25.11.2018 / Šumperk

Jan 18, 33-37: Pilát vešel opět do svého paláce, zavolal Ježíše a řekl mu: „Ty jsi král židovský?“ 34Ježíš odpověděl: „Říkáš to sám od sebe, nebo ti to o mně řekli jiní?“ 35Pilát odpověděl: „Jsem snad žid? Tvůj národ a velekněží mi tě vydali. Čím ses provinil?“ 36Ježíš řekl: „Moje království není z tohoto světa. Kdyby mé království bylo z tohoto světa, moji služebníci by bojovali, abych nebyl vydán Židům; mé království však není odtud.“ 37Pilát mu řekl: „Jsi tedy přece král?“ Ježíš odpověděl: „Ty sám říkáš, že jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“

 

„Té funkce se nikdy neujmu, nikdy, ať si to všichni zapamatují!“ To je něco, co dnes ve světě zaslechneme jen málokdy. Výjimky jisté existují, ale je fakt, že většina lidí se spíš snaží, jak to vidíme i v posledních dnech, funkcí a pohodlných křesel držet zuby-nehty. Byl by omyl, kdybychom si mysleli, že je to výdobytek moderní doby. Bylo by také špatné tvrdit, že každý, kdo na sebe bere závazek veřejné funkce, je nezbytně špatný člověk. Ovšem pokud se někdo této funkce drží děj se co děj, vyvolává to ve mně vždycky zvláštní neklid.

Někdy se také stává, že lidé někoho chtějí dosadit do funkce tak trochu proti jeho vůli. Obvykle to tak bývá u těch míň oblíbených funkcí. Ti, kteří chodí na konventy vědí, jak je nesnadné najít člověka, který by na sebe vzal funkci seniora. Nebo i delegáty na synod – to jsme včera na konventu také zažili.  Ale popravdě, i nám ve sboru chybí pár členů staršovstva a nemám pocit, že byste se nějak zvlášť trhali o to být součástí tohoto, pro sbor tak důležitého týmu.

Někdy to tak zkrátka je, že ani lidé nestojí o to, mít odpovědnost, zvlášť když z toho není zas tolik benefitů.

No a to si představte, že by z vás někdo chtěl proti vaší vůli udělat politického revolucionáře. Dá se to vůbec? Myslím, že ve společnosti, ve které značné procento lidí očekává změnu, je to dost dobře možné. Tedy, přinejmenším je možné že Ti, kteří se ve svých pozicích cítí nejistě, budou výraznější osobnosti ihned pokládat za vůdce revoluce. A patřičně k tomu s vámi i naloží. No a také ti, kdo se cítí odstrčeni, kdo se systémem nesouhlasí, snadno někoho provolají králem, či vůdcem revoluce, aniž by to byl jeho primární cíl.

Do takové zvláštní situace se dostal v evangelijním oddíle i Ježíš. Pilát se ho ptá, jestli je židovským králem. A vůbec to není tak hloupá otázka, jak by se mohlo zdát. Revoluce v tom čase v Izraeli a Judsku visela ve vzduchu a Římská říše se jí právem obávala. Tak co, Ježíši, jsi revolucionář? Jaké jsou tvé ambice? Chceš to dotáhnout na premiéra, na prezidenta? Zalíbili se ti naše křesla? Pilát, kterého evangelia vykreslují docela neutrálně, měl ve skutečnosti dobrý důvod pro obavy. Ty si, možná, Ježíši myslíš, že nejsi král a třeba jim být nechceš, ale náměstí a ulice tě králem provolávali. Nevím, čím si je tak naštval, že teď chtějí tvoji smrt.

Nehlásáš snad brzký příchod Božího království? Nekritizuješ snad ty, kteří nosí hebké oděvy na dvorech králů, zbohatlíky, kteří se oblékají v nejlepších obchodech? Neočekáváš snad brzkou změnu poměrů, Ježíši? Neočekáváš snad od svých žáků bezpodmínečné následování? Ty přeci dobře víš, jak moc se tvoje řeč líbí povstalcům, zelótským revolucionářům. A to nás znepokojuje, Ježíši. Víš, my máme svoje funkce rádi.

Vím, trochu to provokuje, ale přeci jenom. Ježíše opravdu mnozí mohli vnímat jako revolucionáře. Nebo ještě jinak, mnozí si opravdu i v dobrém mohli přát, aby na královský stolec usedl radši Ježíš. Jenom vzpomeňte na svědectví evangelistů o davech lidí, kteří ho očekávali v Jeruzalémě. A davech lidí, kteří ho doprovázeli na různých místech Galileje. Konečně se našel někdo, kdo je chápe, kdo s nimi sdílí jejich hodnoty, někdy kdo je navíc inspirativní, trochu tajemný a podle všeho spravedlivý… to by panečku byl král. A popravdě, divíme se tomu?

Snad jen málokdo. Dokonce ještě i dnes je to celkem in. Hlásit se ke Kristu, k jeho odkazu. Nebo ho radikálně odmítat. Zařadit se. Použít to jako benefit v politice.

Jenomže jak tyto nálady vnímal Ježíš? Zdá se, že ne až tak pozitivně. „Mé království není z tohoto světa“, tak odpovídá Pilátovi. Ježíš neměl a nemá ve světě politické ambice. Nepřišel jako zákonodárce, politik a dokonce ani jako revolucionář, či provokatér. Má mnohem vyšší cíle, než jenom převzetí moci.

Sám říká, že přišel vydat svědectví o pravdě. To je pravý cíl jeho života. Jenomže, i pilát se, kdybychom četli ještě pár dalších veršů, právem ptá, co je to pravda. My ale oproti Pilátovi máme výhodu. Známe i širší svědectví o životě Ježíše. U Ježíše pravda vždycky osvobozuje, je citlivá k slabým a potřebným, ostrá vůči pokrytectví, nekompromisní k pýše, vždycky směruje k spravedlivosti a ne k zákonu. U Ježíše si pravda nezavírá oči před světem, jaký je, ani od něj neodvrací zrak. Pravda, o které Ježíš vydává svědectví, to není sbírka zákonů a pravidel. Nedá se vlastnit, protože člověka přesahuje. Ježíš o ní vydává svědectví a učí nás ji hledat vždycky znovu. Je to pravda, která vychází z autentické lásky k člověku, i Bohu a k ní i vede.

Je to škoda, že mnozí dnes chtějí pravdu vlastnit, ale jen málokdo je ochoten nechat se pravdou přetvářet a formovat. Hledat ji vždycky znovu, vždycky znovu se na ní dotazovat u Boha. Jen málokdo dnes chce žít v pravdě, protože máme pocit, že pravda může žít v nás, jako bychom byli schopni ji obsáhnout.

V této pravdě se Ježíš opravdu nebojí být mnohdy i rozhodný, nekompromisní a kritický – ale ne proto, aby zdeptal, aby vzbudil vášně, nepřátelství, či strach. Pravda, o které Ježíš vydává svědectví, ta nerozděluje, ale spájí. Nakonec, i v Danielovi jsme četli, že před trůnem věkovitého jsou lidé různých jazyků a národů. Snad je tam všechny přivedla pravda, o které Ježíš vydává svědectví

V čase, kdy se blíží advent a kdy chceme očekávat jeho příchod je to důležité. I my přeci máme nést svědectví o Ježíši a o pravdě. O jaké pravdě svědčíme? A svědčíme vůbec o pravdě? Snažíme se pravdu hledat, nebo ji jen prostě vlastnit? A jak chápeme Kristův odkaz? Je pro nás Kristův život svědectvím o pravdě? A když Kristus vstoupí do našich životů, budeme ho chtít za krále, nebo za učitele?

Ježíš, díky Bohu nepodlehl pokušení nechat se provolat vůdcem revoluce, či králem. Nebyl ale ani člověkem establishmentu. Tvrdě kritizoval mocné, kteří svou moc bezohledně využívali, ale svou kritiku nespojoval s výzvami k revoluci a změně politických poměrů. Spojoval je s výzvami ke službě všem, s apelem na nenásilné vynucení lepší budoucnosti.

Kdyby byl jako Jeruzalémští povstalci v roce 66 zapálil nejdřív Jeruzalémský archiv i s dlažebními úpisy, kdyby podobně jako Bar Giora o dva roky později požadoval propuštění židovských otroků, pravděpodobně by zůstal podobně jako Spartakus jenom krátkou dějinnou epizodou. Jeho příběh ale ještě dnes oslovuje mnohé, protože tomuto druhu radikalismu nepodlehl. Byl vlastně revolučnější, než revolucionáři.

Křesťané, podobně jako Ježíš mají být angažovaní i ve společenském dění. Jako ti, kdo odporují zlému. Ti, kteří dokážou, jako Ježíš žehnat i těm, kteří je nenávidí. Jako ti, kteří osvobozují mnohé z moci zla, nenávisti, nespravedlnosti, nepokoje, násilí, lži, egoismu. Inspirování Ježíšem můžeme a máme požadovat víc, než jenom změnu těch, kdo se drží funkcí. Ježíšova revoluce spočívá ve změně myšlení, ve vytvoření jiné stupnice hodnot. Je to nikdy nekončící proces, ke kterému jsme všichni zvaní. Proces, který nás nenechá stejné. A to je dobře. Nebojme se účastnit této nepřestávající revoluce, zvlášť když společně v adventu chceme očekávat nový příchod Božího království.

Amen.

Jakub Pavlús, farář sboru