Matouš 11, 2-11:  Jan uslyšel ve vězení o činech Kristových; poslal k němu vzkaz po svých učednících: „Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?“ Ježíš jim odpověděl: „Jděte, zvěstujte Janovi, co slyšíte a vidíte: Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium. A blaze tomu, kdo se nade mnou neuráží.“ Když Janovi učedníci odcházeli, začal Ježíš mluvit k zástupům o Janovi: „Na co jste se vyšli na poušť podívat? Na rákos, kterým kývá vítr? Nebo co jste vyšli zhlédnout? Člověka oblečeného do drahých šatů? Ti, kdo nosí drahé šaty, jsou v domech královských. Nebo proč jste vyšli? Vidět proroka? Ano, pravím vám, a víc než proroka. To je ten, o němž je psáno: ‚Hle, já posílám posla před tvou tváří, aby ti připravil cestu.‘ Amen, pravím vám, mezi těmi, kdo se narodili z ženy, nevystoupil nikdo větší než Jan Křtitel; avšak i ten nejmenší v království nebeském je větší nežli on.

 

Milí přátelé,
Jan Křtitel je nepřehlédnutelnou postavou evangelií, nepřehlédnutelným prorokem adventu, Božího příchodu k nám, lidem. Minulý týden jsme četli o tom, jak v podivném oděvu z velbloudí srsti zval na poušti lidi k jakési generálce jejich životů, k radikální změně k lepšímu, nebo, jak to my křesťané umíme krásně pojmenovat, k pokání, protože Boží království už je na dosah.

Dnes zas, pro změnu slyšíme, že Jan je ve vězení. Dost dobře ví, že v Herodově vězení ho nic dobrého nečeká. Bodejť, se svou zvěstí o tom, že se blíží převrat a to ne ledajaký, ale Boží převrat, mu musel být trnem v patě a toho je, nakonec, jak víme, nejlepší se rychle zbavit.

Jenomže, jak k tomu Jan přišel? Vždyť hlásal příchod Božího království, Boží vlády, mesiáše, který už přikládá sekyru ke kořenům těch starých proschlých stromů, těch budižkničemů od kterých nelze nic dobrého očekávat a teď, když uběhla nějaká doba od Ježíšova křtu, tak místo toho, aby seděl někde v Božím paláci a slavil, sedí v Herodově paláci a čeká na smrt. To je prosím pěkně, špatná zpráva.

Zřejmě proto také Jan posílá své učedníky za Ježíšem s dotazem: „Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?“ Snažit se nějak psychologizovat Janovy pohnutky a odhadnout, jestli se ptá ze zklamání, smutku či hněvu by zřejmě bylo zbytečné.

Berme to prostě tak, že se ptá a berme si z toho také poučení pro sebe. Když si člověk není jistý, má se zeptat, protože, jak jste mě už naučili: „Líná pusa, to je čiré neštěstí.“. A že ptát se není žádná ostuda, nám dokazuje také Jan: jindy extravagantní prorok, který hlásal příchod Božího království zástupům, se v dané chvíli, když se ocitá ve vězení, nestydí zeptat, jak to tedy vlastně je s tím přicházejícím královstvím, s přicházející záchranou. „Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?“.

Je to dobré, připomínat si, že dotazování je důležitou součástí prorocké služby. Nakonec, když si čteme starý zákon, nebo i ten nový, vidíme, že si proroci leccos museli s Bohem vyjasnit. Protože ono jim Boží slovo třebas zaznělo, no ale slovo, které zazní, je ještě třeba správně uchopit a aplikovat.

Nevím sice, jestli se třeba tak, jako Jan někdy dostaneme do reálného vězení a bez mučení přiznám, že tak trochu doufám, že mi nic podobného nehrozí, ale myslím, že se nám může stát, že se dostaneme do situací, které nás můžou sužovat podobně, ne-li hůř, než vězení. Že se snadno můžeme dostat do takového svého duševního vězení, odkud to s tím Božím královstvím a jeho blízkostí, jeho působením ve světě a v našich životech může celé vypadat úplně jinak, než jsme si do té chvíle mysleli.

Co by mohlo být takovým vězením? To je dost individuální. Pro někoho to může být ztráta blízkého člověka, pro někoho odcizení se od člověka, kterého miluje, pro jiného zas spravedlivé rozhořčení nad tím, kolik je ve světě zla, nenávisti a utrpení, pohled na to, jak zlo kvete a spravedlnost spíš skomírá někde v pozadí.

A Ježíš to ví, ví, že naše lidské myšlení, naše lidská naděje a ano, také naše lidská víra má limity. Jeho odpovědí pro Jana nejsou výčitky. Jeho učedníky posílá zpět s dobrou zprávou. Boží království už působí, dá se ve světě najít. Kde konkrétně?: „Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium.“. Boží království je již zde, a zároveň zde ještě není.

Já vím, zní to zvláštně. Jaké pak už ano a ještě ne zároveň? Existuje pro to ale dobrý příklad. Nevím, jestli jste někdy sledovali východ, případně západ slunce. Já jsem jeden východ slunka viděl nedávno na ztracených kamenech. Nejvíc jsem si užíval právě tu chvíli, kdy už bylo celkem dost světla, přesně jsem viděl, kde slunce vyjde, ale ještě zároveň nebylo nad horizontem. Ten moment už ano – ještě ne trvá jenom krátkou chvilinku, ale je skvělý, ať už slunce vychází, nebo zrovna zapadá.

Tak tedy, odpovídá i Ježíš Janovi. Boží království je zde, kdo je pozorný, může vidět, jak působí, není to ale ještě takový převrat, jak bys, Jane, čekal a jakýs nakonec sám hlásal.

Jenomže otázkou je, coby Ježíš řekl nám? Osobně neznám nikoho, kdo by byl nevidomý a začal vidět, nikoho kdo by byl hluchý a začal slyšet, nikoho kdo byl chromý a vstal zas zpět na nohy. Tu a tam se k nám donesou zprávy o podobných zázracích, ale osobně jsem k nim spíše skeptický.

Znamená to snad, že Boží království už nepůsobí? Naopak. I když neznám nikoho, koho by víra fyzicky postavila z kolečkového křesla na nohy, musím říct, že znám spousty lidí, které zvedla víra zpět na nohy po psychické stránce, kterým právě a jedině víra v to, že Bůh je na jejich straně, že jim je nablízku umožnila nespočetně krát znovu vstát a nevzdat to. Historie i současnost zná spoustu příběhů lidí, kteří sice fyzicky viděli, ale vnitřně byli slepí a bloudili svým životem a až víra jim otevřela oči, dala jejich životu cíl a umožnila jim vidět nejen sebe sama, ale také své bližní.

Ano, je to Bůh kdo i nám skrze Ježíše dnes dává tuto dobrou nabídku, tuto dobrou zprávu, že také náš život, byť je v porovnání s věkem světa krátký má smysl, že je možné prožít svůj život smysluplně, že ať bychom se už natloukli jakkoli šeredně, fyzicky, či psychicky, je vždy nablízku, aby nám pomohl znovu vstát.

V tom spočívá takové to boží „už ano“ a zároveň „ještě ne“. Přáli bychom si radši žít v dokonalém Božím království, kde bychom vlastně nic z toho nemuseli řešit. Místo toho žijeme v porušeném světě. Evangelium, dobrá zpráva je nabídkou, dává nám možnost žít v tomto světě ve víře, že nás, ani nikoho jiného Bůh nezavrhl, že nám a všem lidem dobré vůle Bůh zůstává nablízku.

Blahoslavený každý, kdo, jak říká Ježíš, se nad tím nepohorší, pro koho, jak se to v evangeliu krásně řecky řekne, takové působení Božího království ve světě není skandalózní.

 

Jakub Pavlús, faráš sboru