Lukáš 13, 1-9: V tu dobu mu někteří z přítomných vyprávěli o Galilejcích, jejichž krev Pilát smísil s jejich oběťmi. 2Ježíš jim odpověděl: „Myslíte si, že se jim to stalo, protože byli větší hříšníci než všichni ostatní Galilejci? 3Říkám vám, že nikoli. Nebudete-li činit pokání, zahynete podobně všichni. 4Myslíte si, že těch osmnáct, na které spadla věž v Siloe a zabila je, byli větší viníci než všichni ostatní obyvatelé Jeruzaléma? 5Říkám vám, že nikoli. Nebudete-li činit pokání, zahynete podobně všichni.“
6Potom jim vyprávěl toto podobenství: „Jeden člověk vysadil na své vinici fíkovník. Přišel a hledal na něm ovoce, ale marně. 7Řekl tedy vinaři: ‚Podívej se, už tři roky přicházím a hledám na tom fíkovníku ovoce, ale marně. Poraz ho. Proč tu má zabírat místo?‘ 8Vinař mu odpověděl: ‚Nech ho tu ještě rok, pane. Okopám ho a pohnojím, 9snad začne nést ovoce. Pokud ne, porazíš ho pak.‘“
Milí přátelé,
myslím, že abychom se mohli dobře vcítit do tohoto poměrně těžkého textu, je dobré říct si, kdy se podle Lukáše tento Ježíšův rozhovor odehrává. „V tu dobu“ napíše Lukáš. Jenomže v jakou dobu? Když se podíváme na předcházející kapitolu, tak se sice nedozvíme přesný údaj, ale zjistíme, že je to v době, kdy Ježíš rozmlouval se zástupem o znameních konce věků. Říká jim: „„Když vidíte od západu přicházet oblak, hned říkáte: ‚Blíží se liják,‘ a je to tak. 55Když fouká jižní vítr, říkáte: ‚Bude horko,‘ a bývá. 56Pokrytci! Umíte rozeznat úkazy na zemi i na nebi; jak to, že nerozeznáte, jaký je teď čas?“
To se vlastně k neděli „oculi“ hodí. Navíc, téma blížících se změn, podle někoho snad i konce věků je dnes celkem relevantním tématem. Třeba minulý týden stávkovali studenti, aby upozornili na klimatické změny, na to, že nastal čas zamyslet se nad způsobem, jakým žijeme. A jistě, že je to důležité téma, nad kterým nemůžeme mávnout rukou. A snad by se našli i jiné události, o kterých se dnes mluví jako o znameních „konce věků“, třeba teroristické útoky, hladomor ve třetích zemích, někomu se třeba zdá nebezpečné dokonce i to, že se rozvíjí mezinárodní spolupráce. Někdo řekne, že doba, kterou žijeme je ta nejlepší, někdo, že je to zas ta nejhorší myslitelná – každý máme jiné kritéria.
Snad tak nějak probíhal i rozhovor mezi Ježíšem a zástupem.
V tom ale někdo ze zástupu řekne: „no dobrá tedy, když je řeč o znameních konce věků, Ježíši slyšels o těch Galilejcích, co s nimi Pilát udělal krátký proces, když přišli do Jeruzaléma obětovat za své hříchy?“ Víte, galilejští neměli v Jeruzalémě dobrou pověst. Galilejec, to bylo synonymum pro povstalce, zelótu, náboženského fanatika, snad lze říct teroristu… Tito lidé prakticky vždy pocházeli, tak jako Ježíš, z Galileje. Zmíňka o těchto Galilejcích může být jakési varování pro Ježíše – aby si lépe uvědomil, jak se v Jeruzalémě nakládá s Galilejci, s lidmi, kteří chtějí měnit stávající pořádky a zvláštně mluví o „znameních věků“ tak jak to zrovna Ježíš dělal. Nikdo přeci nesmí zpochybnit integritu, velikost a trvácnost římské říše, která měla i Jeruzalém ve své moci.
Může to být ale také relevantní příspěvek do diskuze. Dobře tedy, Ježíši, řekni nám, když nestačí rozeznávat jenom znamení o měnícím se klimatu, to, co vidíme očima, jak si vyložit to, že Bůh nechává lidi takhle nesmyslně umírat? Čím se ti Galilejci převinili, že je stihl tak hrozný Boží trest? V té době se totiž běžně choroby a různá neštěstí chápali jako Boží trest za hříchy. Leckde to tak je i dneska.
A abychom se lépe vcítili do té otázky, mohli bychom ji přeformulovat. Co kdybychom tam četli: „V tom někdo ze zástupu začal vyprávět o krvi migrantů, kterou pašeráci smíchali s vodami středozemního moře“ Máme to chápat tak, že nás Bůh ochránil před jejich vyčínáním? Nebo to máme chápat tak, že to byl pro ně trest za hříchy? Co je to za znamení? A jak by mohla parafráze pokračovat?
A Ježíš odpovídá: Myslíte, že to byli větší hříšníci, než jiní migranti (jiní Galilejci)? Říkám vám, že nikoli. A také vám říkám, že pokud se nad sebou vážně nezamyslíte a nezměníte svůj život, dopadnete podobně. Myslíte si snad, že těch třináct, které v prosinci zabil výbuch metánu v dole v Karviné, byli větší hříšníci, než ostatní obyvatelé Evropy? Řikám vám že nikoli, ale nezměníte-li své životy, skončíte stejně.
Je to depka, viďte. Může to tak působit. Myslím ale, že Ježíš nechce posluchače zahnat do kouta a prostě nám dát co proto. Neříká nic ve stylu: „hele, jste všichni hříšníci, vzdejte to, dopadnete stejně“. Právě naopak. Je neděle oculi, a tak můžeme použít jinou metaforu. Ježíš nám především chce otevřít oči. Tím, že řekne: „Myslíte snad, že to byli větší hříšníci, než jiní?“ nás ve skutečnosti vede k tomu, abychom si uvědomili, že takové handrkování o to, kdo je lepší a kdo horší, koho je to vlastně vina, je v krizových situacích naprosto zbytečné a vůbec nic neřeší.
Zve nás k lepšímu řešení. Místo toho, abychom upírali zrak, abychom upírali své oči jeden na druhého a snažili se přijít na to, kdo z nás si víc zasluhuje Boží trest, či naopak milosrdenství, navrhuje Ježíš, abychom činili pokání – abychom změnili způsob svého života a upřeli své zraky k Bohu, který nás stvořil a který jediný nám může pomoct projít i těmi nejnáročnějšími změnami.
Mít otevřené oči a upřený pohled na Boha totiž umožňuje vidět mnohem víc, než jenom klimatické změny. Tím v žádném případě nechci ani já zpochybnit nevyhnutnost změny životního stylu a boje proti ničení životního prostředí. Nedělá to nakonec ani Ježíš. Pouze nás vede k tomu, abychom si uvědomili, že stejně, jako je důležité změnit svůj vztah k životnímu prostředí, je potřeba se zamyslet i nad svým duchovním životem, nad tím z jakých zdrojů duchovně žijeme, čím se sytíme a jak by jsme jimi mohli pomáhat i lidem kolem sebe – abychom všichni nedopadli špatně.
Když už si o někom konkrétním, nebo třeba i o celé civilizaci myslíme, že dostal dost šancí, připomíná nám Ježíš skrze podobenství o fíkovníku, že pouze dát šanci nestačí. Nestačí se jenom dívat, jestli fíkovník zázračně nezačne přinášet dobré plody. Je nutno jej okopat a zalít, vytvořit mu podmínky, investovat do toho vlastní čas a prostředky.
Věřím, že právě tak to dělá Bůh i s námi jednotlivě a s celým světem. Když potkám člověka, o kterém si myslím, že je už beznadějným případem, můžu k němu vždycky přistupovat jako k tomu, do koho i Bůh vkládá naději, protože i jej stvořil.
Kéž nám Bůh dává v této postní době moudrost ve zkoumání sebe, pokoru k druhým a důvěru k Němu samotnému, když k němu budeme upírat svůj zrak. Věřím, že pokud změníme svůj život a budeme jej následovat, můžeme překonat nejenom environmentální, ale také duchovní krizi našeho světa.
Amen
Jakub Pavlús, farář sboru
