Micheáš 5, 2-3: I když je Hospodin vydá v plen do chvíle, než rodička porodí, zbytek jeho bratří se vrátí zpět k synům Izraele. 3I postaví se a bude je pást v Hospodinově moci, ve vyvýšeném jménu Hospodina, svého Boha, a budou bydlet bezpečně ; jeho velikost bude nyní sahat až do dálav země.

Milí přátelé,

děti nám dnes předestřely zajímavou mozaiku postav. Od malinkatých broučků, až po samotného krále Heroda, a mudrce odněkud z východu. Ti by snad, kromě toho, že obývají jednu plantu, neměli nic společného. Ale ve vánočních hrách, které zazněli, mají společnou přinejmenším jednu věc – jejich zrak se upírá k Betlému.

Proč právě k betlému? Vždyť i v Bibli o Betlému čteme, že to ve své době byla jenom bezvýznamná vesnice… Snad proto, že v Betlémě se podle proroctví má narodit mesiáš, zachránce, kterého všichni čekají.

I když, moment. Všichni ho vlastně nečekali. Broučci, ti nejmenší, ti snad ano. Byli ochotni riskovat dlouhou a nebezpečnou cestu do Betléma. Dokonce, i když to vypadalo bledě a někteří z nich ztráceli chuť pokračovat v cestě, protože jim byla zima a lucerničky jim už nesvítili, dokonce i tehdy v sobě nakonec našli sílu jít dál a nemyslet jenom sami na sebe, ale i na broučka, který kdesi v povzdáli volal o pomoc.

Mudrcové z východu, Ti také podnikli dalekou cestu, cestu za hvězdou, za znamením o kterém si nemohli být jistí, že si ho správně vyložili. Snad je trochu poháněla i zvědavost, jejich příklad nás učí, že ve víře se nemusíme bát ani nejistých konců a překvapení.

Ale Herodes? Pro něj byl mesiáš trnem v oku, tím posledním, co by si snad mohl přát. Kdepak zachránce, to by ho pak ještě provolali králem, to by tak Herodovi chybělo. Dost na tom, že musel sloužit Římanům… Nevíme vlastně, jak to bylo s Herodovou vírou, víme jenom, že ho přemohl strach. V tom nám Herodes není dobrým příkladem.

Ovšem, kdybyste se ptali dětí a známých, jestli by radši v životě byli malými broučky, nebo významnými veřejnými činiteli, jaké by byli odpovědi? Nebo kdyby si měli vybrat mezi podradnou prací, jakou práce pastýře v dobách Ježíše byla a jakoukoli jinou, která by se vázala ke skvělému společenskému postavení… I když spousta malých kluku touží po tom, být popelářem a vozit se na popelářském autě, jenom malá část dospělých mužů si toto povolání dobrovolně vybere.

V naší vánoční hře je to ale tak, že ti nejopomíjenější a nejbezvýznamnější mají nejdůležitější role. Vánoční příběh je v jejich rukou. Když si vezmete doma evangelijní texty, zjistíte, že ani v nich tomu není jinak.

Ježíše přivede na svět mladá holka, která zjistí, že je těhotná dřív, než se stihne provdat. V Ježíšových dobách to byl hrozný průšvih. Andělé, kteří oznamují jeho narození, se zjeví pastýřům a ne veleknězi v chrámu a jeho příchod nakonec pochopí rychleji nějací mudrci z východu z nebeských znamení, než zákoníci z písma…

I my, kdo se hlásíme ke Kristu, nebo ho teprve hledáme se rok co rok o vánocích vydáváme na cestu do Betléma, snažíme se pochopit tajemství Božího narození, načerpat z radosti pastýřů a andělů. S jakými úmysly se vydáváš na tuto cestu tento rok?

Přeji nám všem na tuto cestu schopnost překonávat sebe sama, jakou měli broučci, přeji nám také zvědavost mudrců z východu, ale také schopnost důvěřovat Božím zaslíbením, jakou měli Marie s Josefem. A nakonec, ovšem určitě ne v poslední řadě nám všem přeji, aby tento čas pro nás mohl být – tak jak jsme to společně zpívali časem radosti a veselosti.

Amen

 

 

Jakub Pavlús, farář sboru