Bohoslužby 31. 1. 2021

Žalm 111, 1-3: Chválu vzdávám Hospodinu celým srdcem, v kruhu přímých, v shromáždění. 2  Činy Hospodinovy jsou velké, vyhledávané všemi, kdo zálibu v nich našli. 3  Velebné a důstojné je jeho dílo, jeho spravedlnost trvá navždy.

 

Kolekta:

Bože, v blízkosti tvého Syna ztrácí zlo svou sílu – nemocní jsou uzdravováni a mnohým se zvěstuje evangelium. Dej, abychom dokázali tvé slovo uchovávat a šířit s důvěrou, že ono samotné je tím nejlepším lékem uzdravujícím k životu věčnému. O to tě prosíme skrze Krista, našeho Pána, který s tebou v jednotě Ducha sv. žije a kraluje na věky věků.

 

Deuteronomium 18, 15-20: Hospodin, tvůj Bůh, ti povolá z tvého středu, z tvých bratří, proroka, jako jsem já. Jeho budete poslouchat 16  zcela podle toho, co jsi žádal od Hospodina, svého Boha, na Chorébu v den shromáždění: „Kéž neslyším už hlas Hospodina, svého Boha, a nevidím už ten veliký oheň, abych nezemřel.“ 17  Hospodin mi řekl: „Dobře to pověděli. 18  Povolám jim proroka z jejich bratří, jako jsi ty. Do jeho úst vložím svá slova a on jim bude mluvit vše, co mu přikáži. 19  Kdo by má slova, která on bude mluvit mým jménem, neposlouchal, toho já sám budu volat k odpovědnosti. 20  Avšak prorok, který by opovážlivě mluvil mým jménem něco, co jsem mu mluvit nepřikázal, nebo který by mluvil jménem jiných bohů, takový prorok zemře.“

 

Marek 1, 21-28: Když přišli do Kafarnaum, hned v sobotu šel do synagógy a učil. 22  I žasli nad jeho učením, neboť je učil jako ten, kdo má moc, a ne jako zákoníci. 23  V jejich synagóze byl právě člověk, posedlý nečistým duchem. Ten vykřikl: 24  „Co je ti do nás, Ježíši Nazaretský? Přišel jsi nás zahubit? Vím, kdo jsi. Jsi Svatý Boží.“ 25  Ale Ježíš mu pohrozil: „Umlkni a vyjdi z něho!“ 26  Nečistý duch jím zalomcoval a s velikým křikem z něho vyšel. 27  Všichni užasli a jeden druhého se ptali: „Co to je? Nové učení plné moci – i nečistým duchům přikáže, a poslechnou ho.“ 28  A pověst o něm se rychle roznesla všude po celé galilejské krajině.

 

Pokračujeme vlastně přesně tam, kde jsme minulý týden skončili. Ježíš povolal své první učedníky se kterými se vydal na cestu Galilejí, podél Galilejského jezera – to je to, které si místní pletli s mořem. Nově se ale dozvídáme i to, kam že se to vlastně vydali. Jdou do Kafarnaum.

Pokud jsme si minule řekli, že se o Galileji obecně dá říct, že to byl vlastně dost slušný zapadákov, musíme při Kafarnaum konstatovat, že toto město je výjimkou. Je to sice malé město, ale leží na důležité obchodní stezce Via Maris. A navíc leží i na hranicích území Heroda Antipase a Heroda Filipa. Tito dva pánové se neměli moc rádi a tedy, můžeme říct že pro Ježíše, který převzal zvěst Jana Křtitele, provokativní zvěst za kterou byl Jan uvězněn, je to skvělé strategické místo už jen proto, že vždycky mohl utéct „za hranice“ kdyby jednoho z Herodů naštval.

Musím ale říct, že si nemyslím, že to byl záměr sám o sobě. Ježíš se nakonec nechtěl skrývat. Právě naopak. Jeho záměr byl zcela jiný. Nevím, jestli chtěl být viděn, ale jsem si celkem jist, že chtěl být slyšen, že měl co říct.

Evangelista nám Ježíšovy priority celkem jasně ukazuje, když řekne že po příchodu do Kafarnaum, hned v první možnou sobotu Ježíš zamířil do synagogy aby tam UČIL. To je důležité. Ježíš se nevyčleňuje z komunity, ani z té náboženské komunity a hned jak je to možné, vyučuje v Synagoze. Ježíšovým záměrem je, aby tam vyučoval. Vím, že se opakuji, ale je to dnes opravdu důležité.

Ježíš tedy učí, coby hostující rabín. Učí tak, že lidé žasnou. To slovo žasnout (exeplésonto), může nést pozitivní i negativní náboj. Lidé kteří byli v synagoze žasli, tedy, tak néjak je to zvedalo ze židle, některé radostí a některé možná i rozhořčením, nespokojeností. Víme ale díky tomu, že Ježíš svým učením zaujal, vzbudil pozornost. Proč? Protože učil jako ten, kdo má autoritu. A patrně to jeho učení nebylo bezkonfliktní. Nevíme, co konkrétně učil tu sobotu v synagoze. A jak rádi bychom věděli, viďte? Můžeme ale jen typovat.

Třeba jen rozvinul to, o čem mluvil předtím když chodil kolem jezera. Čiňte pokání a věřte evangeliu. Tedy, změňte svůj postoj k životu a věřte tomu, že Bůh to s vámi myslí dobře. Ono nakonec, už jen to může být pro někoho dobrá zpráva a pro někoho provokace. Jak jako změnte svůj postoj k životu? Jakože chce Ježíš snad říct, že něco dělám(e) špatně? Trochu drzej, nebo ne?

Nicméně, ať už Ježíš učil co učil na scéně se ukáže člověk posedlý nečistým duchem. Slovní spojení „nečistý duch“ které používá Marek, najdete v evangeliích ještě ve variaci, kdy se mluví o „démonu“. Křesťané dnes obvykle říkají, že to, co v evangelijích označujeme buďto jako nečistého ducha, nebo jako démona, bychom dnes asi označili za duševní nemoc. To ovšem tak úplně nevystihuje Markovo chápání. Více by snad odpovídalo, kdybychom mluvili o nějaké posedlosti. Proč?

Vždyť uvažte sami. Čím může být člověk posedlý? Strachem, žárlivostí, antisemitismem, nenávistí, konspiracemi, vlastním úspěchem, mocí… Dalo by se pokračovat. Ale když o někom řekneme, že je něčím posedlý, vyjadřujeme tím, že ta věc, kterou je posedlý jako by napůl jednala za něj. Jakoby mu to přerostlo přes hlavu. Takové to: „Je to fajn člověk, hlavně se s ním ale nepouštěj do debaty čipování“. Celou tu škálu od fanatismu, přes nepřiměřené nadšení až po skutečné duševní poruchy Marek zahrnuje pod ty „nečisté duchy“.

Zkrátka a dobře, Ježíš v té synagoze narazí na člověka, který je něčím posedlý, kterému něco nedobrého přerostlo přes hlavu. Ale, už jen styl jakým Ježíš s nečistým duchem komunikuje naznačuje, že exorcismy nejsou to, proč přišel do synagogy. To krátké: „Zmlkni a vyjdi z něho“ dostatečně naznačuje, že Ježíš přišel především vyučovat a ne se hádat s „nečistými duchy“ kteří mají tendenci strhávat na sebe pozornost svého okolí. Ale ano, u Marka ještě mnohokrát poté čteme, jak ježíš vyhání zlé duchy. Takže ano, také jednoznačný boj s fanatismem, s tím co lidem přerůstá přes hlavu, s tím pod čím jsou lidé sami chudáci, to k Ježíšovu působení patří a patří to také k působení církve ve světě.

Otázkou je jak to Ježíš dělá. Klasický exorcismus byl už za jeho dob docela zpochybňován ve vzdělanějších kruzích. A Ježíš opravdu tuto aktivitu nijak nevyhledával, protože pŕišel vyučovat.

Jenomže Ježíšovo učení bylo a je natolik osvobozující, natolik inspirující že provokovalo a provokuje všechny ty, kdo chtěli lidi držet v šachu. Dostojevskij to krásné vystihl slovy Velkého inkvizitora, který ve vězení Ježíšovi říká: „Člověk není schopný žít ve svobodě, kterou ty nabízíš.“

 

1 Kor 8,2-3: Jestliže si někdo myslí, že něco už plně poznal, ten ještě nepoznal tak, jak je třeba. 3  Kdo však miluje Boha, je od něho poznán.

 

Jakub Pavlús, farář sboru

Bohoslužby 24. 1. 2021

Ž 62, 10-13: Jen pouhé nic jsou přece smrtelníci, lidští tvorové jsou jako přeludy: Budou-li spolu na váhu položeni, lehčí se ukážou než pouhé nic!

Nespoléhejte na bezpráví, nedoufejte marně v krádeže, a kdyby vzrůstalo vaše jmění, v srdci mu místo nedejte! Jednou

Bůh mluvil, dvakrát jsem to slyšel, že Bohu síla náleží. Tobě náleží také láska, Pane, ty přece každému jeho skutky odplatíš!

Kolekta:

Pane Ježíši, tys své učedníky hledal mezi prostými rybáři. Dej, abychom se také my po jejich příkladu uměli vzdávat pozemského bohatství ve prospěch nebeského. Vždyť ty, v jednotě s Otcem a Duchem svatým žiješ a kraluješ na věky věků.

Jonáš 3, 1-5, 10:

A Jonáš podruhé dostal slovo od Hospodina: „Vstaň a jdi do Ninive, toho velikého města, a kaž mu, co ti sám řeknu.“ Jonáš tedy vstal a šel do Ninive, jak mu Hospodin řekl. Ninive bylo nesmírně veliké město; projít jej trvalo tři dny. Jonáš vešel do města a už prvního dne, kdy jím začal procházet a volat: „Ninive bude za čtyřicet dnů zničeno,“ obyvatelé Ninive uvěřili Bohu. Vyhlásili půst a všichni od nejmenších až po největší oblékli pytlovinu. A když Bůh uviděl, jak se zachovali a jak se odvrátili od svých zlých cest, slitoval se a přestože řekl, že s nimi naloží zle, upustil od toho a neprovedl to.

Marek 1, 14-20:

Když byl Jan uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a kázal Boží evangelium: „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu.“   Když šel podél Galilejského moře, uviděl Šimona a jeho bratra Ondřeje, jak vrhají síť do moře; byli totiž rybáři.  Ježíš jim řekl: „Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí.“  Ihned opustili sítě a šli za ním.  O něco dále uviděl Jakuba Zebedeova a jeho bratra Jana; ti byli na lodi a spravovali sítě. Hned je povolal. A zanechali na lodi svého otce Zebedea s pomocníky a šli za ním.

 

Během toho loňského roku mi v relativně krátkém období umřely tři zuby. Já vím, není se čím chválit. Mnozí z vás sami dobře víte, kolik je s tím „radosti“ když se něco takového stane. Když už to bylo potřetí, co jsem takto přišel ke své skvělé paní zubařce, přísně se na mě podívala a kladla mi na srdce péči o chrup. Přikyvoval jsem. A pak mi s úsměvem pod respirátorem řekla: „No ale nebojte, dám vám anestezi a hned se vám uleví.“. Odpověděl jsem ji tehdy celkem profesionálně, citací z toho dnešního evangelia: „Já vím, paní doktorko: „Čiňte pokání a věřte evangeliu““.

Tehdy na dlouhé vysvětlování, co je pokání a co je evangelium nebyl čas. Dneska je. Ale nejsem si vlastně jist, jak moc to je nevyhnutné vysvětlovat zde, v kostele. Ale říká se, že opakování je matka moudrosti, takže snad alespoň ve zkratce, protože je to hodně křesťanský slovník. Když Ježíš volá k pokání, nevolá k neproduktivní (sebe)lítosti, ale ke změně myšlení, ke změně svého postoje. A když říká: „věřte evangeliu“ nemyslí tím, že máme věřit v doslovnou inspiraci těch napsaných, ale spíš, že máme věřit v boží dobrou zprávu, v to, že Bůh je s námi, ne proti nám.

Když tyto dvě věci Ježíš hlásá poblíž Galilejského moře (jak místní nadneseně pojmenovali sladkovodní jezero asi tři krát větší než vodní nádrž Lipno), říká, že se už „naplnil čas“ a že se „přiblížilo Boží království“. Cosi jako to pamětníkům známé „už je to tady“ z náměstí. Tedy, v dobrém smyslu slova, Ježíš upozorňuje, že se přiblížil dějinný zlom.

A jak to vlastně vypadá, v reálu? Kde se ten dějinný zlom začíná? Ježíš chodí po Galileji, což je vlastně ve své době celkem zapadákov, kolem jezera, které místní lidé označují mořem, tu a tam se s místními dá do řeči a říká: Už je to tady. Čas nazrál. Doba je těhotná očekáváním.

V prvním čtení takto chodil Jonáš po Ninive a hlásal, že toto město bude zničeno za pouhých čtyřicet dnů.

No a aby to nebylo jen tak, Ježíš zakládá nové hnutí. Nejen, že s lidmi mluví, některé z nich povolává k tomu, aby se k němu připojili. Zde čteme o čtyřech. Docent Mrázek z ETFky k tomu trefně říká, že to je skoro jako když don Quijote vezme na své výjezdy Sancho Panzu.

Abychom si rozuměli, nechci tento děj nijak zlehčovat, jenom je dobré porozumět tomu kontextu, ve kterém se to všechno odehrává. Je dobré pochopit, že to Ježíš neměl zas tak snadné, dokonce ani na začátku.

Evangelista Marek to vlastně říká hned. On už vlastně v Judsku někdo takový byl, kdo to říkal, že věci se dávají do pohybu. On ten někdo, tedy, Jan Křtitel, za kterým chodili zástupy, ale někam zmizel, téměř jako v románu ´1984 od Orwella, anebo, pokud by vám to bylo bližší, tak jako v díle od Kafky. Prostě zmizel, Marek nám neřekne, kdo jej uvěznil, prostě se to stalo, Jan byl uvězněn. A těsné poté Ježíš zakládá sv nové hnutí se stejnou myšlenkou, kterou posouvá dál.

Tu myšlenku bychom mohli přetlumočit takto: „Změňte svůj postoj k životu, je na to nejvyšší čas, nic už nebude jako předtím, protože Bůh bere všechno do svých rukou, ale věřte tomu, že je to dobrá zpráva!“  

Oproti tomu Jonášovu: „Ještě čtyřicet dní a Ninive bude vyvráceno“ přichází Ježíš s vlastně skvělou zprávou. A přesto zde nevidíme nadšenou reakci celého okolí. Snad je to tím, že Jonášův příběh je spíš teoretické prozaické dílo a Markovo evangelium je zpráva o tom, jak to bylo s Ježíšem z Nazareta, jeho učením a jeho učedníky. V tom případě je fér přiznat, že na začátku se Ježíš nedočkal nadšeného přijetí své zvěsti, Marek opravdu nemůže napsat, že muži galilejští uvěřili Bohu,tak jak se to píše v Jonášovi o mužích z Ninive.

A jak je to s námi? Věříme na možnost změny? Nebo spíš doufáme, že věci zůstanou věčně „po starém“. Ve čtvrtek jsem se třeba na angličtině bavil se svou lektorkou Jeniffer o tom, jestli ještě věříme na to, že po covidu se svět zas vrátí „do normálu“. A upřímně, asi tomu věřím čím dál míň. Stejně jako čím dál míň věřím na nějakou dobu „po“ covidu.

V co ale věřím je to, že je dobré být otevřený změnám svého postoje, nezapomínat v dobrých, ani v těch zlých časech na to, že žádná doba netrvá věčně a že Bůh je s námi, ne proti nám, že Bůh nás může provést i touto dobou a přivést nás k dobrým změnám. Věřím, že ta Ježíšova výzva, která zněla kdysi Galilejským zapadákovem zní i pro nás, že i my jsme zváni ke změně k lepšímu a že s Boží pomocí tuto změnu můžeme dosáhnout.

A říkám si, když vidím ten „skromný“ Ježíšův začátek, že to zřejmě nebude náhoda. Kdyby Ježíš chtěl, mohl by mít davy následovníků. Jenomže, zřejmě nechtěl. Od rozvášněných davů Ježíš utíkal, evangelisté to píšou opakovaně. A není divu. Rozvášněný dav často vezme revoluci po svém, a jméno Boží k tomu pouze zneužije. Viděli jsme to ostatně i nedávno v Capitol Hill, když se revolucionář s přezdívkou „Šaman“ oděný v kožešině s Vikingskými rohy postavil k řečnickému pultu a modlil se ve jménu Ježíše. Mám za to, že o takovou změnu, o takovou pseudorevoluci Ježíš nestojí, nebo k ní přinejmenším nepovolává.

Povolává k mnohem náročnější revoluci, k vnitřní revoluci, ke změně sebe sama, změně, ve které mě nepodpoří davová psychóza, změně, která je trvalým a dlouhodobým procesem, na začátku kterého se navíc, často jako Šimon, Ondřej, Filip a Jan musíme vzdát svých jistot a vykročit do neznáma.

Na této cestě ale nejsme sami, je na ní s námi Bůh, který je milostivý a plný slitování, jak o něm svědčí Jonáš naštvaný na kopci nad Ninive. Bůh, kterému náleží síla, jak jsme to slyšeli i ze žalmu.
Amen.

 

Přímluvy:

Modleme se k Bohu, který pečuje o všechno, a v upřímné pokoře říkejme: Slyš nás, Hospodine.

Buď stráží své církve. Pomáhej jejím služebníkům.
    Slyš nás, Hospodine
Veď ty, kdo stojí v čele států. Zachovej národům mír. Prosazuj spravedlnost.
    Slyš nás, Hospodine
Uhas nepřátelství. Sklíčené potěšuj. Strádajícím pomoz.
    Slyš nás, Hospodine
Zastaň se pronásledovaných. Vyhnancům vrať vlast. Zajatce vysvoboď.
    Slyš nás, Hospodine
Pocestné provázej. Pokoušené posiluj. Ochraňuj slabé.
    Slyš nás, Hospodine
Uzdrav nemocné. Stůj při umírajících. Chraň nás před nenadálou smrtí.
    Slyš nás, Hospodine
Našim přátelům a blízkým žehnej. Zemřelým dej život věčný.
    Slyš nás, Hospodine

1 Kor 7, 29-31: Říkám vám, bratři, už nezbývá moc času. Ať tedy i ženatí jsou jako neženatí, ti, kdo oplakávají, jako by neoplakávali, ti, kdo oslavují, jako by neoslavovali, ti, kdo kupují, jako by nevlastnili a ti, kdo se zabývají věcmi tohoto světa, ať to nepřehánějí. Svět, jak ho známe, totiž končí.

 

Jakub Pavlús, farář sboru

Bohoslužby 17. 1. 2020

Žalm 139 1-3 a 16-18:

Hospodine, zkoumáš mě a znáš mě.  2  Víš o mně, ať sedím nebo vstanu, zdálky je ti jasné, co chci dělat.  3  Sleduješ mou stezku i místo, kde ležím, všechny moje cesty jsou ti známy.  4  Ještě nemám slovo na jazyku, a ty, Hospodine, víš už všechno. Tvé oči mě viděly v zárodku, všechno bylo zapsáno v tvé knize: dny tak, jak se vytvářely, dřív než jediný z nich nastal.  17  Jak si vážím divů, které konáš, Bože! Nesmírný je jejich počet,  18  sčetl bych je, ale je jich víc než písku. Sotva procitnu, jsem s tebou.

Kolekta:

Bože, příteli života a radosti,
Ty jsi nám ve svém Synu Ježíšovi zjevil svou krásu a velikost.
Dej, ať ho máme stále před očima,
nasloucháme jeho slovu a věrně ho následujeme.
Prosíme Tě o to skrze něho,
Ježíše Krista, našeho Pána a bratra,
který s Tebou v jednotě Ducha svatého
žije a působí navěky.

1 Samuelova 3, 1-10: Mládenec Samuel vykonával službu Hospodinovu pod dohledem Élího. V těch dnech bylo Hospodinovo slovo vzácné, prorocké vidění nebylo časté.  2  Jednoho dne ležel Élí na svém místě. Oči mu začaly pohasínat, takže neviděl. 3  Boží kahan ještě nezhasl a Samuel ležel v Hospodinově chrámě, kde byla Boží schrána. 4  Hospodin zavolal na Samuela. On odpověděl: „Tu jsem.“ 5  Běžel k Élímu a řekl: „Tu jsem, volal jsi mě.“ On však řekl: „Nevolal jsem, lehni si zase.“ Šel si tedy lehnout. 6  Ale Hospodin zavolal Samuela znovu. Samuel vstal, šel k Élímu a řekl: „Tu jsem, volal jsi mě.“ On však řekl: „Nevolal jsem, můj synu, lehni si zase.“ 7  Samuel ještě Hospodina neznal a Hospodinovo slovo mu ještě nebylo zjeveno. 8  A znovu, potřetí, zavolal Hospodin Samuela. On vstal, šel k Élímu a řekl: „Tu jsem, volal jsi mě.“ Tu Élí pochopil, že mládence volá Hospodin. 9  I řekl Élí Samuelovi: „Jdi si lehnout; jestliže tě zavolá, řekneš: Mluv, Hospodine, tvůj služebník slyší.“ Samuel si tedy šel lehnout na své místo.  10  A Hospodin přišel, stanul a zavolal jako předtím: „Samueli, Samueli!“ Samuel odpověděl: „Mluv, tvůj služebník slyší.“

Jan 1, 43-51: Dalšího dne se Ježíš chtěl vydat do Galileje. Našel Filipa a řekl mu: „Pojď za mnou.“ 44 (Filip byl z Betsaidy, města Ondřejova a Petrova.) 45 Filip našel Natanaela a řekl mu: „Našli jsme toho, o kterém psal Mojžíš v Zákoně a proroci – Ježíše, syna Josefova z Nazaretu!“ 46 „Co dobrého může být z Nazaretu?“ opáčil Natanael. „Pojď se podívat,“ řekl mu Filip. 47 Když Ježíš uviděl Natanaela, jak jde k němu, řekl o něm: „Hle, opravdový Izraelita, v němž není žádná lest!“ 48 „Odkud mě znáš?“ zeptal se Natanael. „Viděl jsem tě pod fíkovníkem,“ řekl mu Ježíš, „ještě než tě Filip zavolal.“ 49 „Rabbi!“ zvolal Natanael, „Ty jsi Boží Syn, ty jsi král Izraele!“ 50 Ježíš mu odpověděl: „Věříš proto, že jsem ti řekl: Viděl jsem tě pod fíkovníkem? Uvidíš ještě větší věci.“ 51 A dodal: „Amen, amen, říkám vám: Uvidíte otevřené nebe a Boží anděly, jak vystupují a sestupují na Syna člověka.“[10]

 

Nám, kazatelům docela kladou na srdce, aby byl úvod kázání poutavý, protože jinak je údajně ztracený i celý ten zbytek. Vůbec se, kupříkladu, nedoporučuje začínat takto nudně. No jo, co naděláte.

Dá se to ale pochopit. Nakonec i v běžném životě nás hodně zaujímá to, jak nás druhý člověk osloví: Pozdravil? A jakým tónem hlasu? Umí vykat? Co je to za divný přízvuk? To všechno obvykle stihneme v hlavě analyzovat dřív, než se ten druhý, ta druhá alespoň dostane k tomu, co vlastně ve skutečnosti chce. A že z toho kolikrát vzniknou zbytečná nedorozumění? No to se ví. A dokonce nejen tehdy, když spolu komunikují dva lidé.

Vždyť v těch našich čteních je těch nedorozumění taky několik a to i tehdy, když oslovuje Bůh člověka. Třeba takový Samuel opakovaně nechápe, že ten, kdo na něj volá v chrámu není Éli, ale Bůh. Mohli bychom se nad tím pousmát, ale upřímně, řekněme si na rovinu, že by se nám to asi mohlo stát taky…

A takový Natanael zas dost podezíravě hledí nejdřív na Filipa, když mu říká, že spasitel přichází z Nazaretu, protože… jako fakt? Co by asi tak z Nazaretu mohlo být dobrého? To už zrovna mohl přijít odněkud třeba ze Slovenska, nebo tak. No a pak zas podezíravě hledí na Ježíše, když Ježíš konstatuje, že Natanel je „Pravý Izraelita v němž není žádná lest“. To jako doopravdy? Trochu troufalé prohlášení na to, že se vlastně ani neznáme.

Víte ale, co se mi na tom zdá hrozné cenné? Že i když Pán Bůh ví, jak je to vlastně složité, oslovit člověka, přesto to nevzdává, protože platí i to, co jsme četli v Žalmu, že Bůh nás zkoumá a zná. A chce, abychom o tom věděli.

A tak k nám přichází a oslovuje nás, ať už zrovna spíme, jako Samuel, nebo zkrátka žijeme svůj život jako Filip, Ondřej, Natanael či jiní z učedníků. A jeho nabídka je jednoduchá: „Pojď za mnou!“

A Filip jde, ale zvláštním způsobem. Jde za Ježíšem? Ano a taky ne. Běží totiž hned na Natanaelem, aby mu řekl, že našel toho „o kterém psal Mojžíš v Zákoně a proroci“ spasitele na kterého všichni čekají.

Cítíte se v tom ztraceni? No jasně. Bodejť by ne. Kdo tu koho vlastně má hledat, kdo je ztracený? Kdo je ta jehla v kupě sena, ta ztracená ovce? Kdo jde komu vlastně naproti? Kdo byl hospodyně a kdo ztracená mince? Našel Filip Ježíše, nebo, naopak, našel Ježíš Filipa? A našel Natanaela Filip, nebo Bůh? Může se Filip klepat po rameně, jak je skvělý, že Pána Boha nalezl? Nebo se může poklepat po rameně, že je tak důležitý, že jej ještě hledal i Pán Bůh?

Možná, že to s pravdou v tomto případě nebude tak snadné. Možná je v tomto případě pravdivá odpověď trochu mozaikovitá. Ale to nevadí. Vždyť i když to vztáhneme na sebe. Hledal Pán Bůh nás, nebo jsme my hledali Boha, jeho blízkost? Co když všechny naše pochybnosti, všechen náš obdiv k přírodě, naše láska k lidem, naše touha být milován a nalezen jsou ve skutečnosti projevem naší touhy najít Boha. A co když všichni ti inspirativní lidé, „šťastné náhody“, ten hlas svědomí a kdoví co ještě, byli a jsou Božím pokusem o to, aby nás oslovil, dal nám vědět, že jemu jsme se nikdy neztratili, že, jak svědčí žalmista, všecky naše cesty jsou mu známy. Jeho způsob, jak přijít a říct: „Pojď za mnou.“

No jo, to se ale snadno řekne. A jak na to, jak jít za někým, koho běže fyzicky nevidíme, neslyšíme? Za někým, o kom spousta lidí pochybuje stejně, jako pochyboval Natanael, Tomáš a jiní učedníci?

Není to jen tak, i ti učedníci v evangeliu to prožívají jinak. Filipovi stačí jen říct Pojď! A on jde, dokonce je to pro něj tak skvělá zpráva, že se musí podělit i s kamarády, známými, musí běžet za Natanaelem a přivést jej k Ježíšovi. Ale Natanael? Pochybuje, staví se k Ježíšovi napřed skepticky, potřebuje jasné slyšet Ježíšovo. Je dobře, že tě Filip přivedl. A taky to podivné ujištění: Viděl jsem tě tenkrát pod fíkovníkem. Mimochodem, zajímalo by Vás co se dělo pod fíkovníkem? To je to krásné, my nevíme, ale Natanael věděl, Bůh má zkrátka s některými lidmi svá tajemství. A nikomu je „nevykecá“. Natanael zkrátka musel být přesvědčen, musel si projít svými pochybnostmi, musel překonat své předsudky vůči tomu kdo přišel z Nazaretu…

Ať už se víc podobáme Filipovi, nebo Natanaelovi, ať se cítíme že jsme nalezeni, nebo že jsme sami našli, nebo že třeba hledáme, či čekáme až budeme nalezeni, platí pro nás stejně, že jsme Bohem osloveni, přijati, důležití. A nakonec ani samotné nalezení Bohem, ani samotné nalezení Boha není konec cesty, ale mnohem spíše začátek. Kdo nezažil pochybnosti na začátku, možná je zažije později, kdo byl sám nalezen bude možná ještě časem sám i hledat. Ježíšovo „Pojď za mnou“ je totiž mnohem spíše pozváním na dobrodružnou cestu víry, ta třeba má i mnoho pokojných úseků, ale člověk úplně nikdy neví, co jej na ní potká. Ti, co jsou na cestě dlouhá leta by jistě mohli sami říct.

Ale to pozvání platí pro každého, není nijak limitované. Věkem, pohlavím ani vědomostmi. Nechme se pozvat.

 

Přímluvy:

Nezůstal jsi, Bože, na výsostech, ale vstoupil jsi do našeho času, abys ukázal svou lásku lidem. Co ti můžeme nabídnout, než nuznost našeho života. Ale ty neváháš nabídnout nám své přátelství. Obdarováváš nás sebevydáním svého Syna. Vděčně k tobě voláme:

Kyrie eleison

Dej své církvi sílu, aby byla svědkyní tvé bezpodmínečné lásky a nástrojem tvého pokoje: ukazovala dobrotu, kde vládne nenávist; vnášela odpuštění, kde se lidé urážejí; smiřovala, kde vládnou hádky; probouzela naději, kde panuje zoufalství; zapalovala světlo, kde se šíří temnota; přinášela radost, kde přebývá zármutek. Proto voláme:

Kyrie eleison

Prosíme za všechny odpovědné ve státě a ve společnosti, v ekonomice, vzdělávání i kultuře: o odvahu a otevřenost stát na straně života a uskutečňovat spravedlnost nyní i v budoucnosti. Ve všech sporech nám dávej vědomí moci své lásky. Voláme:

Kyrie eleison

Prosíme zvláště za všechny, kdo touží po lásce: kteří to mají těžké se sebou i s druhými, kteří zůstávají sami ve své osamělosti a uzavřenosti, za odstrčené, ponížené, unavené a přetížené. Dej jim oporu a klid ze zkušenosti tvé lásky. Pošli lidi, kteří se v důvěře v tebe odváží vykročit k potřebným. K tobě voláme:

Kyrie eleison

+ Otčenáš

Poslání / 1Kor 6, 12: ‚Všechno je mi dovoleno‘ – ano, ale ne všechno prospívá. ‚Všechno je mi dovoleno‘ – ano, ale ničím se nedám zotročit.

 

Jakub Pavlús, farář sboru

Bohoslužby 25. 12. 2020

Otče plný slitování,

tvé Slovo se stalo tělem a přineslo nám tvé světlo.

Pomoz nám, abychom toto světlo,

které září v našich srdcích, předávali dál.

O to prosíme tebe,

Otce našeho Pána Ježíše Krista,

který s tebou a s Duchem svatým

žije a život tvoří navěky.

 

Izajáš 9, 2-6: Rozmnožil jsi národ, rozhojnil jsi jeho radost; budou se před tebou radovat, jako se radují ve žních, tak jako jásají ti, kdo se dělí o kořist.  Neboť jho jeho břemene a hůl na jeho záda i prut jeho poháněče zlomíš jako v den Midjánu.  Pak každá bota obouvaná do válečné vřavy a každý plášť vyválený v prolité krvi budou k spálení, budou potravou ohně.  Neboť se nám narodí dítě, bude nám dán syn, na jehož rameni spočine vláda a bude mu dáno jméno: „Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje.“  Jeho vladařství se rozšíří a pokoj bez konce spočine na trůně Davidově a na jeho království. Upevní a podepře je právem a spravedlností od toho času až navěky. Horlivost Hospodina zástupů to učiní.

Luk 2, 1-14: Stalo se v oněch dnech, že vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby byl po celém světě proveden soupis lidu. 2  Tento první majetkový soupis se konal, když Sýrii spravoval Quirinius. 3  Všichni se šli dát zapsat, každý do svého města. 4  Také Josef se vydal z Galileje, z města Nazareta, do Judska, do města Davidova, které se nazývá Betlém, poněvadž byl z domu a rodu Davidova, 5  aby se dal zapsat s Marií, která mu byla zasnoubena a čekala dítě. 6  Když tam byli, naplnily se dny a přišla její hodina. 7  I porodila svého prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou. 8  A v té krajině byli pastýři pod širým nebem a v noci se střídali v hlídkách u svého stáda. 9  Náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. Zmocnila se jich veliká bázeň. 10  Anděl jim řekl: „Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. 11  Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. 12  Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí.“ 13  A hned tu bylo s andělem množství nebeských zástupů a takto chválili Boha: 14  “Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení.“

 

Přátelé,

v tom dnešním evangeliu se hodně cestuje. Ovšem, nejde o žádné cesty na Vánoční dovolené. Josef s Marií jsou na cestě do judského Betlému, protože císař chce vědět, kolika lidem že to v impériu vládne. Pastýři drží noční hlídky u svého stáda a v tom se před nimi zjeví anděl, který tam přicestoval kdoví odkud, aby jim zvěstoval, že se narodil spasitel. A pak je tam ještě jedna cesta, je tam jen tak mezi řádky, při povrchním čtení bychom si ji snad ani nevšimli. Totiž cesta Ježíše, spasitele na ten náš svět, mezi nás, lidi. Lukáš ji do svého příběhu schovává.

Všechno kolem ní uchvacuje naši pozornost. Zjevení anděla Marii, Alžbětin a Zachariášův chvalozpěv, Mariin chvalozpěv a ano i ta dlouhá cesta do Betléma, zjevení anděla pastýřům a zpěvy nebeských chórů, tři mágové kteří přijdou kdesi z východu…

A někde mezi tím Ježíš, jeho narození je mezi všemi těmi mystickými zážitky až nudně samozřejmé. „Když tam byli, naplnily se dny a přišla její hodina. I porodila svého prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou.“

Jistě, u Lukáše ještě Ježíš dostane dostatek prostoru pro to, aby sám nejen mluvil ale i prokázal, že to jeho narození je pro svět důležitý „game changer“, zlomovým bodem v historii.

Ale kde se tu vzal a proč? To se v prvních dvou kapitolách ztrácí.

Když v neděli umřel Sváťa Karásek, byl to pro mě impulz k tomu, abych si znovu projížděl jeho písničky. Jedna, kterou mám moc rád se jmenuje Havaj. A na youtube je i se Sváťovým vysvětlujícím komentářem. Totiž, že ji složil proto, aby kamarádům popsal, jak to bude v Božím království, že to Boží království, to je vlastně takový Boží Havaj. Protože Boží království už dnes nikoho moc neláká, ale zato Havaj, to je jiná…

Proč to říkám? Uvažuji, kam chodí lidé z Havaje na dovolenou (když už tak velká část světa chce na Havaj). A představuji si, co by takového člověka z Havaje přimělo k tomu, aby se dobrovolně vybral třeba do Karviné. Zvědavost? Možná. Omyl? Taky dost možné. Záchrana baníků uvízlých v dole? Taky možné.

Ono totiž, když se narodí Ježíš, je v té krátké větě zamlčena ta dlouhá cesta. Cesta z Božího království, cesta z Havaje do… Judského Betléma a pak také do Nazareta, odkud podle názoru obyvatelů okolních měst nepochází vlastně nic dobrého. Cesta z Havaje do Karviné nebo do Bruntálu. Divná cesta z ráje, kde Ježíšovi nic nechybí mezi lidi, kde se furt musí s někým hádat, někoho zachraňovat, vysvětlovat své motivy trpět hladem a nepohodlím a nepochopením.

A my se právem můžeme každým rokem o Vánocích prát: Proč? Proč Boží syn podnikl tuto podivnou cestu? Pro odpověď musíme číst v evangeliích dál. Anebo se také naopak můžeme podívat zpět na prorocké texty. Jedno z těch proroctví jse slyšeli z prvního čtení u Izajáše: „Neboť se nám narodí dítě, bude nám dán syn, na jehož rameni spočine vláda a bude mu dáno jméno: „Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje.“ 

Anebo snad výstižněji, můžeme se podívat k Izajášovi do sedmé kapitoly, kde čteme: „I řekl Izajáš: ´Slyšte, dome Davidův! Což je vám málo zkoušet trpělivost lidí, že chcete zkoušet i trpělivost mého Boha? Proto vám dá znamení sám panovník: Hle, dívka počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel (to je S námi je Bůh).“

Na jeden z motivů toho, proč by mohl někdo z Havaje cestovat do Karviné, či Bruntálu jsme totiž zapoměli: Může tam mít třeba rodinu, či blízkého přítele, může tam cestovat proto, že ho tam přivádí láska, touha být někomu nablízku.

A v tom já vidím to Boží „proto“ Boží odpověď na naše dotazy proč se Boží syn stal člověkem. „Hle, dívka počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel (to je S námi je Bůh)“. To není to známé děsivé „Gott mit uns“ či ve slovenské variaci „Za Boha a za národ“. To je vyjádření víry v to, že ve všech radostech i ve všech strastech, ve všem dobrém i ve všech hrůzách nám Bůh chce být nablízku. Víry a naděje v to, že když se Boží syn stal člověkem a přicestoval z toho Božího Havaje do našeho světa, pak spolu s ním můžeme i my tady prožívat alespoň něco z havajské atmosféry, atmosféry Božího království. A taky víry a naděje, že tato cesta je možná obou směrně, že jednou i my pocestujeme za ním na ten Boží Havaj, do Božího království, že horlivost Hospodina zástupů to učiní.

 

Titovi 2, 1-14: Ukázala se Boží milost, která přináší spásu všem lidem 12  a vychovává nás k tomu, abychom se zřekli bezbožnosti a světských vášní, žili rozumně, spravedlivě a zbožně v tomto věku 13  a očekávali blažené splnění naděje a příchod slávy velikého Boha a našeho Spasitele Ježíše Krista. 14  On se za nás obětoval, aby nás vykoupil ze všeho hříchu a posvětil za svůj vlastní lid, horlivý v dobrých skutcích.

 

Jakub Pavlús, farář sboru

Bohoslužby 24. 12. 2020

Žalm 96, 10: Národům řekněte: „Hospodin kraluje!“ Pevně je postaven svět, nic jím neotřese; on bude soudit lidi poctivě!

Kolekta:

Nebeský Otče, díky tobě smíme každý rok

s novou radostí očekávat

slavnost narození tvého Syna

a vítat ho jako svého Vykupitele.

Dej, ať na něj smíme pohlédnout bez obav,

až jednou přijde ve své slávě

– Ježíš Kristus, náš Pán a bratr,

který s tebou a Duchem svatým

žije a život tvoří na věky věků.

Kaz 3, 1-8:

Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas:  Je čas rození i čas umírání, čas sázet i čas trhat;  je čas zabíjet i čas léčit, čas bořit i čas budovat;  je čas plakat i čas smát se, čas truchlit i čas poskakovat;  je čas kameny rozhazovati čas kameny sbírat, čas objímat i čas objímání zanechat;  je čas hledat i čas ztrácet, čas opatrovat i čas odhazovat;  je čas roztrhávat i čas sešívat, čas mlčet i čas mluvit;  je čas milovat i čas nenávidět, čas boje i čas pokoje.

 

Matouš 2, 17-21: Když odešli, hle, anděl Hospodinův se ukázal Josefovi ve snu a řekl: „Vstaň, vezmi dítě i jeho matku, uprchni do Egypta a buď tam, dokud ti neřeknu; neboť Herodes bude hledat dítě, aby je zahubil.“ 14  On tedy vstal, vzal v noci dítě i jeho matku, odešel do Egypta 15  a byl tam až do smrti Herodovy. Tak se splnilo, co řekl Pán ústy proroka: ‚Z Egypta jsem povolal svého syna.‘  16  Když Herodes poznal, že ho mudrci oklamali, rozlítil se a dal povraždit všecky chlapce v Betlémě a v celém okolí ve stáří do dvou let, podle času, který vyzvěděl od mudrců. 17  Tehdy se splnilo, co je řečeno ústy proroka Jeremiáše:  18  ‚Hlas v Ráma je slyšet, pláč a veliký nářek; Ráchel oplakává své děti a nedá se utěšit, protože jich není.‘  19  Ale když Herodes umřel, hle, anděl Hospodinův se ukázal ve snu Josefovi v Egyptě 20  a řekl: „Vstaň, vezmi dítě i jeho matku a jdi do země izraelské; neboť již zemřeli ti, kteří ukládali dítěti o život.“

 

Tyto Vánoce prožijeme v zajetí viru. Obírá nás o možnost pořádat oslavy, večeře se širší rodinou, s přáteli. Ze strachu a také pro odpovědnost za zdraví a život našich bližní před námi virus zavírá mnoho dveří. To, co jindy cítíme jako výsadu Vánočních svátků, tedy, možnost být doma, nemuset chodit nikam jinak, se najednou mění na nesnesitelné břímě, kterou ze sebe mnozí setřást za každou cenu.

Svoboda je jedno z témat Vánočního příběhu. Většinou zaniká v poselství, které zdůrazňuje poslušnost Josefa a Marie, když se vyberou do Nazareta a Betlehema, když neodporovali tomu, co pochopili ze svých snů a vizí.

A přesto je podle mne rozhodujícím poselstvím vánočního příběhu právě odkaz na svobodu. Josef a Marie utečou s narozeným Ježíšem do Egypta. Ne proto, že by tam v tom čase byla nejlepší politika v přijímání migrantů. Nebylo to ani nejbližší bezpečné místo.

Je to odkaz na cestu, kterou se kdysi rozhodl jít Izraelský národ a na konci které byla svoboda.

Josef a Marie vedou svoje dítě – Ježíše po cestě svobody.

Vánoční příběh nás vede ke svobodě.

Je to cesta na začátku které nevyhnutně musí stát uvědomění si zajetí. Z něj se rodí touha po svobodě. Touha, která z nás dělá lidi. Touha, která nás naplňuje silou zápasit a obětovat se za svobodu.  Touha, bez které ztrácíme lidskost a stáváme se jen stíny těch, kterými můžeme být ve svobodě.

Od kazatele jsme v prvním čtení slyšeli, že na zemi má vše svůj čas. Dokonce i přísná opatření, i nesvoboda a omezení mají svůj čas. Ale stejně tak má svůj čas i svoboda a osvobození. Je čas být opatrný a je čas žít beze starostí. Kéž nám tyto podivné Vánoce připomenou, že svoboda, možnost být s blízkými nejsou samozřejmostí. Kéž nás přivedou blíž k Ježíši Kristu, který se své svobody a všech výsad Božího syna vzdal v náš prospěch.

 

Přímluvy:

Betlémské dítě, tví rodiče nenašli místo pod střechou. K tobě voláme za všechny, kdo jsou bez domova.

Pane, smiluj se.

Ježíši, narozený ve stáji. K tobě voláme za všechny ztracené a osamělé.

Pane, smiluj se.

Ježíši, tys byl pronásledován i Herodem. K tobě voláme za všechny, kdo žijí v nebezpečí a jsou ohroženi.

Pane, smiluj se.

Náš pane, tys musel uprchnout do Egypta. K tobě voláme za všechny, kdo museli opustit svůj domov.

Pane, smiluj se.

Ježíši Kriste, v Tobě se Bohu zalíbilo být mezi námi. Prosíme tě, pomoz nám odkrývat v každém člověku Boží obraz a tak vzdávat čest Bohu skrze tebe, našeho bratra a Pána Ježíše Krista.

Zachránci světa, tys mnohé zbavoval jejich nemocí a bolestí, prosíme Tě abys i v těchto dnes byl se všemi těmi, kdo trpí nemocí, prosíme o lékaře, sestry, pečovatele a pečovatelky, kteří o Vánocích slouží nemocným a slabým, buď jim všem na blízku a dej jim pocítit Vánoční radost.

A vyslechni nás i když voláme společně: Otče náš…

 

Jk 1, 17-18: Všechno dobré a dokonalé je dar shůry od Otce světel, u něhož není žádná změna, žádný proměnlivý stín.  Ze své vůle nás zplodil slovem pravdy, abychom byli prvotinou jeho stvoření.

Požehnání:

Milost vám a pokoj od toho, který jest a který byl a který přichází.

Jemu sláva i moc navěky.

 

Jakub Pavlús, farář sboru

Bohoslužby 6. 12. 2020

Žalm 24, 259, 267 (1—3), 272 (1-5), 261 (1-4 a 10)

 Žalm 80, 8: Bože zástupů, navrať nás, rozjasni nad námi svoji tvář, buď naše záchrana!

Izajáš 40, 1-11: Potěšujte, potěšujte lid můj, praví váš Bůh. 2 Mluvte láskyplně k Jeruzalému a ohlašujte mu, že už skončila jeho poroba, že jeho vina je splacena, že ho svou rukou ztrestal Hospodin dvojnásob za všechen jeho hřích. 3 Hlas volajícího: „Připravte na poušti cestu Hospodinovu, vyrovnejte v pustině stezku Bohu našemu! 4 Každé údolí ať je vyvýšeno, každá hora a výšina ať poklesnou; co je hrbolaté, ať je vyrovnáno, pahorkatina ať je planinou. 5 Neboť se zjeví sláva Hospodinova a všichni lidé naráz uvidí, že ústa Hospodinova mluvila.“ 6 Hlas říká: „Volej!“ A já se ptám: „Co volat mám?“ Každý člověk je jako tráva, všechen jeho půvab jako polní květ. 7 Usychá tráva, kvítí uvadá, jak na něj zavane Hospodinův dech. Lidé jsou zajisté ta tráva. 8 Usychá tráva, kvítí uvadá, slovo našeho Boha však věky přetrvá. 9 Na vysokou horu vystup si, kdo neseš dobré zprávy Sionu; hlasitě volej ze všech sil, kdo neseš dobré zprávy Jeruzalému! Hlasitě volej, nic se nestrachuj, řekni judským městům: „Hle, váš Bůh!“ 10 Hle, Panovník Hospodin v moci přichází a jeho paže bude vládnout s ním. Hle, jeho odplata jde s ním, jeho odměna ho předchází. 11 Jako pastýř bude své stádo pást, shromáždí do náručí beránky, bude je nosit na rukách, zvolna povede březí ovečky.

Vyznání vin:

F: Kristův křest Duchem a ohněm zastínil křest Janův, ale Janova výzva k obrácení zůstává provždy platná. Jako ti, kdo stále znovu selhávají, prosme o Boží odpuštění.

S: Pane, jsme tak netrpěliví lidé! Všechno chceme hned, rádi bychom přeskočili advent, protože dobře nerozumíme síle a důležitosti čekání na tvůj velký dar. Jsme příliš dychtiví po svátečních oslavách, a tak snadno přehlédneme úkoly, ke kterým nás voláš – starost o potřebné, naslouchání ztrápeným, laskavost a soucit se zraněnými. Odpusť nám náš zaslepený spěch v adventní době. Zklidni nás a dej nám porozumění pro skutečný advent svého Syna. V jeho jménu se k tobě modlíme:

Milující Bože, děkujeme ti, že nám dáváš v Kristu svůj mír.
Pomoz nám připravit naše srdce, abychom jej přijali.
Požehnej naší bohoslužbě a veď nás ve všem, co říkáme a konáme.
Prosíme o to ve jménu Krista, který se narodil v Betlémě.
Amen

Slovo milosti:

Všemohoucí Bůh, který odpouští všem kajícím hříšníkům, vás obdaruj svou milostí, odpusť vám všechny vaše hříchy a zbav je moci nad vámi. Upevni, utvrď a posilni vás ve všem dobrém a zachovej vás k věčnému životu. Amen.

Kolekta:

Rozněť naše srdce, Pane Bože,
abys připravil cestu svému jedinému Synovi.
Jeho příchodem nás posilni,
abychom ti sloužili čistým životem,
skrze něho, našeho Spasitele a Pána,
kterého s tebou a Duchem svatým uctíváme a chválíme
jako jediného Boha nyní i navěky.

 

Marek 1, 1-8: Počátek evangelia o Ježíši Kristu,[1] Božím Synu.[2] 2 Jak je psáno u proroka Izaiáše: „Hle, posílám před tebou svého posla, aby připravil tvou cestu.“[3] 3 „Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu pro Pána! Vyrovnejte jeho stezky!“[4] 4 Tak přišel Jan, křtil na poušti a kázal křest pokání na odpuštění hříchů. 5 Vycházela k němu celá judská země i všichni Jeruzalémští, vyznávali své hříchy a on je křtil v řece Jordán. 6 Jan byl oblečen velbloudí srstí a koženým pásem kolem boků, jedl kobylky a lesní med. 7 Kázal: „Po mně přichází někdo silnější než já! Nejsem hoden ani sehnout se a rozvázat mu řemínek sandálu. 8 Já jsem vás křtil vodou, ale on vás bude křtít Duchem svatým.“

 

Slyšeli jste někdy o muži jménem Jozef Menčík, který až do roku 1945 žil v tvrzi Dobrš? Tuto tvrz sám zrekonstruoval a udržoval. Miloval středověk a podle toho se oblékal i žil. Odmítal elektickou energii a všechny (v jeho době) moderní věci. Po vsi se nejradši procházel v rytířském brnění, které si nechal načerno přivézt z Francie.

Na svou dobu byl exotem, který přirozeně přitahoval pozornost. Živý don Quijote. Na Jeho tvrz vodili děti na školní výlety, návštěvníkům nadšeně představoval nejlepší kousky historických artefaktů, učil je rytířským cnostem. Ke svému okolí se choval mile a velkoryse i se vstřícnou pohostinností, nikdy neodmítl návštěvníka ve svém panství. Vždy prohlašoval, že skutečný rytíř musí být hlavně statečný, čestný a s velkým duchem.

V roce 1938 německá armáda obsadila Sudety a rytíř Menčík nemohl zradit svou vlast. Nasoukal se do brnění, do ruky vzal halapartnu, nasedl na koně a zaútočil na německá obrněná vozidla. Němci jej ale ušetřili, možná pro jeho odvahu, a možná proto, že jej měli za blázna.

Proč vám říkám tento příběh? Protože je snad tou nejlepší ilustrací toho, jak ve své době mohla působit jedna z důležitých postav dnešního textu. Jan křtitel, který se někdy kolem roku 30 našeho letopočtu zdržoval v poušti, oblékal si velbloudí srst a kožený pás kolem boků, pojídal kobylky a lesní med byl neméně podivným zjevem ve své době.

Podobně, jako pan Menčík ale ani Jan křtitel netrpěl psychickou poruchou. A podobně jako on, i Jan křtitel budil velký zájem svého okolí. A to nejen pro svůj zjev ale také proto, jak se k lidem choval a jaké hodnoty vyznával, k čemu se vlastně hlásil.

Ovšem Jan Křtitel totiž nejen vypadal jako podivín, on měl od Boha i podivný úkol – být hlasem volajícím na poušti. Být naplněním Izajášova proroctví, které jsme slyšeli v prvním čtení. Má být tím, kdo připraví cestu pro příchod Mesijáše, zachránce světa – Ježíše Krista.

Vyprávěním o tomto podivuhodném chlápkovi, který kdesi v poušti naplňuje Izajášovo proroctví začíná Markovo evangelium jiný důležitý příběh. Příběh o tom, jak Bůh poslal na svět zachránce – Ježíše Krista. U Marka to nezačíná v jeslích v Betlémě, nedozvídáme se nic o mladičké Marii, kterou navštíví anděl. Začínáme kdesi na pokraji civilizace, na místech, která nejsou vůbec k žití, v pustatině, kterou proniká Boží hlas ústy podivného Jana křtitele, který jako by přišel ze starověku.

Ježíš se objeví na scéně nečekaně, jako dospělý muž, jako jeden z mnoha, spoustu let nepovšimnut. Ani Jan Křtitel jej nepoznává hned. Autor evangelia zkrátka ví, jak udržet napětí u čitatele. A také ví, že nestačí jenom napsat: Hele, jednou žil Ježíš, Boží syn, my jsme jej ukřižovali ale Bůh jej vzkřísil a přiznal se tak k Jeho životu na zemi.

Je potřeba říct jaký že to byl život, jaký je ten Ježíšův příběh, k čemu že se to Bůh vlastně přiznává.

Mám za to, že je to dobrá inspirace, dobrá připomínka i pro nás, křesťany dnes. Často mluvíme o Ježíšově smrti a Jeho vzkříšení, o Vánocích také často o jeho narození. Dejme si za cíl, že svým blízkým, lidem v našem okolí představíme Ježíšův příběh trochu víc, trochu detailněji, trochu víc lidsky a překvapivě, nebo, snad je lepší říct – trochu víc komplexně.

Nakonec, každý z nás má zřejmě jinou oblíbenou část z Jeho příběhu, něco, co nás inspiruje a posouvá dál. A snad máme i vlastní zážitky s Ním, vlastní příběhy o tom, jak kráčel po našem Boku a my jsme jej nepoznali, jak utišil bouře v našich životech, jak nás podržel nad vodou, když jsme přecenili své schopnosti, jak nám klade na srdce potřebné, jak nás učí dívat se na sebe i svět z jiného úhlu pohledu. Naučme se mluvit i o těchto příbězích, které k Ježíšovi patří stejně dobře, jako jeho narození, smrt a vzkříšení. Buďme i my hlasem volajícím v poušti.

Předtím, než začneme vyprávět tento příběh, nebo tyto příběhy našim blízkým, jsme ale Bohem zváni ústy podivného Jana Křtitele k tomu, abychom se ponořili do vod pokání, tedy abychom hluboce a opravdově zvážili své dobré i zlé stránky, to, co se nám v životě daří i to, co se nedaří, v čem selháváme. A také k tomu, abychom se ze všech sil snažili obrátit k dobrému, protože to k pokání také patří. Jsme ovšem zváni i k tomu, abychom v tomto pokání hledali sílu ke změně pramenící z Božího odpuštění a Jeho milosrdenství, v Jeho slovu, ale také u Jeho stolu jako společenství těch, kteří se s ním vydali na cestu následování.

 

Vyznejme společně víru:

Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země,

i v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho, jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny, trpěl pod Pontským Pilátem, byl ukřižován, umřel a byl pohřben, sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa, sedí na pravici Boha Otce všemohoucího, odkud přijde soudit živé i mrtvé.

Věřím v Ducha svatého, svatou církev obecnou, svatých obcování, hříchů odpuštění, těla z mrtvých vzkříšení a život věčný. Amen.

Liturgie k VP:

Pozvedněme svá srdce k Pánu a vzdejme mu společně chválu:

Vpravdě je důstojné a spravedlivé,
dobré a spasitelné,
vždycky a všude vzdávat ti díky,
Pane, svatý Otče, všemohoucí věčný Bože,
skrze našeho Pána Ježíše Krista.
Neboť on přišel a stal se jedním z nás,
splnil sliby dané praotcům
a otevřel nám cestu k věčné spáse.
A my v modlitbách a bdění čekáme,
že také na nás splní své sliby,
až přijde, aby zjevil svou slávu.

On usedl po tvé pravici a všechno je mu podrobeno.
A večer před svým utrpením vzal chléb,
vzdal ti díky, lámal jej,
dával svým učedníkům a řekl:
vezměte a jezte z toho všichni:
toto je moje tělo, které se za vás vydává.
stejně tak vzal po jídle kalich,
znovu ti vzdal díky,
podal jej svým učedníkům a řekl:
vezměte a pijte z něho všichni.
toto je kalich mé krve,
která se prolévá za vás a za všechny
na odpuštění hříchů.
toto je smlouva nová a věčná.
to konejte na mou památku.
tak slavíme památku tvého syna:
zvěstujeme jeho smrt a vzkříšení,
jeho vyvýšení k tvé pravici
a vyhlížíme den, kdy znovu přijde a všechno obnoví.

Přijmi dary, které jsme připravili pro tuto hostinu. A vyslechni nás, když společně k Tobě voláme:

Otče Náš…

Otče, přinášíme ti chléb a víno
jako znamení oběti tvého syna a prosíme tě:

posvěť tyto dary svým Duchem, který dává život.
Dej, ať jsme sjednoceni s tvým synem
a mezi sebou navzájem,
když jíme tento chléb a pijeme z tohoto kalicha,
a tak zvěstujeme jeho smrt, dokud nepřijde.

Přimluvná modlitba:

Pán připravuje cestu pro jeho radostnou zvěst. Přispějme k tomu svou modlitbou a s důvěrou se k němu obraťme:

Prosíme Tě Pane, abys vstoupil jako skutečný zachránce do naší země, do naší církve a do našich životů.

Prosíme o nalezení správných cest k zamezení dopadů pandemie coronaviru.

Prosíme za všechny, kteří usilují o zachování bezpečnosti naší země, abys jim dával moudrost a prosíme také za ty, kdo ji naopak ohrožují, abys změnil jejich smýšlení.

Prosíme o lepší inkluzi lidí se zdravotním postižením a prosme o odvahu zapojit tyto lidi do našich společenství.

Modlíme se za nemocné a osamělé, aby mohli prožívat Tvou blízkost.

Dobrý Otče, děkujeme ti, že nám nabízíš cestu spásy, na kterou poukázal Jan Křtitel. Doveď nás až do jejího cíle. A vyslechni nás když k Tobě společně voláme

 

2 Petrův 3, 8-15: Jednu věc si uvědomte, milovaní: u Pána je jeden den jako tisíc let a tisíc let jako jeden den.[1] 9 Pán neotálí splnit svůj slib, jak si někteří myslí, ale prokazuje vám svou trpělivost. Nechce totiž, aby někdo zahynul, ale aby všichni došli k pokání. 10 Pánův den ovšem přijde jako zloděj.[2] Toho dne se nebesa s rachotem zřítí, živly se rozpustí žárem a země se všemi svými skutky bude odhalena.[3] 11 Má-li být všechno takto zničeno, jak svatě a zbožně tedy musíte žít vy, 12 kteří dychtivě vyhlížíte příchod Božího dne! Nebesa se tehdy rozplynou ohněm a živly se roztaví žárem, 13 my ale vyhlížíme nové nebe a novou zemi – domov spravedlnosti. 14 Nuže, milovaní, vyhlížejte to všechno a snažte se, aby vás Pán zastihl v pokoji, neposkvrněné a bezúhonné. 15 Trpělivost našeho Pána chápejte jako příležitost ke spáse. (Tak vám to také s moudrostí, kterou dostal, píše náš milovaný bratr Pavel)

 

 

Jakub Pavlús, farář sboru

Pozvánka na Bohoslužby

Vyhlášení čtvrtého stupně protiepidemického systému pro nás znamená, že kapacita našeho kostela může být využita na 20%. Zveme Vás proto na nedělní bohoslužby. Zimy se nebojte, v lavicích zapneme topení :)
Prosíme Vás o dodržování hygienických opatření během bohoslužeb.

Bohoslužby 29. 11. 2020

Žalm 80, 18-19: Neopustíme tě už nikdy více; oživ nás, ať můžeme tvé jméno uctívat! 20 Hospodine Bože zástupů, navrať nás, rozjasni nad námi svoji tvář, buď naše záchrana!

Kolekta:

Kriste Ježíši, na tebe s nadějí čekáme.

Ty přicházíš, abys nás obdaroval svou blízkostí.

Prosíme, dej nám připravit se,

abychom v den tvého adventu ti vyšli vstříc.

Vždyť tys náš ochránce, nyní i navěky.

 

Izajáš 64, 1-9: Jako když oheň zapálí roští a vodu v hrnci uvaří, tak ať tví nepřátelé tvé jméno poznají, ať se před tebou třesou národy! 2 Jako když jsi konal své nečekané divy – sestoupils a před tebou se hory roztřásly! 3 Od věků nikdy nikdo neslyšel, nikdo svým okem neviděl, že by nějaký Bůh kromě tebe tak jednal s těmi, kdo čekají na něj. 4 Zastáváš se těch, kdo rádi žijí správně, kdo na tvých cestách myslí na tebe. Hle, rozlítil ses, že jsme stále hřešili. Můžeme snad být spaseni? 5 Všichni jsme jako někdo nečistý, všechna naše spravedlnost jak hadry té, jež krvácí.[1] Všichni vadneme jako list, jako vichrem unášeni svými vinami. 6 Nikdo tvé jméno nevzývá, nikdo se neprobouzí, po tobě nesahá, když jsi před námi skryl svou tvář a našim vinám nás vydal napospas.[2] 7 Ty jsi však, Hospodine, Otec náš, my hlína jsme a ty Tvůrce náš, tvá ruka nás všechny uhnětla. 8 Nehněvej se, Hospodine, přespříliš, nevzpomínej navěky na náš hřích. Prosíme tě, už na nás pohlédni – my všichni jsme tvůj lid! 9 Tvá svatá města jsou zpustošena, ze Sionu je pustina, Jeruzalém leží v sutinách.

Marek 13, 24-37: Dávejte tedy pozor. Všechno jsem vám řekl předem. 24 „Ve dnech po onom soužení ‚slunce se zatmí a měsíc nevydá světlo, 25 hvězdy budou padat z nebe a nebeské mocnosti se zachvějí.‘[2] 26 Tehdy spatří Syna člověka, jak přichází v oblacích s velikou mocí a slávou.[3] 27 Pošle anděly a shromáždí své vyvolené ze čtyř světových stran, od nejzazšího konce země po nejzazší konec nebe. 28 Poučte se od fíkovníku tímto podobenstvím: Když jeho větve konečně začnou rašit a nasazovat listí, víte, že léto je blízko. 29 Stejně tak, až uvidíte, jak se dějí tyto věci, vězte, že je blízko, že už je ve dveřích! 30 Amen, říkám vám, že toto pokolení nepomine, než se to všechno stane. 31 Nebe a země pominou, ale má slova nikdy nepominou. 32 Ten den a hodinu však nikdo nezná – ani andělé v nebi, ani Syn, jedině Otec. 33 Dávejte pozor, bděte.[4] Nevíte totiž, kdy ten čas přijde. 34 to, jako když člověk odešel na cestu: opustil svůj dům a svěřil správu svým služebníkům. Každému určil jeho práci a vrátnému přikázal, aby bděl. 35 Proto bděte. Nevíte totiž, kdy přijde pán domu Je – zda večer, o půlnoci, za kuropění, nebo za svítání. 36 Aby vás snad, když znenadání přijde, nenalezl spící. 37 Co říkám vám, říkám všem: Bděte.“

 

A to je vše, přátelé!“ známá hláška postavičky Bugs Bunny z dílny společnosti Looney Tunes Cartoon zní na závěr různých animovaných pohádek pro děti. Hned nato se na plátně objeví naštvané prasátko Porky a řekne: „Co, co, co, co, co jé? To mám přece, přece říct já!“

Na tento závěr animovaných pohádek jsme jako malí vždycky čekali. I když pohádka třeba nebyla nějak zábavná, co se občas taky stalo, tak závěrečný spor Bugs Bunny a prasátka Porky o poslední slovo vždycky pobavil. Snad díky tomu v mé generaci tak trochu „zlidověl“.

Ostatně, takové spory o poslední slovo to k lidskému životu tak nějak patří. Jsou mezi námi i takoví, kteří jej potřebují mít za každou cenu. Známe to z domu, z práce a ano, někdy i z církve. A nakonec, co si budeme nalhávat, o tom kdo má poslední slovo je částečně i ten dnešní evangelijní text, kterým začínáme období adventu, období kdy očekáváme nový příchod Ježíše Krista, zachránce, který bude mít poslední slovo. Mít poslední slovo, to není samo o sobě dobré, ani špatné, dost ale záleží, co to je za slovo.

Zajímavé na tomto oddíle je, když Ježíš říká „Amen, říkám vám, že toto pokolení nepomine, než se to všechno stane“. My ale víme, že ono pominulo, a nejen to jedno pokolení, ale spousta, stovky dalších pokolení pominuli a žádné z těch pokolení nezažilo příchod syna člověka s velikou mocí a slávou o kterém zde Ježíš mluví. Jak to? Plete se snad?

A víte co, třeba ano. Třeba se Ježíš v tomto odhadu plete. Vždyť pokud byl úplně člověkem, pokud se opravdu vzdal Boží slávy, aby se stal jedním z nás, lidí, pak přeci nemohl být, na rozdíl od nás stále vševědoucí. To by bylo jen divadlo, jakási Boží groteska vhodná spíš do řecko-římských bájí, kde na sebe Bohové berou lidskou podobu spíš jen z nudy. Ježíš, ten se ale stal člověkem doopravdy, nejen naoko, jak to tvrdili doketisté, z touhou po záchraně ztracených lidí, a nejen z nudy.

Platí v tom případě ty další Ježíšova slova? Věřím, že ano. Věřím, že je to Bůh, kdo má nakonec vždy poslední slovo. A věřím, že to neplatí jen jako nějaký výhled do budoucna, právě naopak! Žádné z pokolení sice nezažilo příchod syna člověka v moci a slávě, ale mnohá pokolení zažili velké dějinné zlomy, konec jedné éry a začátek něčeho nového, dějinné zlomy se zásadními dopady na celá další pokolení. I někteří z vás jste byli svědky takových zlomů, ve kterých, věříme Bůh měl poslední slovo nad některou z historických epoch. Slovo, které přineslo spravedlnost. Slovo, které bylo Boží odpovědí na modlitby v mnohém podobné té, kterou jsme četli u Izajáše: „Nehněvej se, Hospodine, přespříliš, nevzpomínej navěky na náš hřích. Prosíme tě, už na nás pohlédni – my všichni jsme tvůj lid!“

Právě ta dějinná zkušenost, že v našem světě nic netrvá věčně je v časech, jako je tento, v časech plných omezení, nejistot, strachu o sebe a blízké, v časech kdy je těžké vidět světlo na konci tunela především povzbuzením. I to Ježíšovo „Dávejte pozor, bděte“ chápu v tomto smyslu jako povzbuzení. Bděte, nenechejte se zastrašit vyhrůžkami mocných, nenechte se strhnout panikou davu ani bláhovým optimismem těch který přehlíží problémy, protože ať už je doba dobrá, nebo zlá, poslední slovo nad ní bude mít Bůh. Je to dobrá zpráva, i doba pandemie a přísných restrikcí jednou pomine, tak, jako pominuly i mnohé jiné.

My ale mezi tím máme zůstat bdělí, protože v dobrých i zlých časech máme před Bohem, který bude mít poslední slovo ve světě odpovědnost a té nás nezbavuje ani to, když se nám zdá být vzdálený. Odpovědnost za udržování Jeho stvoření, odpovědnost za zvěstování evangelia, odpovědnost za službu bližním, za to, abychom plakali s plačícími a radovali se s těmi, kdo se radují. Je „to, jako když člověk odešel na cestu: opustil svůj dům a svěřil správu svým služebníkům. Každému určil jeho práci a vrátnému přikázal, aby bděl. Proto bděte.“

Amen!

 

Přímluvná modlitba:

K jednotlivým prosbám se můžete připojit svoláním: Slyš nás, Hospodine!

Svatý Bože, Tvůj syn k nám přichází s mocí a slávou. V očekávání jeho příchodu a v upřímné pokoře Tě prosíme:

  • Buď stráží své církve. Posiluj naději, víru a lásku. Pomáhej jejím služebníkům.

Slyš nás, Hospodine

  • Veď ty, kdo stojí v čele států. Zachovej národům mír. Prosazuj spravedlnost.

Slyš nás, Hospodine

  • Uhas nepřátelství. Sklíčené potěšuj. Strádajícím pomoz.

Slyš nás, Hospodine

  • Zastaň se pronásledovaných. Vyhnancům vrať vlast. Zajatce vysvoboď.

Slyš nás, Hospodine

  • Pocestné provázej. Pokoušené posiluj. Nezkušené uč moudrosti.

Slyš nás, Hospodine

  • Ochraňuj slabé. Uzdrav nemocné. Stůj při umírajících.

Slyš nás, Hospodine

  • Chraň nás všeho zlého. Našim přátelům a blízkým žehnej. Všechny nás veď do svého království.

A vyslechni nás i když voláme společně: Otče náš

 

Požehnání:

Sám Bůh pokoje nechť vás cele posvětí

a zachová vašeho ducha, duši i tělo bez úrazu a poskvrny

do příchodu našeho Pána Ježíše Krista.

Věrný je ten, který vás povolal, on to také učiní. Amen.

 

1Kor 1, 4-9: Stále za vás děkuji svému Bohu, totiž za to, jaké Boží milosti se vám dostalo v Kristu Ježíši: 5 byli jste v něm obohaceni v každém ohledu, každým slovem a veškerým poznáním. 6 Kristovo svědectví je mezi vámi tak pevně ustaveno, 7 že nemáte nedostatek v žádném daru, zatímco očekáváte zjevení našeho Pána Ježíše Krista. 8 Ten vás bude posilovat až do konce, aby vám v den našeho Pána Ježíše Krista nebylo co vytknout. 9 Bůh je věrný. On sám vás povolal ke společenství se svým Synem Ježíšem Kristem, naším Pánem!

 

Jakub Pavlús, farář sboru

Bohoslužby 22. 11. 2020

Žalm 95, 3-7: Veliký Bůh je Hospodin přece, veliký Král nad všemi bohy. 4 V jeho rukou jsou základy země, jemu náleží horské vrcholy. 5 Patří mu moře, vždyť učinil je, i souš jeho ruce stvořily! 6 Pojďte a klaňme se, před ním padněme, Hospodin je náš Tvůrce, před ním klekněme! 7 On je náš Bůh, my lid, jejž on pase, ovce, o které on sám pečuje.

Kolekta:

Bože mocný a silný,
tvůj Syn nám ukazuje cestu služby
a v něm dostáváme za dědictví
bohatství tvé milosti.
Dej nám moudrost,
abychom poznali co je správné,
a sílu sloužit světu, který jsi stvořil
skrze Ježíše Krista, našeho Spasitele a Pána,
který žije a vládne s tebou a Duchem svatým
jako jediný Bůh nyní i navěky.

Ezechiel 34, 11-16 a 20-24: Ano, tak praví Panovník Hospodin: Hle – já sám půjdu hledat své ovce a najdu je. 12 Jako pastýř shledává své stádo, když se mu ovce zatoulaly, tak vyhledám své ovce a vysvobodím je ze všech míst, kam byly rozptýleny v onen temný a chmurný den. 13 Vyvedu je z národů, shromáždím je ze zemí a přivedu je zpátky do vlasti. Budu je pást na izraelských horách, při potocích a u všech osad v jejich zemi. 14 Budu je pást na dobrých pastvinách. Na výšinách izraelských hor pro ně bude pastva, tam budou odpočívat na krásných loukách a pást se na vydatných pastvinách v izraelských horách. 15 Své ovce budu pást já sám a nechám je odpočívat, praví Panovník Hospodin. 16 Ztracenou vyhledám, zaběhlou přivedu, zraněnou ovážu, nemocnou posílím, ale tučnou a silnou zahubím. Budu je pást ve spravedlnosti. Nuže, Panovník Hospodin jim praví: Hle – já sám budu soudit mezi vykrmenými a hubenými ovcemi. 21 Protože se tlačíte boky i rameny a svými rohy trkáte všechny nemohoucí, až jste je odehnali pryč, 22 proto své ovce zachráním, aby už nebyly za kořist. Budu soudit mezi jednotlivými ovcemi. 23 Ustanovím nad nimi jednoho pastýře, který je bude pást – svého služebníka Davida. On bude jejich pastýřem a bude se o ně starat. 24 Já Hospodin budu jejich Bohem a můj služebník David bude mezi nimi vůdcem. To říkám já Hospodin.

Matouš 25, 31-46: Až přijde Syn člověka ve své slávě a s ním všichni andělé, posadí se na trůnu své slávy. 32 Všechny národy budou shromážděny před ním a on je oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů. 33 Ovce postaví po své pravici, ale kozly po levici. 34 Král tehdy řekne těm po své pravici: ‚Pojďte, vy požehnaní mého Otce, přijměte za dědictví Království, které je pro vás připraveno od stvoření světa. 35 Neboť jsem hladověl a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň a dali jste mi napít, byl jsem cizincem a přijali jste mě, 36 byl jsem nahý a oblékli jste mě, byl jsem nemocný a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení a přišli jste za mnou.‘ 37 Tehdy mu ti spravedliví odpoví: ‚Pane, kdy jsme tě viděli hladového a dali ti najíst anebo žíznivého a dali ti napít? 38 Kdy jsme tě viděli jako cizince a přijali tě anebo nahého a oblékli tě? 39 Kdy jsme tě viděli nemocného anebo v žaláři a přišli jsme k tobě?‘ 40 Král jim odpoví: ‚Amen, říkám vám, že cokoli jste udělali pro nejmenšího z těchto mých bratrů, to jste udělali pro mě.‘ 41 Těm po své levici tehdy řekne: ‚Jděte ode mě, vy proklatí, do věčného ohně, který je připraven pro ďábla a jeho anděly! 42 Neboť jsem hladověl, a nedali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a nedali jste mi napít. 43 Byl jsem cizincem, a nepřijali jste mě, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě, nemocný a ve vězení, a nenavštívili jste mě.‘ 44 Tehdy mu odpoví: ‚Pane, kdy jsme tě viděli hladového nebo žíznivého nebo jako cizince nebo nahého nebo nemocného nebo ve vězení, a neposloužili ti?‘ 45 Poví jim: ‚Amen, říkám vám, že cokoli jste neudělali pro nejmenšího z nich, to jste neudělali pro mě.‘ 46 Takoví tedy půjdou do věčných muk, ale spravedliví do věčného života.“

 

Přátelé, je poslední neděle v církevním roku a s tou se spojuje tradičně název „Neděle Krista krále všehomíra“. Tradice nás tedy trochu svádí k tomu, abychom uvažovali nad tím, co to znamená, že Kristus je král. No a také k tomu, abychom pouvažovali nad tím, jestli Krista jako krále vnímáme, případně jak jej vůbec vnímáme ve svém životě.

Je to tak i proto, že když v první kapitole Matoušova evangelia oznamuje archanděl narození Ježíše, připomíná Josefovi Izajášovo proroctví: „Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel, což se překládá: Bůh je s námi“. Definuje tím také to, jakým králem je Ježíš. Ježíš je králem, který žije se svým lidem. Ježíš je králem, který je s námi, není proti nám, není nad námi, je s námi, a v něm je s námi Bůh.

Právem můžeme protestovat, že to je ale takové křesťanské klišé a ty se mají vytahovat až během Vánoc, nebo nejlépe vůbec a nám ještě ani nezačal advent. Ano, na první poslech je to klišé, ale myslím, že se v tom dá hledat i mnohem hlubší význam.

Ježíš nejen v dnešním textu, ale celým svým životem zpřesňuje. Uvádí přesnější opis toho, co to znamená, že „Bůh je s námi“. Bůh je s námi, je v blízkosti těch, kteří nejvíc potřebují, aby je někdo podepřel, aby jim někdo byl nablízku a ztotožňuje se s nimi.

Seznam, který tam zazní čtyři krát (takže pokud ho čteme očima, tak už na počtvrté pravděpodobně přeskakujeme jednotlivé skupiny) nemusíme brát jako taxativní seznam který nelze nijak rozšiřovat, slouží nám jako příklad. S kým že se to Ježíš, král všehomíru ztotožňuje? S těmi, kdo trpí hladem či žízní, s cizinci, s těmi, kdo jsou na tom tak bídně, že si ani nemají co dát na sebe, s nemocnými a s vězni. A připojme si k tomu jakoukoli další skupinu lidí, kteří jsou odkázaní na pomoc, kteří strádají a trpí nouzi ať už psychicky, nebo fyzicky. Jakoukoliv menšinu, týrané ženy, lidi, které z domovů vyhnala válka, či přírodní katastrofa… S těmi se Kristus, král ztotožňuje natolik, že cokoliv se jim stane, to si bere osobně.

Ke kompetencím krále ale patří i soud. Když soudí král, který je „s námi“ a není proti svému lidu, je to obvykle proto, aby byla dosažena spravedlnost, ne pro upevnění moci. Proto dnes také slyšíme o Kristu – Králi, který soudí svět.

Obraz soudu je nápadně podobný tomu, který nám představoval Ezechiel v prvním čtení a to nejen v tom, že Ti, kdo jsou souzeni jsou přirovnání k ovcím, které pastýř rozděluje na dvě strany a ony samy ani moc nevědí proč vlastně.

Shoduje se také ve smyslu tohoto soudu. Soud má zachránit ty, kteří v důsledku různých nespravedlností, nebo také sobeckosti jiných svých souputníků trpěli a trpí, jsou trvale znevýhodnění, ztracení nebo přehlížení svým okolím. Právě jim přináší záchranu. „Ztracenou vyhledám, zaběhlou přivedu, zraněnou ovážu, nemocnou posílím, ale tučnou a silnou zahubím. Budu je pást ve spravedlnosti“ čteme u Ezechiela.

Záchrana ale přichází také ke všem těm, kteří si právě takto různě zbídačené bratry a sestry všímali. Kteří jim věnovali pozornost a kteří jim pomohli, když měli možnost pomoct. Vždyť Ježíš říká: „Amen, říkám vám, že cokoli jste udělali pro nejmenšího z těchto mých bratrů, to jste udělali pro mě“.

Právem se samozřejmě můžeme ptát: „Chce snad Kristus zavádět nějakou pozitivní diskriminaci?“ A odpovědí je jednoznačné: „Ne!“ Kristovi vždy šlo o záchranu každého člověka. My všichni jsme nakonec někdy byli znevýhodnění, osaměli, zneužití, všichni jsme si někdy sáhli na dno, selhali jsme na mnoho způsobů.  

Farářka Anna Polcková ze sboru slovenské ECAV ve starém městě v Bratislavě to nedávno moc hezky řekla v jednom ze svých kázání: Svým způsobem se všichni tu a tam podobáme těm hladovějícím, žíznivým, cizincům, nahým, nemocným a vězňům. Všem nám v životě něco důležitého chybí.  Jenomže místo toho, abychom se vzájemně přijímali a hledali co nás spojuje, jedni druhé odmítáme. A děláme to tak všude: v rodinách, na pracovišti, v církvi i společnosti. Místo toho, abychom si svou slabost a zranitelnost připustili stále něco předstíráme, na něco si hrajeme. (…) Bojíme se o sebe, bojíme se jedni druhých.“

Člověku v krizi ubližuje nejen krize samotná, ale i nezájem, ignorance okolí, mlčení většiny, klapky na očích. A Ježíš chce svým obrazem posledního soudu, svým podobenstvím povzbudit všechny ty, kteří se rozhodnou jej následovat k tomu, aby právě tuto ignoranci, toto mlčení většiny prolomili, i kdyby je to samotné mělo ohrozit. Sám se toho držel, sám se setkával s lidmi všelijak na hraně, aby jim dal impuls ke změně, aby jim byl nablízku jako ten, kdo nabízí záchranu. A takovým králem zůstává, mimo jiné i proto, aby nás samotné inspiroval k tomu, abychom ho napodobovali.

Napodobovat ho ale nemáme z vypočítavosti, proto, abychom zachránili sami sebe – vždyť v podobenství o soudu ani ti, kdo jsou zachráněni, ani Ti, kdo jsou odsouzeni nevědí, kdy a jak Ježíšovi pomohli, nebo kdy a jak se mu otočili zády.

Berme si Ježíšovu záchranu, vědomí toho, že král všehomíru je nám nablízku brát k srdci natolik, že se pro nás záchrana bližních, prokazování milosrdenství bližním stanou naprosto běžnou součástí našeho života. A stejně tak i vědomí o tom, že v Ježíši je Bůh nablízku i nám samotným. Pak se nebudeme muset bát o sebe, a nebudeme se muset bát ani nikoho jiného z lidí. A bez strachu ze sebe a s lidí, motivováni Božím milosrdenstvím, Jeho blízkostí a láskou můžeme být důležitým impulsem pro svět. Impulsem pro změnu k lepšímu.

Amen.

Přímluvy:

Prosíme tě, Náš Pane za církev, aby poznávala Tvoji vůli a svým životem ti dělala čest a stále se Ti líbila.

Prosíme také za ty, kteří vedou tuto zemi, aby v ní uplatňovali právo a spravedlnost a aby se tak naše země stávala místem bezpečí a důstojnosti života.

Prosíme za všechny, kdo trpí, za ty kdo prožívají bolest, i za ty kdo mají strach. Prosíme za všechny osamělé, zvláště za ty, kdo jsou sami ve chvíli své smrti. Prosíme za všechny, kdo se ztratili ze společenství tvého lidu a jsou jako ovce bez pastýře.

Prosíme za sebe, abychom uměli následovat Tebe, svého krále, který žil jako služebník, jehož bohatstvím byla víra a láska k lidem a jehož moc byla získána úplným vydáním sebe sama na kříži.

Ježíši, pamatuj na nás až přijdeš do svého království. (O jeho příchod tě společně prosíme slovy, která jsi nás ty sám naučil:

Otče náš, jenž jsi na nebesích,

posvěť se jméno tvé.

Přijď království tvé.

Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi.

Chléb náš vezdejší dej nám dnes.

A odpusť nám naše viny,

jako i my odpouštíme našim viníkům.

A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého.

Neboť tvé jest království i moc i sláva na věky.

 

Efezským 1, 17-23: 17 Kéž vám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, dá ducha moudrosti a zjevení, abyste ho znali. 18 Kéž osvítí váš vnitřní zrak, abyste viděli, k jaké naději vás povolal, jak slavné je bohatství jeho dědictví mezi svatými 19 a jak nepřekonatelně veliká je moc, jejímž mohutným vlivem působí vůči nám věřícím. 20 Tuto moc dokázal na Kristu, když ho vzkřísil z mrtvých a posadil po své pravici v nebesích, 21 vysoko nad každou vládu, mocnost, moc a panství i nad každé jméno, které se vyslovuje, ať už v tomto věku nebo v budoucím. 22 Bůh „poddal všechno pod jeho nohy“[2] a jako hlavu všeho jej dal církvi, 23 která je jeho tělem, totiž plností Toho, který naplňuje všechno ve všech.

Amen.

Požehnání:

Ať vás provází Boží pravda a milosrdenství v dobrém i zlém

a ať vám svítí na cestu, když před vámi bude tma. 

 

Jakub Pavlús, farář sboru

Zvukový záznam: https://soundcloud.com/user-890503246/bohosluzby-22-11-2020-sumperk

Bohoslužby 15. 11. 2020

Vstupní slovo:

To, co s vámi zamýšlím, znám jen já sám,
je výrok Hospodinův,
jsou to myšlenky o pokoji, nikoli o zlu:
chci vám dát naději do budoucnosti.
Budete mě volat a chodit ke mně,
modlit se ke mně a já vás vyslyším,
Dám se vám nalézt, a změním váš úděl.
Ukaž nám, Hospodine, své milosrdenství,
uděl nám svou spásu! (Jer 29:11.12.14 + Ž 85)

Kolekta:

Nevýslovně veliký Bože,
od tebe pocházejí naše talenty,
které často tak úzkostlivě skrýváme.
Dej nám poznání,
že získáváme, když se dokážeme rozdávat.
Prosíme tě o to
skrze našeho Pána Ježíše Krista,
tvého Syna a našeho bratra,
který s tebou a s Duchem svatým
žije a působí na věky věků.

Kazatel 11, 1-6: 1 Posílej svůj chléb po vodě – po čase znovu najdeš jej. 2 Rozděl vše na sedm nebo i osm dílů, vždyť nevíš, co zlého může potkat zem. 3 Když se oblaka naplní vodou, průtrž se na zemi vylije. Když spadne strom, zůstane ležet, ať padl k jihu nebo na sever. 4 Kdo čeká vítr, nikdy nezaseje, kdo hledí na mraky, nikdy nesklidí. 5 Tak jako nerozumíš cestě větru anebo zárodku v lůnu těhotné, stejně tak nerozumíš dílu Boha, jenž působí to vše. 6 Rozsívej zrána svoje zrno ani zvečera své ruce neskládej – vždyť nevíš, zda se zdaří to, či ono, či zda je stejně dobré obojí.

 

Matouš 25, 14-30: „Je to, jako když si člověk při odchodu na cestu svolal své služebníky a svěřil jim svůj majetek. 15 Jednomu dal pět hřiven,[1] dalšímu dvě a dalšímu jednu, každému podle jeho schopností, a odešel na cestu. 16 Ten, který dostal pět hřiven, ihned šel, nechal je vydělávat a získal jiných pět. 17 Podobně ten, který dostal dvě hřivny, získal jiné dvě. 18 Ten, který dostal jednu, ale šel, zakopal ji v zemi, a tak ukryl peníze svého pána. 19 Po dlouhé době se pán těch služebníků vrátil a účtoval s nimi. 20 Když přistoupil ten, který dostal pět hřiven, přinesl dalších pět hřiven a řekl: ‚Pane, dal jsi mi pět hřiven a podívej, získal jsem pět dalších.‘ 21 Jeho pán mu řekl: ‚Výborně, dobrý a věrný služebníku! Byl jsi věrný v mále, svěřím ti mnoho. Sdílej radost svého pána.‘ 22 Potom přistoupil ten, který dostal dvě hřivny, a řekl: ‚Pane, dal jsi mi dvě hřivny a podívej, získal jsem další dvě.‘ 23 Jeho pán mu řekl: ‚Výborně, dobrý a věrný služebníku! Byl jsi věrný v mále, svěřím ti mnoho. Sdílej radost svého pána.‘ 24 Potom přistoupil ten, který dostal jednu hřivnu, a řekl: ‚Pane, věděl jsem, že jsi přísný člověk, že sklízíš, kde jsi nezasel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal. 25 A tak jsem odešel a ukryl tvou hřivnu v zemi, protože jsem se bál. Podívej, zde máš, co ti patří.‘ 26 Jeho pán mu odpověděl: ‚Ty zlý a líný služebníku! Věděl jsi, že sklízím, kde jsem nezasel, a sbírám, kde jsem nerozsypal? 27 Měl jsi tedy dát mé peníze směnárníkům a já bych si po návratu vzal, co mi patří, i s úrokem! 28 Vezměte mu tu hřivnu a dejte ji tomu, kdo jich má deset. 29 Každému, kdo má, totiž bude dáno, a bude mít hojnost, ale tomu, kdo nemá, bude vzato i to, co má. 30 A toho neužitečného služebníka vyhoďte do té venkovní tmy. Tam bude pláč a skřípění zubů.“

 

 

Mám pár kamarádů, kteří úspěšně investovali na burze a vydělali. Někteří na kryptoměnách, jiní na akcích. Nebo to alespoň o sobě tvrdili. Některým z nich to nevěřím, jiným ano. Nakonec, nemožné to není, akorát je to teda celkem velký risk. Přiznám se, že tento risk jsem nikdy nepodstoupil, a asi ani nepodstoupím. Přesto, že se mi povedlo neplánovaně o sobě vytvořit obraz liberála musím říct, že minimálně pokud jde o finance, jsem poměrně konzervativní.

A pak člověk narazí na takové podobenství jako je to, které jsme slyšeli. A je to tam, úplně se vidím. S trochou štěstí bych možná uspěl o něco málo lépe, než ten třetí služebník – tedy, s trochou štěstí bych ty svěřené peníze uložil alespoň na bankovní účet s nějakým malým, směšným úrokem, jaký dnes banky nabízejí. A nepovažoval bych to za ostudu, ale naopak, za odpovědné nakládání s penězi.

Vždyť ti služebníci dostali odpovědnost za poměrně velké sumy peněz. Můžeme si o nich trochu udělat obraz. Docent Mrázek ve svém komentáři k Matoušovu evangeliu upozorňuje, že i ta jedna hřivna, která působí na první poslech relativně směšně představovala sumu, kterou by běžný dělník vydělal za přibližně šestnáct let. Pět hřiven, ta největší suma tedy představuje mzdu dělníka za přibližně 80 let.

Tak tedy, co byste udělali, kdyby vám z ničeho nic někdo svěřil odpovědnost za takový obnos na dobu neurčitou? Protože popravdě, udělat se s tím dá leccos. Člověk to může prohýřit, prožrat, může to, jak nám to nabízí evangelia také zakopat na bezpečném místě, a třeba k tomu vytvořit pirátskou mapu k pokladu. Může to také dát na účet někam, kde to bude generovat alespoň zisk z úroků, a když získá alespoň pět procent, může pak mít hlavu vzhůru. No a taky to může investovat, snažit se znásobit hodnotu těchto peněz, co je ovšem riskantní, protože mu to také nemusí vyjít a může skončit na nule, nebo hůř. A pán, který jim hřivny svěřil se jedno vrátí. Teď ale odchází a nějaký čas bude někde jinde a neví se ani kde, ani jak dlouho tam bude. To není pro podobenství podstatné, stejně tak není podstatné ani to, co jej vede k odchodu, jestli je to byznys, nebo relax. Podstatné je, že zas přijde a pak si ověří, jak služebníci nakládali s tím, co jim bylo svěřeno.

A tedy, když už známe pozadí příběhu a trochu jsme se prohrabali v jeho detailech přichází to podstatnější. Jak se vlastně tento příběh který kdysi dávno vykládal Ježíš svým učedníkům kdesi v Izraeli týká nás, lidí ve 21 staletí někde zhruba uprostřed Evropy? Posílá nám snad takto na dálku Ježíš vzkaz, abychom začali investovat na burze? No nevím, k tomu asi ani není vhodná doba. Ale i kdyby byla, myslím, ba ne, jsem přesvědčen o tom, že ten smysl je o něco hlubší. A vysvětlení je podle mě dvojí.

Tak tedy poprvé. Každý z nás, já i Ty i všichni kteří žijí na zemi, jsme od Boha něco dostali. Svůj život, ale také různé talenty, schopnosti, obdarování, nějaké předpoklady. Stejně jako v podobenství platí, že někdo dostal více a někdo zase míň. To tak zkrátka je a dělat si s tím těžkou hlavu je zbytečné. Někdo je perfekcionista, někdo má dar empatie, někdo to umí s matematikou a tabulkami, někdo zvládá krizové situace, jiný zas má dar vyučovat, někdo zvládá chaos, jiný zas pořádek, někdo umí řídit a někdo jiný zas umí dokonale zapadnout do kolektivu. Dalo by se dlouho pokračovat. Možná že bychom si mohli zadat takový domácí úkol a popřemýšlet o tom jaké jsou naše hřivny, jaké dary, schopnosti talenty máme od Pána Boha a také o tom, jak můžeme tyto dary rozvíjet a také jak můžeme zvyšovat jejich hodnotu, kam a jak je můžeme investovat, kde můžou být užitečné a vzkvétat k prospěchu toho, který nám je svěřil.

Po druhé – i jako církev, i jako sbor jsme něco dostali svěřeno. Říkáme tomu pracovně už dlouho „tradice“. Myslí se tím nejen různé zvyky, projevy zbožnosti, obřady, způsob jakým jsme jako církev zřízeni a jak můžeme a máme participovat na tom, jak to všechno (ne)funguje. Především se tím myslí i učení církve, konkrétně učení o tom, že Kristus umřel a byl vzkříšen v náš prospěch, že skrze Krista se Bůh smířil s celým lidstvem, že v Kristu Bůh nabízí cestu následování, kterou se utváří Boží království už teď mezi námi. Je to takové naše rodinné stříbro, jak to Martin Gombiřík pojmenoval v jednom ze svých kázání. Tady v Šumperku to navíc není jen to „naše stříbro“ ale také „stříbro“ které nám zůstalo svěřeno po německých luteránech a tím nemyslím pouze liturgické nádobí které nepoužíváme. A o to vše máme pečovat, to vše nám bylo svěřeno a naším úkolem rozhodně není pouze to „střežit jako oko v hlavě“, zakopat to vše na bezpečném místě, schovat v kostele či na faře a ochránit to před jakoukoli degradací, újmou, ke které by ta naše tradice mohla přijít ve styku se světem a pak to jednou Pánovi vrátit přesné tak, jak nám to bylo dáno. Je to sice tak nejkonzervativnější a nejbezpečnější možnost ale, podle podobenství je to v zásadě k ničemu. Našim úkolem je to správně investovat, hledat způsoby, jak tohle všechno nechat růst tak, aby se hodnota tohoto našeho „rodinného stříbra“ nejen neztrácela, ale aby rostla – je to ta těžší cesta, je to ta riskantnější cesta, ale jako jediná má smysl. Vrací nás to trochu i k tomu prvnímu, protože chceme li nechat naši tradici a naše učení růst a oslovovat lidi v okolí, musíme to tak udělat my, kterým to bylo svěřeno a to právě za pomoci všech darů, talentů a schopností, které od Boha máme. Musíme se učit o tom mluvit, mluvit o tom co se nám líbí, nelíbí, co bychom chtěli zachovat a co bychom chtěli jinak a učit se také neustále spolu vycházet i když, jak to někdy v rodinách bývá toto všechno vidíme různě.

1 Tesalonickým 5, 1-11:  O časech a dobách vám není potřeba nic psát, bratři. 2 Sami dobře víte, že Pánův den přijde jako zloděj v noci. 3 Až lidé budou říkat: „Mír! Bezpečí!“ náhle je překvapí záhuba, jako když na těhotnou přijdou bolesti, a nebude úniku. 4 Vy, bratři, ale nejste ve tmě, aby vás ten den překvapil jako zloděj. 5 Všichni jste lidé světla, lidé dne. Nepatříme noci ani tmě! 6 Nespěme tedy jako ostatní, ale bděme a buďme střízliví. 7 Spáči spí v noci, v noci se opíjejí opilci. 8 My ale patříme dni! Proto buďme střízliví a oblečme si pancíř víry a lásky a přilbu naděje spasení. 9 Bůh přece pro nás nemá hněv, ale záchranu skrze našeho Pána Ježíše Krista, 10 který za nás zemřel, abychom – ať už bdíme nebo spíme – žili společně s ním. 11 Povzbuzujte se tedy a posilujte se navzájem tak jako dosud.

 

Přímluvy:

Jako děti přicházejí k otci a matce, tak i my přicházíme k tobě, Bože. Přicházíme s naší radostí a vším, co nás trápí, s mnoha možnostmi a přece stále znovu v koncích, se strachem, ale také s nadějí. Přicházíme za tebou s lidmi, jimž jsme zavázáni, prosíme tě o tvou pomoc a voláme: Pane, smiluj se.

Myslíme na ty mnohé z nás, kteří se cítí sami a opuštěni, jimž chybí člověk, který umí vyslechnout, pochopit a poradit. Nedovol, abychom žili vedle sebe a nedbali o sebe. Pomoz nám, abychom k sobě byli pozorní, citliví a trpěliví. Proto voláme: Pane, smiluj se.

Prosíme tě za lidi, kteří nemají čas ani sami na sebe, kteří se ničí úmornou prací, jsou neklidní a uštvaní. Dej jim příležitost k vydechnutí, k tichu a k rozhovoru. Pomoz jim, aby uviděli, jak na tom jsou. Kvůli nim voláme: Pane, smiluj se.

Prosíme tě za lidi, kteří mají strach, strach z lidí, strach sami ze sebe, strach ze života, strach ze smrti, strach z mnoha dalších věcí (…). Dej, aby v tobě našli svůj mír. Pomoz nám přijmout utrpení, které nás čeká. Proto voláme: Pane, smiluj se.

Prosíme tě také za ty, kdo jsou sebevědomí, odvážní a jistí, za ty, kterým se vše daří, kteří bez námahy dosahují uznání a úspěchů. Chraň je lehkomyslnosti a pýchy. Dej jim potřebný cit pro zranitelnost druhých. Kvůli nim voláme: Pane, smiluj se.

Myslíme na všechny, kdo jsou smutní, protože je potkalo zklamání, protože se jim pokazil vztah, protože selhali, protože se jim zdá, že nemohou nic změnit. Dej jim trpělivost a nedopusť, aby ztratili naději. Otevři jejich srdce pro slova, která je potěší a dodají jim odvahy. Kvůli nim voláme: Pane, smiluj se.

 

Jakub Pavlús, farář sboru

 

Zvukový záznam: https://soundcloud.com/user-890503246/bohosluzba-15112020