Druhé čtení: Lukáš 6, 17-26: S těmi sestoupil z hory a stanul na pláni, kde čekalo množství jeho učedníků a veliká spousta lidí z celého Judska, z Jeruzaléma i z přímořského Týru a Sidonu. 18Ti přišli, aby ho slyšeli a nechali se uzdravit ze svých neduhů. Také ti, kdo byli trápeni nečistými duchy, byli uzdravováni. 19Každý v davu se ho snažil dotknout, neboť z něj vycházela moc a všechny uzdravovala. 
20Ježíš se rozhlédl po svých učednících a řekl: 
„Blaze vám chudým, 
neboť vám patří Boží království. 
21Blaze vám, kteří teď hladovíte, 
neboť budete nasyceni. 
Blaze vám, kteří teď pláčete, 
neboť se budete smát. 
Blaze vám, když vás budou lidé nenávidět a když vás vyobcují a potupí a vaše jméno zavrhnou jako zlé kvůli Synu člověka. 23V ten den se radujte a jásejte, neboť hle, vaše odplata v nebi je veliká! Stejně se totiž chovali jejich otcové k prorokům. 
24Ale běda vám bohatým, 
neboť už máte své potěšení. 
25Běda vám, kteří jste nasyceni, 
neboť budete hladovět. 
Běda vám, kteří se teď smějete, 
neboť budete truchlit a naříkat. 
26Běda vám, když o vás budou všichni lidé mluvit dobře. Stejně se totiž chovali jejich otcové k falešným prorokům.“

 

Ježíšova blahoslavenství obvykle čteme radši u Matouše, jedním z důvodů, které nás k tomu vedou je snad to, že Matouš jich má hned devět a Lukáš uvádí pouze čtyři skupiny, kterým je blaze. Tím dalším důvodem je snad to, že Lukáš okamžitě připojuje také další „běda“, jakési varování. To může snadno vyvolat celkem rozporuplné pocity, protože pokud tyto blahoslavenství a varování správně neuchopíme, může to způsobit polarizaci, rozdělení společenství do dvou skupin.

Schválně… Když posloucháme Ježíšova blahoslavenství, ale také varování, které Lukáš zařadil hned vedle nich, umíme se s některými z těch vět ztotožnit, vzít je na sebe, přiznat si, že se nás některé z nich týkají? A pokud naše odpověď zní „ano“, pak je tu ještě jedna hodně důležitá otázka. Patří ty věty, které se nás týkají jenom k jedné ze skupin, pouze k blahoslavenstvím, případně pouze k varováním, nebo najdeme v podstatě v každé z té skupin něco, případně v zásadě nenacházíme nic, co by nás oslovovalo.

Naše odpovědi jsou, doufám, různé. Já třeba najdu pro sebe něco i v blahoslavenstvích, ale najdu pro sebe snad i trochu těch varování, těch děsivě znějících „běda vám“. Chudý, alespoň podle mě nejsem, nehladovím a také se v životě hodně směju. Na druhou stranu, našel bych lidi, kteří mě nenávidí, a ano, zažil jsem si, svým způsobem i vyobcování ve Slovenské církvi… Nějak se mi to tak kombinuje. Každý z nás se najde někde trochu jinde, snad to závisí od toho, v jaké životní situaci jsme a když se ohlédneme zpátky za svým životem, snad vidíme také různý mix varování a blahoslavenství.

Je dobré o tom uvažovat, protože, jak už jsem říkal před chvílí, při prvním poslechu můžeme mít snadno pocit, že Ježíš ten zástup, který jeho řeč poslouchá, tak nějak rozděluje, že pro některé ze zástupu platí blahoslavenství a pro některé zas běda, ale pravdou bude spíš opak. A kdybychom ten text uchopili takto, mohli bychom snadno takto rozdělovat i jiná společenství, případně i to naše vlastní.

Ježíšova řeč je ale opravdu na hraně. Podle mě celkem záměrně. Ne však proto, aby zástup rozdělil, ale aby vedl každého, kdo v zástupu stojí, ale také každého, kdo jeho řeč poslouchá i dnes jako čtení z písma a tedy i nás k hluboké sebereflexi. Je důležité chápat, že každý z nás, nebo snad alespoň naprostá většina z nás v různých částech našeho života prožívala obojí, baloslavenství, jakési Boží gratulace, ale také jeho varování.

Proč? Protože když přijmeme tento fakt a uvědomíme si, že Bůh k nám přesto všechno nedokonalé v našem životě udělal v Kristu první krok, ne pro to, že jsme to chtěli, ale proto, že to chtěl On a že nám také zachovává věrnost nejenom jako odpověď na naši věrnost, ale i přes naši nevěru, pouze tehdy budeme schopni chápat tento text jako text, který má lidské společenství spojovat a ne rozdělovat.

Jsem o tom přesvědčen pro to, že pouze člověk, který je vyrovnaný sám se sebou a má se tak zdravě rád, který si uvědomuje, že také Bůh ho má rád může skutečně mít rád a respektovat jiné i s jejich nedokonalostmi. A věřím, že k tomu nás Bůh v Kristu chce přivést.

Celá tato Ježíšova řeč je dobrou zprávou – dokonce i ty „běda Vám“ jí svým způsobem jsou, když je pochopíme správně. Ty „běda vám“ se totiž spojují s důležitým slovem „když“. Mohou tak, alespoň podle mě sloužit jako jakési varovné „dopravní značení“ na cestě našim životem. Nemusíme je chápat tak, že když jsme bohatí, nasyceni, když se smějeme, nebo když máme v životě lidi, kteří k nám vzhlížejí, jsme automaticky vyřazeni z „Božího lidu“.

Spíš je chápu tak, že Ježíš nás varuje před tím, abychom si právě na těchto věcech stavěli svůj život, protože nejsou zdaleka tak samozřejmé a pevné, jak bychom si mohli myslet a tak kdybychom stavěli pouze na nich, mohl by se náš život snadno zbortit.

Jenomže, možná to bude znít provokativně, ale přeci jenom. Myslím, že chudý i bohatý člověk mohou mít k penězům stejně nezdravý vztah, že pro bohatého i pro chudého se bohatství může stát modlou, kterou si zamění boha, na kterou se bude spoléhat. Říká se, že sytý hladovému nevěří a jistě, že na tom je kus pravdy, ale stejně tak hladovějící i sytý mohou mít k jídlu stejně špatný vztah a mylně na něm stavět svou hodnotu a svůj život. Podobně je to snad s plačícími a radujícími se… No a nakonec, snad každý z nás má kolem sebe lidi, třeba jich je málo, kteří nás mají rádi a také ty, co zas naopak, nás rádi nemají…

Podstatné je, podle čeho budeme hodnotit svůj život a životy našich bližních. V prvním čtení jsme také zaslechli zlořečení a požehnání, snad ještě radikálnější. Vedou nás k závěru, se kterým bych se rád ztotožnil, totiž, že to podstatné je, jestli se, bez ohledu na to jak na tom jsme, spoléháme víc na člověka, třeba i sami na sebe, nebo spoléháme na Boha, jeho lásku a Jeho moc.

Dobrou zprávou totiž je, že Bůh je nám nablízku když jsme bohatí i chudí, hladoví i sytí, nešťastni i šťastní, oblíbení i vypovězení a v každé z těchto situací můžeme stavět svůj život především na něm, hledat smysl svých životů a měřítko svých postojů v něm samém a tak v lásce a ve svobodě přistupovat stejně tak k našim blízkým, jako k těm, se kterými si nemáme co říct. Když spoléháme v životě víc na Boha, než na Bohatství, dostatek, radost a úspěch, je nám blaze, protože získáváme jistotu, o kterou nás nikdo nepřipraví.

Amen

Jakub Pavlús, farář sboru