svátkům 2020

Milí bratři a sestry, přátelé.
jsem rád, že přes všechno, co se letos událo a přes to, že mnoho věcí je jinak, než jsme zvyklí Vám můžeme i letos přinést sborový dopis k Vánocům 2020.

A kdyby tento náhled byl pro Vás příliš malý, můžete si zde sborový dopis stáhnout ve formátu PDF.

Zdraví vás Jakub Pavlús, sborový farář a Marie Sléhová, kurátorka sboru ČCE v Šumperku