Lukáš 13, 31-35: V tu chvíli za ním přišli nějací farizeové. „Odejdi odsud,“ říkali mu. „Jdi pryč, Herodes tě chce zabít!“ 
32Odpověděl jim: „Jděte a vyřiďte té lišce: Dnes i zítra budu vymítat démony a uzdravovat; třetího dne skončím. 33Dnes, zítra i pozítří musím pokračovat v cestě. Kde jinde by měl prorok zemřít než v Jeruzalémě? 
34Jeruzaléme, Jeruzaléme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kteří jsou k tobě posíláni! Kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, jako slepice shromažďuje svá kuřata pod křídla, ale nechtěli jste. 35Hle, váš dům se vám zanechává pustý. Říkám vám, že mě už neuvidíte, dokud nepřijde čas, kdy řeknete: ‚Požehnaný, jenž přichází v Hospodinově jménu!‘“

 

Když je v našich končinách řeč o panovníku, kterému se říkalo „liška“, napadne nám asi ze všech nejdřív Zikmund Lucemburský. Dnes ale slyšíme v evangeliu o jiné „lišce“… Ba co víc, je to sám Ježíš, kdo o panovníku, konkrétně o Herodovi mluví jako o lišce.

Zikmundovi tak všichni říkali již od dětství – kvůli barvě jeho vlasů. U Heroda ale o barvu vlasů nejde. To, že jej Ježíš nazve liškou, můžeme snad nejlíp pochopit, když vezmeme v potaz, že hned poté nazývá „děti Jeruzaléma“ jako kuřátka. Nevím, jestli jste někdy viděli kurník po útoku lišky, je to celkem slušná spoušť. Liška totiž vždycky zabije víc slepic, než je schopna sníst a tak v kurníku obvykle nepřežije žádná, vždyť slepice se lišce nemají jak bránit.

Když tedy Ježíše někteří z farizeů před Herodem varují, mohl by Ježíš jako člověk dostat strach. Dobře si přeci musel uvědomovat, že s Herodem není radno si zahrávat, protože jeho mocenský dosah je veliký. A přeci se o něm vyjadřuje pohrdavě. Není to přeci Herodes, kdo má rozhodnout o jeho poslání na zemi.

O svém poslání Ježíš moc dobře ví. Herodovi odkazuje, že dokud nepřijde čas pro naplnění všech předpovědí a jeho „odchod“, o kterém mluvil na hoře proměnění s Mojžíšem a Eliášem, je jeho místo předně tam, kde lidé potřebují uzdravení, pomoc a vysvobození spod moci zla. Takový je smysl jeho životní cesty. „Dnes, zítra i pozítří musím pokračovat v cestě“

Je to cesta, po které se dá kráčet pouze s důvěrou vůči tomu, kdo nás na ni vyslal. Podobnou důvěru snad můžeme vidět také u Abráma, o kterém jsme četli v tom prvním čtení. Abrám se díky Božímu povolání stal tulákem, věčně hledajícím zaslíbenou zemi. Poznáváme jej jako starostlivého hospodáře a člověka citlivého také k potřebám cizinců. Bůh mu zaslibuje mnohé potomství v čase, kdy už se jim se Sárou hodně dlouho „nedaří“ a svůj slib nemění ani poté, co Abrám netrpělivě chce všechno řešit „po svém“. Abrám, později Abrahám je putujícím mužem víry, který ve světě nespoléhá na nic jiného, než na Boží zaslíbení.

Ve světě je spousta „lišek“, mocných, kteří jen čekají, než padne noc, anebo než se lidem alespoň strachem zatemní zrak, aby mohli zabíjet a rabovat, proti kterým běžní lidé nemají šanci. Snadno bychom tak mohli propadnout strachu. Nakonec, mnozí mu propadnou, nechají se jím ovládat a sami se tak v panice stávají nebezpeční pro mnohé nevinné ve svém okolí. Viděli jsme to i před pár dny v Novozéladnském ChristChurch. Ale Ježíš nám nabízí jinou alternativu. Nabízí nám cestu důvěry v Boží zaslíbení a pokory, ve které si dovedeme vážit nejenom sami sebe a své zájmy, ale také jiných lidí. Na takové cestě se z nás nestávají neschopní poseroutkové, jak si mnozí myslí, ale vyrovnaní a odvážní vyslanci proroka, který radši obětoval sám sebe, než by nechal svět propadnout lidské pýše, nenávisti a zlu.

Jaká je ta naše životní cesta? Kam nás vede následování Ježíše a na co se na této cestě spoléháme? Co za námi na této cestě zůstává, když se ohlédneme kolem sebe a za sebe? Postní období nabízí prostor pro to, abychom se nad tím hlouběji zamysleli. Abychom uvažovali o svých vztazích s lidmi, s Bohem a také o našem vztahu k Bohem stvořenému světu. Ovšem každý musí předně uvažovat o té své cestě, i když je mnohdy snazší kritizovat jiné.

Zaslíbení: „neboj se, já jsem tvůj štít a tvá veliká odměna“ ale platí pro všechny, kdo se rozhodnou následovat Boží hlas, i když nás třeba povolává do nejistoty a do neznáma po vzoru Abrama, či dávat lidem naději a radost po vzoru Ježíše přesto, že mocní by „svůj“ lid radši ovládali strachem.

Amen.  

Jakub Pavlús, farář sboru