text kázání: Matouš 5,9
Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími.
Milé sestry, milí bratři,
v prvním čtení jsme slyšeli žalm, který oslavuje Boží moc. Jeho autor používá velmi barvité a působivé obrazy. Mluví o Božím hlasu, který například burácí nad vodami, kácí mohutné stromy a zapaluje oheň. Vrcholem obrazu na závěr žalmu je však něco mnohem méně nápadného. Aspoň na první pohled. Čteme tam, že Hospodin žehná svůj lid pokojem. Pro autora žalmu je právě tohle vrcholným projevem Boží moci. Poznává, že Bůh ve vztahu k člověku působí pokoj. Pokoj je Boží dar lidem. A je to dar nanejvýš potřebný. Zatímco Bůh tvoří pokoj, máme my lidé tendenci působit nepokoj, projevovat se agresivně, ubližovat druhým. Výrazně nám to připomíná i dnešní den. 11. listopadu 1918, tedy přesně před sto lety, skončila první světová válka. Strašlivý válečný konflikt, do té doby nejrozsáhlejší v našich dějinách. Bylo v ní deset milionů mrtvých a další miliony zraněných a pohřešovaných lidí. Myslím, že je to velmi aktuální výročí. Po skončení války mnozí doufali, že se lidé z její krutosti a hrůz poučí a že státy už nikdy nebudou své spory řešit vojenskou silou. Uplynulo však sotva dvacet let a začala druhá světová válka, ještě horší a krutější než ta první. A i dnes je na světě mnoho míst, kde se válčí. A některá nejsou tak vzdálená, jako třeba východní Ukrajina. Sto let po skončení strašlivé války, která měla být koncem všech válek, se stále někde na světě válčí. Umírají lidé, jiní musejí opouštět své zničené domovy, ničí se životní prostředí a lidská díla.
Naše republika a další evropské země naproti tomu zažívají nebývale dlouhé období míru. Díky Bohu za to. Ale stačí se podívat kolem sebe, abychom viděli, že situace není zrovna růžová. Vidíme například, že se někteří politici snaží vyvolávat strach a nenávist. Po internetu se šíří všelijaké poplašné zprávy, tzv. hoaxy, které jsou často úplně lživé. Hovoří se o tom, že naše společnost je rozdělená. A pokud jde o soukromou oblast našeho života, v kolika mezilidských vztazích vidíme nepokoj, nevyřešené spory, opakující se hádky. Možná to tak je i v některých našich vlastních vztazích, které se nám nedaří napravit. To je prostě naše každodenní realita. A v ní je Boží pokoj opravdu velmi potřebný dar pro jednotlivce i pro společnost.
Také je však pravda, že se Boží pokoj mezi lidmi prosazuje velice těžko. Na své pozemské pouti to viděl a vnímal i náš Pán Ježíš Kristus. V jeho vlasti byl v té době sice mír, ale vynucený vojenskou mocí římských zbraní. Proti Římanům se však pokoutně chystali vystoupit takzvaní zélóti – místní povstalci, partyzáni, kteří chtěli zbraněmi osvobodit Judsko od římské nadvlády. Tedy násilí proti násilí. Byli tací, kteří se Ježíše snažili do těchto pokusů zatáhnout. Ježíš to odmítal. Na začátku Kázání na hoře, takového svého „programového prohlášení“, poukazuje na to, že budoucnost patří jiné cestě. „Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími,“ řekl svým učedníkům, zástupům i nám. Ježíš poukazuje na to, komu patří Boží zaslíbení: těm, kdo se ve světě neprosazují agresivně a násilím. Patří těm, kdo v sobě mají pokoj a dokážou jej předávat dál. Těm, kdo vnášejí pokoj do svých vztahů a do okolní společnosti. To jsou lidé, kteří podle Ježíše jednají v duchu Božího království. Lidé, kteří se stavějí na Boží stranu. Lidé, kteří v rámci svých možností jednají podle Božího příkladu. A kteří proto mají k Bohu blízko jako děti ke svému otci.
Ježíš těmito slovy nemyslí na lidi, kteří si za všech okolností zachovávají svůj klid. Možná bychom mohli říci – svůj klídeček (a pohodičku). Pokud bychom Ježíšovým slovům rozuměli takto, minuli bychom se s jejich smyslem. Ježíš tady nevelebí pasivitu. Nevelebí ty, kdo v klidu stojí stranou a jsou třeba i lhostejní k tomu, co se děje kolem nich. Ježíš velebí lidskou aktivitu, snahu zaměřenou na šíření pokoje. Konkrétně můžeme myslet například na smírné řešení sporů nebo na pomoc těm, kdo prožívají vnitřní neklid. A takové působení pokoje může být taky pěkná dřina, žádný klídeček, žádná pohodička. To ví určitě každý, kdo se někdy pokusil usmířit dva znesvářené lidi nebo utěšit člověka, který se trápí.
Chceme-li kolem sebe působit pokoj, má to jeden důležitý vnitřní předpoklad. Asi si nelze představit, že bychom jej mohli působit, kdybychom jej sami v sobě neměli. Tak jako i v jiných oblastech platí, že kdo chce dávat, tak musí mít z čeho. Chceme-li dávat pokoj, potřebujeme jej čerpat z jeho zdroje. Na začátku kázání jsme si řekli, že tvůrcem pokoje je Bůh, zatímco člověk má tendenci spíš k nepokoji. Potřebujeme tedy být v kontaktu s Bohem. Být s ním v úzkém vztahu důvěry, jakou má dítě ke svému otci. V takovém vztahu je člověk otevřený vůči Božímu působení, které překonává nepokoj a naplňuje nás pokojem. Pokoj je ovocem Ducha svatého, který nás uschopňuje k jednání podle Božího příkladu a Božích zásad. K působení pokoje navenek, ve vztazích ke druhým lidem, tedy určitě patří osobní modlitba. V té se dovoláváme Boží pomoci a Božího zmocnění k takovému náročnému dílu. Potřebujeme k Bohu volat, jako k němu volal František z Assisi: Pane, učiň mě nástrojem svého pokoje… Na tomto místě bych vám rád doporučil, abyste se někdy zkusili zúčastnit duchovní obnovy. Takové akce, víkendovky nebo i delší, jsou zaměřené právě na osobní modlitbu, na ztišení a rozjímání. Vedou je zkušení duchovní, s nimiž můžeme konzultovat to, co jsme prožili. Je to čas, který člověk zvlášť věnuje péči o svůj vztah s Bohem. V naší církvi není účast na takových akcích asi úplně obvyklá. Ale ze zkušenosti své i svých přátel vím, že to stojí za to. Člověk načerpá nové podněty pro své prožívání víry a novou sílu ke službě. Může to být i čas fyzického odpočinku, kterého je nám pochopitelně taky zapotřebí.
Když nás naplňuje Boží pokoj, může se potom projevovat ve vztazích s našimi bližními. To je zase velmi potřebné, a zvláště v církvi, která má působit pokoj v širší společnosti. A je nám jasné, že rozhádaná církev asi mnoho pokoje okolnímu světu nepřinese. Kéž se tedy naše vztahy v církvi vyznačují právě vzájemným pokojem! Není to vůbec samozřejmé: pokoj se v církvi někdy prosazuje stejně těžko jako kdekoli jinde. I za církev potřebujeme prosit: Pane, učiň nás nástrojem svého pokoje… Vždyť i mezi námi se může objevit záležitost, kterou bude problematické řešit. Může se stát, že mezi námi dojde ke sporu. Sporům se ne vždy dokážeme vyhnout. Je však možno je řešit v duchu pokoje Božího, bez konfrontací a ostrých výměn názorů. Ty možná vedou k řešení, ale zanechávají za sebou škody na vzájemných vztazích. Boží pokoj však vede také k opravdovému respektu ke druhému, i když má jiný názor než já. Vede k naslouchání a skutečnému zájmu poznat, co si druhý opravdu myslí. Mám za to, že je tím značně usnadněno společné hledání východiska. A proto prosím, přejme jeden druhému Boží pokoj a navzájem si jej vyprošujme. A také se o něj každý podle svých možností snažme – bez naší aktivity se to neobejde!
Když se necháme plnit Božím pokojem a tento pokoj je základem našich vztahů v církvi, můžeme jej pak působit i jako společenství do svého okolí. Pokoj působený společenstvím nabývá na síle. Je mocnější, než kdybychom jej působili každý sám za sebe. Pro lidi přicházející mezi nás z okolí je to velmi důležité svědectví. V mém domovském sboru v Olomouci se letos na podzim konají alfa kursy – akce pro ty, kdo se chtějí seznámit se základy křesťanské víry. Někteří účastníci nám řekli, že se mezi námi cítí dobře. To je jistě potěšující. Člověk se rád vrací tam, kde je mu s druhými dobře, a může to v něm probudit i hlubší zájem o to, z čeho to společenství vychází a čerpá. Chceme-li, aby církev byla přitažlivá pro lidi z okolí, pečujme o vzájemné dobré vztahy, v nichž se odráží Boží pokoj. Myslím, že pak se druzí lidé budou mezi námi cítit dobře a rádi přijdou podruhé, potřetí, podesáté… V našem neklidném světě je to velice potřebné. Kéž nám k tomu Bůh dává sílu. Amen.
modlitba: Pane Ježíši Kriste, Tebe oslavujeme jako vládce pokoje. Dej, ať Tvůj pokoj vládne v našich srdcích a v našich sborech, v celé Tvé církvi. Spoj nás svým Duchem a stále obnovuj nitro každého z nás. Vzdaluj od nás vše, co nám Tvůj pokoj bere. Amen.
Aleš Zapletal
