Lukáš 4, 14-21: Ježíš se vrátil v moci Ducha do Galileje a pověst o něm se rozšířila po celém okolí. 15Učil v jejich synagógách a všichni ho velmi chválili. 16Přišel do Nazareta, kde vyrostl. Podle svého obyčeje vešel v sobotní den do synagógy a povstal, aby četl z Písma. 17Podali mu knihu proroka Izaiáše; otevřel ji a nalezl místo, kde je psáno: 18‚Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, 19abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy.‘ 20Pak zavřel knihu, dal ji sluhovi a posadil se; a oči všech v synagóze byly na něj upřeny. 21Promluvil k nim: „Dnes se splnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli.“

 

Poslední dny se o církvi u nás v republice opět mluví víc, než obvykle. Příčinou bohužel není to, že se připomínalo výročí sebeobětování Jana Palacha a lidé se tak přirozeně začali zajímat víc třeba i o evangelíky, ke kterým patřil, ale to, že vláda schválila zdanění finančních náhrad církvím. Zkrátka, a dobře, dostali jsme se do řečí.

Najednou se tak nějak opět mluví víc nejen o tom, proč církve vlastně nějaké náhrady chtějí a potřebují, ale i o tom, proč tu vlastně církve jsou, jestli to vůbec má pro společnost nějaký hlubší význam, nebo ne.

Odpovědi se různí, vždyť celkem přirozeně na takovou otázku odpoví jinak komunista, než třeba tajemník ekumenické rady církví. No, a kdybychom měli odpovědět my? Jak by zněla naše odpověď? Proč je pro vás / podle vás církev důležitá a v čem je pro vás / podle vás nenahraditelná?

Někdo by třeba mohl říct, že církev je na světě zejména pro ten účel, o kterém jsme četli v tom prvním čtení u Nehemjáše. Církev jako ta, která vždycky znovu připomíná lidu Boží zákon, čte z něj a vykládá jej. To přeci děláme každou neděli, i teď. Otevřeli jsme písmo, četli z něj a vykládáme jej, aktualizujeme poselství, které nese a to tak, aby bylo smysluplně uchopitelné pro každého.

Jistě, je to jeden ze základních bodů života církve a má zcela jistě pro její i náš život veliký význam. Jenomže to s sebou nese také otázku: Je církev jenom jakýmsi filosofickým seskupením teoretiků Božího zákona?

To by snad opravdu bylo hodně málo, i když, někdy k tomu můžeme mít trochu tendenci, hlavně v těch církvích, kde se slavení večeře Páně přesunulo na úplnou periferii a centrem je v drtivé většině bohoslužeb kázání.

Ne, že by snad bylo něco zlého na tom, když se písmo čte a vykládá – právě naopak, může to být dokonce velmi užitečné, ale pouze tehdy, když si ho opravdu bereme k srdci, když se jím sytíme a necháváme přetvářet tak, že je to pak na nás poznat i navenek, když se nespokojíme s pouhou teorií, ale uvádíme ji i do praxe, která nejlíp ukáže, jak moc je ta naše teorie správná.

Boží slovo nemá ve světě jenom zaznět jako nějaké úderné moralistické heslo. Boží slovo se musí ve světě neustále „stávat“.

Tak to nakonec čteme i v evangeliu. Podobně, jako u Nehemjáše, i zde kdosi bere do rukou svitek, aby z něj četl. Tento krát ne zákon, ale prorocký text. Ježíš jej bere a čte. 

„Duch Hospodinův jest nade mnou;
proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění
a slepým navrácení zraku,
abych propustil zdeptané na svobodu,
abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy.“

Když jsem tento text četl v týdnu a připravoval si kázání, řekl jsem si: Jak podnětné. Čeká nás konference ke strategickému plánu církve, média se taky docela ptají k čemu vlastně ta církev…

No, a když se podíváme dál, čteme, že Ježíš nakonec dodal: „Dnes se stalo toto Písmo, které jste právě slyšeli“

Tak mě to nějak trklo. Je to přeci Ježíš, ke komu se církev hlásí, koho následuje. Je to Ježíš kdo nás inspiruje k tomu, abychom se společně scházeli a nejenom četli, ale společně s ním i uváděli Boží záměry ve světě do praxe.

Není přece žádnou ostudou říct, že naší hlavní strategií je následování Krista a zvěst evangelia. V tom je přeci církev nenahraditelná, to za církev nikdo neudělá. Takový je hlavní význam a cíl existence církve, která následuje Krista: přinášet radostnou zvěst chudým, pomáhat na svobodu zajatcům, přinavrátit zrak slepým, propustit zdeptané na svobodu.

V době, kdy se jako houby po dešti rozmnožili fake news, kdy si mocní libují v tom, že chudým přinášejí jenom ty nejblbější zprávy aby se víc báli a spoléhali jenom na jejich ochranu, v době kdy strach a nenávist k odlišnosti často zakrývají náš zrak a kdy jsou mnozí otroky svých svědomí, povázaných závazkem nekonečného růstu, blahobytu a hojnosti je tu církev především proto, aby připomínala, že je to především Bůh, kdo je na naší straně, kdo je tu pro nás a ne proti nám, kdo brání nás a nepotřebuje být obraňován.

Církev je tu proto, aby ve světě udržovala naději a to i v lidech, které svět z různých důvodů odepsal jako nepotřebné a nepoužitelné, i těm, kteří upadli v zapomnění. A to přeci můžeme dělat, ať už to s tím finančním vyrovnáním dopadne jakkoli.

Nezbytnou součástí této důležité služby církve je i diakonie a její pracovníci, byť mnohdy oficiálně k církvi ani nepatří a tak nám, podobně jako milosrdný Samařan nastavují zrcadlo.

Milí přátelé, kéž se tedy písmo stává ve světě i skrze nás všechny, naše životy a naši službu. Jestli náhodou nevíte o žádném místě, kde by se to dalo realizovat a myslíte si, že ve svém okolí nemáte žádné potřebné, či pro svět nepotřebné lidi pak nezoufejte – v našem partnerském diakonickém zařízení v Sobotíně jich na vás čeká spousta a myslím, že i pan ředitel potvrdí, že dobrovolnická služba by jim nijak zvlášť nepřekážela. Ať se tedy Hospodinovo slovo stává i skrze nás. Netrapte se, radost z Hospodina bude naší záštitou.

Amen.

 

Jakub Pavlús, farář sboru