Marek 13, 23-32: Vy však se mějte na pozoru! Všecko jsem vám řekl předem. 24Ale v těch dnech po onom soužení zatmí se slunce a měsíc ztratí svou záři, 25hvězdy budou padat z nebe a mocnosti, které jsou v nebesích, se zachvějí. 26A tehdy uzří Syna člověka přicházet v oblacích s velikou mocí a slávou. 27Tehdy vyšle anděly a shromáždí své vyvolené od čtyř úhlů světa, od nejzazších konců země po nejzazší konce nebe. 28Od fíkovníku si vezměte poučení: Když už jeho větev raší a vyráží listí, víte, že léto je blízko. 29Tak i vy, až uvidíte, že se toto děje, vězte, že ten čas je blízko, přede dveřmi. 30Amen, pravím vám, že nepomine toto pokolení, než se to všecko stane. 31Nebe a země pominou, ale má slova nepominou. 32O onom dni či hodině neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, jenom Otec.

 

„Mějte se na pozoru.“ Ta věta nám není nijak cizí. „Hlavně se mějte na pozoru!“. Jak často ji používáme? A jak často ji někdo adresuje k nám? Když pouštíme své děti, či své blízké na výlet, nebo na delší cestu, neřekneme jim: „Dávej na sebe, prosím, pozor!“? Ta věta tak trochu patří k loučení. Je znakem zájmu o toho druhého, dobré vůle znovu se sejít.

Tak jsme ji dneska zaslechli i v evangeliu. „Vy se však mějte na pozoru. Všecko jsem vám řekl“ I Ježíš se takto, pomalu loučí u Marka s učedníky. V Dalších kapitolách už jen přijíždí do Jeruzaléma.

Je důležité si to uvědomit. Ježíš to myslí dobře, když řekne učedníkům: „Mějte se na pozoru.“ Dneska totiž, zejména v tom veřejném prostoru slyšíme podobné výzvy i s negativním významem. Dávej si pozor, na každého a za každou cenu. Nikomu moc nedůvěřujte, nikomu neotevírejte, naučte se bránit, mějte oči na stopkách. Nepřestávejte se obávat, kolem vás je tak moc hrozeb. Jak často to slyšíme i v církvi, od představitelů církve. Dokonce i v té, snad nejhorší podobě, když tu a tam zaslechneme, že církev by snad, nějaké to pronásledování potřebovala, že když církev nikdo nepronásleduje, tak to vlastně není ono. Pak už samozřejmě nezbývá, než hledat nějakého nepřítele za každou cenu, třeba jej i vytvořit, alespoň v myslích věřících.

Lidem, kteří mají v rukách moc, zkrátka a dobře vyhovuje, když se lidé, kteří moc naopak zdánlivě nemají, kteří jsou na ně odkázaní, přiměřeně bojí. Ve strachu totiž člověk ztrácí nadhled, a když je vystrašený dostatečně, lekne se třeba i vlastního stínu, jemného poryvu větru.

A právě lidem, kteří by, ať už odůvodněně, nebo úplně iracionálně mohli ve své situaci podlehnout strachu a panice je určena tato Ježíšova zvěst. Mějte se na pozoru, udržujte se ve střehu – i před těmi, kteří by vás chtěli udržovat ve strachu a umlčet. Tato zpráva je důležitá i pro jeho učedníky, když se zdánlivě blíží konec, když se pro Ježíše blíží Golgota. Mnozí se vás budou snažit přesvědčit, že už nemá smysl mě následovat, že to nemá cenu, vy se ale mějte na pozoru.

Události, které popisuje, jsou naprosto strašlivé. Slunce se zatmí, měsíc ztratí svou tvář, hvězdy budou padat a dokonce i mocnosti v nebesích se zachvějí. Nic není, jako má být. Je to opis života ve tmě, ve světě, ve kterém zavládl chaos a tmářství, ve kterém nesvítí ani slunce, ani měsíc. Kdo by v takovém světě chtěl žít? Leda ten, kdo se potřebuje skrývat. Ostatní se spíš přikloní k slovům z proroka Daniela, které jsme slyšeli v prvním čtení: „Bude to doba soužení, jaké nebylo od vzniku národa až do této doby“

Co ale dělat v takové situaci? Co dělat, když se zdá, že se prostě skupinově řítíme k propasti? Co dělat, když se zdá, že soužení neskončí? Když se zdá, že ze všeho tmářství neexistuje cesta ven? Když se zdá, že melem z posledního?

Ježíš říká: „Vezměte poučení od fíkovníku“. Možná si řeknete: „Co je to za divnou radu?“. Ta rada je ale, alespoň podle mě skvělá. Já vím, nemáme tu kolem sebe moc fíkovníků. Třeba bychom si mohli říct: „Vezměte poučení od jabloně“. A možná bychom si mohli tuto radu trošičku dovysvětlit.

Ten, kdo má vzít od stromu poučení, ten nesmí zavřít oči. Musí se kolem sebe rozhlídnout. Musí být vnímavý i k těm nejjemnějším náznakům kolem sebe. Jinak přeci nikdy nezpozoruje přicházející změny. Navíc, ty změny, o kterých Ježíš říká, ty jsou pozitivní. Listí na stromu pučí, léto je blízko. Ale utěší to jenom ty, kteří v beznaději nepropadli totální panice. Ty, kteří se v dobrém smyslu slova mají na pozoru, i když, jak jsme to zpívali v písni ze svítáku, se zdá, že jedem z kopce dolů.  

Ježíš říká učedníkům a tedy i nám: „Když se vám zdá, že máte ty nejlepší důvody pro strach, právě tehdy očekávejte vysvobození a pomoc.“. I utrpění, i nepohodlí a nesnáze jednotlivců a národů patří k dějinám. I ničení přírody a nesmyslné vybíjení jiných druhů. Není na tom nic dobrého, je to znak zvrácenosti a nedokonalosti světa, který je pod vplyvem hříchu, který se opakovaně netrefuje do cíle, pro který ho Bůh stvořil. Nelze to, lidsky, nijak omluvit.

Do takového světa ale v Ježíši vstupuje Bůh, ne aby ho zničil, ale aby jej zachránil. Dějiny biblického Izraele, ale i ty modernější dějiny znají řadu takových situací, kdy už to vypadalo beznadějně, ale najednou se situace zlepšila. Jednu takovou událost jsme si vlastně připoměli i včera. 29 let od pádu železné opony, která držela věřící i nevěřící ve strachu a v nesvobodě – pod záminkou ochrany před smyšleným vnějším nepřítelem. A takových událostí bychom snad mohli jmenovat víc. I ve tmách a chaosu je možné spozorovat, že listí na stromech už vyráží, že se blíží léto, třeba že je venku zima. „Kdo se dá ke stromu do učení, ten nezoufá, že nebude, co není“ tak jsme to také zpívali.

Navíc, prorok nás v knize Daniel ubezpečuje: „Prozíraví budou zářit jako záře oblohy, a ti, kteří mnohým dopomáhají k spravedlnosti, jako hvězdy, navěky a navždy“. Buďme tedy prozíraví, v tom nejlepším slova smyslu. A buďme i pozorní. Abychom mohli být opravdu světlem. Nikdy totiž nevíme, kdy se my sami, nebo někdo kolem nás propadne do tmy a bude potřebovat, aby mu někdo trochu posvítil a pomohl najít cestu ven. Tak důležitý je náš svěřený úkol. A nezoufejme, Ježíš přeci připomíná, že jeho slova se nepominou, platí vždycky, i když se zdá. Že už nic jiného neplatí.

Ježíš nás volá k životu v naději, která neuhasíná, v naději, která dodává sílu a odvahu, ale i rozvážnost a pozornost a to i v lidsky nemožných situacích.

 

Jakub Pavlús, farář sboru