Skutky 16, 9-15: Jan 14, 23-29: Ježíš mu odpověděl: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo; můj Otec ho bude milovat a přijdeme k němu a zůstaneme u něj. 24Kdo mě nemiluje, nezachová moje slova. A slovo, které slyšíte, není mé, ale Toho, který mě poslal, Otcovo. 25To vše jsem vám říkal, dokud jsem žil u vás. 26Avšak Utěšitel, ten Duch svatý, kterého Otec pošle v mém jménu, ten vás naučí všemu a připomene vám všechno, co jsem vám řekl.
27Odkazuji vám pokoj, svůj pokoj vám dávám; já dávám jinak, než jak dává svět. Nermuťte se v srdcích a nemějte strach. 28Slyšeli jste mě říci: ‚Odcházím a zase k vám přijdu.‘ Kdybyste mě milovali, byli byste rádi, že jdu k Otci, neboť můj Otec je větší než já. 29Řekl jsem vám to teď, předtím než se to stane, abyste, až se to stane, uvěřili.

 

Minulou neděli jsme mluvili o tom, jak se to, že jsme křesťané, má na nás projevovat na venek. Podle čeho vlastně lidé poznají, že jsme křesťané, ale také to, podle čeho můžeme i my sami nejlépe poznávat, které společenství je nejenom křesťanské ale i Kristovské.

Hodně jsme tak, celkem přirozeně museli mluvit o lásce. A budeme o ní mluvit i dnes. Zaměříme se ale víc na lásku k Bohu a na to, jak nás tato láska mění nejen navenek, ale i dovnitř.

Pro Jana a jeho svědectví o evangeliu je láska podstatná. Je příčinou, ale i poznávacím znamením víry. Je podstatná nejen jako cit, ale především jako trvalý životní postoj k Bohu, ale také ke všemu a všem co Bůh stvořil. Dokonce i k jeho slovu.

Ostatně, otázka po tom, jak správně zachovávat Boží slovo, jak ho správně vykládat a aplikovat ve svém životě, ale také jak s Božím slovem obeznamovat své blízké a lidi, kteří se s ním nikdy nesetkali, křesťany provází už odedávna. Jaký je ten správný klíč k zachovávání Božího slova? Mají pravdu fundamentalisté, kteří se jej snaží dodržet do poslední čárky (nebo to o sobě alespoň tvrdí)? Nebo mají pravdu Ti, kteří tvrdí, že závazné je jenom to, co z Božího slova zvěstuje Krista a evangelium? Je Boží slovo jediným zdrojem poznání Boha, nebo se Bůh dá poznávat i z tradice a učení církve? Dalo by se jistě pokračovat mnoha jinými příklady.

Dnes ale čteme: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo“. Já tomu rozumím tak, že Boží slovo zachovávám jenom tehdy, když jej čtu, vykládám, aplikuji a zvěstuji s láskou ke Kristu a ke všem, pro které se obětoval. Tu větu totiž nelze otočit a říct: „Každý, kdo bude zachovávat mé slovo, mě miluje“.  Víme přeci, že i Ježíš sám říká: „Ne každý, kdo mi říká Pane, Pane, vejde do království Božího“. Zachovávání slova není předpokladem lásky ke Kristu, ale láska ke Kristu je předpokladem správného zachovávání slova. 

Jak jsme to ale četli i v prvním čtení, láska ke Kristu se nedá odloučit od lásky k lidem, které Kristus přišel zachránit. Je to láska, která nás proměňuje a také vede v našem životě, někdy i na místa, kam bychom jinak nikdy nezašli. Pavla třeba přivedla do Filipis, mezi pohany, kteří se modlili u řeky, nebo spíš hlavně mezi ženy, které se shromáždili, aby je poslouchali. Odsloužil zde bohoslužbu pod širým nebem, protože se mu ve snu zdálo, že ho jakýsi Makedonec prosil o pomoc. Láska, která překonává hranice a překážky – jazykové, kulturní, i náboženské, jedině tato láska boží slovo nejen zachovává, ale jej dokáže šířit i k ostatním (má misijní potenciál).

Bůh ale moc dobře ví, jak jsme v ní občas slabí a nemožní, jak se nám nedaří v této lásce žít a jak často si radši vykládáme jeho slova, jak se nám to zrovna hodí, podle všech možných různých kritérií, ale ne v lásce.

Proto také Kristovým učedníkům, tedy i nám zaslíbil svého Ducha. Aby nás všemu naučil a připomínal nám Kristova slova. Tento Duch není jakýmsi Kristovým nástupcem, jeho náhradou. Je tím, kdo otevírá lidská srdce pro zvěst evangelia, kdo dává odvahu překročit hranice Kristovým učedníkům, kdo usvědčuje z nedokonalosti, ale také utěšuje zvěstí o Kristu a tak jakýmsi zvláštním způsobem zabezpečuje v církvi kontinuitu, pokračování Kristova působení v nás samotných, v církvi ale také ve světě. Je tím, kdo v nás neustále posiluje lásku ke Kristu, k lidem a k Bohu.

Navíc ten, kdo žije v lásce, získává i něco navíc. Něco hodně důležitého – Kristovo zaslíbení pokoje. Protože, řekněme si popravdě, zachovávat Boží slovo v lásce, to někdy způsobuje i nepokoj uvnitř sborů, ale i navenek. Je to nesnadná cesta. V každé době se najde někdo, koho láska pohoršuje, protože očekává spíš slepou poslušnost dogmám, či Písmu. Duch Boží nás ale neustále příipomínaním Kristova slova a Jeho života vede k životu ve svobodě, odpovědnosti a lásce.

A Kristus nám proto zaslibuje svůj pokoj. Ne pohodový život, ale pokoj i v situacích, kdy bychom už bez víry a lásky jistě šířili paniku, nebo propadli hněvu. Ve všech těžkých situacích se tak můžeme obracet na Boha.

Takových situací by nám mohlo napadnout mnoho. Od těch prostých, kdy se na něčem nepohodneme se sousedem, či sousedkou až po složitější, když třeba přemýšlíme o globálních změnách klimatu, či čelíme zprávám o válkách a nepokojích.

Je to ovšem pokoj, který nás nevede k nečinnosti, ale právě naopak nám umožňuje, aby naše skutky svědčili o Bohu, který svět stvořil a v lásce ho také zachraňuje i přes všechnu nedokonalost, která v něm je. Umožňuje nám konat svobodně a odpovědně ve víře a v lásce, vytrvat v zápase o lepší svět, nebo chcete-li rostoucí Boží království ve světě, i když už to všichni kolem vzdají.

 

Jakub Pavlús, farář sboru