Bohoslužby 25. května 2014

Host: Gabriela Horáková

Čtení: Mt10, 16-20

Text: B 2Kr, 1-6

Máte rádi nepředvídatelné situace? Jste dobrodruzi, kterým nevadí vyrazit do neznáma? Anebo dáváte přednost klidně plynoucímu životu bez velkých zvratů?…

Pokud sedíte teď tady v kostele, tak jste jednoznačně dobrodruzi. Protože cesta víry je cestou do neznáma a přivádí člověka do situací, které by jeden nevymyslel…

Do nejistoty vstupuje i žena v našem příběhu. Žena z Šúnemu, Šúnemanka. Bible říká, že byla „znamenitá žena“, ve smyslu schopná, osobnost. Prorok Elíša, byl jejím blízkým přítelem. A nyní ji vyzývá k tomu, aby opustila svůj domov. Aby odešla do cizí země. Kamkoli, hlavně pryč. Chce, aby se stala bezdomovcem. Ženu, kterou má bezpochyby rád a které si váží, dostává do takhle nejisté situace. Elíša musí mít obrovskou důvěru, když to dělá. Důvěru, že tato žena, celou situaci ustojí a zvládne. A také důvěru v Hospodina, že jeho přítelkyni doprovodí a ochrání. Místo, které si Šúnemanka vybrala jako svůj exil je totiž pelištejská země. Země trvalých nepřátel Izraele. Elíšu muselo hodně bolet u srdce, když se jeho přítelkyně rozhodla pro tento nesnadný exil.

Důvodem pro celou tuhle situaci je hladomor. Elíša zvláštně říká, že Bůh „povolal hlad a ten již přišel“. Podle našich představ by Bůh vůbec žádný hlad povolávat neměl, daleko spíš přece hojnost a dostatek. Ale člověk daleko víc dozrává v těžkých situacích. Do obtížných situací Bůh vstupuje aktivně – ale ne tak, že by je od člověka odvrátil nebo usnadnil. Ne, je to jinak. Bůh je aktivní tím, že do nich člověka doprovází. Stojí mu po boku a kryje záda. Posiluje ho. Inspiruje. Dodává odvahu. Bezpochyby právě s touhle vírou, že Hospodin Bůh doprovodí Šúnemanku ať půjde kamkoliv, k ní Elíša promluvil, aby se sbalila a se svou rodinou odešla pryč. Bude zle, přijde hlad, všechno nech plavat a jdi do ciziny. Do neznáma. Prospěje Ti to. Zůstat na místě ti nepřinese nic dobrého. Zvedni se a jdi. Neboj se.

Možná se vám to v životě také stalo. Že přišel někdo pro vás důležitý, přítel, kamarád. A oslovil vás ve chvíli, kdy vaše budoucnost byla víc než nejistá. A povzbudil vás, možná přemluvil k tomu, abyste opustili dosavadní život. Abyste zvedli kotvy a odstěhovali se pryč. Abyste zkusili novou práci. Abyste začali nový život. Možná jste zažili podobný exil jako žena v našem příběhu. Když jsem vstoupila do armády, přišlo mi, jako kdybych odešla do exilu. Neznala jsem nikoho, nevěděla jsem nic, neuměla jsem jazyk (v armádě se mluví ve zkratkách), sáhla jsem si na samotu. Exilem se nemusí stát jenom radikální změna v povolání. Exilem se může stát nemoc, která nás najednou hodí do úplně neznámé situace. Anebo ztráta člověka, kterého jsme měli rádi. Každý takový exil vykoření člověka a pořádně otestuje jeho rovnováhu. Ale nakonec se nějak tajemně, s Boží pomocí, může proměnit užitek.

Šúnemanka odešla do exilu na Elíšovu výzvu, vlastně tedy z Božího rozhodnutí. Tento exil byl nutný pro záchranu života a pro jeho rozvoj.

A když se vrátí zpátky, je to jiný člověk. Bible použije pro její návrat slovo „obrátit se“. Šúnemanka přichází obrácená, vnitřně proměněná. Promyslela svůj život a přestavěla ho. Zkušenost exilu ji přetavila. Teď stojí pevně na vlastních nohách. Ví, co chce. Umí si o to říct. Je mnohem zralejší.

Projevuje se to tím, že hned po návratu jde ke králi a žádá spravedlnost. Jde si vyžádat svůj majetek. Dost možná to byl právě král, kdo jí ho, když odešla, jednoduše zabavil. Šúnemanka jde nevhod, král má právě návštěvu. Jakoby náhodou je na audienci Gechází, Elíšův žák. Dobře Šúnemanku zná. Byl přímým svědkem, když Elíša vzkřísil jejího syna. Gechází zrovna vypráví králi o velkých skutcích proroka Elíši a právě v té chvíli tam žena napochoduje. Ale jak! Ekumenický překlad velmi decentně překládá, že Šúnemanka šla krále „prosit“ o majetek. V hebrejština používá sloveso, které znamená křičet. Vypadá to, že Šúnemanka krále prostě seřvala, ztropila scénu, protože chce svůj dům a své pole zpátky. V podstatě s králem vytřela podlahu a on ani nemukne. Do téhle diplomaticky značně problematické situace Gechází rychle přispěchá s tím, aby ženu představil a vyhrkne: „Králi, můj pane, to je ta žena, o které jsem ti vyprávěl a to je její syn…“ Vtip je v tom, že tohle už není žena, kterou Gechází znal. Než odešla do exilu, byla pokorná, nikomu nechtěla přidělávat starosti. Svoje trápení nesla sama a ještě ujišťovala ty okolo, že je všechno v pořádku. Jediný, komu řekla všechno otevřeně, byl Elíša. V exilu ale dostala Šúnemanka kuráž. Umí se postavit za to, co je pro ni důležité. Nezalekne se autority, vyšší hodnosti, když jde o zjednání spravedlnosti. Pro sebe a pro svou rodinu nakonec dostane zpátky to, co je pro ni důležité. Král se dokonce projeví velmi velkoryse, když jí vrátí majetek včetně výnosu.

(Vždycky mě baví dívat se za příběh. Když přemýšlím o Šúnemance a Elíšovi, říkám si, co to vlastně bylo za vztah mezi nimi. O manželovi této znamenité ženy se mluví pouze jednou, a to když Gechází konstatuje, že je starý. Spíš se zdá, že Elíša je tím důležitým mužem jejího života. S manželem měla syna, ale Elíša ho vzkřísil k životu. Dospěla ve zralou a svobodnou ženu ne skrze manželství, ale skrze vztah s Elíšou, který se svým žákem pravidelně pobýval jako host v jejím domě. Který rozuměl její hořkosti a bolesti. Který ji poslal do exilu a odloučení. Kdo ví, možná dozrála i skrze bolest nenaplněného vztahu, říkám si. I tyhle věci člověk na cestě víry nese.)

Jasné je, že zkušenost exilu proměňuje. V prostředí, kde je člověk cizincem, kde má omezená práva, kde se cítí zranitelný, v takovém prostředí člověk má člověk šanci vyrůst. Musí se naučit nové věci. Exil člověka nutí vypořádat se s vlastní bezmocí, nutí ho sebrat odvahu vzít život aktivně do vlastních rukou. Exil člověka naučí vážit si drobných úspěchů a radovat se z malých pokroků. Exil také vede k hlubšímu setkání s Hospodinem a hlubší reflexi vlastního života.

Jako první čtení jsme slyšeli evangelijní text, kde Ježíš mluví o tom, že své učedníky posílá jako ovce mezi vlky. Svým způsobem posílá nás a naši víru do exilu, do cizího, ohrožujícího prostředí. Zkušenost exilu stejně jako zkušenost pouště jsou pro hledání Boha a růst víry důležité. Ježíš říká otevřeně, že přijdou chvíle, kdy se člověk setká kvůli své víře s napadáním, posměšky nebo odsouzením. Lidé nám kladou a budou klást tisíce otázek, kterými se nás budou snažit zahnat do úzkých a také nás do úzkých vždycky znova dostanou. Ale právě tyhle chvíle jsou pro víru mimořádně důležité a plodné. Nutí člověka přemýšlet o tom, proč vlastně v Boha věří a proč mu to vůbec dává smysl. A nutí ho otázky víry znovu a znovu přeformulovávat a vydávat z nich počet. To je pro víru velmi zdravé. V exilu, mezi vlky, víra nezakrní.

V příběhu, který jsme četli, se mluví o Elíšovi, Šúnemance a jejím synu, o králi a Gecházím. Bůh se v něm jenom mihne. Navenek nedělá vůbec nic. Jakoby nebyl. Nevím, jak vy, ale když mám plnou hlavu svých starostí a obav, jak co bude, mám pocit, jakoby Bůh nedělal nic, jakoby se mnou nebyl. Až teprve, když se podívám trochu soustředěně, vidím zřetelněji Boží stopu. Rýsuje se v lidech, kteří mě podrží a podpoří. Ukazuje se ve slovech povzbuzení a dobře míněných nakopnutí. Objevuje se v inspiraci, která přijde odkudsi shůry. Ani v exilu, ani mezi vlky není člověk sám. Bůh ho provází a dává dozrát jeho víře i lidskosti. Díky Bohu za to. Amen.