Lukáš 4, 21-30: Promluvil k nim: „Dnes se splnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli.“ 22Všichni mu přisvědčovali a divili se slovům milosti, vycházejícím z jeho úst. A říkali: „Což to není syn Josefův?“ 23On jim odpověděl: „Jistě mi řeknete toto přísloví: Lékaři, uzdrav sám sebe! O čem jsme slyšeli, že se dálo v Kafarnaum, učiň i zde, kde jsi doma.“ 24Řekl: „Amen, pravím vám, žádný prorok není vítán ve své vlasti. 25Po pravdě vám říkám: Mnoho vdov bylo v Izraeli za dnů Eliášových, kdy se zavřelo nebe na tři a půl roku a na celou zemi přišel veliký hlad. 26A k žádné z nich nebyl Eliáš poslán, nýbrž jen k oné vdově do Sarepty v zemi sidónské. 27A mnoho malomocných bylo v Izraeli za proroka Elizea, a žádný z nich nebyl očištěn, jen syrský Náman.“ 28Když to slyšeli, byli všichni v synagóze naplněni hněvem. 29Vstali, vyhnali ho z města a vedli ho až na sráz hory, na níž bylo jejich město vystavěno, aby ho svrhli dolů. 30On však prošel jejich středem a bral se dál.

Pokud se vám zdá, že první verš z evangelijního oddílu jste slyšeli celkem nedávno, tak se nepletete – minulý týden jsme tímto veršem evangelijní oddíl končili. Tyto dva týdny čteme Lukášovu čtvrtou kapitolu tak trochu na pokračování.

Když tedy čteme, že všechen shromážděný lid přisvědčoval slovům Ježíše, není na škodu připomenout si, co to vlastně byla za slova. Zněla takto: „Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, 19abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy.“

 

Podobně, jako shromážděný lid, o kterém čteme v evangeliu jsme se k těmto slovům minulý týden radostně připojili i my. Jenom doufám, že ten náš příběh nebude končit tak, jako evangelijní oddíl – vyhnáním Ježíše z města a pokusem o jeho vraždu.

Je to vlastně až zarážející, jak se ta situace během krátkého dialogu úplně obrátí proti Ježíši. Nápadně nám to připomíná pašijní příběh o vstupu Ježíše do Jeruzaléma, ale tento příběh se přeci odehrává v Nazaretu, kde vyrostl a to ještě v začátcích Jeho veřejného vystupování.

Proč se tedy Ježíš, ten, kterému radostně všichni přitakají, když řekne, že ho Bůh poslal, aby šířil radostnou zvěst chudým, zajatým, slepým a zdeptaným nakonec už v Nazaretu setkává s odmítnutím a hněvem, když na začátku s ním všichni souhlasí?

Snad právě proto, že v Nazaretu je Ježíš doma. Všichni dobře vědí, že to je Josefův syn. A tak tedy, když Ježíš na domácí půdě řekne: Bůh mne poslal, abych zvěstoval radostnou zvěst chudým, zdeptaným slepým a zajatým, shromážděný lid si k tomu snadno přidá: jasná věc – těm našim chudým, slepým, zdeptaným a zajatým, my jich přeci máme dost a tady Ježíš, ten je tu přeci doma, je přeci náš, tak kam by chodil, my si Ježíše nedáme, přeci se o něj nebudeme s někým dělit.

Může se nám to zdát divné, ale přeci jenom – neděláme občas tak trochu to samé, když se Ježíšem, křesťanskou kulturou a tradicí oháníme jako něčím, na co máme bezvýhradné patentové právo? Jako by tu všechno to dobré, celá ta radostná zvěst evangelia a její dobré ovoce bylo pouze pro nás, když už žijeme v té „křesťanské Evropě“.

A ano, jistě, Ježíš ani v Nazaretu neříká, že Nazaretští nemají právo na radost, kterou přináší. Pouze řekne, že na ni nemají bezvýhradné právo. A podloží to hned dvěma příběhy o prorocích, u kterých služba sahá až mimo území Izraele. Příběhem Eliáše, který zachrání vdovu v Sareptě, i když v Izraeli je v tom čase díky hladomoru také spousta vdov v podobné situaci (1 Král 17) a příběhem Elízea, který uzdraví Syrského vojevůdce Námana (2 Král 5).

To platí i pro nás. Radostná zvěst je tu i pro každého z nás osobně, pro celé naše společenství. Pokud se cítíš zaslepený, deptaný, chudý nebo jako zajatec i Ty můžeš u Ježíše najít pomoc v kterýkoli moment svého života, bez ohledu na to, jaký je tvůj původ, či sociální status.

Pro každého, kdo Přichází k Ježíši proto, že u něj, hledá naději je jeho zvěst dobrou zprávou. Ovšem pro každého, kdo u Něj hledá možnost stát se „vyvoleným“, „důležitějším“ či snad „privilegovaným“ oproti jiným lidem je Ježíšova zvěst špatnou zprávou. Společenství, které se snaží si Ježíše a jeho zvěst přivlastnit nakonec skončí tak, že ho Ježíš opustí stejně, jako prošel středem shromáždění, které ho tlačilo k městskému útesu.

I když tedy poslední dobou v Evropě přibývá těch, kdo si chtějí Ježíše, jeho zvěst a její dobré ovoce přivlastnit nezapomínejme na to, že u Ježíše a jeho radostné zvěsti platí jakýsi zvláštní paradox – kdo ho nechce ztratit, musí se vzdát jakéhokoli nároku na něj. Evangelium totiž není jen jakousi poučkou a nežije samo o sobě. Dobrá zpráva se nám lidem stává, nebo spíš mezi lidmi stává, když na své cestě životem potkáváme vzkříšeného Ježíše a necháváme se jím ve světě vést a používat pro Boží království.

Jako jednotlivci, i jako společenství tak máme ve světě zvláštní pověření – vzdávat se Ježíše, jeho dobré zprávy a dobrého ovoce, které nese v prospěch těch, ke kterým nás Bůh posílá jako proroky. Radost z evangelia tak neustále ztrácíme, abychom ji ve společenství s jinými opět nalézali.

Amen.

 

Jakub Pavlús, farář sboru