Matouš 2, 1-12: Když se narodil Ježíš v judském Betlémě za dnů krále Heroda, hle, mudrci od východu se objevili v Jeruzalémě a ptali se: 2„Kde je ten právě narozený král Židů? Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit.“ 3Když to uslyšel Herodes, znepokojil se a s ním celý Jeruzalém; 4svolal proto všechny velekněze a zákoníky lidu a vyptával se jich, kde se má Mesiáš narodit. 5Oni mu odpověděli: „V judském Betlémě; neboť tak je psáno u proroka: 6‚A ty, Betléme, v zemi judské, zdaleka nejsi nejmenší mezi knížaty judskými, neboť z tebe vyjde vévoda, který bude pastýřem mého lidu, Izraele.‘“ 7Tehdy Herodes tajně povolal mudrce a podrobně se jich vyptal na čas, kdy se hvězda ukázala. Potom je poslal do Betléma a řekl: 8„Jděte a pátrejte důkladně po tom dítěti; a jakmile je naleznete, oznamte mi, abych se mu i já šel poklonit.“ 9Oni krále vyslechli a dali se na cestu. A hle, hvězda, kterou viděli na východě, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo to dítě. 10Když spatřili hvězdu, zaradovali se velikou radostí. 11Vešli do domu a uviděli dítě s Marií, jeho matkou; padli na zem, klaněli se mu a obětovali mu přinesené dary – zlato, kadidlo a myrhu. 12Potom, na pokyn ve snu, aby se nevraceli k Herodovi, jinudy odcestovali do své země.

 

Podle čeho rozeznáváte Boží vedení, jeho hlas ve světě? A myslíte si, že je to vůbec možné, že Bůh k nám – lidem doopravdy mluvívá, nebo nám prostě nějak naznačuje co dál s naším životem? Že se nějakým způsobem zjevuje i nám? Nebo se spíš kloníte k myšlence, že Bůh se zjevil kdysi, praotcům a pak prorokům a pak finálně v Ježíši a od té doby se už máme spoléhat jenom na zapsaná a kanonizovaná svědectví o těchto zjeveních?

Možná, že to máme každý trochu jinak. Věřím ale, že živý Bůh k nám všem nějakým způsobem promlouvá a vede nás.

Dnes o tom také dost čteme ve vybraných statích z písma. Izajáš prorokuje o Hospodinově slávě, která vzešla nad Božím lidem jako světlo nad temnotami. To je krásný obraz, skvělá metafora. A také snad celkem dobrá nápověda. Když hledáme Hospodinův hlas, jeho rady, ale kolem sebe slyšíme těch hlasů a těch rad snad až moc, tak třeba není špatné položit si otázku, který z nich, která z nich přináší do celé naše situace víc světla.

Příklad mudrců, či mágů, kteří přicházejí do Jeruzaléma kdesi od východu, vedení jakýmsi světlem na obloze nám ale připomíná, že ono hledání světla a Hospodinova hlasu rozhodně není jednorázovou záležitostí.

Mudrcové totiž správně rozeznali význam nebeského znamení – pravděpodobně konjunkce planet Saturn a Jupiter. Jupiter je králem všech a Saturn odkazuje k sobotě, k Syropalestině, k Židům. Hurá, hor se do Jeruzaléma, pozdravíme nového krále…

No ale popravdě. Oni ti mágové, či mudrcové asi co to věděli o soudobé astrologii a já se celkem dovedu smířit s myšlenkou, že to Pán Bůh využil a vše načasoval tak, aby i mágové z jiných krajin pochopili, co se děje kdesi v Izraeli. Pro jednou bych vzal astrologii na milost, i když nejsem zrovna jejím sympatizantem. Věřím ale, že Bůh má zájem i o ty, které jeho následovníci označují za pohany, nebo bezvěrce a využije všech prostředků k tomu, aby jim radostnou zvěst, evangelium o narození spasitele a naději pro svět zvěstoval.

Očividně ale tito pánové věděli jenom pramálo o diplomacii a politické situaci v Izraeli – a nenamáhali se s tím, aby se s touto problematikou nějak seznámili. Nakráčet k Herodovi, na jeho dvůr a v přítomností jeho synů – ostatních pretendentů trůnu mu sdělit, že se zjevně právě narodil král židů – to je prostě politický přehmat. Vidíme to i na tom, že kromě Heroda se předěsil i celý Jeruzalém. Herodes se bál o svůj trůn a ostatní se báli následků toho Herodova znepokojení se. Ono totiž, na tento krok se snad nehodí žádný jiný opis, než říct, že udělat něco takového, to je právě ten příslovečný polibek smrti.

Pokud jde o astrologií – ta u Heroda dojde po své hranice. Mudrcové, nebo mágové jsou schopni vyčíst z hvězd jenom to, že se někdo důležitý narodí v Izraeli. Když ho ale nenacházejí na královském dvoře, musí si nechat, společně s Herodem poradit od znalců zákona a prorockých textů, kde ho vlastně hledat, když ne v Jeruzalémě.

Mudrcové by se už vlastně mohli spokojit s informacemi, které měli, nic víc neřešit a říct si – dobrá, našli jsme, co jsme hledali, navíc král s námi spolupracuje, uzavřel s námi dohodu, my jsme teď Ti důležití, děj se co děj mu musíme oznámit, kam že se to má novému králi jít poklonit. Celá situace se přeci zdá být v rámci možností celkem jasná.

Oni ale nepřestali pátrat, zachovali si odstup od Heroda a uposlechli, když se jim Bůh zjevil i po druhé – ve snu. Heroda na zpáteční cestě radši obešli. Bůh zkrátka a dobře nepřestává vést ty, které povolal.

My jsme také povolaní. O narození Ježíše na rozdíl od mudrců nevíme z nějakých nebeských znamení. Bohu dík. Ono, taková astrologie tu a tam může jednotlivce navést k tomu, aby si začal klást otázky, aby vykročil směrem k Tomu, který stvořil i hvězdy a celý vesmír, nakonec mu ale sama o sobě nemůže dát všechny odpovědi. Snad podobně je to někdy i s vědou. Ta také může přivést vědce k myšlence, že za tím vším někdo musí být, nedá mu ale odpověď na otázku: Kdo?

V tom pro mě tkví hodnota Božího zjevení v Ježíši. Ježíš je světlem, které nám Bůh seslal, abychom víc nemuseli tápat ve tmách. Je to dobře, že o něm máme i písemné svědectví v evangeliích i epištolách.

O vánocích jsme o něm mluvili jako o dítěti., Myslím ale, že teď, když už slavíme památku zjevení se mudrcům, je na nás, abychom se inspirovali mudrci i v něčem jiném. Mudrcové po tom, co se poklonili novorozenci, odešli zas dál. Nakonec, co by tam dělali? Ježíš nepřišel na svět, aby se stal pouze novorozencem, ale proto, aby také dospěl a smířil lidství s Bohem, aby svědčil lidem o Bohu a stal se tak pravou cestou k Bohu.

Podobně jako mudrcové, i my musíme opustit vánoční obraz Ježíše, obraz Ježíše – nemluvněte, Ježíše, o kterého musíme pečovat a chránit jej před okolním světem. Opustit tuto svou dětskou víru a vzít v potaz, že tak, jako dospěl Ježíš, má neustále dospívat ve víře, naději a lásce i Jeho církev a také Ti, kteří ji tvoří.

Na této cestě k dospělosti jistě i my všichni potřebujeme Boží vedení. Hledejme jej, nechme se inspirovat a vést i svědectvím písma, proroctví a evangelií. Ale nezapomínejme, že Bůh v Ježíši dokázal, že nám chce být mnohem blíž, než jenom v zákonu. Příběh mudrců, kteří přijdou z východu, je toho nejlepším důkazem. Bůh nás, i když možná nemáme původ mezi vyvolenými, zve k tomu, abychom se vydali na cestu za ním a nepřestávali na té cestě vnímat jeho vedení.

Amen

 

Jakub Pavlús, farář sboru