Jan 13, 31-35: Po jeho odchodu Ježíš řekl: „Syn člověka je teď oslaven a Bůh je oslaven v něm. 32A protože je Bůh oslaven v něm, Bůh ho také oslaví sám v sobě, a to hned. 33Moji drazí, ještě na kratičko jsem s vámi. Budete mě hledat, ale říkám vám, co jsem už řekl Židům: ‚Jdu tam, kam vy nemůžete.‘
34Dávám vám nové přikázání: Milujte jedni druhé. Milujte jedni druhé, jako jsem já miloval vás. 35Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, když budete mít lásku jedni k druhým.“

 

Jedenácté přikázání. Tak bych já osobně nadepsal tuto perikopu z evangelia. Jsem přesvědčen, že to Ježíš neříká jenom tak do větru, že dává svým učedníkům nové přikázání. A přece se v církvi učíme o deseti přikázáních, ve všech katechismech čteme deset přikázání a navíc – jenom vrámci křesřanské tradice jsou tři různé způsoby, jak je přeložit a rozdělit.

Toto Ježíšovo, jedenácté je ale důležité. Hodně nám říká o křesťanské identitě. O tom, čím se křesťané nejen jako jednotlivci, ale především jako společenství liší od zbytku světa. Jaký je vlastně rozdíl mezi církví, farním sborem a třeba klubem turistů, nebo zahrádkářů?

Někdo by třeba tvrdil, že ten rozdíl je právě v tom, že společně čteme písmo, že se společně modlíme, že právě to nás odlišuje od jakéhokoli jiného klubu. Jenomže, když se na to podíváme trochu kriticky, musíme uznat, že to je asi trochu málo. Jistě sice platí, že písmo a modlitby patří k našim pravidelným setkáním, jsou pro nás důležitým nástrojem pro posílení ve víře, myslím ale, že podobně, jako liturgie nejsou tím, co z nás dělá křesťanské společenství, co by mělo být našim hlavním rozlišovacím znakem.

Navíc, když třeba někdo přijde na některou z našich narozeninových párty? Jak zjistí, že jsme společenství křesťanů, když zrovna nebudeme nic číst z písma, nebo se modlit? Nebo když nás třeba potká na nějakém společném výletě?

Nebo, ještě jinak. Stačí to, že se někde čte písmo a lidé se společně modlí na to, abych o dané skupině mohl říct: „To je přece jasný, to jsou křesťané?“

Čím díl jsem křesťan, a čím víc společenství jsem navštívil, nebo v nich nějaký čas pobyl – ať už jako člen, nebo jako farář, tím víc si uvědomuji, že křesťany určuje, determinuje něco úplně jiné, než jejich znalosti, pohlaví, původ, věk, množství jejich modliteb, nebo snad zázraků, které prožili.

Být křesťanem totiž není žádná věda, ani to není otázka původu – etnického či sociálního. Ježíš učí své učedníky, že je to spíš záležitost lásky – nejenom k Bohu, ale také k lidem. Křesťana poznáš po lásce. Nebo, slovy Ježíše: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, když budete mít lásku jedni k druhým“

Ovšem lásku lze snadno příliš romantizovat a idealizovat a tomu je potřeba se vyhnout. Ježíš zde nemluví o romantické lásce. Mnohem spíš zde mluví o trvale laskavém a ohleduplném postoji nejen k sobě, ale také k druhým. Má pro to dobrý důvod. Zná své učedníky, ví, jak malicherně se někdy dovedou pohádat na tom, kdo bude mít přednější místa v Božím království, ví, jak málo toho mají mimo svou víru společného. A ví to i o nás, když se na sebe podíváme upřímně – na naše společenství, musíme vidět, jak rozdílné máme představy o slavení bohoslužeb, o tom co je ve sboru opravdu podstatné, že se někdy díváme na druhé jenom přes prsty a dá nám to nemálo práce, abychom jejich rozhodnutí vykládali v dobrém.

Přesto, nebo právě proto říká: Milujte se navzájem. Jinými slovy: Buďte k sobě laskaví, ohleduplní, dejte si tu práci, odpouštějte si navzájem své prohřešky. To je těžký úkol, který má jen málo co dočinění s romantikou. Je to každodenní práce na sobě, reflexe svých postojů k sobě i k druhým.

Zároveň je ale toto jedenácté přikázání, respektive jeho dodržování nejlepší odpovědí víry a také nejlepším poznávacím znamením pro křesťany.

 

Jakub Pavlús, farář sboru