Lukáš 19, 28-40: Po těch slovech se vydal kupředu, vzhůru k Jeruzalému. 29Když se přiblížil k Betfagé a k Betanii u hory zvané Olivetská, poslal dva ze svých učedníků 30se slovy: „Jděte do vesnice před vámi. Jakmile tam přijdete, najdete přivázané oslátko, na kterém ještě nikdy nikdo neseděl. Odvažte ho a přiveďte. 31Kdyby se vás někdo ptal, proč ho odvazujete, odpovězte: ‚Pán ho potřebuje.‘“
32Poslové odešli a nalezli vše tak, jak jim řekl. 33Když odvazovali oslátko, majitelé se jich ptali: „Proč to oslátko odvazujete?“
34„Pán ho potřebuje,“ odpověděli.
35Odvedli oslátko k Ježíši, přikryli je svými plášti a Ježíše posadili na ně. 36A jak jel, prostírali své pláště na cestu.
37Když se blížil k hřebeni Olivetské hory, odkud cesta klesá dolů, začalo celé množství učedníků hlasitě a radostně chválit Boha za všechny zázraky, které viděli. 38Volali:
„Požehnaný král,
jenž přichází v Hospodinově jménu!
Pokoj na nebi
a sláva na výsostech!“
39V davu byli i někteří farizeové. Řekli mu: „Mistře, napomeň své učedníky!“
40Odpověděl jim: „Říkám vám, že kdyby zmlkli, křičelo by kamení!“
Ale no tak, Ježíši, co to s Tebou je? Kolikrát si s až nepochopitelnou lehkostí vyvázl z provokací, téměř jistých pastí a léček farizeů, saduceů a zákoníků, a teď uděláš tak fatální chybu? Jako by nestačila ta podivnost u Lazara, Marie a Marty.
To jsi snad nevěděl, jak blbá nálada vládne v krajině? Nebo si prostě děláš legraci? Tak málo si vážíš svého života? Jak levná provokace, vejít do Jeruzaléma na „vypůjčeném“ oslátku za provolávání „hosana“ nemalým zástupem… Z toho se jen tak nevyvlečeš! Prý pokoj na nebi, tam možná bude, ale v Jeruzalémě to pokoje jistě nepřidá… Římané krále nemají, pro ně je to politicky nekorektní oslovení a nám krále také nepovolí, to ty dobře víš… a přece se králem necháš provolat.
No… tolik ke skeptickým reakcím na úvod. Jsou to pouze spekulace, samozřejmě. Ale popravdě, nezdá se i vám trochu divné, že ten samý Ježíš, který s lehkostí vyklouzne z několika léček farizeů, který se u Lukáše vždy vytratí, když jej dav chce provolat za krále, najednou záměrně poutá pozornost takhle podivným vjezdem do Jeruzaléma?
Na druhou stranu, když si odmyslíme historické a politické reálie, je na tom leccos sympatického. Nejen to, že Ježíš volí příjezd na nízkonákladovém prostředku, na oslátku, dokonce ani nemá potřebu to oslátko vlastnit. Když bychom to hodně přitáhli za vlasy, mohli bychom mluvit o jakési obdobě „bike shareing-u“. Sympatické je také to, kdo Ježíše vítá. Učedníci, kteří viděli Ježíšovy zázraky. Snad i někteří z těch, které vyléčil, lidé z různých společenských vrstev provolávající „hosana“ nebo česky – spas nás, zachraň nás.
Jenom kdesi okrajově zaznívají „dobře míněné rady“ farizeů: „Mistře, napomeň své učedníky.“ Jsou to takové polo rady, polo vyhrůžky. Jakoby to byla nedokončená věta: „Mistře, napomeň své učedníky, jinak…“
Exegetové se nemohou shodnout na tom, jestli je dav, který Ježíše složený z jiných lidí, než dav, který křičí „ukřižuj“. Přítomnost farizeů naznačuje, že se tyto dvě skupiny alespoň částečně překrývají.
Ježíš se každopádně zastrašit nedal. Trochu to před nás klade otázku, jak se zachováme my, když nás někdo chce umlčet vyhrůžkami. Zažili jste to někdy? Člověka to vždy trochu zaskočí, když na to přijde.
Kdyby Ježíš pouze moralizoval společně se zákoníky, kdyby se mermomocí snažil lidi přimět k tomu, aby dodržovali ustanovení zákona, nikdo by se jej nesnažil umlčet. Ježíš ale lidem přináší radost a naději, svobodu a smíření a to zní pro mocné nebezpečně. A tak se jej s tou zvěstí o radosti snaží umlčet, a také jeho učedníky – ty, kteří jej v Jeruzalémě vítají.
Ježíš ale odmítá možnost, že by radostná zvěst někdy mohla zamlknout. To je pro nás důležité. Nemáme být hluší a slepí vůči lidem kolem nás, právě naopak máme jim naslouchat a třeba také uznat, že někdy tlačíme na pilu i v situacích, kdy to není potřebné. Ale pokud jde o evangelium, o zvěst o radosti, svobodě a smíření, které Kristus přináší a nabízí všem – u ní platí, že nikdy nesmí zamlknout. Když by o ní nemluvili lidé, bude křičet třebas kamení.
Ježíšův absurdní vjezd do Jeruzaléma nemůžeme pochopit, to není nic k pochopení. Ani jeho kříž, jeho obětování se za viny nás – lidí. Je to důkaz jeho lásky, žádný logický tah na pomyslné šachovnici života. Můžeme pouze, když „přijíždí“ do našeho života zvažovat, jestli se jej budeme snažit umlčet, ignorovat, nebo se z něj radovat.
Myslím, že nejlepší způsob, jak se k tomu postavit jsme vlastně četli hned na úvod, v žalmu: „4Ctitelé Hospodina, řekněte:
„Jeho láska trvá navěky!“ (…)
Požehnaný, jenž přichází v Hospodinově jménu!
Žehnáme vám z Hospodinova domu!
27Hospodin je Bůh, on je nám světlem!
Seřaďte průvod s ratolestmi v ruce,
vzhůru se vydejte k rohům oltáře!“
Amen
Jakub Pavlús, farář sboru
