Lukáš 3, 15-17 a 21-22 Lidé byli plni očekávání a všichni ve svých myslích uvažovali o Janovi, není-li on snad Mesiáš. 16Na to Jan všem řekl: „Já vás křtím vodou. Přichází však někdo silnější než já; nejsem ani hoden, abych rozvázal řemínek jeho obuvi; on vás bude křtít Duchem svatým a ohněm. 17Lopata je v jeho ruce, aby pročistil svůj mlat a pšenici shromáždil do své sýpky; ale plevy spálí ohněm neuhasitelným. Když se všechen lid dával křtít a když byl pokřtěn i Ježíš a modlil se, otevřelo se nebe 22a Duch svatý sestoupil na něj v tělesné podobě jako holubice a z nebe se ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil.“
Víte, když jsem včera přišel večer z koncertu, vyskočilo na mně na facebooku ještě jedno video. Bylo to video se všelijak nepovedenými, nebo zábavně a lidsky nečekaně vtipnými situacemi, které se mohou v průběhu křtu stát. Byli to křty dospělých, ale i batolat napříč různými denominacemi a krajinami světa.
Třebas tam bylo video, kde nějaký kazatel ve větší vaně křtil dospělou ženu, a když ji ponořil do vody a zas z ní vynořil, tak ji v té vodě zůstala paruka se sice hustými, ale krátkými vlasy – všichni se bavili i ta sestra, snad upřímně. Nebo také záznam, ve kterém se kazatel děvčete, které snad mohlo mít 7-8 let ptal, jestli věří v Ježíše a vyznává jej jako svého spasitele a ona odpověděla, že ano. Dokonale pak uvedla do rozpaků kazatele, když se jí ptal, jestli věří, že jednou ji Ježíš vezme k sobě do nebe a ona se na něj otočila a zcela vážně se jej zeptala, jestli by ji Ježíš nemohl vzít do Disneylandu, že tam by hrozně chtěl. No a pak také video, kde se kněz v albě a ornátu ptal rodičů, jestli jménem křtěného batolete odmítají ďábla a všechno zlé. Rodiče sice odpověděli, že ano, batole ale kroutilo hlavou poměrně výrazně, jako když se snažíme naznačit, že s něčím nesouhlasíme.
Zkrátka a dobře ať už se křtí kdokoli v jakémkoli věku, můžou nastat všelijaké nečekané situace. Nevíme, co všechno se třeba stalo, když Jan křtil u Jordánu. Víme ale o jedné celkem výjimečné situaci, ke které došlo, o které nám svědčí evangelisté.
Když Jan křtil a přicházeli nejrůznější lidé k Jordánu, protože také chtěli být pokřtěni a když mnozí přemýšleli, jestli náhodou právě Jan není od Boha poslaným spasitelem tak se najednou stala jedna z těch nejkurióznějších situací, které se vůbec mohli stát.
Jan ohlašuje příchod spasitele, kterému nemůže ani zavázat řemínek na obuvi a najednou ten samý spasitel – Ježíš vstupuje mezi shromážděný zástup a společně se všemi ostatními se nechává od Jana Křtít. Učí tak Jana, všechny shromážděné, ale i nás, že chce mít hlubokou účast na našem lidství, že mu naše slabosti nejsou lhostejné a nechce být vnímán jako vzdálený a nedosažitelný, jako nějaký typ tajného superhrdinu, či poloboha, který je sice nablízku, když se děje něco špatného, jinak je ale neúměrně daleko.
Jan o Spasiteli, který přichází, mluví jako o spasiteli, který drží v rukou lopatu, aby pročistil obilí od plev a plevy spálil v neuhasitelném ohni. Po křtu ale Ježíš nedrží ve svých rukou ohnivý meč, ani se nevydává na velké bojové tažení ve jménu Božího království a Boží nadvlády. Po křtu na něj sestupuje Duch Svatý v podobě holubice – symbolu křehkosti, života a obětního zvířete.
Jsou to zvláštní paradoxy toho, jak odlišně můžou být liská očekávání od Božích realizací.
Tím nijak nechci zpochybňovat důležitost Jana Křtitele a jeho díla, či proroctví. Spíš je to pro mě důkaz toho, že Bůh si může a chce použít lidi i když nejsou na 100% dokonalí a neomylní.
Hlas, který zazní z nebe pro Ježíše: Ty jsi můj milovaný syn, Tebe jsem si vyvolil, ten můžeme vnímat jako hlas, který skrz Ježíše a jeho vztah k lidství, jeho záchranu zní i pro nás. I pro nás platí, že je to Bůh kdo si nás vyvolil, kdo se rozhodl, že k nám v Ježíši vyjde vstříc a bude nám nablízku jako ten, kdo přináší život, naději a radost. Prorocké provolání Izajáše: „Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj.“ nám to také připomíná.
Všichni jsme, v tom nejlepším slova smyslu Boží, protože si nás bůh vyvolil. Jenom musíme své vyvolení chápat správně. Nevyvolil si nás, abychom se považovali za něco víc, nebo za lepší, než jsou ostatní ale proto, že chce nás i v tomto světě používat na to, abychom zvěstovali evangelium, dobrou zprávu o jeho záchraně pro svět všem lidem bez rozdílu, protože toto vyvolení se netýká jenom nás.
Vyjděme tedy jako Ježíš mezi lidi a nečekejme, že oni sami přijdou k nám, aby i skrze nás mohli zažít Boží pozitivní zájem o jejich životy. Můžeme si ale vzít příklad i z Jana – nenechejme se odradit, ani zmást tím, když Bůh přichází a jedná trochu jinak, než bychom to sami očekávali, nebo si přáli. Vždyť ať už Bůh přichází jakkoli, můžeme důvěřovat tomu, že jeho záměry s námi jsou jenom ty nejlepší. Amen.
Jakub Pavlús, farář sboru