Lukáš 2, 15-21: Jakmile andělé od nich odešli do nebe, řekli si pastýři: „Pojďme až do Betléma a podívejme se na to, co se tam stalo, jak nám Pán oznámil.“ 16Spěchali tam a nalezli Marii a Josefa i to děťátko položené do jeslí. 17Když je spatřili, pověděli, co jim bylo řečeno o tom dítěti. 18Všichni, kdo to uslyšeli, užasli nad tím, co jim pastýři vyprávěli. 19Ale Maria to všechno v mysli zachovávala a rozvažovala o tom. 20Pastýři se pak navrátili, oslavujíce a chválíce Boha za všechno, co slyšeli a viděli, jak jim to bylo řečeno. 21Když uplynulo osm dní a nastal čas k jeho obřízce, dali mu jméno Ježíš, které dostal od anděla dříve, než jej matka počala.

 

Poslední dny jsem četl spoustu zhodnocujících textů. Lidé zhodnocují uplynulý rok ve svém životě, zhodnocují jej také globálního pohledu, ale také třeba život svých blízkých – dětí, rodičů jak se zlepšil, nebo zhoršil jejich život, co se povedlo a co zas ne. Nakonec, byl to rok plný výročí. Slavili jsme 100 let od vzniku samostatného Československa, sto let od vzniku českobratrské církve, připomněli jsme si 50 let od vpádu vojsk varšavské smlouvy… Bylo nad čím uvažovat.

Asi to tak nějak patří k přelomovým obdobím našeho života. Stejně tak snad k novým začátkům patří i nové výzvy a nové předsevzetí.

Myslím, že z evangelijního textu bychom se k jednomu společnému mohli inspirovat. Konkrétně – mohli bychom se inspirovat od pastýřů. Mě osobně se totiž hodně líbí ta jejich odvaha a zvědavost, kterou prokazují.

V noci se jim zjeví andělé s radostnou zvěstí a jejich odpovědí není rezignace, ani nějaké pokusy o vychytralost. Prostě si řeknou: „Pojďme do Betléma a podívejme se, co se tam stalo, jak nám Pán oznámil“

V té krátké větě se skrývá spousta odhodlání a naděje, které mi poslední dobou tak nějak chybí. Vždycky když na staršovstvu, nebo na konventu probíráme další rok, zvyšování repartic a odvodů do personálního fondu zmocňuje se nás spíš beznaděj.

Možná nám chybí jenom ta zvídavost a naděje, kterou prokázali pastýři, kteří vykročili do noci, aby se přesvědčili sami, jak to s těmi Božími zaslíbeními ve skutečnosti je. Nemohli si být vůbec jisti tím, že se jim to všechno jenom nezdálo, ani si nemohli být jisti tím, že v Betlému skutečně spasitele najdou. Ale zkusili to. Riskovali ztracený čas, energii a námahu, riskovali i neúspěch, ale rozhodné si už pak nemohli vyčítat, že neudělali, co bylo v jejich silách, že propásli svou šanci.

Přál bych nám, abychom společně, ale i každý ve svém životě dokázali vykročit do toho nového roku, který je před námi s touto pastýřskou nadějí. Přeji nám, abychom si společně dokázali říct, i když čelíme různým nebezpečím, i když osobně, ale i jako společenství riskujeme neúspěch a zklamání to prosté pastýřské: Pojďme a zkusme, jak to s těmi Božími zaslíbeními ve skutečnosti je.

S takovou nadějí máme totiž mnohem větší šanci zvládnout výzvy, kterým budeme čelit, než když na ně předem rezignujeme.

Boží zaslíbení přeci platí i pro nás – jako pro jednotlivce, ale i jako pro společenství těch, kdo patří Kristu – církev je přeci Kristova. Můžeme a máme je všechny vtáhnout i sami na sebe a žít podle nich.

Nakonec snad, stejně jako pastýři při pohledu zpět budeme moct oslavovat Boha za všechno, co jsme viděli a slyšeli. A vlastně můžeme snad neustále prožívat jedno i to druhé. Při pohledu zpět máme za co děkovat, ať nás tedy tato vděčnost posílí a dodá nám naději i při pohledu před sebe.

Amen. 

 

Jakub Pavlús, farář sboru