Noc kostelů u Šumperských evangelíků

Noc kostelů, mezinárodní akce, která se v České republice pravidelně koná již od roku 2009, se letos uskuteční v pátek 28. května. Spolu s kostely v celé zemi v Šumperku otevřou své brány pravoslavný chrám Svatého Ducha v ul. K. H. Máchy a kostel Českobratrské církve evangelické na nám. Svobody u Grandu.
V evangelickém kostele na návštěvníky vedle individuálních prohlídek kostela čeká také program, který se dle možností a platných protiepidemických opatření odehraje ve značné mířevenku před kostelem.
Program v evangelickém kostele začne v 18.00 hrou pro děti, po 19. hodině bude pokračovat pásmem hudebních vystoupení a zakončení bude v 21.00. Organizátoři doporučují sledovat aktuální program a informace o zapojení konkrétních kostelů na webových stránkách projektu https://www.nockostelu.cz/

Bohoslužby 2. 5. 2021

Žalm 22, 28-29: Rozpomenou se a navrátí se k Hospodinu všechny dálavy země. Tobě se budou klanět všechny čeledi pronárodů. 29  Vždyť Hospodinu náleží kralovat, i nad pronárody vládnout

Kolekta:

Pane, Stvořiteli všech věcí,
každé jaro probouzíš přírodu k novému životu.
Chceš obnovit i nás,
lidi propadlé smrti.
Z toho se radujeme a prosíme tě:
Dej, ať ve tvém Synu objevíme
počátek pravého života
a jeho prostřednictvím máme
účast na novém stvoření.
Tobě buď sláva navěky.

Skutky 8, 26-40: Anděl Páně řekl Filipovi: „Vydej se na jih k cestě, která vede z Jeruzaléma do Gázy.“ Ta cesta je opuštěná. 27  Filip se vydal k té cestě a hle, právě přijížděl etiopský dvořan, správce všech pokladů kandaky, to jest etiopské královny. Ten vykonal pouť do Jeruzaléma 28  a nyní se vracel na svém voze a četl proroka Izaiáše. 29  Duch řekl Filipovi: „Běž k tomu vozu a jdi vedle něho!“ 30  Filip k němu přiběhl, a když uslyšel, že ten člověk čte proroka Izaiáše, zeptal se: „Rozumíš tomu, co čteš?“ 31  On odpověděl: „Jak bych mohl, když mi to nikdo nevyloží!“ A pozval Filipa, aby nastoupil a sedl si vedle něho. 32  To místo Písma, které četl, znělo: ‚Jako ovce vedená na porážku, jako beránek, němý, když ho stříhají, ani on neotevřel ústa. 33  Ponížil se, a proto byl soud nad ním zrušen; kdo bude moci vypravovat o jeho potomcích? Vždyť jeho život na této zemi byl ukončen.‘ 34  Dvořan se obrátil k Filipovi: „Vylož mi, prosím, o kom to prorok mluví – sám o sobě, či o někom jiném?“ 35  Tu Filip začal u toho slova Písma a zvěstoval mu Ježíše. 36  Jak pokračovali v cestě, přijeli k místu, kde byla voda. Dvořan řekl: „Zde je voda. Co brání, abych byl pokřtěn?“ 37  Filip mu řekl: „Jestliže věříš celým svým srdcem, nic tomu nebrání.“ On mu odpověděl: „Věřím, že Ježíš Kristus je Syn Boží.“ 38  Dal zastavit vůz a oba, Filip i dvořan, sestoupili do vody a Filip jej pokřtil. 39  Když vystoupili z vody, Duch Páně se Filipa zmocnil a dvořan ho už neviděl, ale radoval se a jel dál svou cestou. 40  Filip se pak ocitl v Azótu. Procházel všemi městy a přinášel jim radostnou zvěst, až se dostal do Cesareje.

Jan 15, 1-11:

Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař. 2  Každou mou ratolest, která nenese ovoce, odřezává, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla hojnější ovoce. 3  Vy jste již čisti pro slovo, které jsem k vám mluvil. 4  Zůstaňte ve mně, a já ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li při kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně. 5  Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť beze mne nemůžete činit nic. 6  Kdo nezůstane ve mně, bude vyvržen ven jako ratolest a uschne; pak ji seberou, hodí do ohně a spálí. 7  Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li má slova ve vás, proste, oč chcete, a stane se vám. 8  Tím bude oslaven můj Otec, když ponesete hojné ovoce a budete mými učedníky. 9  Jako si Otec zamiloval mne, tak jsem si já zamiloval vás. Zůstaňte v mé lásce. 10  Zachováte-li má přikázání, zůstanete v mé lásce, jako já zachovávám přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce. 11  To jsem vám pověděl, aby moje radost byla ve vás a vaše radost aby byla plná.“

 

Přátelé,

v únoru, když jsme měli pastorálku venku – protože uvnitř by se nás nemohlo setkat dostatečné množství, jsme se procházeli v -13 stupních v lese a měli pár zastavení ke čtení či modlitbám. Na jednom místě, pro odlehčení četl Vlastík Stejskal z knihy Zdeňka Susy o pivu. Konkrétně o tom, jaká je to škoda, že pivo se v Bibli nezmiňuje, tedy, alespoň ne přímo.

Zato o víně je v písmu řeč často. I o všem, co s vínem souvisí. Není divu, vždyť víno patřilo k bohoslužbě, a v běžném životě bylo zdrojem veselí. V písmu o něm čteme, že je dobrým Božím darem. „Dáváš víno pro radost lidskému srdci, až se tvář leskne víc než olej“, tak nám o víně píše autor žalmu.

Když se podíváme na Janovo evangelium, ze kterého máme i dnešní oddíl, zjistíme, že v něm Ježíš právě zá proměnění vody na víno začíná svoje veřejné působení. Zabrání tak tomu, aby svatební hostina a radost ze svatby skončili předčasně. Díky Bohu, díky Ježíšovi a jeho zázraku mohou svatebčané pokračovat ve veselí. Autor evangelia k tomu připojuje svědectví: „tak Ježíš učinil počátek svých znamení a zjevil svou slávu“. Radost a oslava u Jana předznamenávají vztah Ježíše k lidem.

O radosti je řeč i v tom dnešním oddíle z písma. I když je to Ježíšova řeč na rozloučenou. Na konci podobenství o vinném kmeni a ratolestech slyšíme: „ To jsem vám pověděl, aby moje radost byla ve vás a vaše radost aby byla plná“. U tohoto podobenství je důležité neztratit tu větu ze zřetele. Ježíš jej vypráví svým učedníkům, i nám, aby nás potěšil, aby naše radost byla plná. Pokud to podobenství nečteme tak, že máme na konci radost, něco je špatně.

Může se to přitom stát docela snadno. Ježíš zde mluví o ovoci, a ovoce zde představuje jako nějaký přínos lidského života. Tedy, slyšíme zde o našem jednání, dokonce přímo o zachovávání přikázání. Slyšíme z toho i výzvu k tomu, aby na našem životě bylo vidět, že patříme Ježíšovi, že máme konat dobré skutky, přinášet ovoce hodné Ježíšova učedníka.

A samozřejmě že to platí. Samozřejmě, že Bůh má na nás i nějaké morální požadavky, že z nás nechce pouze pasivní a nic nedělající obdivovatele jeho díla. Máme toho být součástí.

Myslím si ale, že příkazy a napomenutí nás jen stěží naplní radostí. Možná tu a tam, když se nám je podaří splnit, tak máme radost. Ale když nám je někdo zadává, no nevím.

A co víc, obrazu o vinném kmeni bychom mohli rozumět i jako varování. Vždyť slova o odřezávání ratolestí, které nenesou ovoce a jejich házení do ohně zní hrozivě.I u Izajáše nacházíme podobný obraz, když prorok mluví o vinici, která místo sladkých hroznů nese úrodu trpkých plodů a to přes úpornou snahu majitele. No uznejte, co má majitel udělat, takovou otázku klade Bůh svému lidu. A odpověď, která se nabízí, je hrozná. Nic, s takovou vinicí je škoda se namáhat. A víte, kdo je tou vinicí, dodává Bůh? No přece Vy! Boží lid. Protože vám schází právo a spravedlnost.

Jak to číst? Jako prorocké varování. Jako když se na cestu postaví výstražný trojúhelník. Něco je špatně, dejte bacha! Varování ve správný čas a na správném místě nám pomáhá předejít katastrofě. Je v něm nakonec i něco z radosti.

Ale slyšet z toho podobenství jenom varování, to by byl omyl. Často k němu dochází.

Jak to podobenství chápat, když ne jako morální apel, nebo varování? Ježíš se zde s učedníky loučí, připravuje je na svoji smrt a na to, co bude potom, na to, že odejde a víc s nimi nebude tak, jako dřív. Učedníci se tak právem obávali. Co bude pak? Co když už tu ježíš nebude fyzicky, jak byli zvyklí? Setkají se pak ještě s takovou láskou, s takovým přijetím, milostí a osvobozením?

Ani my to vlastně nemáme moc jednodušší. Jasně, víme o Ježíšově vzkříšení, o seslání Ducha svatého. Víme že smrtí Ježíšův příběh neskončil a víme, že církev je zde už dvě tisíciletí. A stejně nám mohou zůstávat otázky.

Pokud nemá být víra jenom vzpomínání a obdiv minulosti, musíme se neustále ptát kde a jak se projevuje Boží moc dnes. Kde a jak dnes Bůh jedná? Kde a jak dnes Bůh vyvádí z otroctví, přináší spravedlnost, milosrdenství, přijetí, pokoj?

I dnes najdeme takové lidi, kteří vidí Boha za každou katastrofou. Bůh je pro ně především posychtivý, ten, který sesílá nemoci, války a zhoubu. Ale mě to nesedí, Vzpomeňte na příběh o eliášovi na Chorébu. Eliáš tam viděl několik katastrof: zemětřesení, vichr, který rozervával skály, oheň z nebe, ale v žádné z těch katastrof Bůh nebyl.

Když za Ježíšem přicházejí lidé, kteří by chtěli vidět Boží jednání za masakrem na chrámovém nádvoří, nebo za nemocí člověka slepého od narození, Ježíš jim dá jasně najevo svůj nesouhlas. Své učedníky, tedy i nás varuje před takovou zbožností. „Ježíš jim odpověděl: „Mějte se na pozoru, aby vás někdo nesvedl. Neboť mnozí přijdou v mém jménu a budou říkat ‚já jsem Mesiáš ‘ a svedou mnohé. Budete slyšet válečný ryk a zvěsti o válkách; hleďte, abyste se nelekali. Musí to být, ale to ještě nebude konec. (…)Kde je mrtvola, slétnou se i supi“ (Mt 24, 4-6 a 28). Těch, kteří se přiživují na lidském neštěstí se najde vždycky dost. Ježíšovi učedníci ale nemají být mrchožrouti, kteří vidí Boha za každou lidskou tragédií.

Kde tedy vidět Boha a jeho jednání? Ježíš není fyzicky mezi námi, v katastrofách jej nemáme vidět-jsme tedy sami, osiřelí?

Ne! To právě chce Ježíš říct svým podobenstvím o vinném kmeni i nám. Nejsme sami. Společně s Ježíšem jsme součástí něčeho většího, tak jako každá ratolest na vinném kmeni. Ježíš není jen s námi, jsme jeho ratolestí, jeho součástí. Kmen sám nenese žádné ovoce, používá si k tomu své ratolesti – mně i Tebe. Ježíš je přítomný ve světě prostřednictvím našich úst, rukou, pohledů a úsměvů.

Ta radost je v tom, že máme kde načerpat, protože jsme s kmenem srostlí. A je to dobrá zpráva i pro ty, kteří na něm přímo nevyrostli. Každý na ten kmen může být, stejně jako ten Etiopský dvořan naroubován, nic mu v tom nebrání.

Ježíš říká: „Zůstaňte ve mně, a já ve vás.“ Je to velké zaslíbení. Zůstaneme-li u Ježíše, tak náš život nevyjde naprázdnom přineseme hojnou úrodu dobrých plodů. ¨

 

Přímluvy:

Ježíš říká: „Beze mne nemůžete dělat nic.“ Proto spojeni s Kristem předložme Bohu s pokornou důvěrou své modlitby:

  1. Prosíme o Boží milost pro naše faráře, výpomocné kazatele, kaplany, učitelky a učitele v Nedělních školách, aby radostně hlásali evangelium.
  2. Prosíme za Indii a další státy těžce zkoušené novou vlnou coronaviru, aby s Tvou pomocí, Pane, mohli i tuto vlnu zlomit
  3. Prosíme o všechny, kteří jsou kvůli koronaviru v nemocnici, zvláště chceme prosit o Aleše Malacha, který leží na ARO v Šumperku, dávej, prosíme lékařům moudrost a dávej Alešovi pocítit svou blízkost, posiluj jej, prosíme v boji s nemocí, aby se mohl vrátit domů k svým blízkým.
  4. Prosíme o Boží požehnání pro všechny, kdo se v současných podmínkách snaží udržet kvalitní podnikání a obchod.
  5. Prosme za ty, kteří ze strachu podléhají konspiračním teoriím, ohrožují bezpečnost a vnášejí nepokoj do společnosti, změň prosíme jejich smýšlení a dej, aby všichni mohli nalézt pravdu a lásku, která osvobozuje od strachu.
  6. Prosme za školství, žáky, rodiče i učitele, kteří jen obtížně zvládají současnou situaci. Dávej jim sílu zvládat všechny komplikace a výzvy, které s sebou přináší rotační výuka, i online vyučování.
  7. Prosme za naše společenství, abychom přes všechny obtíže byli znamením Kristovy lásky a přijetí.
  8.  

Bože, ty se s láskou staráš o svoji vinici. Prosíme tě, doveď všechny končiny země ke chvále tvého jména. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.

 

Poslání: 1 Jan 4, 7-12: Milovaní, milujme se navzájem, neboť láska je z Boha, a každý, kdo miluje, z Boha se narodil a Boha zná. 8  Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska. 9  V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život. 10  V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy. 11  Milovaní, jestliže Bůh nás tak miloval, i my se máme navzájem milovat. 12  Boha nikdy nikdo neviděl, ale jestliže se milujeme navzájem, Bůh v nás zůstává a jeho láska v nás dosáhla svého cíle.

 

Požehání:

Ať vás pozvání Boží milosti provází celým životem,

ať vás zbavuje tíhy vin a kéž vás přivede k ochotě odpustit.

Ať vás láska Boží provází na každém kroku

a kéž vás naplňuje vnitřní radostí a pokojem.

Amen.

 

Jakub Pavlús, farář sboru

Bohoslužby 28. 3. 2021

Vstupní slovo / Žalm 118:

Oslavujte Hospodina – je tak dobrý! 
Jeho láska trvá navěky! 

2Izraeli, jen řekni teď: 
„Jeho láska trvá navěky!“ 
3Dome Áronův, řekni teď: 
„Jeho láska trvá navěky!“ 
4Ctitelé Hospodina, řekněte: 
„Jeho láska trvá navěky!“  (…)

Požehnaný, jenž přichází v Hospodinově jménu! 
Žehnáme vám z Hospodinova domu! 
27Hospodin je Bůh, on je nám světlem! 
Seřaďte průvod s ratolestmi v ruce, 
vzhůru se vydejte k rohům oltáře! 

Kolekta:

Bože, veliký a nepochopitelný, tvůj Syn, náš Spasitel, se v poslušnosti tvé vůle stal člověkem, ponížil se a vydal se za posměchu na kříž. Dej nám sílu, abychom ho následovali na cestě utrpení a měli účast na jeho vzkříšení. O to tě prosíme skrze něho, tvého Syna Ježíše Krista, který s tebou a Duchem svatým žije a život tvoří na věky věků.

První čtení / Izajáš 50, 4-9:

Panovník Hospodin mi dal jazyk učených, 
abych uměl znaveného slovem posílit. 
Ráno za ránem mě probouzí, 
probouzí mé uši, abych slyšel jako učedník. 
5Panovník Hospodin mi uši otevřel 
a já se nevzpouzel, 
neodvracel jsem se zpět. 
6Nastavil jsem svá záda bijícím 
a líce rvoucím za vousy; 
tvář jsem si nechránil 
před nadávkami a plivanci. 

7Panovník Hospodin pomáhá mi, 
a proto nedojdu potupy; 
tvář jako z křemene proto nastavuji, 
nebudu zahanben, to vím. 
8Blízko je Ten, který mě hájí. 
Kdo mě chce obvinit? 
Pojďme se vedle sebe postavit! 
Kdo chce proti mně vznášet žaloby? 
Ať ke mně přistoupí! 
9Hle, Panovník Hospodin pomáhá mi. 
Kdo mě odsoudí? 
Hle, všichni se obnosí jako šaty, 
od molů budou sežráni! 

Evangelium / Marek 11, 1-11:

Když se blížili k Jeruzalému, k Betfage a Betanii u Olivové hory, poslal dva ze svých učedníků 2  a řekl jim: „Jděte do vesnice, která je před vámi, a hned, jak do ní vejdete, naleznete přivázané oslátko, na němž dosud nikdo z lidí neseděl. Odvažte je a přiveďte! 3  A řekne-li vám někdo: ‚Co to děláte?‘, odpovězte: ‚Pán je potřebuje a hned je sem zas vrátí.‘“ 4  Vyšli a na rozcestí nalezli oslátko přivázané venku u dveří. Když je odvazovali, 5  někteří z těch, kteří tam stáli, jim řekli: „Co to děláte, že odvazujete to oslátko?“ 6  Odpověděli jim tak, jak Ježíš přikázal, a oni je nechali. 7  Oslátko přivedli k Ježíšovi, přehodili přes ně své pláště a on se na ně posadil. 8  Mnozí rozprostřeli na cestu své pláště a jiní zelené ratolesti z polí. 9  A ti, kdo šli před ním i za ním, volali: „Hosanna! 10  Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově, požehnáno buď přicházející království našeho otce Davida. Hosanna na výsostech!“ 11  Ježíš vjel do Jeruzaléma a vešel do chrámu. Po všem se rozhlédl, a poněvadž již bylo pozdě večer, odešel s Dvanácti do Betanie.

 

Ale no tak, Ježíši, co to s Tebou je? Kolikrát si s až nepochopitelnou lehkostí vyvázl z provokací, téměř jistých pastí a léček farizeů, saduceů a zákoníků, a teď uděláš tak fatální chybu?

To jsi snad nevěděl, jak blbá nálada vládne v krajině? Nebo si prostě děláš legraci? Tak málo si vážíš svého života? Jak levná provokace, vejít do Jeruzaléma na „vypůjčeném“ oslátku za provolávání „hosana“ nemalým zástupem… Z toho se jen tak nevyvlečeš! Prý pokoj na nebi, tam možná bude, ale v Jeruzalémě to pokoje jistě nepřidá… Římané krále nemají, pro ně je to politicky nekorektní oslovení a nám krále také nepovolí, to ty dobře víš… a přece se králem necháš provolat.

No… tolik ke skeptickým reakcím na úvod. Jsou to pouze spekulace, samozřejmě. Ale popravdě, nezdá se i vám trochu divné, že ten samý Ježíš, který s lehkostí vyklouzne z několika léček farizeů, který se vždy vytratí, když jej dav chce provolat za krále, nebo když po něm chtějí zázraky, dokonce téměř vždy, když se shromáždí větší dav „příznvců“ najednou záměrně poutá pozornost takhle podivným vjezdem do Jeruzaléma?

Na druhou stranu, když si odmyslíme historické a politické reálie, je na tom leccos sympatického. Nejen to, že Ježíš volí příjezd na nízkonákladovém prostředku, na oslátku, dokonce ani nemá potřebu to oslátko vlastnit. Když bychom to hodně přitáhli za vlasy, mohli bychom mluvit o jakési obdobě „bike shareing-u“. Sympatické je také to, kdo Ježíše vítá. Učedníci, kteří viděli Ježíšovy zázraky. Snad i někteří z těch, které vyléčil, lidé z různých společenských vrstev provolávající „hosana“ nebo česky – spas nás, zachraň nás.

Když ten samý příběh čtme v Lukášově verzi, zaslechneme  okrajově i „dobře míněné rady“ farizeů: „Mistře, napomeň své učedníky.“ Jsou to takové polo rady, polo vyhrůžky. Jakoby to byla nedokončená věta: „Mistře, napomeň své učedníky, jinak…“

Exegetové se nemohou shodnout na tom, jestli je dav, který Ježíše složený z jiných lidí, než dav, který později křičí „ukřižuj“. Přítomnost farizeů naznačuje, že se tyto dvě skupiny alespoň částečně překrývají.

Ježíš se každopádně zastrašit nedal. Trochu to před nás klade otázku, jak se zachováme my, když nás někdo chce umlčet vyhrůžkami a také otázku, jak se zachováme, když nás následují davy, nebo když nám naslouchá nějaká skupina lidí. Zažili jste to někdy? Člověka to vždy trochu zaskočí, když na to přijde.

Kdyby Ježíš pouze moralizoval společně se zákoníky, kdyby se mermomocí snažil lidi přimět k tomu, aby dodržovali ustanovení zákona, nikdo by se jej nesnažil umlčet, možná by mu to i přidalo na popularitě. Ježíš ale lidem přináší radost a naději, svobodu a smíření a to zní pro mocné nebezpečně. A tak se jej s tou zvěstí o radosti snaží umlčet, a také jeho učedníky a ty, kteří jej v Jeruzalémě vítají.

Ježíš odmítá možnost, že by radostná zvěst někdy mohla zamlknout. To je pro nás důležité. Nemáme být hluší a slepí vůči lidem kolem nás, právě naopak máme jim naslouchat a třeba také uznat, že někdy tlačíme na pilu i v situacích, kdy to není potřebné. Ale pokud jde o evangelium, o zvěst o radosti, svobodě a smíření, které Kristus přináší a nabízí všem – u ní platí, že nikdy nesmí zamlknout. Když by o ní nemluvili lidé, bude křičet třebas kamení.

Ježíšův absurdní vjezd do Jeruzaléma nemůžeme pochopit, to není nic k pochopení. Ani jeho kříž, jeho obětování se za viny nás – lidí. Je to důkaz jeho lásky, žádný logický tah na pomyslné šachovnici života, žádné populistické. Můžeme pouze, když „přijíždí“ do našeho života zvažovat, jestli se jej budeme snažit umlčet, ignorovat, nebo se z jeho příchodu budeme radovat.

Myslím, že nejlepší způsob, jak se k tomu postavit jsme vlastně četli hned na úvod, v žalmu:

„Ctitelé Hospodina, řekněte: 
„Jeho láska trvá navěky!“  (…)

Požehnaný, jenž přichází v Hospodinově jménu! 
Žehnáme vám z Hospodinova domu! 
27Hospodin je Bůh, on je nám světlem! 
Seřaďte průvod s ratolestmi v ruce, 
vzhůru se vydejte k rohům oltáře!“

 

Přímluvná modlitba:

Náš Bože, Tvůj syn, Ježíš se z lásky k lidem stal tím nejponíženějším ze všech.

Prosíme tě dnes, abychom se ani my nepovyšovali jeden nad druhého, ale vždycky pokládali jiné za vyšší od sebe

Prosíme tě za představitele a členy církve ve světě, aby dokazovali Tvou lásku všem lidem.

Prosíme Tě o Ty, kteří pro Tvé evangelium trpí pronásledování, vyhrůžky a posměch, dávej jim odvahu a pokoj.

Prosíme o mír a bezpečí pro všechny národy.

Prosíme tě také o nás sbor, naše společenství, abychom jako Ti, kdo Tě radostně vítají mohli být světlem pro lidi kolem nás.

 

 

Poslání / Filipským 2, 5-11:

Smýšlejte tak, jak smýšlel Kristus Ježíš: 
6Ačkoli sdílel Boží podstatu, 
na své rovnosti s ním netrval. 
7Místo toho se vzdal sám sebe: 
přijal podstatu služebníka, 
vzal na sebe lidskou podobu. 
8Ocitl se v těle jako člověk, 
ponížil se a byl poslušný, 
a to až k smrti – k smrti na kříži! 

9Proto jej Bůh povýšil nade všechno, 
jméno nad každé jméno mu daroval, 
10aby před jménem Ježíš kleklo každé koleno 
na nebi, na zemi i pod zemí 
11a každý jazyk aby ke slávě Boha Otce vyznal, 
že Ježíš Kristus je Pán. 

 

Požehnání:

Sám Pán pokoje

ať vám uděluje pokoj vždycky a ve všem.

Pán se všemi vámi.

 

Jakub Pavlús, farář sboru

Bohoslužby 21. 3. 2021

Žalm 51, 2-5 a 11-12: když k němu přišel prorok Nátan, protože vešel k Bat-šebě. 3  Smiluj se nade mnou, Bože, pro milosrdenství svoje, pro své velké slitování zahlaď moje nevěrnosti, 4  moji nepravost smyj ze mne dokonale, očisť mě od mého hříchu! 5  Doznávám se ke svým nevěrnostem, svůj hřích mám před sebou stále. Odvrať svou tvář od mých hříchů, zahlaď všechny moje nepravosti. 12  Stvoř mi, Bože, čisté srdce, obnov v mém nitru pevného ducha.

 

Kolekta:

Bože, náš Otče
zbavuješ nás tíhy hříchů
a otvíráš před námi novou budoucnost.
Tvůj syn Ježíš z lásky k nám trpěl a zemřel
a skrze něho nám ve křtu dáváš
nový, věčný život, který je silnější než smrt.
Dej, ať na sobě poznáváme moc jeho smrti a vzkříšení
a vydáváme o něm věrohodné svědectví.
Prosíme tě o to skrze něho,
našeho Pána a bratra Ježíše Krista,
který s tebou a Duchem svatým
žije a působí na věky věků.

 

Jeremjáš 31, 31-34: Hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy uzavřu s domem izraelským i s domem judským novou smlouvu. 32  Ne takovou smlouvu, jakou jsem uzavřel s jejich otci v den, kdy jsem je uchopil za ruku, abych je vyvedl z egyptské země. Oni mou smlouvu porušili, ale já jsem zůstal jejich manželem, je výrok Hospodinův. 33  Toto je smlouva, kterou uzavřu s domem izraelským po oněch dnech, je výrok Hospodinův: Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem. 34  Už nebude učit každý svého bližního a každý svého bratra: ‚Poznávejte Hospodina!‘ Všichni mě budou znát, od nejmenšího do největšího z nich, je výrok Hospodinův. Odpustím jim jejich nepravost a jejich hřích už nebudu připomínat.“

 

Jan 12, 20-33: Někteří z poutníků, kteří se přišli o svátcích klanět Bohu, byli Řekové. 21  Ti přistoupili k Filipovi, který byl z Betsaidy v Galileji, a prosili ho: „Pane, rádi bychom viděli Ježíše.“ 22  Filip šel a řekl to Ondřejovi, Ondřej a Filip to šli říci Ježíšovi. 23  Ježíš jim odpověděl: „Přišla hodina, aby byl oslaven Syn člověka. 24  Amen, amen, pravím vám, jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek. 25  Kdo miluje svůj život, ztratí jej; kdo nenávidí svůj život v tomto světě, uchrání jej pro život věčný. 26  Kdo mně chce sloužit, ať mě následuje, a kde jsem já, tam bude i můj služebník. Kdo mně slouží, dojde cti od Otce.“ 27  „Nyní je má duše sevřena úzkostí. Mám snad říci: Otče, zachraň mě od této hodiny? Vždyť pro tuto hodinu jsem přišel. 28  Otče, oslav své jméno!“ Z nebe zazněl hlas: „Oslavil jsem a ještě oslavím.“ 29  Zástup, který tam stál a slyšel to, říkal, že zahřmělo. Jiní tvrdili: „Anděl k němu promluvil.“ 30  Ježíš nato řekl: „Tento hlas se neozval kvůli mně, ale kvůli vám. 31  Nyní je soud nad tímto světem, nyní bude vládce tohoto světa vyvržen ven. 32  A já, až budu vyvýšen ze země, přitáhnu všecky k sobě.“ 33  To řekl, aby naznačil, jakou smrtí má zemřít.

 

 

Milí přátelé, období plné různých změn mohou být leckdy děsivé. Jistoty v nich přestávají platit, plány lidí, ať už jednotlivců, nebo společenství často vezmou za své, naučené vzorce chování nepomáhají… V takových obdobích se snažíme nanovo najít stabilitu, nanovo se zorientovat ve světě a ve svých životech.

Co je k tomu potřebné? Obvykle říkáme, že pomůže, když víme, jaké jsou naše priority. Ano, může pomoct, když víme, jaké jsou naše priority, na čem doopravdy záleží, ale také nemusí. Když se vše kolem mění, je mnohdy nutné přehodnotit i své priority, protože se může stát, že ztratí na hodnotě.

Změny jsou náročné, to jistě, ale chtěli bychom žít ve světě, který se nemění? Možná kdyby byl dokonalý, tak ano. Měnit dokonalé by preci nemělo smysl. Ale co když právě změny představují cestu, kterou se k dokonalosti přibližujeme? Anebo snad lépe, co když právě otevřenost změnám, otevřenost novým možnostem, ochota vzdát se starých zvyků, ochota přehodnocovat své priority, námaha promýšlet všechno znovu jsou cestou, jak se přiblížit dokonalosti?

V dnešních čteních jsme slyšeli, že Bůh se změn nebojí, že Bůh se nebojí přehodnocovat priority, způsoby komunikace a jednání s člověkem, vytvářet prostor pro něco nového.

Lidem vracejícím se z Babylonského zajetí navrhuje novou smlouvu. Smlouvu, která se jim zapíše hluboko do srdce, která změní jejich přístup k životu natolik, že bude mluvit sama za sebe, že nebude potřeba o ní znovu vyučovat. Na to, aby mohla vstopit v platnost ji ale musí být otevřeni i oni sami. Mohli by říct. „Bože, víš, ale my už s Tebou tak nějak smlouvu máme, pamatuješ? Uzavřel jsi ji kdysi s našimi předky v poušti!“ Změny, hlavně ty, které se týkají vztahů, i vztahu Boha s člověkem si vyžadují oboustrannou otevřenost.

V Jeruzalémě se setkáváme, společně s jakýmisi Řeky, buď proselyty, nebo řecky mluvícími židy z diaspory s Ježíšem. A ten nás svým podobenstvím o zrnu, které musí umřít, aby přineslo mnohý užitek může zaskočit. Na smrt se obvykle díváme jako na absolutní zmar. Co umřelo, umřelo. Konečná. Věříme, že má Sváťa karásek pravdu když zpívá „Svý smrti jen přejdeš most, Bůh zavolá: Další host“. Ale z pohledu tady a teď, na zemi, je to zkrátka konečná, co tělesně umřelo, to umřelo. Tak to mnohdy vidíme.

Ježíš ale říká: Podívejte se jak to funguje v přírodě. Podívejte se na Boží principy. Ve světě rostlin ani smrt není zbytečná. Ze zrnka, které „pohřbíte“ do země může vzejít nová rostlina, která přinese mnohý užitek.

Ježíš tím, samozřejmé V Janově podání míří především ke smyslu Velikonoc a smrti, která čekala v Jeruzalémě na něj – Božího syna. Říká svým učedníkům a lidem, kteří vyhledávají Jeho blízkost: to co uvidíte v Jeruzalémě se může jevit jako totální zmar, ale opak je pravdou. Nepřestávejte doufat, neztrácejte naději.

My už z pohledu učedníků o dvě tisíciletí později vidíme a víme, že Ježíšova smrt a Jeho vzkříšení přinesli a přinášejí lidem mnohý užitek, můžeme svobodně přistupovat k Bohu jako ke svému Otci, můžeme přistupovat k sobě navzájem jako bratři a sestry, v Boží rodině mezi námi není žádný rozdíl, protože všichni jsme zachráněni Boží milostí. Novou smlouvu s Bohem nosíme ve svých srdcích a můžeme se tak soustředit na to, jak ji žít autenticky a radostně. Víme, že Bůh se, jak to u Jana čteme v Ježíšovi oslavil a nenechal nic z Jeho života, Jeho smrti a Jeho vzkříšení podlehnout zmaru.

V těchto dnech, kdy můžeme jenom stěží opustit své domovy, své okresy, kdy obětujeme mnohé ze svých svobod, kdy musíme nanovo přehodnocovat své priority, své naděje své stereotypy zejména pod tíhou ještě stále probíhající světové pandemie, která milionům lidí vzala leta v blízkosti svých milovaných můžeme znovu promyslet toto Ježíšovo podobenství.

Mnoho z toho, na čem jsme si zakládali, každý z nás jednotlivě, ale třeba i jako rodiny, jako společenství církve jsme museli „pohřbít“ dát k ledu. Ale neztrácejme víru, neztrácejme naději. S Boží pomocí všechno, co jsme „pohřbili“ může přinést mnohý užitek. I kdyby ten užitek měl spočívat především v tom, že si uvědomíme, co v našich životech je důležité a co naopak není.

Zachovejme si i když čelíme temným dnům otevřenost změnám, otevřenost Božímu jednání v našich životech, nechejme Boha, aby se oslavil i v našich životech!

 

Přímluvy:

Pán Ježíš nás svojí smrtí a vzkříšením vysvobodil od nadvlády zla, hříchu a smrti. Proto mu předložme své prosby:

  1. Modlíme se za synodní radu naší církve, všechny faráře, kazatele, učitele nedělní školy a prosíme o požehnání pro jejich službu.
  2. Modleme se za unavené a vyčerpané zdravotníky a učitele, aby Pán Bůh vzbudil i v jejich srdcích a myslích novou naději a posiloval je v jejich důležité službě.
  3. Modlíme se za Boží pomoc pro očkovací kampaň u nás, ale i v zemích třetího světa, prosíme o naši ochotu dělit se o své poznání a své bezpečí i s těmi, pro které je nedostupné.
  4. Modleme se za ty, kteří zneužívají současnou situaci pro svůj osobní prospěch, aby Pán Bůh otevřel jejich oči a dal jim vidět následky jejich sobeckých činů.
  5. Modleme se za děti a mladé lidi, kterým díky současné situaci chybí schopnost zdravého života i motivace k němu, aby jim Pán Bůh dal lásku k sobě samým, aby se dokázali vidét jako Bohem stvoření a milovaní.
  6. Modleme se za rodiny, aby unesly obtíže současného života. Prosíme za samoživitele a samoživitelky, aby v nesnáích dokázali najít pomoc.
  7. Modleme se za naše společenství o dar „nového“ srdce, naplněného radostí z Boha, odvahou i kajícností.

 

Bože, smiluj se nad námi pro své milosrdenství, daruj nám svého Svatého Ducha a posilni naši velkodušnost. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.

 

 

Židům 5, 5-10: Tak ani Kristus si nepřisvojil slávu velekněze sám, ale dal mu ji ten, který řekl: ‚Ty jsi můj Syn, já jsem tě dnes zplodil.‘ 6  A na jiném místě říká: ‚Ty jsi kněz navěky podle řádu Melchisedechova.‘ 7  Ježíš za svého pozemského života přinesl s bolestným voláním a slzami oběť modliteb a úpěnlivých proseb Bohu, který ho mohl zachránit před smrtí; a Bůh ho pro jeho pokoru slyšel. 8  Ačkoli to byl Boží Syn, naučil se poslušnosti z utrpení, jímž prošel, 9  tak dosáhl dokonalosti a všem, kteří ho poslouchají, stal se původcem věčné spásy, 10  když ho Bůh prohlásil veleknězem podle řádu Melchisedechova.

 

 

Požehnání:

Ať vás Boží milosrdenství provází, abyste šli dobrou životní cestou.

Ať vám dává svobodu, abyste se nebáli a ničemu neotročili.

Ať vás přidržuje, abyste byli stálí a pevní.

Ať vás inspiruje, abyste byli pravdiví a věrní.

Ať vám dělá život krásným, abyste přijímali i rozdávali lásku a naději.

Amen.

 

 

Jakub Pavlús, farář sboru

Bohoslužby 14. 3. 2021

Ž 107, 1-3 a 17-22: Chválu vzdejte Hospodinu, protože je dobrý, jeho milosrdenství je věčné! 2  Tak ať řeknou ti, kdo byli Hospodinem vykoupeni, ti, které vykoupil z rukou protivníka, 3  které shromáždil ze všech zemí, od východu, od západu, severu i moře. Pošetilci pro svou cestu nevěrnosti, pro své nepravosti byli pokořeni. 18  Každý pokrm se jim hnusil, dospěli až k branám smrti. 19  A když ve svém soužení úpěli k Hospodinu, zachránil je z tísně: 20  seslal slovo své a uzdravil je, zachránil je z jámy. 21  Ti ať vzdají Hospodinu chválu za milosrdenství a za divy, jež pro lidi koná, 22  ať mu obětují oběť díků, ať s plesáním vypravují o všech jeho skutcích.

 

Kolekta:

Ježíši Kriste, ty jsi náš Pána a bratr.
Tvoje láska je větší než naše srdce.
Ty nás přijímáš.
Osvoboď nás, abychom sami sebe přijímali a mohli se také sklánět k druhým lidem.
Ty nás znáš.
Pomoz nám, abychom i my poznali sami sebe a otevírali se druhým lidem.
Ty nás miluješ.
Daruj nám důvěru vnímat naše temné stránky, aniž bychom upadli do strachu.
Odpusť nám, co nás od tebe, nás od sebe samotných a od druhých lidí dělí a odděluje.
Daruj nám nové společenství s tebou samotným a s námi navzájem.
O to tě prosíme v důvěře ve tvé slitování.

 

Numeri 21, 4-9: Z hory Hóru táhli dál cestou k Rákosovému moři, aby obešli edómskou zemi. Avšak lid propadl na té cestě malomyslnosti 5 a mluvil proti Bohu a proti Mojžíšovi: „Proč jste nás vyvedli z Egypta? Abyste nás na poušti umořili? Vždyť tu není chléb ani voda! Tato nuzná strava se nám už protiví.“ 6  I poslal Hospodin na lid ohnivé hady. Ti lid štípali, takže v Izraeli mnoho lidí pomřelo. 7  Lid přišel k Mojžíšovi a přiznával: „Zhřešili jsme, když jsme mluvili proti Hospodinu a proti tobě. Modli se k Hospodinu, aby nás těch hadů zbavil.“ Mojžíš se tedy za lid modlil. 8  Hospodin Mojžíšovi řekl: „Udělej si hada Ohnivce a připevni ho na žerď. Když se na něj kterýkoli uštknutý podívá, zůstane naživu.“ 9  Mojžíš tedy udělal bronzového hada a připevnil ho na žerď. Jestliže někoho uštkl had a on pohlédl na hada bronzového, zůstal naživu.

 

Jan 3, 14-21: Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný. Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen. Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, již je odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího. Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Neboť každý, kdo dělá něco špatného, nenávidí světlo a nepřichází k světlu, aby jeho skutky nevyšly najevo. Kdo však činí pravdu, přichází k světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu.“

 

 

Milí přátelé,
poté, co jsem odmaturoval jsem se nechal od kamaráda přesvědčit na dálkový pochod, který se jmenuje „Trnavská stovka“. Začíná v Bratislavě, úkolem je během nanejvýš 36 hodin projít hřeben Malých Karpat, tedy dojít až do malého městečka Brezová pod Bradlom. Celkově je to nějakých 94 kilometrů a jde se bez přespání. Měl jsem tenkrát dobrou kondici a byl jsem přesvědčen, že pochod s dobrou partou zvládnu. Prvních 30 kilometrů uběhlo jak nic, pak už jsem ale začal cítit únavu a pochopil jsem, že baťoh jsem si nabalil zbytečně těžký. Na čtyřicátém pátém kilometru přišla skutečná krize, protože bylo nutno vyškrabat 400 výškových metrů na Vápennú. A pak už to s mým odhodláním šlo jen z kopce. Skončil jsem po čtrnácti hodinách pochodu na šedesátémšestém kilometru, kdy jsem přes bouřku doběhl k autu, ve kterém mě čekal taťka. Se zimnicí jsem usedl do auta proklínal své rozhodnutí vůbec vyjít na tento dálkový pochod. Potrdilo se, co jsem věděl. Ujít tak dlouhou vzdálenost v jednom kuse není jen otázka fyzické kondice, ten nejtěžší souboj se odehrával někde hluboko v mém vnitru. Fyzické síly k tomu, abych došel bych snad našel, ale dosáhnout cíle pro mě ztratilo smysl. Ale mohl jsem to vyčítat akorát tak sám sobě.

Snad i díky tomuto zážitku má pochopení pro Izraelce v poušti, kteří po dlouhém putování ztrácejí odhodlání. Jejich exodus má sice slavný začátek, ale pak už je to především remcání, jednou je málo slunka, jednou je málo vody, anebo, tak jako dnes, ta mana, kterou je Bůh zázračně sytí, aby neumřeli hlady, už fakt není k jídlu… A tak ano, hřeší, v pravém smyslu slova. Ztrácejí z před očí cíl svého putování, ztrácejí sami sebe a především – ztrácejí důvěru nejen k Mojžíšovi, ale i k samotnému Bohu. „Proč jste nás vyvedli z Egypta? Abyste nás na poušti umořili?

Když chceme pochopit remcání Izraelitů, musíme si představit, jaké to je, ztratit pod tíhou únavy a také s tím jak jde čas důvěru v toho, koho následujeme. Být v krizi a dát se přesvědčit o tom, že není komu důvěřovat, nevidět to pověstné světlo na konci tunelu, to je opravdu frustrující. To se člověku nakonec může stát i když není doslova v poušti.

Je Boží reakce na tuto krizi krutá? Řekli bychom, že seslat na vyvolený lid smrtící hady, to jen těžko může obnovit ztracenou důvěru. Jenomže tentokrát Izraelité remcají těsně poté, co vybojují s Boží pomocí v poušti veliké vítězství. Nejen oni jsou frustrovaní a sklamaní.

Ještě podivnější je snad Boží reakce na pokání lidu, na to, jak lidé uznají své chyby a změní své smýšlení. Čekali bychom, že hadi zmizí, ale místo toho akorát přibude ještě jeden, bronzový had na palici, který přináší záchranu těm, kdo na něj pohlédnou. Když už všichni mají z hadů noční můru, musejí se pro svou záchranu podívat na jednoho z nich. Ohrožení nemizí, ale Bůh nabízí záchranu těm, kteří svou pozornost budou soustředit správným směrem. A to bez rozdílu na to, jestli patří k těm, kdo ztratili důvěru, anebo naopak, nerozlišuje se, jestli předtím remcali, ani jestli pak činili pokání. Lid Boží tento krát musí pohlédnout svým největším strachům, tomu co jej nejvíc ohrožuje přímo do očí, má-li být zachráněn, to je jejich jediná šance.

Ježíš v evangeliu dnes říká, že musí být vyvýšen stejně jako tento had v poušti. Tedy, že on sám se má stát lidem, všem bez rozdílu prostředkem záchrany. Proč? Protože „Tak Bůh miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“

Jaký je to svět, který Bůh miloval (a miluje)? Co o něm můžeme říct? Právem si snad můžeme myslet, že každý z nás by o něm zřejmě řekl něco jiného, každý z nás by svět definoval jinak, v závislosti na tom, v jaké životní situaci se nacházíme, jaké jsou naše zkušenosti se světem. Je to jako v tom známém vtipu: Optimista věří, že žijeme v nejlepším možném světě, pesimista se bojí, že to tak doopravdy je. A opravdu, svět, který Bůh stvořil a miluje jej má zkrátka hodné plusů i mínusů.

Jak jej tedy Bůh zachraňuje? Tím, že odstraní všechny mínusy? Naopak. Zachraňuje nás tím, že nám v Ježíšovi ukazuje pravdu, pravdu o nás samotných, pravdu o světě, ve kterém žijeme, pravdu o našich bližních. Pravdu, že nikdo z nás nesplňuje Boží ideál, že nikdo z nás tak celkem nezapadá do tabulek a přesto jsme milovaní, přijatí. V Ježíšovi, který je vyvýšen na kříž, kde nese trest na lidské hříchy vidíme obojí: hluboké selhání lidstva, které podle Božího zákona zasluhuje smrt, ale také Boží lásku, která chápe lidské nedostatky, ve které se Bůh stává člověkem a v které nad zákonem vítězí milosrdenství. Přesto, že nás obraz ukřižovaného může děsit stejně, jako obraz hada mohl děsit lid v poušti, platí, že jedině tak že se podíváme důsledkům svých selhání do očí nám může dát šanci na nový život.

Bůh má zkrátka své vlastní způsoby, jak obnovit důvěru mezi ním a jeho lidem, jak obnovit i naši důvěru v něj. Mohou se nám zdát podivné, je to nakonec tak, jak jsme slyšeli před týdnem ve slovech poslán: „my kážeme Krista ukřižovaného. Pro Židy je to kámen úrazu, pro ostatní bláznovství, ale pro povolané, jak pro Židy, tak pro Řeky, je Kristus Boží moc a Boží moudrost“. Důvěra ovšem může přijít až tam, kde obě strany vyloží na stůl všechny své „karty“. Tedy, kde na stůl vyloží své karty Bůh i my lidé. „Kdo však činí pravdu, přichází k světlu“ čteme z evangelia. Bůh svůj vztah s lidmi nechce zakládat na nějakých populistických hrách. Nechejme se v postní době znovu pozvat k tomuto důvěrnému vztahu, k životu ve světle Boží lásky k světu a všem, kdo ve světě žijí.

Amen

 

Přímluvy:

Bůh tak miloval svět, že dal svého Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul. Svěřme milujícímu Bohu všechny, kdo potřebují jeho pomoc:

  1. Prosíme za církev, aby konala všechny své skutky v Bohu, v Jeho světle.
  2. Prosíme o zastavení pandemie covidu, a prosíme za všechny nemocné a ty, kdo o ně pečují.
  3. Prosíme za o Boží pomoc pro obyvatele Barmy a zastavení násilí ze strany vedení státu.
  4. Prosíme za ekonomy a politiky, kteří mohou ovlivnit vývoj ekonomiky v následujícím období.
  5. Prosíme za děti demotivované současnou situací, učitele, kteří je musí učit jen na dálku a rodiče, kteří často nesou břímě domácí výuky na svých ramenou.
  6. Prosíme za oběti pandemie covidu a zvláště za ty, kteří se na smrt nemůžou připravit.
  7. Prosíme o dar radosti z Boha a o dar naděje i přes nároky současné situace.

Bože, děkujeme ti za tvoji nesmírnou lásku. Vyslyš naše prosby, vždyť tvá milost je dar a bez ní nemůžeme být spaseni. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.

 

Efezským 2, 1-10:

I vy jste byli mrtvi pro své viny a hříchy, 2  v nichž jste dříve žili podle běhu tohoto světa, poslušni vládce nadzemských mocí, ducha, působícího dosud v těch, kteří vzdorují Bohu. 3  I my všichni jsme k nim kdysi patřili; žili jsme sklonům svého těla, dali jsme se vést svými sobeckými zájmy, a tím jsme nutně propadli Božímu soudu tak jako ostatní. 4  Ale Bůh, bohatý v milosrdenství, z velké lásky, jíž si nás zamiloval, 5  probudil nás k životu spolu s Kristem, když jsme byli mrtvi pro své hříchy. Milostí jste spaseni! 6  Spolu s ním nás vzkřísil a spolu s ním uvedl na nebeský trůn v Kristu Ježíši, 7  aby se nadcházejícím věkům prokázalo, jak nesmírné bohatství milosti je v jeho dobrotě k nám v Kristu Ježíši. 8  Milostí tedy jste spaseni skrze víru. 9  Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit. 10  Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil.

  

Požehnání:

Ať ti Hospodin žehná a chrání tě.

Ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv.

Ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem.

 

Jakub Pavlús, farář sboru

Bohoslužby 7. 3. 2021

Žalm 19, 8-9:   Hospodinův zákon je dokonalý, udržuje při životě. Hospodinovo svědectví je pravdivé, nezkušený jím zmoudří.  9  Hospodinova ustanovení jsou přímá, jsou pro radost srdci. Hospodinovo přikázání je ryzí, dává očím světlo.

 

Kolekta:
Milosrdný Bože, ty hledíš na všechny,
kdo jsou sehnuti pod tíží viny a utrpení:
Naslouchej našemu volání,
rozprostři své mocné ruce nad námi
a ochraňuj nás pře zlem.
Skrze Ježíše Krista, tvého milého Syna,
který s tebou a Duchem svatým
žije a život udržuje na věky.

 

Exodus 20, 1-17:

1  Bůh vyhlásil všechna tato přikázání: 2  „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.  3  Nebudeš mít jiného boha mimo mne.  4  Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. 5  Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, 6  ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají.  7  Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval.  8  Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. 9  Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. 10  Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách. 11  V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý.  12  Cti svého otce i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.  13  Nezabiješ.  14  Nesesmilníš.  15  Nepokradeš.  16  Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví.  17  Nebudeš dychtit po domě svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního ani po jeho otroku ani po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu.“

 

Jan 2, 13-22:

Byly blízko židovské Velikonoce a Ježíš se vydal na cestu do Jeruzaléma. 14  V chrámu našel prodavače dobytka, ovcí a holubů i penězoměnce, jak sedí za stoly. 15  Udělal si z provazů bič a všecky z chrámu vyhnal, i s ovcemi a dobytkem, směnárníkům rozházel mince, stoly zpřevracel 16  a prodavačům holubů poručil: „Pryč s tím odtud! Nedělejte z domu mého Otce tržiště!“ 17  Jeho učedníci si vzpomněli, že je psáno: ‚Horlivost pro tvůj dům mne stráví.‘  18  Židé mu řekli: „Jakým znamením nám prokážeš, že to smíš činit?“ 19  Ježíš jim odpověděl: „Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej postavím.“ 20  Tu řekli Židé: „Čtyřicet šest let byl tento chrám budován, a ty jej chceš postavit ve třech dnech?“ 21  On však mluvil o chrámu svého těla. 22  Když byl pak vzkříšen z mrtvých, rozpomenuli se jeho učedníci, že to říkal, a uvěřili Písmu i slovu, které Ježíš pověděl.

 

 

Téměř vždy, když vejdete do chrámu otevřeného i během všedních dnů, třeba pro turisty, tak první co vidíte, jsou veliké cedule, které návštěvníky žádají o to, aby nedělali zbytečný rámus. Ve všední dny tak chrámy tak bývají jakousi oázou uprostřed hlučících měst. V neděli se, popravdě situace trochu mění, protože ráno, když většina lidí spí, se křesťané schází k Bohoslužbě a tak nejdřív před kostelem a pak i v něm hlučí přiměřeně své tradici.

Dnes nás Jan v druhé kapitole svého podání evangelia vede do chrámu v Jeruzalémě. Pokud si zavřeme oči, můžeme si představovat krásný, veliký, starověký chrám. Je protikladem klidných kostelů, na které jsme zvyklí, a dnes je zde hlučněji, než obvykle. Blíží se totiž velikonoce. A Jeruzalémský chrám je jediným místem, ve kterém je možné složit břímě svých přešlapů, neúspěchů, tedy, všech těch situací kdy člověk nedodržel zákon, některé z přikázání, které jsme slyšeli v prvním čtení. Jen zde mohl věřící žid přinést prostřednictvím kněze nějaké zadostučinění, smířit se se svým Stvořitelem.

Obětují se zde většinou zvířata, Ovce, telata, ale i holubice, každý si zde mohl zakoupit co potřeboval. Nebo vyměnit nečisté peníze, na kterých je zobrazen císař za jinou v chrámu akceptovanou měnu. Ptáte se, proč se zde zvířata dají zakoupit? No, když to máte do chrámu daleko, třeba několik dnů cesty, tak povedete obětní zvíře s sebou? Takovou cestu by nemuselo zvládnout. A tak se zde zvířata dají koupit, je to velice praktické. Akorát že to s sebou přináší na chrámové nádvoří také hrozný rámus.

Na první pohled by se mohlo zdát, že Ježíš, který si uplete bič z provázků, vyhání zvířata a převrací stoly protestuje hlavně proti tomuto hluku. Ostatně, to se tak stává, že hluk v chrámu lidem vadí, protože je, pochopitelně, ruší u modlitby. Jenomže, typický obraz modlícího se žida je  člověk, který se modlí se zakrytou hlavou a nahlas, trochu se u toho pokyvuje, nemyslím si, že by jej většina po klidu bažících křesťanů snesla. A navíc, říct jen, že Ježíš zde protestuje proti hluku by bylo povrchné.

Co jej tedy tak moc rozčílilo? Proč ten jinak v nejhorším případě trochu cynický, ale jinak spíš velice empatický Ježíš, vtělené slovo Boží, přinášející dobrou zprávu všem, najednou tropí takový skandál v chrámu? Evangelista nám to přímo neodhalí, sdělí nám jedinou citaci Ježíše: „Pryč s tím odtud! Nedělejte z domu mého Otce tržiště

No a možná nám trochu pomůže, když si řekneme, kde se to tržiště v chrámu přesně nachází: Jeruzalémští jej umístili na nádvoří pohanů. Tedy na jediné místo v chrámu, kam měli přístup i nežidé, nevěřící. Ale nebylo to někde venku i nádvoří pohanů bylo součástí chrámu. Jenomže věřící k němu přistupovali tak, jakoby toto nádvoří k chrámu ani nepatřilo, jakoby na pohanech nezáleželo. Vždyť co tam potom, že zrovna pohané nebudou mít možnost přicházet k Bohu, vždyť je to náš chrám, náš zákon, naše oběti a naše tradice, naši otcové jej stavěli víc, než čtyřicet let, tak jakýpak copak. Trh s obětními zvířaty a penězoměnci potřebujeme a na nádvoří pohanů překáží ze všeho nejmíň.

Představuji si Ježíše, který prožívá deziluzi. Přišel do chrámu, ale první s čím se setká je tržiště. Jen kupujte, kupujte hříšníci, kupujte oběti Hospodinu! Ale ne abyste platili římskou měnou, my vám tady zaměníme cokoliv za Týrské šekely!

Zkrátka a dobře, je jedno, jestli hlučně, nebo v tichosti, Jeruzalémský chrám postrádá svůj smysl, to je to, na co Ježíš reaguje tak ostentativně. S vírou ani se zákonem se nekupčí, chrám se nestavěl na to, aby přinášel finanční zisky. Jasně musí se nějak uživit, ale nelze tomu obětovat prostor, který je určen pro bohoslužbu, pro kontakt lidí se svým stvořitelem.

Myslím, že klást si otázku o tom, jak je to u nás, v našem společenství a v naší církvi je taky důležité. Je náš kostel a naše fara domem nebeského otce? Nepokoušíme se i my tu a tam trochu kupčit s vírou, spravedlností nebo zákonem? Anebo možná ještě lépe, když přicházíme do kostela, na faru, přicházíme s cílem být ve společenství s Bohem, nebo přicházíme abychom si Boha nějakým způsobem uplatili, učinili Boží spravedlnosti zadost?

Když učedníci viděli Ježíše jak převrací stoly a vyhání zvířata v chrámu vpomněli si na citát ze 69 žalmu: „Horlivost pro Tvůj dům mne stráví“. Překvapivá je spíš reakce zbytku lidí. Nevolají pořádkovou službu, nevyvádí Ježíš z chrámu ven, ani se jej neptají co to vlastně dělá a proč. I oni chápou Ježíšovu reakci na nádvoří pohanů jako prorocký čin. Ptají se ale jakým právem to Ježíš  dělá, jaké znamení jim může předvést aby prokázal, že má právo takhle horlivě čistit chrám v Jeruzalémě. Jakoby říkali: Dobře, je možné že přes Tebe Bůh promlouvá, ale ukaž nám znamení“.

 Ježíšův vztah k znamením známe. Nebyl jejich veliký fanda a jen málokdy lidem vyhověl, když si nějaké znamení žádali. A tak Ježíš mluví o znamení, které se chystá lidem dát o Velikonocích: zbořte tento chrám a za tři dny jej postavím. V ten den učedníci nepochopili co tím Ježíš myslí, a nepochopili ani židé v chrámu.

Čteme, že pochopili až tři roky na to po velikonocích, když byl Ježíš ukřižován a vzkříšen. Víra v toto znamení je, jak píše Pavel do Korintu bláznovství. Doslova tam píše: „Židé žádají zázračná znamení, Řekové vyhledávají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného. Pro Židy je to kámen úrazu, pro ostatní bláznovství, ale pro povolané, jak pro Židy, tak pro Řeky, je Kristus Boží moc a Boží moudrost.“

Dnes nám tedy evangelium představuje Ježíše, kterého stravuje horlivost pro Boží věci. Vede nás tak nejen k sebereflexi, ale také k tomu, abychom se nebáli být troubou Boží, svatými blázny, blázny pro Krista a pro Boží věci, kteří s vírou nekupčí, ale přijímají ji jako Boží dar, kterí Boží zákon dodržují ne proto, aby si Boha naklonili na svou stranu, ale proto, že jsme vírou přijali fakt, že Bůh nás akceptuje i když jsme neakceptovatelní.
Amen

 

Přímluvy:

Naše slabost není pro Boha překážkou. On proměňuje, uzdravuje a vede k vítězství. Proto s důvěrou volejme k nebeskému Otci:

  1. Modlíme se za odvahu pro vládu, hejtmany a odpovědné politiky, modleme se za trpělivost pro nás, občany, abychom společně zamezili dalšímu šíření nemoci covid-19.
  2. Modlíme se za lékaře a zdravotníky v tomto nesmírně těžkém čase, aby jim Pán Bůh dával sílu ustát těžká rozhodnutí i nápor práce.
  3. Modleme se za Brazílii a další země, které současnou epidemii zcela nezvládají.
  4. Modleme se za Barmu, Etiopii a další země zmítané násilím a nespravedlností, aby v nich zavládl pokoj a smír.
  5. Modleme se za ty, kteří se propadli do chudoby či zůstali opuštěni.
  6. Modleme se za všechny kdo se připravují ke křtu, aby byli osvobozeni od veškerých pout zla a dosáhli milosti křtu.

Bože, ty jsi nás zachránil z otroctví hříchu. Daruj nám moudrost a osvětluj naše kroky. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.

 

1 Kor 1, 18-25:

Slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě; nám, kteří jdeme ke spáse, je mocí Boží. 19  Je psáno: ‚Zahubím moudrost moudrých a rozumnost rozumných zavrhnu.‘ 20  Kde jsou učenci, kde znalci, kde řečníci tohoto věku? Neučinil Bůh moudrost světa bláznovstvím? 21  Protože svět svou moudrostí nepoznal Boha v jeho moudrém díle, zalíbilo se Bohu spasit ty, kdo věří, bláznovskou zvěstí. 22  Židé žádají zázračná znamení, Řekové vyhledávají moudrost, 23  ale my kážeme Krista ukřižovaného. Pro Židy je to kámen úrazu, pro ostatní bláznovství, 24  ale pro povolané, jak pro Židy, tak pro Řeky, je Kristus Boží moc a Boží moudrost. 25  Neboť bláznovství Boží je moudřejší než lidé a slabost Boží je silnější než lidé.

 

Jakub Pavlús, farář sboru

Bohoslužby 28. 2. 2021

Genesis 17, 1-7 a 15-16:

Když bylo Abramovi devětadevadesát let, ukázal se mu Hospodin a řekl: “Já jsem Bůh všemohoucí, choď stále přede mnou, buď bezúhonný!  2  Mezi sebe a tebe kladu svou smlouvu; převelice tě rozmnožím.“  3  Tu padl Abram na tvář a Bůh k němu mluvil:  4  “Já jsem! A toto je má smlouva s tebou: Staneš se praotcem hlučícího davu pronárodů.  5  Nebudeš se už nazývat Abram; tvé jméno bude Abraham. Určil jsem tě za otce hlučícího davu pronárodů.  6  Převelice tě rozplodím a učiním z tebe pronárody, i králové z tebe vzejdou. 7  Smlouvu mezi sebou a tebou i tvým potomstvem ve všech pokoleních činím totiž smlouvou věčnou, že budu Bohem tobě i tvému potomstvu.

 

Kolekta:

Pane Ježíši Kriste,
Ty jsi obětoval svůj život,
ale my chceme svůj život vlastnit a mít ho jen pro sebe.
Prosíme Tě, vezmi nás na svou cestu,
abychom jistotu svého života našli v Tobě.
Tobě buď sláva na věky.

 

Marek 8, 31-38:

A začal je učit, že Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a po třech dnech vstát. 32  A mluvil o tom otevřeně. Petr si ho vzal stranou a začal ho kárat. 33  On se však obrátil, podíval se na učedníky a pokáral Petra: „Jdi mi z cesty, satane; tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!“ 34  Zavolal k sobě zástup s učedníky a řekl jim: „Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. 35  Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne a pro evangelium, zachrání jej. 36  Co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale ztratí svůj život? 37  Zač by mohl člověk získat zpět svůj život? 38  Kdo se stydí za mne a za má slova v tomto zpronevěřilém a hříšném pokolení, za toho se bude stydět i Syn člověka, až přijde v slávě svého Otce se svatými anděly.“

Když bereme do rukou starý zákon a čteme v něm, nalézáme tam přehršel příběhů o tom, jak bůh povolává lidi na cestu. Důvěra k Bohu se tak často spojuje s pohybem a změnou, jen málokdy se stagnací. I v tom dnešním prvním čtení se dozvídáme o Abrahamovi, kterého Bůh ve vysokém věku povolává do neznáma. Kdybychom četli dál, dověděli bychom se o Josefovi, který byl do Egypta unesen, o jeho bratrech, kteří tam za ním později přišli žít, o národu který se v Egyptě zformoval a byl, stejně jako Abrahám povolán na cestu do zaslíbené země, o prorocích, kteří často musí z této země utéct a vrátit se zpět, o tom, jak se Boží lid opakovaně dostává do zajetí a pak se vrací do svobodné zaslíbené země. A v novém zákoně? Učedníci jsou povolání Kristem do celého světa a tak podnikají nejrůznější misijní cesty. A někde mezi tím je nespočet příběhů, o kterých ví jen Pán Bůh sám a ti, kdo je prožili.

Tento pohyb Božího lidu je vždycky způsoben něčím jiným. Ti, kdo jsou uvedeni do pohybu jen málokdy předem tuší, jaký bude mít jejich cesta průběh, nebo jaký dopad bude mít na jejich životy. Cesta, na kterou nás povolává Bůh je často jakousi stezkou důvěry.  

Tušil Abraham do jaké země jej Pán Bůh povolává? A kdyby Mojžíš věděl, že zaslíbenou zemi uvidí jen z dálky a to poté, co ne vlastní vinou stráví několik desetiletí v poušti, souhlasil by s Božím plánem vyvést Izraelský lid z Egypta? A kdyby Jonáš věděl, že se Pán Bůh nakonec nad Ninive slituje, neumřel by radši ve velrybě, anebo, nezkusil by ještě jednou utéct? Kdo ví. A stejně tak ani my často nevíme, co nás ve víře čeká, jaká cesta je před námi. Třeba bude poklidná a třeba ne. Lze se na ni ale vydat jedině s důvěrou. Jenomže, co za víru se rozhodne následovat do neznáma? Není to pak zaslepenost?

Moc se mi líbí, jak o víře mluví Gerd Theissen ve svém poeticko kritickém katechismu:

Víra 
je bezpodmínečná důvěra,
že náš život
uprostřed všech věcí
má smysl.
Smysl je to,
co dává odvahu žít.

Víra
věří Bohu,
který nicotu povolává k bytí
a celý svět
naplňuje smyslem.

Víra nevěří ve svět
takový, jaký je,
nýbrž ve svět, jaký by skrze Boží vůli
být mohl.

Víra 
nespoléhá na to,
že všechno dopadne dobře samo sebou,
nýbrž na to, že dobro můžeme konat
i proti odporu
v nás
a ve světě.

Víra je svazek s Bohem,
který chce svět naplnit 
smyslem.‘

 

Teď ale máme postní dobu a během ní si připomínáme ještě jednu důležitou zkušenost víry: Jde o obojstrannou důvěru a věrnost. Nejen ze strany lidí, ale taky z té Boží strany. Bůh vyšel člověku vstříc, když se slovo stalo tělem, když nám ukázal svou blízkost v Ježíši Kristu. 

V evangeliu jsme slyšeli o tom, že Kristus moc dobře věděl, co pro něj toto Boží povolání znamená a také o tom se svými učedníky mluvil poměrné otevřeně. O všem utrpení, zavržení a nepochopení se kterým se nevyhnutně potká jeho služba. Mluvil o tom až tak otevřeně, že jej Petr začne přemlouvat, aby to povolání zas tak vážně nebral, aby v sobě našel nějaký ten pud sebezáchovy. Doslova tam čteme, že Petr si Ježíše vzal stranou a začal jej kárat. Proč?  

Možná, že v tom má svou váhu i to, že si Petr uvědomuje, že všechno, co se týká Krista se týká i nás – Jeho učedníků. To, na co dnes v evangeliu upozorňuje i Ježíš, tedy, že následovat Krista znamená vzít na sebe svůj kříž a neobejít jej.  Ježíš se na své učedníky a také na nás obrací a říká. Kdo chce jít za mnou, ten ať vezme svůj kříž a následuje mne. A Dietrich Bohnhoeffer k tomu ve své knize následování dodává:

Ten, kdo následuje nachází Krista, když na sebe bere kříž (…) Kříž není nepohodlí, nebo těžký osud, ale utrpení, které vyplývá z vázanosti na Ježíše Krista. Kříž není náhodným utrpením, ale nevyhnutelným. Kříž není utrpení vázané na naši přirozenou existenci, ale na to, že jsme křesťané.“

Zároveň ale platí, že nás Kristus nevyzývá k tomu, abychom kříž a utrpení vyhledávali, abychom si snad naložili co nejvíc. Pouze říká, že se nemáme kříži vyhnout, pakliže si nás nějaký na naší cestě počká.

Jeho výzva ke ztrátě života pro něj není výzvou k sebevraždě, fyzické, ani společenské, i to by totiž mohl být způsob, jak se kříži vyhnout. Je to výzva k nastavení svých priorit. Protože jedině se správně nastavenými prioritami lze život prožít „naplno“ a smysluplně. Občas to samozřejmě znamená, že se něčeho budeme muset vzdát. Ježíš nás ale ubezpečuje, že cokoli ztrácíme, můžeme v něm znovu nalézt.

V evangeliu dnes čteme, že život ve víře sebou nese riziko kříže, nepochopení a někdy snad i zavržení. Nejsou za tím vyhrůžky, pouze upřímné zhodnocení možných i těch na první poslech nepříjemných dopadů víry na náš život. Kdyby tohle byl závěr z evangelia, byla by to hrozná depka, viďte.

Ale i když nám Ježíš neslibuje život bez problémů a obtíží, stejně platí, že pokud se rozhodneme vykročit z naší komfortní zóny, můžeme nalézt něco jiného.: Život, který není promarněný, život, který má smysl a cestu na které ani v těch náročných úsecích nezůstaneme sami.

Je postní doba a tak můžeme i během ní přemýšlet o tom, jaké je to naše následování, jak se sami zvládáme držet Božích cest, nebo být alespoň vnímavější na to, jak Bůh zůstává s námi i na těch našich cestách, jak se projevuje ta jeho blízkost k nám i v těchto dobách rychlých změn a nemalých omezení. Kéž nám k tomu Bůh dává moudrost a odvahu.

 

Přímluvy:

Nebeský Otče, povolal jsi Abráma z úru do zaslíbené země a také ses přiznal k oběti Ježíše, který se pro nás vzdal nebeské slávy. Prosíme tě dnes proto

  • Za všechny, kdo se připravují k přijetí svatého křtu nebo ke konfirmaci a chtějí nastoupit na náročnou cestu následování Tvé vůle
  • za syny a dcery Abrahama, za židy, křesťany i muslimy – za ty, kdo mají účast na Boží smlouvě, za všechny národy země – ať najdou pokoj a mír.
  • za ty, kdo zpochybňují moc mocných a jsou za to pronásledováni; za ty, kdo mají na mysli veřejné věci a hledají spravedlivé uspořádání společnosti.
  • za nemocné, zvláště za Davídka Maláče, kterého čeká v nejbližších dnes další náročná operace.
  • Za umírající, za ty, kdo jsou ve smutku ať pocítí Boží přítomnost.
  • za křesťany, ať nesmýšlejí přízemně, ale vzhlížejí ke Kristu, který přijde vše obnovit.

+ Otče náš.

 

Římanům 4, 14-17:

Kdyby dědici byli ti, kteří stavějí na zákoně, byla by víra zbavena smyslu a zaslíbení zrušeno. Zákon s sebou nese Boží hněv: kde není zákon, není ani přestoupení zákona. Proto mluvíme o spravedlnosti z víry, aby bylo jasné, že je to spravedlnost z milosti. Tak zůstane v platnosti zaslíbení dané veškerému potomstvu Abrahamovu – nejen těm, kdo stavějí na zákoně, ale i těm, kdo následují Abrahama vírou. On je otcem nás všech, jak je psáno: ‚ustanovil jsem tě za otce mnohých národů.‘ Je naším otcem před tváří toho, v nějž uvěřil, před Bohem, který dává život mrtvým a povolává v bytí to, co není.

 

Jakub Pavlús, farář sboru

Bohoslužby 21. 2. 2021

Žalm 25, 4-5: Dej mi poznat svoje cesty, Hospodine, uč mě chodit po svých stezkách. Veď mě cestou své pravdy a vyučuj mě, vždyť jsi Bůh, má spása, každodenně skládám svou naději v tebe.

 

KYRIE
Pane Ježíši, náš Spasiteli, náš Zachránce, přišel jsi vysvobodit tento náš hříšný svět; Pane, smiluj se!
Pane, smiluj se!

Ty sám jsi bez hříchu a přesto na sebe bereš naše viny; ty sám jsi Boží Syn a přesto stojíš na naší straně. Kriste, smiluj se.
Kriste, smiluj se!

Tys plný slitování a lásky, zdroj naší naděje a neustálé pomoci. Pane, smiluj se.
Pane, smiluj se!

Před tebou vyznáváme své hříchy, neboť tobě nezůstává nic skryto. Před tebou vyznáváme své viny, neboť v tvé odpuštění doufáme. Před tebou vyznáváme své nevěrnosti, neboť ty uzdravuješ tělo i duši.

Všemohoucí Bože, smiluj se nad námi, odpusť nám naše hříchy a doveď nás do života věčného. Amen.


KOLEKTA
Pane, Ježíši Kriste, modlil ses a postil čtyřicet dní na poušti a odolával pokušení. Prosíme tě: buď s námi, když jsme slabí. A sešli nám svého Ducha, abychom poznali a překonali, co nás od tebe odděluje. Vždyť ty zůstáváš s námi, s Otcem a ve společenství Ducha svatého, po všechny dny a navěky.

 

Genesis 9, 8-17:

Bůh řekl Noemu a jeho synům: 9  „Hle, já ustavuji svou smlouvu s vámi a s vaším potomstvem 10  i s každým živým tvorem, který je s vámi, s ptactvem, s dobytkem i s veškerou zemskou zvěří, která je s vámi, se všemi, kdo vyšli z archy, včetně zemské zvěře. 11  Ustavuji s vámi svou smlouvu. Už nebude vyhlazeno všechno tvorstvo vodami potopy a nedojde již k potopě, která by zahladila zemi.“ 12  Dále Bůh řekl: „Toto je znamení smlouvy, jež kladu mezi sebe a vás i každého živého tvora, který je s vámi, pro pokolení všech věků:  13  Položil jsem na oblak svou duhu, aby byla znamením smlouvy mezi mnou a zemí.  14  Kdykoli zahalím zemi oblakem a na oblaku se ukáže duha,  15  rozpomenu se na svou smlouvu mezi mnou a vámi i veškerým živým tvorstvem, a vody již nikdy nezpůsobí potopu ke zkáze všeho tvorstva.  16  Ukáže-li se na oblaku duha, pohlédnu na ni a rozpomenu se na věčnou smlouvu mezi Bohem a veškerým živým tvorstvem, které je na zemi.“  17  Řekl pak Bůh Noemu: „Toto je znamení smlouvy, kterou jsem ustavil mezi sebou a veškerým tvorstvem, které je na zemi.“

 

1Petrův 3, 18-22:

Vždyť i Kristus dal svůj život jednou provždy za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás přivedl k Bohu. Byl usmrcen v těle, ale obživen Duchem. 19  Tehdy také přišel vyhlásit zvěst duchům ve vězení, 20  kteří neuposlechli kdysi ve dnech Noemových. Tenkrát Boží shovívavost vyčkávala s trestem, pokud se stavěl koráb, v němž bylo z vody zachráněno jenom osm lidí. 21  To je předobraz křtu, který nyní zachraňuje vás. Nejde v něm zajisté o odstranění tělesné špíny, nýbrž o dobré svědomí, k němuž se před Bohem zavazujeme – na základě vzkříšení Ježíše Krista, 22  jenž jest na pravici Boží, když vstoupil do nebe a podřídil si anděly a vlády a mocnosti.

 

Potopa je, bratři a sestry, dost zvláštní obraz křtu. Kdo zažil, co voda dovede, tomu při něm asi zatrne. To jistě potvrdí i ti z vás, kdo pamatují potopu v 97 zde kolem Šumperka. I ti, kdo například se štěstím záplavy přežili, si je s těží budou připomínat jako zdroj nebo symbol naděje.
Podobně asi v mnohých z nás, přestože tušíme a slyšíme, že v tom biblickém vyprávění jde především o záchranu, zůstává divný pocit z té všeobecné záhuby. Z božího rozhodnutí smést z povrchu země vše, co stvořil. Přejít jakoby mimochodem tu totální zkázu a těšit se jenom z toho, že se z ní člověku ? na rozdíl od ostatních ? podařilo vyváznout, to je spíš projev patologie než naděje. Není divu, že pokud takhle nedomyšleně, my křesťané, svojí naději někdy představujeme, přemýšlivé lidi, jimž není osud druhých lhostejný, to spíš odpuzuje.
Ale nejde jenom o ten dojem navenek, ono to není ani Písmu přiměřené. Jeho poselství tu ohromnou tragédii nelíčí prostě jen jako kulisy pro záchranu, ani ji nepřejde bez zachvění jako běžné řešení. Naopak svědčí o tom, jak celá ta situace Boha zasáhla trápil se ve svém srdci. Jeho rozhodnutí není řešením technokrata, který je úspěchu svého projektu ochoten obětovat cokoli a kohokoli. Jedná zasažen, jedná s bolestí.
Jsou ale asi situace, kdy se účast a pomoc tvrdým a bolestným rozhodnutím vyhnout nemůže. Na začátku příběhu o potopě čteme, že se na zemi rozmnožila zlovůle člověka a každý výtvor jeho mysli i srdce byl v každé chvíli jen zlý. Alternativou potopy v bibli není, že by život prostě nějak pokračoval dál, jenom by to zkrátka nebylo podle božího přání. Alternativou je totální zlo, zvůle, která nutně ústí do sebezničení. Má-li mít život vůbec nějakou naději, je třeba radikální řez, je třeba začít znovu.

Když se kazatelé v kázáních na tenhle příběh snaží přiblížit, že skutečná láska a záchrana mohou mít i takhle tvrdou podobu, používají často příklad chirurga, který se rozhodl pro amputaci končetiny zasažené snětí. Amputace je vždycky tragedie. Ale pokud představuje jedinou možnost života, stává se nadějí, záchranou.

Možná že to ale není úplně dobrý příklad. I tohle by se mohlo zvrhnout v chladný kalkul a příliš rychlou ochotu zdůvodnit si svojí tvrdost. Chybí tu účast. Doktor – a nic proti doktorům nemusí být nutně osudem pacienta zasažen.

Možná by byl lepším příkladem autor, který zničí svoje celoživotní dílo vše co sám vytvořil a do čeho sám sebe vložil, když vidí, že jeho dílo kvůli lidské zvůli slouží jen naprostému zlu. I tenhle příměr jistě kulhá. Ale snad je aspoň zřejmé, že ten, kdo se tu rozhoduje a jedná, nezůstává mimo, neobětuje jednoduše druhé nějaké vlastní ideji dobra nebo poznané nutnosti – zasahuje sám sebe, a to ne proto, aby jedny potrestal a druhé zachránil, ale aby vůbec bylo možné žít.

Tak rozumím biblickému vyprávění o potopě. A jen tak je asi mohu chápat jako obraz křtu – jako potvrzení naděje založené na oběti a proto stěží sobecké, ale naopak nabízené každému. Tak je také, myslím, vykládá a dotahuje apoštol ve svém listě. Dělá to trochu zvláštně. Píše o tom, že Ježíš přišel vyhlásit zvěst duchům ve vězení, právě těm, kteří neuposlechli za dnů Noemových.

Nemá asi smysl spekulovat o tom, kde to vězení bylo, zda se jedná o podsvětí nebo o peklo a jak to tedy vlastně je nebo bude po smrti a zda křesťanství věří na duchy. Autor listu si totiž tuhle scénu vypůjčil z dobové apokalyptické literatury, konkrétně z Apokalypsy Henochovy. Henoch sice je biblická postava, ale kniha, která se jeho jména dovolává, s biblí moc společného nemá. Podle ní byl právě on poslán k padlým andělům do podzemního žaláře, aby jim vyřídil, že jejich odsouzení je konečné.

Scénář je tedy obdobný, ale hned je také jasné, čím se apoštolovo poselství liší, co je pro ně vlastní a podstatné. Ježíš nepřichází provinilým potvrdit osudový ortel, přichází vyhlásit zvěst. A kdo by váhal jakou, ten může číst o pár řádků níž, že i mrtvým bylo zvěstováno evangelium  tedy dobrá zpráva, radostná zvěst, vyhlášení svobody, propuštění, naděje. Skutečně se nabízí všem, i těm, kdo jsou podle lidové zbožnosti na odpis, i těm, co neposlechli, i provinilým.

Právě tuhle nabídku křest každému potvrzuje. Apoštol píše, že v ní jde o dobré svědomí, ke kterému se před Bohem zavazujeme.

To se zdá být jasné, ale pozor na to, abychom tomu opravdu dobře rozuměli. Jak je snadné to poplést ukazuje třeba Ježíšovo podobenství o hřivnách. Služebník, který se v něm při spravování svěřené hřivny zaměřil na to, aby mu Pán nemohl nic vyčíst, tedy aby před ním měl čisté svědomí, totálně pohořel. A podobně u Ježíše dopadl i mladík, který stále jen usiloval o to, aby byl dobrý.

Ono nás totiž od Boha nevzdaluje jenom špatné svědomí, ale možná ještě víc touha dopracovat se k tomu dobrému. V ní je totiž cílem všeho, co děláme, právě jen naše dobré svědomí, naše dobrota, my sami. Láska, vztah k druhým i k Bohu, se pak vytratí. I v dobrých skutcích nakonec půjde o nás.

Neohraničenou výzvu Miluj omezíme jen na jasně splnitelné skutky, abychom mohli mít jistotu, že jsme obstáli. Touha udržet si čisté svědomí nám nedovolí věrně provázet druhé, protože to někdy znamená spolunést i jejich vinu, riskovat, že nám bude přičtena. Křivé obvinění nás pak dožene k nepříčetnosti, ve které se necháme snadno strhnout k zlému. A nakonec, abychom si uchovali alespoň zdání dobrého svědomí si, jak bible říká, zamilujeme více tmu než světlo. Upřímnost a otevřenost, která umí přiznat chybu, nám bude cizí.

Pochopit ten závazek k dobrému svědomí jako úkol, abychom si ho sami udrželi, to je osudový omyl, kterému asi všichni někdy podléháme. Vypadá totiž ušlechtile, a tak nám ani nedojde, jak má blízko k našeptávání pokušitele, že bychom přece mohli být jako Bůh, že bychom se vlastně mohli udělat sami. Právě u toho však začíná ta tragická stránka potopy.

Slova apoštola je třeba číst pozorně. On totiž dodává, že se k dobrému svědomí před Bohem nezavazujeme na základě svých mravních sil, pevné vůle a odhodlání, ale na základě vzkříšení Ježíše Krista. Dobré svědomí je založeno na tom, co dělá Bůh. To je právě ten dar, který nám Bůh nabízí, a my ho máme přijmout. Zavazujeme se právě jen k tomu, že ho v důvěře necháme na něm, že budeme důvěřovat, že to, co pro ně on udělal, stačí.

Někomu to může připadat málo. Někdo v tom může vidět jen prostor pro libovůli a uvolnění morálky. Nebyl by první. Farizeje to rozčilovalo už za Ježíšova života. Ale opak je pravdou. Teprve v téhle důvěře se otvírá prostor pro lásku, pro věrnost a pro radost. Kdo ve svém jednání nemusí sledovat jen svoje ospravedlnění, ten může opravdu vidět potřeby druhých a věnovat se jim. Může být k sobě upřímný a v lásce riskovat i to, že na něj padne stín viny. A může raději snést i křivé obvinění, než aby se sám proti lásce provinil. To je ten nový začátek, ve kterém je naše záchrana a ke kterému říkáme ve křtu své ano. Amen

 

Přímluvy:

Hospodin vyslyší ty, kteří k němu volají. Vzývejme ho, aby zachránil a uzdravil nás i svět, ve kterém žijeme.

 

  1. Prosme za všechny, kteří se připravují na křest.
  2. Prosme za vládu, poslance a hejtmany, aby svým jednáním naši zemi chránili před ekonomickým i společenským kolapsem.
  3. Prosme o Boží pomoc pro nemocnice přeplněné pacienty s nemocí covid.
  4. Prosme o nalezení cesty k zastavení pandemie koronaviru a prosme za chudé státy, které mají obtížný přístup k očkování.
  5. Prosme za Rusko a za Čínu, aby nalezly cestu ke svobodě svých občanů a k odpovědnosti vůči nim
  6. Prosme za všechny, kdo zažili jakoukoli formu zneužívání a prosme za jejich rodiny a blízké.
  7. Prosme o dar naděje plynoucí z víry pro celé naše společenství.

 

Bože, jsi dobrý a dokonalý, proto ukazuješ hříšníkům cestu. Vyslyš naše prosby a veď nás ve své pravdě. Skrze Krista, našeho Pána. Amen

 

Poslání / Marek 1, 9-15:

V těch dnech přišel Ježíš z Nazareta v Galileji a byl v Jordánu od Jana pokřtěn. Vtom, jak vystupoval z vody, uviděl nebesa rozevřená a Ducha, který jako holubice sestupuje na něj. A z nebe se ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil.“ 12  A hned ho Duch vyvedl na poušť. 13  Byl na poušti čtyřicet dní a satan ho pokoušel; byl mezi dravou zvěří a andělé ho obsluhovali. 14  Když byl Jan uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a kázal Boží evangelium: 15  „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu.“

 

Jakub Pavlús, farář sboru

Bohoslužby 14. 2. 2021

Žalm 30, 3-6: Hospodine, Bože můj, k tobě jsem volal o pomoc a uzdravils mě.  4  Vyvedl jsi mě z podsvětí, Hospodine, zachovals mě při životě, abych nesestoupil v jámu.  5  Pějte žalmy Hospodinu, jeho věrní, vzdejte chválu tomu, co připomíná jeho svatost,  6  neboť jeho hněv je na okamžik, jeho přízeň však na celý život. Večer se uhostí pláč, a ráno všechno plesá

Kolekta:

Otče veškeré útěchy,
Tvůj Syn uzdravoval nemocné a dával jejich životu nový smysl.
Ve svém slitování pohleď na všechny trpící na tomto světě,
vysvoboď je ze samoty a trpkosti a daruj jim spásu a život.
Prosíme Tě o to skrze Ježíše Krista,
Tvého Syna a našeho bratra,
který s Tebou a s Duchem svatým
žije v našem středu nyní a navěky.

2 Královská 5, 1-14: Naamán, velitel vojska aramejského krále, byl u svého pána ve veliké vážnosti a oblibě, protože skrze něho dal Hospodin Aramejcům vítězství. Tento muž, udatný bohatýr, byl postižen malomocenstvím. 2  Jednou vyrazily z Aramu hordy a zajaly v izraelské zemi malé děvčátko. To sloužilo Naamánově ženě. 3  Řeklo své paní: „Kdyby se můj pán dostal k proroku, který je v Samaří, ten by ho jistě malomocenství zbavil.“ 4  Naamán to šel oznámit svému pánu: „Tak a tak mluvilo to děvče z izraelské země.“ 5  Aramejský král řekl: „Vyprav se tam a já pošlu izraelskému králi dopis.“ I šel. Vzal s sebou deset talentů stříbra a šest tisíc šekelů zlata a desatery sváteční šaty. 6  Izraelskému králi přinesl dopis: „Jakmile ti dojde tento dopis, s nímž jsem ti poslal svého služebníka Naamána, zbav ho malomocenství.“ 7  Když izraelský král dopis přečetl, roztrhl své roucho a řekl: „Jsem snad Bůh, abych rozdával smrt nebo život, že ke mně posílá někoho, abych ho zbavil malomocenství? Jen uvažte a pohleďte, že hledá proti mně záminku!“  8  Když Elíša, muž Boží, uslyšel, že izraelský král roztrhl své roucho, vzkázal králi: „Proč jsi roztrhl své roucho? Jen ať přijde ke mně. Pozná, že je v Izraeli prorok.“ 9  Naamán tedy přijel se svými koni a s vozem a zastavil u vchodu do Elíšova domu. 10  Elíša mu po poslovi vzkázal: „Jdi, omyj se sedmkrát v Jordánu a tvé tělo bude opět zdravé. Budeš čist.“ 11  Ale Naamán se rozlítil a odešel. Řekl: „Hle, říkal jsem si: ‚Zajisté ke mně vyjde, postaví se a bude vzývat jméno Hospodina, svého Boha, bude mávat rukou směrem k posvátnému místu, a tak mě zbaví malomocenství.‘ 12  Cožpak nejsou damašské řeky Abána a Parpar lepší než všechny vody izraelské? Cožpak jsem se nemohl omýt v nich, abych byl čist?“ Obrátil se a rozhořčeně odcházel. 13  Ale jeho služebníci přistoupili a domlouvali mu: „Otče, ten prorok ti řekl důležitou věc. Proč bys to neudělal? Přece ti řekl: ‚Omyj se, a budeš čist.‘“ 14  On tedy sestoupil a ponořil se sedmkrát do Jordánu podle slova muže Božího. A jeho tělo bylo opět jako tělo malého chlapce. Byl čist. 

Marek 1, 40-45: Přijde k němu malomocný a na kolenou ho prosí: „Chceš-li, můžeš mě očistit.“ 41  Ježíš se slitoval, vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl: „Chci, buď čist.“ 42  A hned se jeho malomocenství ztratilo a byl očištěn. 43  Ježíš mu pohrozil, poslal jej ihned pryč 44  a nařídil mu: „Ne abys někomu něco říkal! Ale jdi, ukaž se knězi a obětuj za své očištění, co Mojžíš přikázal – jim na svědectví.“ 45  On však odešel a mnoho o tom vyprávěl a rozhlašoval, takže Ježíš už nemohl veřejně vejít do města, ale zůstával venku na opuštěných místech. A chodili k němu odevšad.

 

Trh s reklamou je dneska obrovský. A není divu. Pokud je alespoň jedna věc, po které každý, kdo nabízí poctivý tovar, nebo dobré služby touží je to zřejmě toto: aby se to rozkřiklo mezi lidi. Vždyť nakonec, co je lepší reklama, než spokojení zákazníci? Snad i proto nás dnes každý prodejce, každý kdo nabízí služby žádá o to, abychom později napsali někde na internet „recenzi“. A musím říct, že i já jako spotřebitel to považuji za skvělou věc. Když uvažuji o tom, že si koupím produkt, který tak úplně neznám tak první, co vyhledávám jsou recenze – nejen ty odborné, ale i ty uživatelské.

Celkem upřímně si myslím, že až na absenci masových sdělovacích prostředků to za časů Ježíše nebylo zas tak výrazně jiné. Lidé si už tenkrát mezi sebou rádi řekli, kde se co dá dobře sehnat, nakoupit, kde se dá najít dobrý učitel a případně i to, kde najít dobrého léčitele. A tak se stejně rychle roznesli zprávy o těch dobrých i o těch zlých z každého „oboru“.

I dnešní text to dokládá. Je v mnoha ohledech zajímavý. Třeba i v tom, že u Marka se jedním z prvních „misionářů“ víry v Ježíše Krista stane člověk, kterému to Ježíš sám vysloveně zakázal, a to dost jasně, když mu podle Marka dokonce pohrozil a řekl: „A ne abys někomu něco říkal“. Navíc to slůvko, které překlady většinou smířlivě překládají tak, že Ježíš někomu pohrozí, má v řečtině mnohem tvrdší význam. Mohli bychom jej spíš překládat tak, že Ježíš se na něj osopí, oboří, nebo, jak stejné sloveso překládá „21“ – že mu Ježíš vyhubuje a pošle jej pryč.

Těch důvodů proč se Ježíš brání tomu, aby o něm uzdravený muž mluvil může být spousta. Než spekulovat, řekněme si rovnou, že Marek se tím hlavním vůbec netají. Poté, co Ježíšovo vyhubování uzdravenému nepadne na úrodnou půdu přichází to, čemu se Ježíš vlastně chtěl vyhnout – ve městě se už nemůže ani ukázat a i do pustiny k němu chodí lidi odevšad – ale ne proto, aby poslouchali jeho zvěst – proto, aby je uzdravoval, aby činil zázraky. Zkrátka, lidé chtějí od Ježíše to, čím se proslavil. Stejně jako lidé dnes od slavných zpěváků očekávají, že jim zazpívají i na ulici, od lidí z IT to, že jim kdykoliv doma opraví počítač a tak dále.

Není divu, uzdravení z malomocenství, to je veliká věc, jak už nám ostatně ozřejmuje i první čtení. Když si Aramejský král žádá od Izraelského krále proroka, který by jeho Naámána uzdravil z malomocenství, považuje to Izraelský král za provokaci, ze které nemůže být nic, než válka – protože uzdravit z malomocenství nelze. Ale v prvním i druhém čtení to jednou Eliša a pak zas Ježíš zvládnou.

A taky se té reakci lidí v okolí Ježíše nelze divit. I my dnes toužíme po zázraku, chtěli bychom, aby nemoci zmizeli, anebo, alespoň, aby netrápili naše blízké. Taky si často říkáme: „Pane, kdybys chtěl, mohl bys nás uzdravit“ a taky: „Pane, kdybys chtěl, mohl by CoViD zmizet a s ním i všechny jiné nemoci které nás obírají o blízké“. Častěji ale zažíváme Boží mlčení vůči těmto našim žádostem, zdaleka kolem sebe nevidíme tolik uzdravování, kolik nám jej naservírují evangelisté. Je to snad naše chyba? Věříme snad nějak zle, nebo míň?

Jako lidé jsme tak často vystaveni Boží nepochopitelnosti. Nerozumíme a asi ani nemůžeme porozumět všem svým nedokonalostem a tomu, proč nás takto nedokonalé Bůh nechává. Ale můžeme a jsem přesvědčen že se i máme dostávat do dialogu s Bohem, doptávat se, nechat si třeba i vyhubovat, navázat s Bohem vztah, ve kterém má své místo i přiznaná rozdílnost a nepochopení.

Vyžaduje si to ovšem mnoho trpělivosti a touhy nejen mluvit, ale i naslouchat. A nejen to, vyžaduje si to také důvěru, odvahu vstoupit do neznámých vod, kterou musel nabrat i Naámán, který se divil, že se musí ponořit zrovna do Jordánu, jakokdyby řeky v jeho krajině nebyly dost dobré. Nic z toho není snadná věc. Tak to ale bývá, že o zkušenosti, které „stojí za to“ se člověk musí často snažit, že nepřicházejí samy sebou.  

Když čtu příběh Námána a příběh onoho bezejmenného malomocného z Markova evangelia, říkám si, že to je to, co bych pro mnohé ve svém okolí chtěl. Nejen to fyzické zdraví. Protože uzdravení z malomocenství vám dá mnohem víc, než fyzické zdraví. Vrátí vás do společnosti, ukončí karanténu, ve které byste museli jinak žít do konce svých dnů na zemi.

Ježíš onomu malomocnému, kterého jméno se nedozvíme říká: jdi ukaž se knězi a obětuj za své očištění JIM na svědectví. Koho myslí, když říká jim? Knežím? To spíš ne, ti uvidí svědectví už když se ukáže, že muž je očištěn. Tak tedy komu? No „jim“ – tedy, těm všem kdo tu nejsou, všem těm, kdo kterým jsi se musel vyhýbat, všem těm, kteří se tě stranili, všem jim na svědectví obětuj, aby věděli, že se ti už nemusí vyhýbat.

V tom, co Ježíš říká onomu malomocnému, tedy, už uzdravenému člověku je ještě jeden zajímavý rozpor: nemůže mluvit o tom, kdo ani jak jej uzdravil, ale uzdravení na něm má být vidět, nemá jej skrývat.

A co tedy my? Jak z toho my vlastně vyjdeme? Pro nás už rozhodně neplatí, že bychom o Ježíšovi neměli podávat dobré recenze, dělat Ježíšovi a Bohu ve světě dobrou reklamu – právě naopak. Jak teda dnes udělat Ježíšovi dobrou reklamu? Navrhoval bych – neslibujme zázraky, protože o ty Ježíšovi nešlo ani před dvěmi tisíciletími. Ale vytvářejme prostor přijetí, prostor do kterého můžou přijít i lidé všelijak zranění a jiní. Vzpomeňme na to, jak víra v Ježíše a následování Jeho učení změnilo náš život, náš postoj k sobě, k Bohu a ke světu a mluvme o tom před lidmi.

Amen

Přímluvy:

Ježíš se dotkl nemocného a uzdravil ho. S důvěrou položme před našeho Pána své prosby, aby se „dotkl“ nemocí našeho světa a uzdravil je:

  1. Prosme za nemocné, slabé a umírající a také za ty, kdo je ošetřují.
  2. Prosme o Boží pomoc s omezením vlivu nové mutace coronaviru.
  3. Prosme za obyvatele Myanmaru a tamní odpovědné představitele, aby společně usilovali o službu společnému dobru a národnímu smíření.
  4. Prosme za země, které omezují svobodu slova a lidská práva.
  5. Prosme za ty, kteří žijí stigmatizováni a vyčleněni ze společnosti.
  6. Prosme za mladé lidi, aby nalezli odvahu uzavřít plnohodnotné manželství.
  7. Prosme za nemocné členy našeho společenství a zvláště za ty, kteří nemohou přicházet mezi nás.

Dobrý Otče, ty nás očišťuješ a uzdravuješ. Pomoz nám, ať všechno, co žijeme a děláme, konáme ke tvé oslavě. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.

Slovo poslání:

1 Kor 9, 19-23: Jsem svoboden ode všech, ale učinil jsem se otrokem všech, abych mnohé získal. 20  Židům jsem byl židem, abych získal židy. Těm, kteří jsou pod zákonem, byl jsem pod zákonem, abych získal ty, kteří jsou pod zákonem – i když sám pod zákonem nejsem. 21  Těm, kteří jsou bez zákona, byl jsem bez zákona, abych získal ty, kteří jsou bez zákona – i když před Bohem nejsem bez zákona, neboť mým zákonem je Kristus. 22  Těm, kdo jsou slabí, stal jsem se slabým, abych získal slabé. Všem jsem se stal vším, abych získal aspoň některé. 23  Všecko to dělám pro evangelium, abych na něm měl podíl.

 

Jakub Pavlús, farář sboru