Lukáš 17, 5-10: Apoštolové Pánu řekli: „Dej nám víc víry.“
6„Kdybyste měli víru jako hořčičné zrnko,“ odpověděl Pán, „řekli byste této moruši: ‚Vykořeň se a přesaď se do moře!‘ a poslechla by vás.
7Kdo z vás by svému služebníkovi hned po jeho návratu z orby nebo pastvy řekl: ‚Pojď ke stolu‘? 8Neřekne mu spíše: ‚Připrav mi večeři, vezmi si zástěru a obsluhuj mě; až se najím a napiji, můžeš jíst a pít i ty‘? 9Děkuje snad tomu služebníku, že udělal, co mu bylo nařízeno? 10Tak i vy, když uděláte všechno, co je vám nařízeno, říkejte: ‚Nezasloužíme chválu. Jen jsme jako služebníci splnili svou povinnost.‘“

 

Kdybych měl říct, o čem k nám předně svědčí texty čtení, řekl bych asi, že jsou to tři témata. Povolání, vděčnost a víra, nebo možná spíš věrnost. Všechny tři celkem přirozeně patří k nejen k neděli díkčinění, ale také k životu ve víře. Můžeme říct, že Bůh nás povolává jako své učedníky, dává nám víru, zachovává k nám věrnost i přes naši nevěru a my proto mnohdy prožíváme opravdovou vděčnost.

A to přesto, že žijeme ve světě, který i po pár tisíciletích stále odpovídá opisu z knihy proroka Abakuka

„Zákon se zdá být bezmocný
a právo nelze prosadit.
Spravedlivý obklíčen je ničemy,
a tak se právo převrací.“

A skutečně, když člověk vidí všude kolem sebe korupci, když vidíme, jak bohatí neustále bohatnou a chudí se stávají chudšími, když vidíme jak rychle se mění klima, nebo jak snadno se člověk může dostat, často ani ne vlastní vinou do exekuce, když vidíme, kde všude na světě zuří války a hlad, je to spíš důvod k zaplakání, než k vděčnosti.

Nejradši bychom podobně jako apoštolové žádali: „Dej nám víc víry“.

Nakonec, učedníci o to Ježíše nežádali náhodou. Měli k tomu taky dobrý důvod.  Jen krátce předtím se jej ptali, kolikrát mají odpustit bližnímu a Ježíš jim de facto odpověděl, že odpustit je potřeba pokaždé. Je to součástí povolání, které jako křesťané ve světě máme. Nejen zvěstovat Boží odpuštění, ale také jej zprostředkovávat, kromě jiného také tím, že sami budeme odpouštět. Nejenom sobě navzájem, ale všem.

Nakonec, ano, chce to opravdu víru, věrnost Božímu povolání, máme-li ve světě být jako společenství, ale také jako jednotlivci jiskérkou Boží pozitivní deviace. Těmi, kdo jsou až naivně dobří a milosrdní, i když se to zrovna třeba nenosí. Ovšem ne bezúčelně, ale proto, abychom tak svědčili o Boží Otcovské dobrotě a milosrdenství.

Popravdě, někdy bych si skoro přál, aby Ježíš na tuto prosbu učedníků zareagoval nějak jinak, než že jim řekne: „Kdybyste měli víru jako hořčičné zrnko,“ odpověděl Pán, „řekli byste této moruši: ‚Vykořeň se a přesaď se do moře!‘ a poslechla by vás.“

Zní to trochu moc mysticky. To už snad zrovna mohl říct učedníkům: „hele, kdyby jste měli víru jako hořčičné zrno, řekli byste této moruši: „ať je z tebe zajíc“ a opravdu by se proměnila.“

Ježíš jde také zde záměrně na hranu, jak je mu to vlastní. Jenomže nám křesťanům se často stává, že jeho slova bereme až moc doslovně a ne jako metaforu.

Snadno pak nalezneme společenství, nebo kazatele, kteří kážou bludy jako: „Víš ty co, kdybys měl dost pevnou víru, neměl bys nemocné dítě, nemocného partnera, nebyl bys sám nemocný. Nebo, kdybys měl pevnou víru také Tvoje děti by uvěřili.

Jako kdyby víra byla magickým zmocněním k proměně světa, štítem před neštěstím. Kdybyste jen, křesťané věřili, svět by byl rajskou zahradou bez válek, diskriminace, korupce, klimatických změn a nemocí.

Tak ale přeci tato Ježíšova slova nemůžeme brát. Mojžíš, Abraham, proroci a mnozí jiní věřili a věřili pevně a stejně jenom částečně prožili naplnění Božích zaslíbení, jejich životy měli daleko od procházky rajskou zahradou. Ježíš to moc dobře ví.

Záměrem této řeči není zdeptat své učedníky, zdeptat nás a říct nám: hele, vy jenom blbě věříte, kdybyste věřili dobře, nemuseli byste ani věřit moc a to byste viděli…

To, co Ježíš chce říct učedníkům a nám metaforou o hořčičném zrnku, které je malé (nemá víc než 1-3mm), ale vyroste z něj nakonec veliká rostlina je, že víra skutečně má velký potenciál k proměně a růstu. Jenomže je problém posuzovat její velikost, nebo její množství. Třeba, že je teď malinká jako to hořčičné zrnko, jednou z ní třeba vyroste veliká rostlina, jenomže to taky chvíli trvá.

Kdy tedy má člověk dostatek víry? Z Božího pohledu má veliký potenciál i víra, kterou my lidé často považujeme za zanedbatelnou. Trápit se tím, jestli mám dostatek víry nemá smysl. Snad má větší smysl o tu špetku víry, pokud ji mám pečovat a důvěřovat tomu, že i to, co se mě zdá nedostatečné Bůh může použít. I se špetkou víry jako hořčičné zrno, říká Ježíš, můžete s Boží pomocí odpouštět pořád dokola – a že to není snadný úkol.

Samozřejmě, že se můžeme právem ptát také po motivaci. Proč vůbec pečovat o víru? Jako evangelíci přeci věříme, že jsme spaseni Boží milostí. Slyšeli jsme to nakonec také ze čtení z epištoly Timoteovi „Vždyť on nás spasil a povolal svatým povoláním; ne díky našim skutkům, ale díky jeho vlastnímu záměru a milosti“. Ano víra není našim skutkem. Mnohem spíše je cenným darem, který od Boha dostáváme jako jeden z darů ducha. Snad proto také Ježíš používá v rozhovoru s učedníky také tu druhou, poměrně bolestivou metaforu se sluhou, který pouze vykonává, co Pán poručí a nemá očekávat vděčnost.

Dnešní personalisté a psychologové zabývající se vztahy na pracovišti by jen stěží souhlasili s takovým výrokem. Vděčnost patří k těm nejpodstatnějším motivátorům v zaměstnání. Běda managerům, kteří by pohovoru přiznali, že své zaměstnance nehodlají motivovat pozitivní zpětní vazbou.

Vděčnost nakonec očekáváme nejenom na pracovišti, ale také ve sboru a v rodině. Když chybí, je to znát na vzájemných vztazích. Umíme být vděčni?

Jenomže, jak je to s vděčností ve vztahu k Bohu? Lze očekávat oboustrannou vděčnost? Věřím, že ano. Musíme ale uznat, že Ježíš připouští, že vděčnost nelze očekávat vždy. Ani tehdy, když se nám třeba něco opravdu povede, když máme pocit, že jsme něco opravdu udělali v souladu s Božím povoláním pro křesťany ve světě.

Respektive, jsem přesvědčen, že Ježíš chce změnit celý náš postoj k této problematice. Nesnaží se Boha představit jako nevděčného, mnohem spíš nás upozorňuje na to, že snažit se žít ve víře proto, aby se nám pak jednou Bůh odvděčil, to je špatná motivace.

Proto se také pletou všichni, kdo tvrdí, že lidem se stávají zlé věci, protože nevěří, nebo věří blbě.

Právě proto, že víra je darem od Boha a i když se někdy zdá zanedbatelná, má v sobě veliký potenciál, bychom k ní měli tak také přistupovat. O dobré dary se pečuje, aby mohli dlouho přinášet užitek. Pečujeme o ně z vlastní vděčnosti, protože si uvědomujeme jejich skutečnou hodnotu.

Pavel to tak psal také Timoteovi: „To, co jsi ode mě slyšel, měj za příklad zdravého učení. Zůstávej ve víře a lásce, která je v Kristu Ježíši. Skrze Ducha svatého, jenž v nás přebývá, opatruj ten vzácný poklad, který ti byl svěřen.“

Víra má v sobě velký potenciál měnit náš postoj k světu a všem, kteří jej s námi sdílejí. Je jedno, jak moc se nám zdá být svět kolem zvrácený. Jako křesťané máme ve víře vzácný poklad. Bůh nás povolává k tomu, abychom o něj pečovali. Je to věcí naší vděčnosti za tento dar, který jsme si ničím nezasloužili. Právě tato vděčnost může proměnit nejen nás samotné.

Vždyť je to otázka naší vděčnosti, jak pečujeme i o ty ostatní dary, které nám Bůh dává. Před stolem Páně jsou také dobré boží dary. Svět jsme si také ničím nezasloužili, ani život. Dostáváme je jako dobré Boží dary. Je neděle díkčninění můžeme tedy společně vzdávat Bohu díky za všechno, co nám dává.
Amen

 

Jakub Pavlús, farář sboru