Lukáš 6, 20-31:
20 Ježíš se rozhlédl po svých učednících a řekl:
„Blaze vám chudým, neboť vám patří Boží království.
21Blaze vám, kteří teď hladovíte, neboť budete nasyceni.
Blaze vám, kteří teď pláčete, neboť se budete smát.
22Blaze vám, když vás budou lidé nenávidět a když vás vyobcují a potupí a vaše jméno zavrhnou jako zlé kvůli Synu člověka. 23V ten den se radujte a jásejte, neboť hle, vaše odplata v nebi je veliká! Stejně se totiž chovali jejich otcové k prorokům.
24Ale běda vám bohatým, neboť už máte své potěšení.
25Běda vám, kteří jste nasyceni, neboť budete hladovět.
Běda vám, kteří se teď smějete, neboť budete truchlit a naříkat.
26Běda vám, když o vás budou všichni lidé mluvit dobře. Stejně se totiž chovali jejich otcové k falešným prorokům.“
Vám, kteří slyšíte, však říkám: Milujte své nepřátele! Buďte dobří k těm, kdo vás nenávidí, 28žehnejte těm, kdo vás proklínají, a modlete se za ty, kdo vás pomlouvají. 29Tomu, kdo tě bije do tváře, nastav také druhou a tomu, kdo ti bere plášť, nebraň vzít ani košili. 30Každému, kdo tě prosí, dej a od toho, kdo si bere tvé věci, je nežádej zpět. 31Chovejte se k lidem tak, jak chcete, aby se oni chovali k vám.
Vždycky je tu šance, že se tvá situace změní. I tak by se dala shrnout jinak dramatické výroky, se kterými se Ježíš obrací v evangeliu na učedníky a shromážděný zástup. Nic není tak jisté, jak by se mohlo zdát. Dokonce ani chudoba, nebo bohatství, hlad či nasycení nejsou jistotou. Může to být všechno jinak.
Je to dobře, nebo špatně? Myslím, ten fakt, že všechno může být jinak, než jak to je teď, v tuto chvíli. Doufáme spíš, že se naše životy změní, nebo doufáme, že všechno zůstane tak, jak to je? Myslím, že značná část z nás by přikývla na obojí. To, co považujeme za dobré, co nám dělá radost, to bychom rádi nechali tak, jak to je a to, co není ideální, nebo je to dokonce úplně špatné, to bychom rádi změnili. Tak to chodí.
Jenomže jak to skloubit s tím bipolárním viděním lidstva, které na první pohled nebo na první čtení Ježíš nabízí v tom dnešním čtení od evangelisty Lukáše? Platí pro nás ono „běda“, anebo je nám blaze? A vůbec, jak to jako Ježíš myslí? Nedovedu si dost dobře představit Ježíše, jak by dnes chodil mezi chudé, hladovějící, vyobcované lidi a říkal jim: Vy si teda žijete! Máte důvod k radosti! Neumím si totiž představit ani to, že bych sám přišel, já nevím, do diakonie, nebo kdybych to přehnal, tak do Přístavu (což je zařízení pro sociálně vyloučené lidi, kteří už se o sebe nedokáží postarat) na Lužích a říkal klientům: No vy se máte, že nic a nikoho nemáte! Blaze vám, přátelé!
To jako opravdu musíme hladovět, být chudí, plakat, být nenáviděni a ideálně i vyobcovaní, abychom z Božího pohledu měli důvod k radosti? To je ta Boží láska, kterou máme šířit světu? Mám jakou takovou zkušenost s pláčem, vím, jaké je to být vyloučen, vyobcován i z církve a snad uznávám, že člověk to pro své vlastní svědomí snese a časem v tom také najde klid a mír, ale že bych si v tom chtěl dlouhodobě libovat, a stůj co stůj se snažil hladovět, plakat a být vyloučen, to bych teda netvrdil.
Jsem si ale jist, že Ježíš nevelebí chudobu, pláč, hlad, či vyloučení jako jediný správný a křesťansky možný způsob života. Nechce dávat nám, kteří ho následujeme, důvody k sebemrskačství. Nevelebí ani chudobu, hlad, pláč či vyloučení jako takové. Velebí hladové, ne pro jejich hlad, ale proto, že budou nasyceni. Velebí plačící ne pro jejich pláč, ale proto, že se budou smát. Jinými slovy, tito lidé mají v jistém smyslu slova navrch, protože se mají na co těšit, proto, že změna, která je čeká, je změna k lepšímu.
Tu změna, která je před nimi, tu Ježíš pojmenuje jako Boží království. Líbí se mi, jak to vysvětluje profesor Pokorný, když řekne: „Království Boží je ta situace, ve které se budete mít jinak, než se máte teď“.
Je to povzbuzení i varování zároveň. Zní v tom ono Ježíšovo „běda“ i to „blaze vám“. Běda vám, když už se nemáte na co těšit, běda, když na vás každá změna působí jako noční můra, běda, běda, běda. Protože Boží království, to je změna. Jeho působení ve světě toho hodně mění a ten, kdo chce žít v Božím království a šířit jej kolem sebe tu na zemi, musí být připraven na to, že se také v jeho životě může toho hodně změnit. Něco ztratit, ale třeba také něco získat. Proto také „blaze vám“. Blaze vám, když se umíte těšit ze změn, když jste ještě nezapomněli vyhlížet do budoucna. Ať už se teď smějete, nebo pláčete, blaze vám, když vás budoucnost neděsí.
V těchto mnohdy citovaných slovech Ježíše vidím víc než co jiného především povzbuzení pro život v naději. Ano, je dobré dívat se na svět a svůj život a pak také i na svou smrt nadějně, třebaže jsem až po krk zahrabaný ve stoce, z lidského pohledu v bezvýchodné situaci. A to nepopírám, že je to opravdu těžké, neztratit naději, nepřestat žít v naději. Jenomže když už člověk nic nevyhlíží, když už se na nic netěší, když už nečeká ani náznak dobrého, jde to s ním rychle z kopce. A naopak, když nepřestáváme vyhlížet a toužit, když nepřestáváme žít v naději, zůstáváme aktivní. Pavel dokonce píše do Efezu: „My, kdo jsme složili naději v Kristu, se tedy stáváme jeho chválou a slávou.“ Tedy, život v naději je snad tím nejlepším svědectvím víry pro svět kolem nás.
Kde vzít tuto naději? Bůh je jejím dárcem a jejím garantem. Není celkem v lidských silách držet se naděje, když ztrácíme pevnou půdu pod nohama. Někdy se zkrátka jen společné s Pavlem můžeme modlit, abychom viděli „jak nepřekonatelně veliká je moc, jejímž mohutným vlivem působí vůči nám věřícím.“
Tato naděje, tento, slovy Ježíše, blažený stav, toto přesvědčení, že se máme na koho ve svém životě spolehnout a obrátit, že všechno může být jinak, nám umožňuje také milovat své nepřátele, modlit se za ty, kdo nás pomlouvají, být dobrý k těm, kdo nás nenávidí a chovat se k lidem tak, jak bychom chtěli, aby se oni chovali k nám.
Je to důležitý impuls. Jak pro nás jako pro jednotlivce, tak také pro náš sbor. Jednak v tom, že přeci jako společenství si můžeme navzájem trochu „krýt záda“, být jeden pro druhého také zdrojem naděje a radosti, sdílet spolu dobré i špatné věci, kterými si ve víře procházíme. Jednak ale také v tom, že ani jako sbor nemusíme vidět budoucnost černě. Že tato naděje, toto povolání k radostnému vyhlížení do budoucnosti tu platí nejen pro nás jednotlivě, ale také pro nás jako pro sbor. Ano, čekají nás změny. Ale nakonec, tak to má být. Změny patří k životu, i k životu sboru. Máme-li jako sbor být „chloubou Kristovou“ máme-li přinášet svědectví o Boží blízkosti, nesmíme se dívat do budoucnosti se strachem a nedůvěrou. No a v neposlední řadě s tím také souvisí to, že můžeme a máme, každý z nás, ale i všichni společně být v tomto světě zdrojem naděje na změnu, protože jsme součástí Božího království, které změny přináší. O tom jsme společně uvažovali i v pátek s dětmi, když jsme v parku u pekárny chodili s ve tmě s lampionky a zkoušeli, jak je i malinké světýlko ve tmě na daleko vidět. Někteří budou třeba bědovat, že o světlo a změny nestojí. Nezapomínejme ale, že jsou tu ještě stále ti druzí, kterým Ježíš blahopřeje. Ti, kteří po změně touží, jenomže nevědí, kam se obrátit. Ti, kteří pro svou touhu po změně jsou připraveni pro Boží království, jenom potřebují vidět to naše světýlko někde ve tmě, ten náš život v naději, ke které nás Bůh v Kristu povolal.
Jakub Pavlús, farář sboru
