Jan 11, 32-44: Jakmile Marie přišla tam, kde byl Ježíš, a spatřila ho, padla mu k nohám a řekla: „Pane, kdybys byl zde, nebyl by můj bratr umřel.“ 33Když Ježíš viděl, jak pláče a jak pláčou i Židé, kteří přišli s ní, v Duchu se rozhorlil a vzrušen 34řekl: „Kam jste ho položili?“ Řekli mu: „Pane, pojď se podívat!“ 35Ježíšovi vstoupily do očí slzy. 36Židé říkali: „Hle, jak jej miloval!“ 37Někteří z nich však řekli: „Když otevřel oči slepému, nemohl způsobit, aby tento člověk neumřel?“ 38Ježíš, znovu rozhorlen, přichází k hrobu. Byla to jeskyně a na ní ležel kámen. 39Ježíš řekl: „Zvedněte ten kámen!“ Sestra zemřelého Marta mu řekla: „Pane, už je v rozkladu, vždyť je to čtvrtý den.“ 40Ježíš jí odpověděl: „Neřekl jsem ti, že uvidíš slávu Boží, budeš-li věřit?“ 41Zvedli tedy kámen. Ježíš pohlédl vzhůru a řekl: „Otče, děkuji ti, žes mě vyslyšel. 42Věděl jsem sice, že mě vždycky slyšíš, ale řekl jsem to kvůli zástupu, který stojí kolem, aby uvěřili, že ty jsi mě poslal.“ 43Když to řekl, zvolal mocným hlasem: „Lazare, pojď ven!“ 44Zemřelý vyšel, měl plátnem svázány ruce i nohy a tvář zahalenu šátkem. Ježíš jim řekl: „Rozvažte ho a nechte odejít!“

 

„A kde je ten tvůj Bůh, když se kolem nás děje tolik zlých věcí? Kdyby tu byl, nic z toho by se přeci nemohlo stát.“ Takovou výčitku slyšíme nezřídka, když se stane neštěstí. Je zela pochopitelná a snad si za ni my, křesťané můžeme tak trochu i sami – tedy tím, jak o Bohu vlastně mluvíme. A nejenom o něm, ale snad i o smrti a životě.

A to je téma, které tak trochu tradičně patří k posledním dnům. Život a smrt. Na památku zesnulých jakoby se potkávali. Nejenom u nás, ale i na většině naší planety. A všude trochu jinak. Někde je to veselejší, ba až kuriózní, někde zas spíš poklidné a důstojné setkání.

Tak třeba příslušníci indonézského kmene Toraja na ostrovu Sulawesi běžně vzpomínají na své mrtvé tak, že jejich ostatky vykopají z hrobu, očistí je, stráví s nimi nějaký čas, třeba je nechají třeba i „vykouřit“ cigaretu. V mexiku zas slaví Dia de los Muertos a věří, že jednu noc se zesnulí vracejí k nim domů, a tak vystavují jejich fotky, připravují jim oblíbená jídla a vzpomínají.

My jsme snad zvyklí na trochu poklidnější památku zesnulých, vystačíme si se svíčkami na hrobech a vzpomínkami na ty, kteří nám chybí. Snad ale i toto všechno má společného jmenovatele. Alespoň jakousi naději na nové setkání ať už hned, nebo až pak, na věčnosti.

Smrt a život se ale potkávají i v evangeliu, které jsme četli. Dokonce i jakási výhrada vůči Ježíšově nepřítomnosti. „Kdybys byl zde“ slyší Ježíš od Marie, a kdybychom četli celou kapitolu, zjistili bychom, že i od Marty o pár veršů dřív. „Kdybys byl zde, nebyl by můj bratr umřel.“

Na pozadí toho výroku se na první pohled zdá být jakási bezmezná důvěra, které snad nelze nic vytknout. Jenomže když si to přečteme pořádně, zjistíme, že je to právě tento výrok, spojen s trpkým pláčem Marie, Marty a židů, který ho rozhořčuje. Nejdřív se zdálo, že Marie, která ještě ve verši 25. vítala Ježíše jako vzkříšení a život, nepodlehne vyhroceným emocím spojeným s Lazarovou smrtí. Když ale pláče ona, Marta, učedníci i židé je tím Ježíš hluboce pohnut.

Najednou je Ježíš očekáván jenom kvůli zázraku. A má důvod obávat se, že jeho zástupná smrt, ale i jeho život a jeho vzkříšení budou všemi pochopeny úplně nesprávně. Jakoby Ježíš a víra v Boha bez zázraků byli úplně k ničemu.

Scéna, která následuje je umělci hodně oblíbená. Ježíš nepodléhá emocím, odkráčí k hrobu a i přes upozornění, že Lazarovo tělo už smrdí, protože je pohřbeno čtvrtý den, Lazara probouzí opět k životu.

A nedělá to jenom tak. I když by nás mohla upoutat představa Lazara, který skoro jako zombie z hororu vykráčí z jeskyně omotaný v plachtách, které z něj různě visí, je dobré věnovat pozornosti čemusi jinému.

Do pláče, nedůvěry, ale i do Ticha jeskyně, ve které leží Lazarovo tělo, Ježíš zvolá mocným hlasem „Lazare, pojď ven“. Cílem ale není zázrak „oživení“ sám o sobě. Lazar přeci jednou znovu zemře a ani netušíme, jak vlastně pokračuje jeho životní příběh.

Cílem je „zjevení Boží slávy“. Ano, Bůh je Bohem života. Ano, Bůh má zájem o to, aby to, co je mrtvé, povstalo k novému životu. A život přináší i tam, kde se už zdá být nenávratně ztracen. V Ježíši Bůh zjevuje život sám o sobě v jeho nejvíc koncentrované podobě.

Ježíš truchlícímu zástupu nechce jenom vrátit Lazara. Ostatně, co by to bylo za útěchu, když další den třeba může zemřít někdo další z nich, nebo i Lazar znovu. To přece není naděje, spíš by to připomínalo jakýsi Boží rozmar. Nemělo by to moc daleko od zvyku indonézského kmene Toraja, o kterém jsme mluvili na začátku.

V Ježíši se ale potkává časné a věčné. On sám přeci, jak to vyznáváme, přemohl smrt, aby daroval naději v nový život všem. Tato naděje existuje na obou stranách hrobu.

Není to naděje jenom pro ty, kteří zemřeli. I ve světě, ve kterém žijeme právě teď, chce Ježíš přinášet život a naději. A chce je přinášet i skrze nás. Tam, kde se lidé trápí, tam kde schází život a naděje. Všude tam zaznívá ono „Lazare, pojď ven“.

Někdy to tak je, že si třeba lidé kopou i svůj vlastní hrob, aniž by o tom věděli, jiné do zapomnění uvrhne pouhý nezájem jejich okolí a pak sami nevědí, jak z toho ven a potřebují zaslechnout Ježíšův hlas. Ten může zaznít i skrze nás. Rozeznat tento Ježíšův hlas ve světě, ve kterém je hlasů tak mnoho je nesnadný úkol.

Dnes ale čteme, skutečně Ježíšův hlas je to jenom tehdy, když to, co je mrtvé přivádí k životu. Když třeba to, co si pečlivě chráníme, odpečetí a odmotá z posmrtných obvazů tradice. Nebyly to přeci hlasy trpkého pláče shromážděného zástupu, co Lazara přivedlo zpátky k životu.

Církev také zůstane živou jedině tehdy, povede-li lidi k životu a naději. Naděje že život existuje a že žít je možné platí pro nás, stejně jako pro zesnulé. Bůh je přeci Bohem živých a ne Bohem mrtvých.

Je proto na nás, aby i v nás samotných, ale i v našem společenství byl život. Abychom dokázali mnohé inspirovat ke smysluplnému a naplněnému životu. Abychom je dokázali vyvádět z temnoty jejich hrobu na světlo. Univerzální návod na to neexistuje. Ježíš nás ale ubezpečuje: „Budeš–li důvěřovat, uvidíš slávu Boží“.

Amen.

 

Jakub Pavlús, farář sboru